23 Cdo 291/98

Plný text

M ě s t s k ý s o u d v Praze jako soud odvolací usnesením z 29. 8. 1997 potvrdil usnesení O b v o d n í h o s o u d u pro Prahu 10 ze 14. 1. 1997, kterým byl zamítnut návrh žalobkyně J. Š. na doplnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 z 30. 3. 1995, č. j. 6 C 346/91-91, o část předmětu řízení - o vydání tovární budovy na pozemku parc. č. 4078/4 a kotelny na pozemku parc. č. 4078/6 v katastrálním území P.- S. Usnesení odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., a co do správnosti napadeného rozhodnutí prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení rozsahu žalobního návrhu. N e j v y š š í s o u d svým usnesením dovolání odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Z o d ů v o d n ě n í : Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) - po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými subjekty (účastníky řízení), řádně zastoupenými advokátem a že splňuje formální i obsahové náležitosti podání takového druhu (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 o.s.ř.) - dospěl k závěru, že dovolání není v dané věci přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Občanský soudní řád upravuje přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu v ustanoveních § 237 odst. 1, § 238a a v § 239 o.s.ř. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu je v první řadě přípustné (a současně důvodné) tehdy, jestliže řízení je postiženo vadami taxativně uvedenými v § 237 odst. 1 o.s.ř., které způsobují tzv. zmatečnost rozhodnutí odvolacího soudu. K těmto vadám přihlíží dovolací soud - je-li dovolání podáno včas a k tomu oprávněnými subjekty - z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, druhá věta, o.s.ř.). Existenci vad řízení uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolatelé netvrdí a ani z obsahu spisu tyto vady nevyplývají. Usnesení odvolacího soudu je rozhodnutím potvrzujícím, takže je vyloučeno přípustnost dovolání vyvozovat z § 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř., a danou věc nelze podřadit ani § 238a odst. 1 písm. b) až f) o.s.ř. Pokud připouští ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. za splnění zákonných podmínek dovolání proti usnesení odvolacího soudu, činí tak pouze ve vztahu k usnesením, kterými bylo rozhodnuto ve věci samé. V projednávaném případě dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu účastníka na doplnění rozsudku (§ 166 o.s.ř.), není usnesením ve věci samé, nýbrž rozhodnutím procesní povahy, jehož smyslem je napravit pochybení tehdy, nerozhodl-li soud o celém předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti. Výsledek úvahy soudu, zda rozsudek doplní, nemá ve sporném řízení povahu rozhodování o právním sporu mezi účastníky, jehož předmětem je nárok uplatněný žalobou, nýbrž jde o posouzení správnosti postupu soudu v tom směru, zda jeho rozhodnutí vyčerpalo předmět řízení, popřípadě obsáhlo akcesorické výroky. O přípustnosti dovolání tedy nelze uvažovat ani v intencích ustanovení § 239 o.s.ř., nehledě k tomu, že ze strany žalobců nebyl vůbec učiněn návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v § 237 odst. 1, § 238a odst. 1 a § 239 o.s.ř., nezbylo dovolacímu soudu než podle § 243b odst. 4, věty první, ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání žalobců jako nepřípustné bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) odmítnout, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněného dovolacího důvodu.