23 Cdo 2161/2025

Rubrum

23 Cdo 2161/2025-210 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 01312774, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti žalované Krč Alfa a. s., se sídlem v Praze 6, Evropská 866/71, identifikační číslo osoby 24237761, zastoupené Mgr. Emilem Holubem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 390/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2023, č. j. 36 Co 354/2022-114, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 459 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala určení, že je vlastníkem pozemků v katastrálním území Krč (parc. č. 2297/1, 2297/7, 2297/8, 2297/9, 2297/10, 2297/11, a 2297/12 – dále jen „nemovitosti“) s odůvodněním, že žalovaná (v době podání žaloby zapsaná v obchodním rejstříku pod jménem BEČVÁŘOVA KRČ, a.s., později BXB Development Krč a.s.) pozemky získala (nikoliv v dobré víře) kupní smlouvou ze dne 13. 12. 2012 od Z. Č., který je získal jako pozemky náhradní na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 1. 2012, č. j. 7 C 166/2010-179, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2012, č. j. 58 Co 378/2012-346, kterým byl nahrazen projev vůle žalobkyně k uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků (přestože mu ve skutečnosti restituční nárok svědčil ve výrazně nižším rozsahu).

2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9. 6. 2022, č. j. 39 C 390/2021-78, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastníkem nemovitostí (výrok pod bodem I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč (výrok pod bodem II).

3. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ve výroku pod bodem I (výrok I) a změnil jej ve výroku pod bodem II tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 10 164 Kč (výrok II), a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč (výrok III).

4. Odvolací soud vyšel ze závěru, že domáhá-li se žalobkyně nápravy protiprávního stavu (bezdůvodného obohacení) nikoli finanční reparací, ale vydáním nemovitostí, které právní předchůdce žalované Č. nabyl na základě pravomocného rozsudku, jímž mu tyto nemovitosti byly vydány jako náhradní pozemky, nelze bez zrušení tohoto soudního rozhodnutí nabytí vlastnictví Č. (a žalovanou jako pozdější nabyvatelkou) zpochybnit. Konečné meritorní rozhodnutí soudu, jímž se ukládá žalobkyni povinnost uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku, je podle § 159a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), pro soud závazné. Odvolací soud též citoval ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle které takové soudní rozhodnutí není rozhodnutím nahrazujícím prohlášení vůle podle § 161 odst. 3 o. s. ř., nýbrž rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku již dnem jeho právní moci. 1.

2. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním (podle jeho obsahu pouze v rozsahu výroku I o věci samé), v němž navrhla jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala žalobkyně pro řešení těchto otázek: - zda je existence rozsudku na nahrazení projevu vůle předchůdce žalobkyně k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradních pozemků překážkou k tomu, aby mohlo být určeno vlastnické právo žalobkyně k předmětným pozemkům. Měla za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované např. rozsudkem ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, nebo usnesením ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3078/2020. Zdůraznila, že podle citovaných rozhodnutí přečerpáním restitučního nároku dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně restituenta, a že otázka výše nároku a ocenění náhradního pozemku není předmětem restitučního řízení o nahrazení projevu vůle a jako řešení předběžné otázky není pro soud v dalších řízeních závazná. Z toho dovozovala, že rozsudky o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převedení náhradních pozemků v restitučních věcech nevytváří překážku pro uplatnění vlastnického práva žalobkyní, neboť je možné i při platném uzavření smluv, u kterých byl projev vůle nahrazen rozsudkem soudu, přezkoumat nabytí předmětných nemovitostí Č. v nyní posuzované věci z pohledu bezdůvodného obohacení. Podle žalobkyně je tedy možné se domáhat vydání nemovitostí jako předmětu bezdůvodného obohacení, čemuž nebrání ani převod nemovitostí na žalovanou, neboť ta nebyla při jejich získání od Č. v dobré víře (s ohledem na vědomost o existenci pouze domnělých nároků oprávněných osob). - „zda v případě, že došlo k uzavření smlouvy a projev vůle jedné ze stran byl nahrazen pravomocným rozsudkem soudu, lze u takové smlouvy uvažovat o neplatnosti této smlouvy z důvodu, že strana jejíž projev vůle nebyl nahrazen rozsudkem soudu, zneužila skutkového omylu druhé smluvní strany“. Tuto otázku považovala za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Připomněla svou argumentaci o neplatnosti smlouvy, na jejímž základě měl Č. nabýt nemovitosti, pro zneužití skutkového omylu (Pozemkový fond České republiky jako předchůdce žalobkyně, u kterého byl restituční nárok uplatněn, mylně považoval Č. a další osoby, jež s ním sdružily své nároky, za příbuzné původních vlastníků nevydatelných pozemků). Prezentovala názor, že i v případě nabytí vlastnického práva na základě soudního rozhodnutí mimo proces veřejných nabídek lze následně zkoumat platnost tohoto nabytí vlastnického práva. Poukázala na to, že nemohou být zvýhodněni restituenti, kteří podali žalobu na nahrazení projevu vůle, oproti restituentům, jimž byly smluvně převedeny náhradní pozemky bez nahrazení projevu vůle soudem, u nichž by taková smlouva byla neplatná pro omyl předchůdce žalobkyně, o němž druhá strana věděla. - „jaký je titul k nabytí vlastnického práva v případě, že v rámci restitučního řízení rozhodne o vydání náhradních pozemků soud rozsudkem na nahrazení projevu vůle“, tj. zda je právním titulem k převodu vlastnického práva v případě nahrazení projevu vůle soudem samotný rozsudek, nebo smlouva, k jejímuž uzavření soud nahrazuje projev vůle. Tuto otázku předkládala v souvislosti s předchozí otázkou. Odkázala na judikaturní závěry, podle kterých v situaci, kdy v rámci restitučního řízení soud rozsudkem nahradí projev vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradního pozemku, nabývá restituent náhradní pozemek okamžikem právní moci takového rozsudku a příslušný katastrální úřad převod vlastnického práva zapíše do katastru nemovitostí na základě tohoto rozsudku jakožto vkladové listiny [odkazovala např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4144/2018, v němž byl citován zejména závěr rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále jen „R 19/2014“ a „Sb. rozh. obč.“), podle kterého jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu]. Těmto závěrům přisuzovala význam pouze při řešení otázky, na základě jaké listiny bude do katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2541/2006, podle kterého pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení a dnem právní moci rozsudku je smlouva uzavřena, argumentovala ve prospěch názoru, že skutečným právním titulem pro převod vlastnického práva je smlouva, nikoliv rozsudek samotný. Takový závěr podle žalobkyně umožňuje přezkum smlouvy uzavřené na základě rozsudku o nahrazení projevu vůle stran její neplatnosti pro podstatný skutkový omyl.

1. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost, neboť se odvolací soud neodchýlil od judikatury dovolacího soudu týkající se konstitutivní povahy rozsudku nahrazujícího projev vůle žalobce převést oprávněné osobě náhradní pozemek a jeho závaznosti pro soud. Ve vztahu k argumentaci o bezdůvodném obohacení zdůraznila, že výše nároku oprávněné osoby a míra jeho uspokojení není relevantní skutečností pro určení osoby, která je vlastníkem nemovitosti na základě soudního rozhodnutí, a též že vztah bezdůvodného obohacení by vznikl mezi obohaceným (oprávněnou osobou) a ochuzeným, tj. nikoliv mezi žalobkyní a žalovanou. Poukázala i na případné promlčení takového nároku.

2. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 1. 2024, č. j. 23 Cdo 1863/2023-157, dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Uzavřel, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu o subjektivních mezích závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí o vlastnickém právu pro další řízení o žalobě na určení vlastnického práva k téže věci. Odkázal též na judikaturu týkající se možnosti povinné osoby domáhat se vydání bezdůvodného obohacení pro případ přečerpání restitučního nároku, jež však nemůže spočívat v deklarování (určení) vlastnického práva k předmětným pozemkům, nýbrž v možnosti domoci se vydání takového bezdůvodného obohacení v penězích (odpovídajícího přečerpané hodnotě pozemků). Za souladné s rozhodovací praxí dovolacího soudu shledal i řešení otázky titulu pro nabytí vlastnického práva v případě, že v rámci restitučního řízení rozhodne soud o vydání náhradních pozemků rozsudkem na nahrazení projevu vůle. Dodal, že s ohledem na to, že titulem k nabytí vlastnického práva je soudní rozhodnutí a nikoliv smlouva, nelze vlastnické právo zpochybnit v kategorii neplatnosti smlouvy pro omyl. Nesprávný úsudek soudu o splnění podmínek pro nahrazení projevu vůle dotýkající se věcné správnosti rozhodnutí není reparovatelný následným posouzením platnosti smlouvy, k jejímuž uzavření nahrazení projevu vůle povinné osoby soudním rozhodnutím směřuje, v jiném řízení, nýbrž v rámci instančního přezkumu takového rozhodnutí cestou řádných a mimořádných opravných prostředků.1.

2. Na základě ústavní stížnosti žalobkyně Ústavní soud nálezem ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1020/24 (dále jen „zrušující nález“), vyslovil, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2024, č. j. 23 Cdo 1863/2023-157, bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a toto usnesení současně zrušil. Ve zbývající části ústavní stížnost odmítl. Ačkoliv v jiných (předchozích) věcech téže stěžovatelky, skutkově a právně obdobných, Ústavní soud závěry obecných soudů aproboval jako ústavně konformní a ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 2021/23, ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 2078/23, ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. III. ÚS 163/24, a ze dne 4. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 3086/23) v této věci (senátní většinou dvou hlasů se současně publikovaným odlišným stanoviskem) shledal, že pro dovolací řízení byla relevantní otázkou konstrukce nabytí vlastnického práva k náhradním pozemkům, a dovodil, že vycházel-li Nejvyšší soud v napadeném usnesení ze své rozhodovací praxe považující rozhodnutí soudu o nahrazení projevu vůle za konstitutivní rozhodnutí o nabytí vlastnického práva, porušil základní právo stěžovatelky na soudní ochranu. Uvedl, že je to Nejvyšší soud, který se vzhledem ke své funkci sjednocovatele judikatury bude muset vypořádat s nastolenou otázkou povahy rozhodnutí o nahrazení projevu vůle v intencích posuzované věci.

3. Ústavní soud ve zrušujícím nálezu odkázal na závěry svého předchozího nálezu ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. IV. ÚS 164/24 (o návrhu téže stěžovatelky – žalobkyně), jimiž byl vázán a v němž posuzoval námitku, že smyslem a účelem rozsudku nahrazujícího projev vůle je nahrazení vůle žalovaného, kterou neprojevil, ačkoliv k tomu byl povinen, a proto v konstrukci převodu vlastnického práva je právním titulem nabytí vlastnického práva smlouva, a nikoliv soudní rozhodnutí. Připomněl, že v tam posuzované věci obecné soudy následovaly a ve věci aplikovaly závěry judikatury Nejvyššího soudu považující rozsudek o nahrazení souhlasu se smlouvou za konstitutivní rozhodnutí o nabytí vlastnického práva, avšak stěžejní podle Ústavního soudu zůstalo vyhodnocení, nakolik je možné tuto judikaturu z ústavněprávního pohledu akceptovat, protože bez dalšího přebírá závěry rozhodovací praxe vztahující se původně na restituce podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a že na obdobný problém přitom poukazuje též právní doktrína. Shrnul, že v této předchozí věci se Ústavní soud postupně zabýval ústavněprávními požadavky na interpretaci právních předpisů, právní úpravou vydávání náhradních pozemků podle § 11 a 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a posouzením, zda interpretace právní úpravy přijatá obecnými soudy v této věci odpovídá ústavněprávním požadavkům. Dospěl ke zjištění o důvodnosti ústavní stížnosti v tam posuzované věci a konstatoval, že závěr obecných soudů, považující rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby podle § 11a zákona o půdě k bezúplatnému převodu pozemků oprávněné osobě za konstitutivní rozhodnutí o nabytí vlastnického práva oprávněné osoby, představuje kvalifikovanou právní vadu při výkladu dotčených zákonných ustanovení a má za následek porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny.

4. V reakci na zrušující nález žalovaná doplnila své vyjádření k dovolání, v němž setrvala na svém návrhu na odmítnutí, případně zamítnutí dovolání. Zrušující nález zejména považovala za zásah do svého práva na soudní a jinou právní ochranu (pro porušení práva na zákonného soudce Ústavním soudem), za překvapivou změnu judikatury, při níž se Ústavní soud odchýlil od vlastní senátní rozhodovací praxe i od závěrů plenárního nálezu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21, podle kterých je povaha rozsudku o nahrazení projevu vůle otázkou podústavní, aniž věc předložil znovu svému plénu k posouzení. Měla též za to, že závěry Ústavního soudu na posouzované věci nic nemění, neboť se vztahují pouze k jedné z otázek formulovaných žalobkyní, ačkoliv zbylé otázky (posouzení bezdůvodného obohacení a vázanosti soudním rozhodnutím) byly judikaturou vyřešeny a původní usnesení Nejvyššího soudu ve vztahu k jejich řešení obstojí i přes zrušující nález. Vyjádření k dovolání pak žalovaná doplnila ještě v reakci na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2025, sp. zn. 24 Cdo 1825/2025 (uveřejněný pod číslem 39/2026 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 39/2026“), vydaný v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. IV. ÚS 296/24, v němž Ústavní soud odkázal (stejně jako ve zrušujícím nálezu) na závěry obsažené v nálezu ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. IV. ÚS 164/24. Se závěry R 39/2026 se žalovaná ztotožnila. 1.

2. Po vydání zrušujícího nálezu Ústavního soudu Nejvyšší soud opětovně přistoupil k posouzení dovolání žalobkyně a nejprve se zabýval přípustností dovolání, a to i se zřetelem na názor vyslovený Ústavním soudem ve zrušujícím nálezu.

3. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

4. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

5. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

6. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.). V judikatuře samotného Ústavního soudu je tato závaznost spojena, kromě výroku, s nosnými důvody jeho rozhodnutí (ratio decidendi) ve skutkově obdobných případech (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 2/03, ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 4/06, ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2158/16, a ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2503/18). V případě precedenční závaznosti nálezu existuje možnost, aby obecný soud právní názory Ústavního soudu nerespektoval a předestřel vlastní konkurující úvahy, na jejichž základě začne s Ústavním soudem vést tzv. ústavněprávní justiční dialog (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 2941/17, ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. II. ÚS 4162/19, nebo ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1711/20). V případě tzv. kasační závaznosti je obecný soud v zásadě vázán právním názorem Ústavního soudu, to samozřejmě právě a jen tehdy, pokud Ústavní soud takový kategorický právní názor ve svém rozhodnutí jednoznačně vyjevil.

7. Ve zrušujícím nálezu Ústavní soud prosazuje, resp. preferuje (byť jím kategorické závěry nečiní a Nejvyššímu soudu ukládá, aby se „vypořádal“ s nastolenou otázkou povahy rozhodnutí o nahrazení projevu vůle v intencích posuzované věci) názor, že rozhodnutí, jímž se ukládá Pozemkovému fondu České republiky (příp. žalobkyni jako právnímu nástupci) uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku podle zákona o půdě, je svou povahou rozhodnutím ukládajícím prohlášení vůle ve smyslu § 161 odst. 3 o. s. ř., nikoliv konstitutivním rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnictví. Tato otázka je však primárně významnou z hlediska translačních účinků převodu, tedy pro posouzení, zda nastanou tyto účinky již dnem právní moci vydaného rozhodnutí (případně dnem v něm uvedeným), nebo až navazujícím vkladem vlastnického práva (podle rozsudku, jímž byl nahrazen projev vůle žalované) do katastru nemovitostí. V nyní posuzované věci však otázka, kdy nastávají translační účinky převodu, není rozhodná (není sporu o tom, že žalovaná je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí a že takto byl zapsán též její předchůdce Č., v jehož prospěch bylo rozhodnutí o nahrazení projevu vůle vydáno). 1.

2. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, jaký je titul k nabytí vlastnického práva v případě, že v rámci restitučního řízení rozhodne soud o vydání náhradních pozemků rozsudkem na nahrazení projevu vůle, tj. jakou povahu má takové rozhodnutí o nahrazení projevu vůle, a též pro řešení související otázky, zda v případě, že došlo k uzavření smlouvy a projev vůle jedné ze stran byl nahrazen pravomocným rozsudkem soudu, lze u takové smlouvy uvažovat o neplatnosti této smlouvy z důvodu, že strana, jejíž projev vůle nebyl nahrazen rozsudkem soudu, zneužila skutkového omylu druhé smluvní strany. Pro napadené rozhodnutí řešení těchto otázek nebylo určující. Napadené rozhodnutí totiž záviselo na řešení otázky, zda je existence rozsudku na nahrazení projevu vůle, na jehož základě získal vlastnické právo k nemovitostem předchůdce žalované, překážkou k tomu, aby mohlo být určeno vlastnické právo žalobkyně k předmětným nemovitostem, tj. na řešení otázky závaznosti rozhodnutí o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradních pozemků a možnosti odlišného posouzení nabytí vlastnického práva předchůdcem žalované na základě takového soudního rozhodnutí v jiném soudním řízení (o určení vlastnického práva žalobkyně). Řešení této otázky je přitom v judikatuře dovolacího soudu shodné (v intencích rozhodných pro nyní posuzovanou věc) bez ohledu na to, zda rozhodnutí o nahrazení projevu vůle je svou povahou rozhodnutím ukládajícím prohlášení vůle ve smyslu § 161 odst. 3 o. s. ř., či konstitutivním rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnictví, jak bude dále vysvětleno. S níže uvedeným judikaturním řešením pak není v rozporu závěr odvolacího soudu v nyní posuzované věci, že právě existence rozsudku o nahrazení projevu vůle, na jehož základě získal vlastnické právo k nemovitostem předchůdce žalované, je překážkou k tomu, aby mohla být žalobkyně úspěšná na základě svých tvrzení se žalobou na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem.

3. Nejvyšší soud již v předchozím usnesení odkázal na svou rozhodovací praxi týkající se subjektivní závaznosti pravomocných soudních rozhodnutí pro další řízení, jehož účastníci jsou s těmi v předešlé věci totožní, příp. vystupují-li v novém řízení právní nástupci osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, a ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 530/2004, ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné pod číslem 85/2003 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 9. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 540/2005). Zdůraznil, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod číslem 48/2001 Sb. rozh. obč.). Pro soudy je výrok pravomocného rozsudku (v jiných než statusových věcech) závazný potud, posuzuje-li jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005). V rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že § 135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, kde půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s § 159a o. s. ř., a že posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, byla-li tato předběžná otázka řešena ve výroku pravomocného rozhodnutí; řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srovnej shodně též např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1412/2002, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2007). Tyto závěry nebyly zrušujícím nálezem Ústavního soudu zpochybněny. 1.

2. Má-li rozhodnutí o nahrazení projevů vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradního pozemku povahu konstitutivního rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, je podle výše citované judikatury Nejvyššího soudu nepochybné, že takové pravomocné rozhodnutí o vlastnickém právu je závazné i pro soud v dalším řízení o žalobě na určení vlastnického práva k téže věci mezi týmiž účastníky či jejich právními nástupci. Tudíž existence takového pravomocného rozhodnutí (není-li prostřednictvím mimořádných opravných prostředků zrušeno) brání tomu, aby bylo v novém řízení o určení vlastnického práva úspěšně zpochybněno mezi týmiž účastníky (či jejich nástupci) vlastnické právo získané na základě takového pravomocného soudního rozhodnutí.

3. Pokud by mělo mít rozhodnutí o nahrazení projevů vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradního pozemku povahu rozhodnutí ukládajícího prohlášení vůle ve smyslu § 161 odst. 3 o. s. ř., lze poukázat na závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které rozhodnutí soudu, kterým se ukládá povinnost k plnění spočívající v prohlášení vůle (§ 161 odst. 3 o. s. ř.), představuje zvláštní konstitutivní soudní rozhodnutí, kterým soud nahrazuje chybějící projev vůle účastníka, jenž byl povinen určité právní jednání učinit, typicky uzavřít smlouvu. Je-li ve výroku rozsudku přesně vyjádřen obsah smlouvy, nastává právní mocí rozsudku tentýž účinek, jako kdyby povinný účastník projev vůle učinil sám; smlouva je tedy uzavřena dnem právní moci rozsudku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2541/2006, nebo jeho rozsudky ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 553/2006, a ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4846/2009). Pravomocné rozhodnutí soudu o povinnosti uzavřít smlouvu nahrazuje smluvní prohlášení druhé strany (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1990, sp. zn. 3 Cz 45/90, uveřejněný ve pod číslem 53/1991 Sb. rozh. obč., či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1875/2005, a ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3216/2010). S ohledem na účinky právní moci rozhodnutí (jeho subjektivní závaznost vyplývající z materiální právní moci podle § 159a odst. 1 o. s. ř.) pak nelze ani při řešení otázky absolutní neplatnosti smlouvy ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“ (či ve smyslu jiného právního předpisu) pominout a z hlediska právního posouzení věci nereflektovat, že k uzavření smlouvy došlo v důsledku rozhodnutí soudu ve smyslu § 161 odst. 3 o. s. ř. Je tomu tak již z toho důvodu, že došlo-li uvedeným způsobem k prohlášení vůle, resp. k uzavření předmětné smlouvy, je v takto pravomocném rozsudku – z povahy věci – (pozitivně) vyřešena i otázka platnosti uzavřené smlouvy, přičemž mimo zákonem předvídané procesní instrumenty (odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost, obnova řízení) nepřichází v úvahu tímto rozhodnutím založený hmotněprávní a po povolení vkladu vlastnického práva i věcně právní vztah negovat v jiném soudním řízení v rámci předběžně řešené otázky platnosti takové smlouvy (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013, a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5635/2016).