23 Cdo 3056/2017

Plný text

23 Cdo 3056/2017 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce J. K., podnikatele se sídlem v Plzni, Sokolovská 1120/119, IČO 87166186, zastoupeného Mgr. Michalem Burčkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Ostrovského 253/3, proti žalovanému V. H., podnikateli se sídlem ve Valu, Val 36, IČO 64226832, zastoupenému Mgr. Ivetou Trejtnarovou, advokátkou se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Staré náměstí 49, o zaplacení částky 170 017 Kč s příslušenstvím vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 53 EC 100/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. prosince 2015, č. j. 47 Co 138/2015-282, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění: (§243f odst. 3 o. s. ř.) Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. července 2014, č. j. 53 EC 100/2012-164, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci v záhlaví uvedenou částku s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. prosince 2015, č. j. 47 Co 138/2015-282, zčásti potvrdil (ohledně částek 29 675 Kč, 8 922 Kč, 7 764 Kč, 8 535 Kč, 4 454 Kč, 29 675 Kč, s příslušenstvím) a ve zbývající části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný včasně podaným dovoláním, které však není přípustné, neboť dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015). Dovolatel v dovolání kromě shrnutí předchozího řízení pouze uvedl, že dovolání je přípustné, neboť spočívá na řešení právní otázky, která má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v této konkrétní věci, ale pro judikaturu vůbec. Ovšem nikde v dovolání neformuloval žádnou takovou právní otázku, která by splňovala kritéria uvedená v § 237 o. s. ř. Dovolatel dále v dovolání pouze uvedl, v čem nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem a uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. K nutnosti vymezení právní otázky v dovolání se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již několikrát, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, podle jehož závěru neuvede-li dovolatel v dovolání otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. K namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, uvádí dovolací soud, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. září 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v § 237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání postrádá potřebné náležitosti, neboť dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 1. srpna 2017 JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu