23 Cdo 3211/2025

Rubrum

23 Cdo 3211/2025-315 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Š + H Bohunice, s.r.o., se sídlem v Temelíně č. p. 3, identifikační číslo osoby 45022313, zastoupené JUDr. Martinem Slobodníkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Prachaticích, U Rybníčku 553, proti žalované Mitrowicz, s.r.o., se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Dudova 2585/4, identifikační číslo osoby 28392248, zastoupené Mgr. Monikou Gazsi, advokátkou se sídlem v Praze 5, U Pernikářky 1786/1, o zaplacení 666 573 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 45/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2025, č. j. 69 Co 210/2025-293, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 830 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její právní zástupkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení 666 573 Kč s příslušenstvím jako ceny díla podle smlouvy o dílo ze dne 10. 6. 2020, kterou se žalobkyně zavázala pro žalovanou v termínu do 22. 11. 2020 provést dílo spočívající v rekonstrukci části střechy zámku Mitrowicz. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná dne 22. 11. 2020 dílo bez výhrad převzala, avšak na fakturu ze dne 7. 12. 2020, jíž žalobkyně žalované vyúčtovala cenu díla, ničeho neuhradila. Dne 24. 2. 2021 žalovaná žalobkyni vyzvala k nápravě škod vzniklých v důsledku zatečení vody do vnitřních prostor stavby dne 21. 11. 2020. Žalobkyně v záruční době namítané vady odstranila a dne 27. 5. 2021 dílo opětovně předala žalované, která však ani poté cenu díla neuhradila.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 26. 4. 2023, č. j. 47 C 45/2022-120, žalobu o zaplacení 666 573 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I prvního rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II prvního rozsudku soudu prvního stupně).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací následně k odvolání žalobkyně (v pořadí prvním) usnesením ze dne 29. 11. 2023, č. j. 69 Co 326/2023-155, zrušil první rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Soud prvního stupně poté (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 13. 6. 2024, č. j. 47 C 45/2022-233, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 666 573 Kč s příslušenstvím (výrok I druhého rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně vůči žalované domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 666 573 Kč od 22. 12. 2020 do 27. 5. 2021 (výrok II druhého rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III druhého rozsudku soudu prvního stupně).

5. Odvolací soud následně k odvolání žalované (v pořadí druhým) usnesením ze dne 3. 12. 2024, č. j. 69 Co 414/2024-253, odmítl odvolání žalované proti výroku II druhého rozsudku soudu prvního stupně (výrok I druhého usnesení odvolacího soudu) a ve výrocích I a III druhý rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II druhého usnesení odvolacího soudu).

6. Soud prvního stupně nato (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 18. 3. 2025, č. j. 47 C 45/2022-270, žalobu o zaplacení 666 573 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I třetího rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II třetího rozsudku soudu prvního stupně).

7. Odvolací soud k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I napadeného rozsudku), ve výroku II jej změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II napadeného rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III napadeného rozsudku).

8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (výslovně v celém rozsahu) dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, jakož i v tom, že v projednávané věci je dán „extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, který dle konstantní judikatury zakládá přípustnost dovolání“.

9. Odvolací soud podle žalobkyně nesprávně posoudil „otázku okamžiku dokončení a předání díla“, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalované ve sjednaném termínu dílo předala, a to včetně stavebního deníku a další dokumentace, přičemž dílo nevykazovalo vady či nedodělky bránící jeho užívání, pro něž by žalovaná mohla odmítnout jeho převzetí. Jestliže za daných okolností žalovaná odmítla podepsat předávací protokol a dílo převzít, dostala se tím do prodlení ve smyslu § 1975 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalované proto ani nemohla vzniknout pohledávka na zaplacení smluvní pokuty z důvodu prodlení žalobkyně s dokončením a předáním díla, kterou žalovaná (dle žalobkyně neplatně) započetla oproti žalobkyní uplatněnému nároku.

10. Žalobkyně dále namítla, že odvolací soud v řízení nesprávně přihlížel k námitce započtení, kterou žalovaná uplatnila až poté, co nastaly účinky koncentrace řízení, a postupoval tak v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, uveřejněného pod číslem 58/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle žalobkyně odvolací soud „zaměnil doplnění skutkových tvrzení či důkazů s novým procesním úkonem majícím podstatný dopad na výsledek řízení“, a jeho rozhodnutí je tak v rozporu s účelem koncentrace řízení a principy spravedlivého procesu a rovnosti účastníků.

11. Dále žalobkyně namítla, že napadený rozsudek je zatížen vadou spočívající v extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neboť odvolací soud shledal žalovanou uplatněnou námitku započtení důvodnou, aniž by v řízení byla prokázána existence pohledávek na zaplacení smluvních pokut, které žalovaná započetla oproti žalobkyní uplatněnému nároku.

12. Konečně žalobkyně namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, jakož i to, že odvolací soud nesprávně rozhodl o náhradě nákladů řízení, jelikož v projednávané věci neaplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů nižších stupňů změnil a žalobě vyhověl, případně aby tyto rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

13. Ve vyjádření k dovolání žalovaná zpochybnila dovolací argumentaci žalobkyně, uvedla, že žalobkyně v dovolání uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod, neboť brojí proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl.

14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

15. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.

16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

18. Námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku okamžiku dokončení a předání díla (viz bod 9 odůvodnění shora), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť žalobkyně uvedenou námitku staví na vlastní verzi skutkového stavu věci, potažmo jejím prostřednictvím brojí proti hodnocení důkazů odvolacím soudem (soudem prvního stupně).

19. Žalobkyně ve své dovolací argumentaci vychází z toho, že žalované dílo v ujednaném termínu předala včetně stavebního deníku a další dokumentace, přičemž dílo bylo prosto vad a nedodělků bránících jeho užívání (viz dovolací argumentaci obsaženou na č. l. 302 a 303 spisu). Žalobkyně ve své argumentaci ovšem pomíjí skutková zjištění soudů nižších stupňů, z nichž vyplývá, že v listopadu 2020 dílo vykazovalo řadu vad a nedodělků, pro které žalovaná dílo odmítla převzít, a k dokončení a předání díla tak došlo až dne 27. 5. 2021, přičemž stavební deník ani jinou dokumentaci o skutečném provedení stavby žalobkyně žalované nepředala; tvrzení žalobkyně, že dílo bylo předáno dne 22. 11. 2020, v řízení nebylo prokázáno (viz bod 25 odůvodnění napadeného rozsudku a body 31 a 36 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Žalobkyně tak tuto dovolací námitku zakládá na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sama dovolatelka (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020, a ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1230/2023, ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3561/2024, a ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 23 Cdo 557/2025).

20. Hodlala-li žalobkyně svými námitkami brojit rovněž proti způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem, pak Nejvyšší soud podotýká, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, a ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2937/2022). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, nebo ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017), což ale není případ projednávané věci a ostatně ani dovolatelka takové pochybení odvolacímu soudu nevytýká, nýbrž toliko polemizuje s výsledky hodnocení důkazů odvolacím soudem.

21. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani žalobkyní tvrzený extrémní rozpor skutkových závěrů odvolacího soudu se skutečným obsahem soudního spisu (viz bod 11 odůvodnění shora a dovolací argumentaci obsaženou na č. l. 304 a 305 spisu), neboť vychází toliko z vlastních skutkových tvrzení žalobkyně o tom, zda dílo trpělo vadami a nedodělky, jakož i o tom, zda a kdy žalované dílo, stavební deník a další související dokumentaci předala. Žalobkyně tak i tuto dovolací námitku zakládá na své vlastní verzi skutkového stavu věci, jež je odlišná od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit, neboť dovolací přezkum je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním (viz judikaturu citovanou v bodu 19 odůvodnění shora).

22. Nejvyšší soud současně nemá žádné pochyby o tom, že hodnocení důkazů není založeno na libovůli, ani není dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněný pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, nijak nevybočil ze zákonných standardů dokazování a jeho hodnocení důkazů není výrazem zjevného logického excesu. Z rozsudků soudů nižších stupňů je zřejmé, že soudy vycházely toliko z důkazů, které v řízení provedly, a to jednak z listinných důkazů (zejména smlouvy o dílo, předávacích protokolů a související dokumentace), jednak z výpovědí v řízení vyslechnutých svědků, přičemž tyto důkazy hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a učinily na jejich základě odpovídající (výše uvedená) skutková zjištění. Nejvyšší soud proto neshledal, že by soudy nižších stupňů zasáhly do základních práv žalobkyně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1127/2025, ze dne 18. 3. 2026, sp. zn. 23 Cdo 1966/2025, či ze dne 28. 4. 2026, sp. zn. 23 Cdo 2674/2025).

23. Námitka žalobkyně, že odvolací soud nerespektoval zásadu koncentrace řízení, jestliže v řízení přihlížel k námitce započtení, kterou žalovaná dle mínění žalobkyně učinila až po koncentraci řízení (viz bod 10 odůvodnění shora), jakož ani žalobkyní namítaná nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku (viz bod 12 odůvodnění shora), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť těmito námitkami žalobkyně nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tím tvrdí toliko existenci jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což však není případ projednávané věci. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterou však není námitka žalobkyně proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3381/2024, a ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 282/2025).

24. Shora uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces (viz dovolací argumentaci na č. l. 304 spisu), k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2420/2025, ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).

25. Ve vztahu k žalobkyní namítané vadě řízení týkající se porušení pravidel koncentrace řízení dovolací soud pro úplnost dodává, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu účinky koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř. nenastanou, jestliže účastníci nebyli o koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Koncentrace řízení nastane ke skončení prvního jednání ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř. (popřípadě ke skončení lhůty, která byla účastníkům u prvního jednání poskytnuta ke splnění procesních povinností) jen tehdy, provede-li soud (do té doby) všechny úkony podle § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř.; zároveň musí soud účastníky řízení poučit o koncentraci řízení nejpozději při tom jednání, při němž přistoupil k zahájení dokazování. Nepostupoval-li soud výše uvedeným způsobem, koncentrace řízení nenastane a nemůže nastat ani později (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 26 Cdo 443/2025).

26. V projednávané věci byly strany řízení o koncentraci řízení soudem prvního stupně poučeny v předvolání k prvnímu jednání na den 28. 4. 2022 (viz referát na č. l. 45 verte spisu), při němž bylo soudem prvního stupně přistoupeno k zahájení dokazování, aniž by však byly provedeny úkony podle § 118 odst. 2 o. s. ř. Uvedené jednání soud prvního stupně následně přerušil do 13. 7. 2022 (viz protokol o jednání na č. l. 57 a 58 spisu) a poté jej odročil na den 20. 7. 2022 (viz referát na č. l. 65 verte spisu). Na tomto jednání soud prvního stupně strany řízení poučil o koncentraci řízení dle § 118b o. s. ř. (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně na č. l. 70 spisu). Jestliže tedy odvolací soud – vycházeje z toho, že v řízení nebyly splněny zákonné předpoklady pro nastolení účinků koncentrace řízení (srov. bod 26 odůvodnění druhého usnesení odvolacího soudu) – k žalovanou vznesené námitce započtení v řízení přihlédl a shledal ji důvodnou, postupoval v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu týkající se koncentrace řízení.

27. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího soudu za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). Nejvyšší soud má za to, že v projednávané věci odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalobkyně měla možnost proti němu v dovolání formulovat své námitky, což ostatně také učinila.

28. Konečně žalobkyně dovoláním napadla rovněž výroky II a III napadeného rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy nižších stupňů (viz bod 12 odůvodnění shora). Přípustnost dovolání vůči nákladovým výrokům je však vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a v tomto rozsahu je tak dovolání žalobkyně objektivně nepřípustné.

29. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

30. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce). V Brně dne 23. 6. 2026 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu