23 Cdo 2205/2025

Rubrum

23 Cdo 2205/2025-314 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Reticulum Recovery, a.s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 394/17, identifikační číslo osoby 27923568, zastoupené Mgr. Markem Prchlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 764/17, proti žalovaným 1) J. P. a 2) O. P., oběma zastoupeným Mgr. Miroslavem Klanicou, advokátem se sídlem v Brně, Jana Babáka 2733/11, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 43 C 119/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2025, č. j. 37 Co 180/2024-289, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala odstranění nesouladu zápisu v katastru nemovitostí se skutečným stavem a vydání rozsudku, kterým soud určí, že žalovaná 1) je vlastníkem pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, to vše v katastrálním území a obci XY (dále jen „předmětné nemovité věci“ či „nemovitosti“), a že je neplatné věcné břemeno užívání – doživotního bydlení v domě č. p. XY a užívání předmětných nemovitých věcí v plném rozsahu – zřízené ve prospěch žalované 1). Tvrdila neplatnost darovací smlouvy ze dne 25. 2. 2021, kterou žalovaná 1) převedla nemovitosti na žalovaného 2) se zřízením výše uvedeného věcného břemene, a to pro porušení sjednaného zákazu jejich zcizení a dalšího zatížení. Řízení úzce souviselo s věcí projednávanou u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 34 C 282/2018, v níž se nynější žalovaná 1) proti nynější žalobkyni domáhala určení neexistence zatížení předmětných nemovitých věcí zástavním právem, zákazem zcizení a zákazem dalšího zatížení, které bylo smluvně zřízeno ve prospěch právního předchůdce nynější žalobkyně. V tam projednávané věci bylo nejprve pravomocně určeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2020, č. j. 13 Co 28/2020-373, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem a zákazem zcizení a dalšího zatížení. Toto rozhodnutí odvolacího soudu však bylo následně (po uzavření darovací smlouvy mezi žalovanými) zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, č. j. 21 Cdo 1014/2021-433) a v dalším průběhu řízení byla žaloba nynější žalované 1) zamítnuta.

2. Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 26. 3. 2024, č. j. 43 C 119/2022-260, určil, že žalovaná 1) je vlastníkem předmětných nemovitých věcí (výrok pod bodem I) a že nemovitosti nejsou zatíženy věcným břemenem užívání ve prospěch žalované 1) (výrok pod bodem II), a uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem III).

3. Krajský soud v Brně soud v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov tak, že zamítl žalobu na určení, že žalovaná 1) je vlastníkem předmětných nemovitých věcí a že nemovitosti nejsou zatíženy věcným břemenem užívání ve prospěch žalované 1) (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů žalovaným oprávněným společně a nerozdílně (výrok II).

4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (výslovně ve všech jeho výrocích) včasným dovoláním, v němž navrhla jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny: - Je-li rozhodnutím odvolacího soudu shledán neplatným nebo neexistujícím zákaz zcizení a zatížení, který byl sjednán k nemovité věci evidované v katastru nemovitostí ve smyslu § 1761 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jako věcné právo, je vlastník oprávněn tuto nemovitou věc dále zcizit či zatížit, a to i za situace, kdy pozdějším rozhodnutím dovolacího soudu bude zrušeno dotčené rozhodnutí odvolacího soudu? Jinými slovy řečeno, zda účinky tohoto zákazu zcizení a zatížení přesto přetrvají i po jeho zrušení v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu za předpokladu, že je toto rozhodnutí odvolacího soudu následně zrušeno rozhodnutím dovolacího soudu (dále jen „první otázka“). Měla za to, že na výmaz zákazu zcizení a zatížení na základě pravomocného rozsudku odvolacího soudu, jenž byl následně odklizen zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu, se hledí od počátku (s účinky ex tunc) jako na neplatný, tj. že na zákaz zcizení a zatížení se po zrušení rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem nahlíží tak, že právně nikdy nezanikl, a obnoví se stav, jako by k výmazu nikdy nedošlo. Podle žalobkyně tedy darovací byla uzavřena v rozporu se zákazem zcizení a zatížení a je neplatná. - Aplikuje se § 984 odst. 1 o. z. přednostně před § 243g zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), je-li předmětem dovolacího přezkumu věc (resp. věcné právo k ní), která je evidována v katastru nemovitostí (dále jen „druhá otázka“)? S ohledem na zásadu lex posterior derogat priori se žalobkyně domnívala, že v případě věci zapsané do veřejného seznamu se nemůže prosadit dřívější § 243g odst. 2 o. s. ř. před pozdějším § 984 odst. 1 o. z., jenž řeší ochranu dobrověrného nabyvatele a podle kterého není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. - Je poznámka zapsaná v katastru nemovitostí o tom, že ohledně zcizované věci zapsané v katastru nemovitostí bylo podáno dovolání, způsobilá vyloučit dobrou víru nabyvatele této nemovité věci o tom, že zapsaný vlastník je oprávněn nemovitosti zcizit (dále jen „třetí otázka“)? Prezentovala názor, že poznámka o podaném dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto, že předmětné nemovité věci nejsou zatíženy zástavním právem a zákazy zcizení a dalšího zatížení, jež byla zapsána do katastru nemovitostí před uzavřením darovací smlouvy, představovala veřejnou výstrahu signalizující sporný právní stav. Vylučovala proto, aby žalovaný 2) mohl být považován za osobu jednající při uzavření darovací smlouvy v dobré víře ve smyslu § 984 odst. 1 o. z. K povinnostem nabyvatele odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018.

5. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (vyjádřená např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 896/2015) je ustálena v závěru, že zrušovací rozhodnutí dovolacího soudu má účinky ex tunc. Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu je tedy zrušeno a ve věci nastává procesní stav – fikce – že se na zrušené rozhodnutí hledí, jako by nikdy nebylo vydáno. Výjimku z tohoto pojetí představuje pouze důvodná ochrana právních poměrů třetích osob (viz § 243g odst. 2 o. s. ř.).

8. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se výkladu § 243g odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dříve § 243d odst. 2 o. s. ř.) právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím ve věci, ve které bylo pravomocné rozhodnutí dříve zrušeno v dovolacím řízení, dotčeny bez ohledu na skutečnost, že dotčená osoba věděla o tom, že proti rozhodnutí, na jehož základě bylo nabyto právo, bylo podáno dovolání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 812/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2364/2003, a ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3011/2022). Jinými slovy, stanoví-li zákon, že právní vztahy třetích osob nemohou být novým rozhodnutím dotčeny, znamená to, že při posuzování právních vztahů někoho jiného, než účastníka řízení, se i nadále vychází z původního (zrušeného) rozhodnutí odvolacího soudu a že tyto osoby nemohou pozbýt nabytá práva a povinnosti jenom proto, že původní rozhodnutí bylo dovolacím soudem zrušeno a že právní vztahy účastníků řízení byly nově upraveny jinak. Procesní ochrana třetích osob podle § 243g odst. 2 o. s. ř. doplňuje ochranu, kterou těmto osobám v některých případech přiznává hmotné právo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2178/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2230/2022). Právní postavení třetích osob je ovšem tímto způsobem chráněno jen tehdy, jestliže v mezidobí jejich práva a povinnosti vznikla platně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 892/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2215/2022). V případě neplatnosti právního úkonu (jednání) pro rozpor s dobrými mravy a pro obcházení zákona je ochrana podle § 243d odst. 2 o. s. ř. (nyní § 243g odst. 2 o. s. ř.) vyloučena. Neplatnost právního úkonu (jednání) v takovém případě však nemůže být založena tím, že šlo o nabytí od osoby, která k tomu podle hmotného práva nebyla oprávněna, vyplývalo-li její oprávnění z pravomocného, byť později zrušeného rozhodnutí soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005, uveřejněný pod číslem 55/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1677/2014)].

9. V rozsudku ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4938/2014, pak Nejvyšší soud uvedl, že pro účely aplikace § 243d odst. 2 o. s. ř. (nyní § 243g odst. 2 o. s. ř.) není podstatná okolnost, zda pozdější nabyvatel nemovitosti jednal při nabývání nemovitosti v dobré víře o tom, že věc kupuje od vlastníka (ač ji objektivně vzato nabyl od nevlastníka). Uvedené ustanovení takovou podmínku neklade (obdobně viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 476/2022, nebo ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2230/2022).

10. První otázka žalobkyně týkající se účinků zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se neodchýlil od výše zmíněné ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uzavřel- li, že není neplatná darovací smlouva uzavřená mezi žalovanou 1) a žalovaným 2) v době, kdy žalovaná 1) byla vlastnicí předmětných nemovitých věcí a kdy v její prospěch bylo pravomocně rozhodnuto [soudem v jiném řízení, jehož účastníkem nebyl žalovaný 2)] o neexistenci zástavního práva zřízeného na těchto nemovitostech a zákazu jejich zcizení, přičemž současně takové právní jednání neshledal jako rozporné s dobrými mravy. Měl-li odvolací soud za to, že [z pohledu nabytí vlastnického práva žalovaným 2) darovací smlouvou] žalované 1) v uvedené době nic nebránilo v převodu předmětných nemovitých věcí, postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se ochranných účinků § 243g odst. 2 o. s. ř. na práva nabytá třetími osobami, podle které se při posuzování právních vztahů někoho jiného, než účastníka původního řízení, i nadále vychází z původního (zrušeného) rozhodnutí odvolacího soudu.

11. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

12. Oproti přesvědčení žalobkyně vztah ustanovení § 984 odst. 1 o. z. a § 243g odst. 2 o. s. ř. vyplývá již z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž ochrana třetích osob podle § 243g odst. 2 o. s. ř. doplňuje ochranu, kterou těmto osobám v některých případech přiznává hmotné právo. Z výše uvedených judikaturních závěrů vyplývá, že je-li ochrana podle § 243g odst. 2 o. s. ř. založena na předpokladu, že při posuzování právních vztahů někoho jiného, než účastníka původního řízení, se i nadále vychází z původního (zrušeného) rozhodnutí odvolacího soudu (tj. při posuzování uvedených vztahů se vůbec neuplatní účinky zrušení rozhodnutí dovolacím soudem), pak pro uvedený vztah nemůže být současně naplněna hypotéza § 984 odst. 1 o. z. předpokládající rozpor mezi stavem zapsaným a stavem skutečným. Nejde tedy o vztah konkurence uvedených ustanovení a pro napadené rozhodnutí řešení druhé otázky nebylo určující. Druhá otázka proto přípustnost dovolání také nemůže založit.

13. Třetí otázka nezaloží přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani takovou otázku odvolací soud neřešil (neměl důvod řešit) a napadené rozhodnutí a jejím řešení nezáviselo (její řešení nebylo pro napadené rozhodnutí určující). Jak bylo uvedeno již výše, podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu není pro poskytnutí ochrany podle § 243g odst. 2 o. s. ř. podstatná existence dobré víry nabyvatele v oprávnění převodce, tudíž odvolací soud neměl důvod se zabývat existencí dobré víry žalovaného 2) ve smyslu § 984 odst. 1 o. z., ani tím, jaký vliv na jeho dobrou víru měl zápis poznámky o podaném dovolání v katastru nemovitostí. Uvedenou poznámkou se zabýval jen ve vztahu k posouzení případné neplatnosti darovací smlouvy pro rozpor s dobrými mravy se závěrem, že ani zápis poznámky o probíhajícím dovolacím řízení nesvědčí o rozporu s dobrými mravy při převodu předmětných nemovitých věcí. K tomu současně dodal, že nelze přehlédnout skutečnost, že návrh na vydání předběžného opatření, jímž se žalobkyně v době po podání dovolání domáhala zákazu dispozice s nemovitostmi, byl soudem pravomocně zamítnut.

14. Ačkoliv v úvodu dovolání žalobkyně avizovala, že dovolání podává „proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalobkyně s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům v něm není obsažena žádná argumentace a žalobkyně se tak zjevně domáhá i jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

15. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.

16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. 7. 2026 Mgr. Jiří Němec předseda senátu