23 Cdo 2942/2025-522

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce JUDr. Vladimíra Davida, se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, identifikační číslo osoby 66201837, zastoupeného JUDr. Oldřichem Godyckim, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, proti žalovanému K. V., zastoupenému JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se sídlem v Praze, Opatovická 1659/4, o zaplacení částky 247.382 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 24 C 366/2021, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 4. 2025, č. j. 84 Co 517/2024-480, takto:

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 4. 2025, č. j. 84 Co 517/2024-480, se v rozsahu prvního výroku, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 152.381 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 152.381 Kč od 19. 8. 2020 do zaplacení, spolu se závislými výroky o nákladech řízení, ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

II. Dovolání žalobce se odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Soudy rozhodovaly o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 247.382 Kč spolu s úrokem z prodlení jako odměny dle smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 25. 7. 2017 ve věci vypořádání zaniklého společného jmění manželů žalovaného. Dle žalobních tvrzení pak v rámci poskytování právní pomoci za celé období bylo ze strany žalobce provedeno značné množství úkonů, které byly specifikovány v závěrečné faktuře, ve které byly zohledněny všechny platby (zálohy), které žalovaný na úhradu odměny za poskytnutí právních služeb v průběhu svého zastupování složil. Faktura nebyla žalovaným uhrazena v plné výši. Žalovaný uhradil jen 33.000 Kč. Dohoda o smluvní odměně uzavřena nebyla a žalobce odměnu účtoval podle ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále též jen „advokátní tarif“).

2. Žalovaný namítal, že mezi ním a žalobcem byla uzavřena smlouva ve věci vypořádání zaniklého jmění manželů po rozvodu, na kterou žalobci zaplatil celkem 223.000 Kč, čímž byly jejich vzájemné vztahy vypořádány.

3. Okresní soud v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2024, č. j. 24 C 366/2021-445, zamítl žalobu o zaplacení částky 247.382 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).

4. Vyšel přitom z toho, že: a) Žalovaný kontaktoval žalobce jako advokáta s žádostí o zastupování ve věci vypořádání zaniklého společného jmění s jeho bývalou manželkou. b) Žalobce činil za žalovaného úkony ve věci vypořádání zaniklého společného jmění žalovaného a jeho bývalé manželky vedené před Okresním soudem v Lounech. c) Žalobce pro žalovaného vyhotovil kupní smlouvy v souvislosti s prodejem nemovitostí náležejících do vypořádaného společného jmění manželů. V souvislosti s kupní smlouvou žalobce žalovaného požádal o dalších 150.000 Kč, které mu žalovaný zaplatil. d) Po ukončení sporu o vypořádání zaniklého společného jmění žalovaného a jeho bývalé manželky žalobce žalovanému vyúčtoval 280.382 Kč, přičemž vycházel z jednotlivých úkonů a odměny za ně podle předmětu sporu (faktura ze dne 4. 8. 2020) a zaplacených záloh ve výši 40.000 Kč. e) Za právní služby v předmětné věci žalovaný zaplatil žalobci již 73.000 Kč a v souvislosti s kupní smlouvou dalších 150.000 Kč.

5. Dle soudu prvního stupně bylo pro projednávaný případ podstatné vyřešit otázku, zda se účastníci dohodli na smluvní odměně (jak uváděl žalovaný paušálně pro celé vypořádání ve výši 70.000 Kč), či zda žalobce žalovaného seznámil s tím, že odměna bude účtována podle advokátního tarifu za jednotlivé úkony právní služby. K tomu soud prvního stupně uvedl, že zcela uvěřil skutkové verzi žalovaného, neboť ji podpořily v řízení provedené důkazy, a naproti tomu žalobce nikterak neprokázal, že by žalovaného měl jakkoli při převzetí zastoupení seznámit s tím, že by odměna měla být účtována za jednotlivé úkony podle advokátního tarifu.

6. Soud prvního stupně pak uvedl, že po provedeném dokazování neměl pochyb o tom, že mezi účastníky došlo ke sjednání smluvní odměny za poskytnutí právních služeb. Pokud by tomu tak nebylo, měl by žalobce jako advokát, osoba práva znalá a profesionál v oboru, povinnost žalovaného seznámit s tím, jakým způsobem se odměna podle advokátního tarifu počítá. To však evidentně neučinil. Tvrzení žalobce, že žalovanému mohl maximálně sdělit, že odměna za jeden úkon právní služby se bude pohybovat kolem 60–70 tis. Kč, soud prvního stupně považoval za ryze účelové. Dále soud prvního stupně uvedl, že neshledal důvod, z jakého by měl být sepis kupní smlouvy o nemovitostech veden jako samostatná záležitost, stejně jako žalobci neuvěřil, že by se účastníci dohodli na smluvní odměně jen za sepis kupní smlouvy.

7. Soud prvního stupně shrnul, že se účastníci ve věci vypořádání zaniklého společného jmění žalovaného a jeho bývalé manželky dohodli na smluvní odměně za poskytování právních služeb žalobce s tím, že odměna by měla být do 70.000 Kč. Následně po prvním jednání soudu a v souvislosti se sepisem kupní smlouvy žalobce požádal žalovaného o dalších 150.000 Kč, s čímž žalovaný souhlasil. Žalovaný žalobci za právní služby v souvislosti s vypořádáním zaniklého společného jmění zaplatil již 223.000 Kč (40.000 Kč na zálohách, 3.000 Kč za zaplacenou zálohu na znalecký posudek, 150.000 Kč v hotovosti a 30.000 Kč jako doplatek). Tuto odměnu soud vzhledem k rozsahu žalobcem odvedené práce nepovažuje za nikterak nízkou či nepřiměřenou, a proto neshledal nárok žalobce na zaplacení dalších 247.382 Kč po právu.

8. Z vyložených důvodů soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl.

9. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 4. 2025, č. j. 84 Co 517/2024-480, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 152.381 Kč s příslušenstvím, a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil co do částky 95.001 Kč s příslušenstvím (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý a třetí výrok).

10. Odvolací soud uvedl, že v daném případě vycházel z úplně zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně, avšak dospěl k odlišnému závěru o důvodnosti uplatněného nároku.

11. Dle odvolacího soudu žalovaný i přes poučení poskytnuté mu soudem prvního stupně neprokázal, že byla smluvní odměna za celé zastupování žalovaného žalobcem smluvena ve výši 70.000 Kč, kdy ve svém vyjádření na výzvu soudu doplnil toliko skutečnost, že pokud platil žalobci další částku 150.000 Kč, šlo o novaci „původní“ smlouvy o odměně. Odvolací soud nesdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že složení zálohy ve výši 10.000 Kč žalovaným odpovídá jeho tvrzení o celkové výši odměny 70.000 Kč.

12. Odvolací soud pak, vycházeje ze závěru, že ze smlouvy mezi advokátem a klientem nelze dovodit, že odměna byla „smluvena“, tj. že se smluvní strany dohodly na její výši, popř. na způsobu, jak ji vyčíslit, uzavřel, že je třeba při posouzení nároku žalobce vycházet z ustanovení advokátního tarifu, která právě pro tento případ stanoví výši odměny a náhrady zastupujícího advokáta.

13. Odvolací soud k tomu uvedl, že pokud tedy žalobce v rámci zastupování žalovaného při vypořádání zaniklého společného jmění manželů učinil pro žalovaného prokázané úkony právní služby a dále jeden úkon spočívající v sepisu kupní smlouvy, je důvodným jeho nárok na zaplacení částky 152.381 Kč, kdy je třeba od jeho celkového nároku na zaplacení částky 375.381 Kč odečíst částku zaplacenou žalovaným ve výši 223.000 Kč.

14. Na tomto základě odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 95.001 Kč s příslušenstvím potvrdil a ohledně částky 152.381 Kč jej změnil tak, že žaloba je v tomto rozsahu důvodná.

II. Dovolání žalobce

15. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrzen, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 95.001 Kč s příslušenstvím, a dále do třetího výroku o náhradě nákladů řízení podal žalobce dovolání.

16. Dovolání považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). V konkrétnosti pak předkládá dovolacímu soudu k posouzení otázky: a) Zda sepis kupní smlouvy uzavřené v průběhu řízení o vypořádání společného jmění manželů, jejímž předmětem je převod nemovitosti patřící do tohoto společného jmění, je nutno považovat za úkon právní pomoci poskytnutý v téže věci ve smyslu § 11 a násl. advokátního tarifu a zda tedy platba poskytnutá klientem za sepis takové smlouvy musí být zohledněna při vyúčtování odměny za zastupování v řízení o vypořádání společného jmění manželů, či zda se jedná o samostatnou právní službu, za kterou náleží odměna bez vazby na právní službu poskytovanou v řízení o vypořádání společného jmění manželů. b) Zda v případě, kdy advokát opakovaně upravuje kupní smlouvu (včetně změny osoby kupujícího a kupní ceny) v návaznosti na požadavky klienta a vývoj jednání, jde o samostatné úkony právní pomoci podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu, nebo zda všechny tyto úpravy jsou konzumovány v jediném úkonu právní pomoci odpovídajícím konečné verzi smlouvy.

17. Žalobce dále namítá nesprávné (neúplné) posouzení aplikace ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 150 o. s. ř. při řešení právních otázek v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení.

18. Žalobce uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčených výrocích zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.

19. Žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že je nepovažuje za přípustné, a proto navrhuje, aby je dovolací soud odmítl.

III. Dovolání žalovaného

20. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku, a to v části, ve které bylo rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 152.381 Kč s příslušenstvím, spolu s výrokem o náhradě nákladů řízení, podal žalovaný dovolání.

21. Dle žalovaného je dovolání přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, zda může odvolací soud změnit skutkový závěr soudu prvního stupně, aniž by zopakoval či doplnil dokazování, přestože deklaroval, že přebírá skutková zjištění okresního soudu; a zda takový postup je v souladu se zásadami dvouinstančního řízení a právem účastníka na spravedlivý proces. Tato otázka byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

22. Dovolatel namítá, že odvolací soud svým postupem porušil § 213 odst. 2 o. s. ř. a zásady spravedlivého procesu, neboť ač deklaroval, že neprovádí další dokazování a přebírá skutkový stav zjištěný okresním soudem, dospěl k odlišnému závěru o existenci smlouvy o odměně za právní služby uzavřené mezi účastníky, což je skutkový, nikoli právní závěr. Tím překročil rámec přezkumu bez odpovídajícího procesního postupu a takový postup odporuje zásadám přímosti a ústnosti dokazování.

23. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

24. Žalobce se k dovolání žalovaného vyjádřil v tom smyslu, že je nepovažuje za přípustné, a proto navrhuje, aby je dovolací soud odmítnul, případně za situace, kdy dovolací soud shledá dovolání žalovaného přípustným, aby toto dovolání zamítnul.

IV. Přípustnost dovolání obecně

25. Po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahují zákonné obligatorní náležitosti a zda jsou přípustná.

26. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

27. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

28. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

29. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

30. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

V. Právní posouzení dovolání žalobce

31. Dovolání žalobce není přípustné.

32. Přípustnost dovolání nezakládá otázka [shora označená písm. a)], zda uzavření smlouvy o poskytování právní pomoci ve věci vypořádání zaniklého společného jmění manželů může zahrnovat i činnosti související s přípravou a sepisem kupní smlouvy, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Při formulaci dané otázky dovolatel pomíjí, že podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

33. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se totiž podává, že odvolací soud žalobci přiznal jak plnění odpovídající hodnotě jím fakturovaných úkonů, tak dále odměnu za jeden úkon spočívající v sepisu kupní smlouvy. Jinými slovy, odvolací soud dospěl k závěru, (který dovolatelem zpochybňován není), že je třeba při posouzení nároku žalobce vycházet z advokátního tarifu, kdy je pak v poměrech řešené věci nerozhodné, zda je úkon právní služby sepsání listiny o právním jednání dle § 11 odst. 1 písm. m) poskytnut v téže věci jako vypořádání společného jmění manželů, či nikoliv.

34. K tomu dovolací soud připomíná, že otázku, jejíž odlišné posouzení by nemělo vliv na výsledek řízení, je třeba považovat pro řešenou věc za hypotetickou (akademickou). Podle dikce § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. například usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nezávisí). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (či hypotetické) otázky (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2368/2021, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020).

35. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda zpracování více verzí kupní smlouvy představuje více samostatných úkonů právní služby [otázka shora označená písm. b)]. Dovolací soud odkazuje v této souvislosti např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3224/2023, ve kterém dovolací soud aprobuje závěr odvolacího soudu o tom, že odměna [ve smyslu § 11 odst. 1 písm. m) advokátního tarifu] náleží za konečný návrh smlouvy, nikoliv za postup směřující k finálnímu návrhu, i když se při revizi smluv leckdy může jednat o časově i odborně náročné úkony.

36. Dovolání v části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

VI. Právní posouzení dovolání žalovaného

37. Dovolání žalovaného je přípustné, když postup odvolacího soudu, jímž se odchýlil od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, aniž by zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, z nichž učinil skutkový závěr o ujednané smluvní ceně plnění, dosahuje intenzity tzv. kvalifikované vady řízení představující zásah do práva účastníka na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2733/19, nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).

38. Dovolání je proto i důvodné.

39. Podle § 213 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2). K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (odstavec 3).

40. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se k výkladu tohoto ustanovení pak podává, že: a) Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). b) Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval. c) Má-li odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení). Jestliže odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změní (§ 220 o. s. ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s ustanoveními § 122, § 132, § 211 a § 213 o. s. ř.; odvolací řízení pak trpí vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. d) Naopak u důkazních prostředků listinných (§ 129 o. s. ř.) je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená – tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení. Srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1579/2024, ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017, nebo ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 29 Cdo 4022/2018, a v nich citovanou judikaturu.

41. V projednávané věci odvolací soud shora uvedené principy nerespektoval, neboť na základě hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, kromě důkazů listinných, zejména výpovědí účastníků řízení, dospěl k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Ačkoliv tak odvolací soud uvedl, že v daném případě vycházel z úplně zjištěného skutkového stavu okresním soudem, následně revidoval výsledek procesu dokazování, který byl učiněn soudem prvního stupně.

42. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, z jakých důkazů a jejich hodnocení dospěl ke skutkovému závěru, že se účastnící řízení dohodli na smluvní odměně za poskytování právních služeb s tím, že odměna by měla být do 70.000 Kč. Následně po prvním jednání soudu a v souvislosti se sepisem kupní smlouvy požádal žalobce žalovaného o dalších 150.000 Kč, s čímž žalovaný souhlasil.

43. Odvolací soud oproti tomu vychází z jiné skutkové verze, a to že nelze dovodit, že odměna byla „smluvena“, tj. že se smluvní strany dohodly na její výši, popř. na způsobu, jak ji vyčíslit, aniž se z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu či obsahu spisu podává, na základě jakých důkazů provedených v odvolacím řízení odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za nesprávná.

44. Dovolací soud přitom zdůrazňuje, že výše uvedené závěry o rozporu procesního postupu odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení § 213 o. s. ř. se nijak nevyjadřují a nepředjímají řešení otázky samotného hodnocení provedených důkazů a posuzování správnosti či nesprávnosti dosavadních skutkových zjištění soudu prvního stupně.

VII. Závěr

45. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné co do prvního výroku v rozsahu, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 152.381 Kč s příslušenstvím, a dovolání žalovaného je důvodné. Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu spolu s výrokem o náhradě nákladů řízení podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil.

46. Dovolání žalobce Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

47. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.