23 Cdo 2024/2025

Rubrum

23 Cdo 2024/2025-504 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Městské části Praha 8, se sídlem v Praze 8, Zenklova 1/35, identifikační číslo osoby 00063797, zastoupené Mgr. Janem Pytlem, advokátem se sídlem v Praze 2, náměstí Jiřího z Poděbrad 1382/2, proti žalované PRAŽSKÉ TECHNICKÉ SLUŽBY, s.r.o., se sídlem v Praze 2, Kunětická 2534/2, identifikační číslo osoby 28494547, zastoupené Mgr. Romanem Moussawi, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 67/11, o zaplacení 9 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 219/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2025, č. j. 36 Co 19, 20/2025-475, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 54 148 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. V řízení (po spojení věcí) se žalobkyně (objednatelka) domáhala po žalované (zhotovitelce) zaplacení 9 000 000 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi nimi dne 24. 10. 2016. Požadovaná částka představovala smluvní pokutu za tvrzené prodlení žalované s provedením díla (revitalizace třešňového sadu) z důvodu údajné nedostatečné kvality a neodbornosti žalované při provádění díla.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. 9. 2024, č. j. 14 C 219/2020-441, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 5. 11. 2024, č. j. 14 C 219/2020-449, žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit náhradu nákladů řízení žalované a České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 (výroky pod body II a III).

3. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání (výslovně „do celého jeho rozsahu“), v němž navrhla napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně měla dovolání za přípustné, neboť podle ní napadené rozhodnutí záviselo na řešení právní otázky, při kterém se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Konkrétně namítala, že: - v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka procesního práva, zda může soud postupem podle § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), spojit ke společnému projednání dvě řízení, z nichž jedno bylo koncentrováno ve smyslu § 118b odst. 1 věta druhá o. s. ř. a druhé koncentrováno nebylo, a prolomit tak zákonnou koncentraci ve vztahu k oběma řízením (dále jen „první otázka“). Poukazovala na to, že v rámci přípustného dovolání dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též ke zmatečnostním vadám, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Připomněla průběh řízení, v němž soud prvního stupně po spojení věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 219/2020, v níž již došlo ke koncentraci řízení, s nově zahájenou věcí vedenou u téhož soudu pod sp. zn. 20 C 2/2023 vyhověl návrhu na doplnění dokazování a ustanovil znalkyni, byť pro takový postup nesvědčila žádná z výjimek koncentrace řízení. Domnívala se, že spojení věcí podle § 112 odst. 1 o. s. ř. mělo za následek prolomení koncentrace řízení a že takový postup není přípustný, neboť ve své podstatě vede k znevýhodnění jednoho z účastníků a působí nerovnováhu v právech účastníků. - odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3360/2023, při řešení otázky týkající se postupu zhotovitele podle § 2594 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tím, že nehodnotil, zda žalovaná v souladu s tímto ustanovením upozornila žalobkyni bez zbytečného odkladu na nevhodnou povahu věci, kterou jí žalobkyně k provedení díla předala, nebo příkazu, který jí jako objednatelka dala (dále jen „druhá otázka“). Zdůrazňovala závěr uvedený v citovaném rozsudku, podle nějž zhotovitel, který nesplnil povinnost upozornit objednatele bez zbytečného odkladu na nevhodnou povahu věcí převzatých od objednatele nebo pokynů daných mu objednatelem k provedení díla, jestliže zhotovitel mohl tuto nevhodnost zjistit při vynaložení odborné péče, odpovídá za vady díla způsobené použitím takových nevhodných věcí nebo pokynů. V rámci argumentace k uvedené otázce (i při vědomí, že dovolací soud až na výjimky nepřezkoumává skutkové závěry soudů nižších stupňů) též uvedla, že žalovaná potvrdila úplnost a správnost podkladů, jež jí ke zhotovení díla poskytla žalobkyně, v průběhu řízení vyplynulo, že předmětné dílo bylo z 90 % dokončeno a mělo být dokonce připraveno k předání, a že žalovaná netvrdila, že by bez zbytečného odkladu vytkla žalobkyni neúplnost nebo nevhodnost podkladů předaných k provedení díla.

5. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí. Měla za to, že u první otázky žalobkyně nevymezila řádně přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť jde o postup podle výslovného ustanovení zákona. Argumentaci žalobkyně proti ustanovení soudní znalkyně žalovaná označila za účelové námitky, nikoli za řádný dovolací důvod. Podle žalované zakládá žalobkyně kritiku právního posouzení věci ve vztahu ke druhé otázce na jiné skutkové verzi, než která byla v řízení zjištěna.

6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony].

7. Ačkoliv v úvodu dovolání žalobkyně avizovala, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „do celého jeho rozsahu“, dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalobkyně s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že žalobkyně jím fakticky napadá pouze výrok ve věci samé a že proti nákladovým výrokům dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ve vztahu k těmto výrokům napadeného rozsudku totiž v dovolání není obsažena žádná argumentace. Žalobkyně se tak zjevně domáhá zrušení těchto výroků napadeného rozhodnutí pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Přípustnost dovolání nemůže založit první otázka, neboť žalobkyně jejím prostřednictvím fakticky namítá vadu řízení, tj. vadu v činnosti nebo opomenutí soudu při provádění jednotlivých úkonů. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř., na který odkazovala sama žalobkyně v dovolání), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalobkyně o takovém údajném procesním pochybení soudu spočívajícím ve spojení věcí s následkem prolomení koncentrace řízení tudíž přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).

10. Pro úplnost lze k první otázce dodat, že odvolací soud zjevně neměl za to, že by spojením věcí podle § 112 odst. 1 o. s. ř. došlo k prolomení koncentrace řízení, jak předpokládala žalobkyně při formulaci první otázky. Odvolací soud akceptoval postup soudu prvního stupně, který připustil doplnění dokazování o znalecký posudek poté, co v řízení měla nastat koncentrace. Tento postup však považoval za správný nikoliv z důvodu, že by spojením věcí došlo k prolomení koncentrace řízení, nýbrž proto, že znalecký posudek byl podstatným důkazem v řízení pro zásadní spornou otázku, zda dílo sjednané smlouvou uzavřenou mezi účastníky bylo vůbec možné realizovat, k níž již předtím soud provedl řadu dříve označených důkazů, a přesto zůstala i nadále sporná.

11. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezaloží ani druhá otázka. Odvolací soud k argumentaci žalobkyně týkající se § 2594 o. z. uvedl, že v poměrech posuzované věci nehrálo zásadní roli prohlášení žalované jako zhotovitele ve smlouvě o dílo o tom, že byla obeznámena se všemi podklady poskytnutými jí objednatelem, s místními poměry a ostatními podmínkami majícími význam pro realizaci díla a že jako zhotovitel nevytýká v tomto směru nic, co by mohlo bránit úspěšné realizaci díla. Šlo totiž o prohlášení, které by podle § 2954 odst. 1 o. z. mělo význam pro posouzení vad zhotoveného díla, avšak v nyní posuzované věci dílo nebylo vůbec dokončeno (dokonce ani započato), protože nebylo realizovatelné. Jinak řečeno odvolací soud vyšel ze závěru, že dílo tak, jak bylo mezi stranami sjednáno (smlouva odkazovala na podkladovou realizační studii, kterou si nechala zpracovat žalobkyně a pro účely plnění smlouvy ji předala žalované), vůbec nebylo splnitelné (realizovatelné), tj. nešlo o situaci, kdy by dílo pouze nebylo možno provést řádně pro vadnost pokynů či předaných věcí ve smyslu § 2594 o. z., ale o situaci, kdy povinnost provést sjednané dílo nebyla splnitelná vůbec. Založil-li tedy odvolací soud napadené rozhodnutí na závěru o nemožnosti splnění (provedení) sjednaného díla, pro kterou nemohly nastat ani podmínky pro vznik nároku na smluvní pokutu (jako akcesorického závazku) za porušení povinnosti žalované dílo provést, pro napadené rozhodnutí nebylo určující řešení druhé otázky. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že napadený rozsudek na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo její řešení určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

12. Uváděla-li žalobkyně v rámci argumentace k druhé otázce, že předmětné dílo bylo z 90 % dokončeno, zakládala nesprávnost právního posouzení věci na vlastní verzi skutkového stavu. Soudy nižších stupňů v posuzované věci totiž vyšly ze zjištění, že žalovaná prováděla pouze přípravné práce mimo rámec smlouvy o dílo, naopak práce na díle ve smyslu uzavřené smlouvy o dílo nebyly realizovány. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, však Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).

13. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.

14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 28. 7. 2026 Mgr. Jiří Němec předseda senátu