23 Cdo 3231/2025

Rubrum

23 Cdo 3231/2025-585 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně IT credit, s.r.o., se sídlem v Praze, Pernerova 502/50, identifikační číslo osoby 26444437, zastoupené Mgr. Viktorem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Lazaretní 925/9, proti žalované GLOBALICA a.s., se sídlem v Praze, Na Zámecké 1518/9, identifikační číslo osoby 27065871, o zaplacení částky 150.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 31/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2025, č. j. 21 Co 139/2025-532, 21 Co 146/2025, takto:

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2025, č. j. 21 Co 139/2025-532, 21 Co 146/2025, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 150.000 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty za nezpřístupnění předmětu zástavy.

2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 3. 2025, č. j. 19 C 31/2022-486, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 29. 4. 2025, č. j. 19 C 31/2022-495, zamítl žalobu o zaplacení částky 150.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).

3. Vyšel přitom z následujících skutkových zjištění: a. Dne 14. 3. 2012 byla mezi spořitelním družstvem Artesa, identifikační číslo osoby 25778722, na straně jedné a žalovanou a společností FORTIS Bohemia, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 48592161, na straně druhé uzavřena smlouva o úvěru, v níž se spořitelní družstvo Artesa zavázalo poskytnout úvěr až do výše 76.000.000 Kč. b. Dne 12. 4. 2012 byla ke smlouvě o úvěru uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva mezi spořitelním družstvem Artesa jako zástavním věřitelem a žalovanou jako zástavcem, jíž bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví žalované. V této smlouvě se žalovaná zavázala umožnit vstup do nebo na dané nemovitosti za účelem kontroly jejich provozního a stavebního stavu a určení ceny pro účel prodeje nebo zjištění jejich způsobilosti jako předmětu veřejné dražby. Pro případ porušení jakéhokoliv závazku z této smlouvy, tedy včetně porušení povinnosti zpřístupnit nemovitosti, byla sjednána smluvní pokuta ve výši 50.000 Kč. c. Dne 7. 12. 2018 byla mezi spořitelním družstvem Artesa jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem uzavřena smlouva o postoupení pohledávek. d. Téhož dne spořitelní družstvo Artesa oznámilo žalované postoupení veškerých pohledávek vzniklých na základě nebo v souvislosti se smlouvou o úvěru na žalobkyni. e. Žalobkyně vyzvala žalovanou ke zpřístupnění předmětu zástavy dne 3. 5. 2021, 18. 6. 2021 a 3. 11. 2021. f. Žalovaná předmět zástavy ve dnech 14. 5. 2021, 2. 7. 2021 a 26. 11. 2021 nezpřístupnila. g. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě smluvní pokuty ve výši 150.000 Kč za nezpřístupnění předmětu zástavy.

4. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně. Vycházel přitom z rozdílu mezi postoupením pohledávky ve smyslu § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a postoupením smlouvy ve smyslu § 1895 o. z. Podle soudu prvního stupně se žalobkyně takovou smlouvou o postoupení pohledávek, o jakou se jedná v poměrech řešené věci, stala pouze věřitelem postoupené pohledávky ze smlouvy o úvěru, včetně práv na smluvní pokutu (ze smlouvy o úvěru, a to do dne postoupení) a veškerých práv s pohledávkou spojených a včetně zajištění (§ 1880 odst. 1 o. z.). Smluvní pokutou utvrzená povinnost (zpřístupnit nemovitosti) však byla sjednána v zástavní, nikoli v úvěrové smlouvě, přičemž možnost domáhat se nepeněžitého plnění dle zástavní smlouvy má jen ten postupník, který na základě smlouvy nenabyl od postupitele jen pohledávku na zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru, nýbrž vstoupil do právního postavení původní strany závazkového vztahu (postupitele). Takový účinek má (může mít) pouze smlouva o postoupení smlouvy uzavřená podle ustanovení § 1895 o. z. Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 7. 12. 2018 pak není smlouvou o postoupení smlouvy dle § 1895 o. z., neboť v ní (vyjma jiného) absentuje souhlas postoupené strany. Soud prvního stupně vzhledem k uvedenému uzavřel, že žalobkyni práva ze zástavní smlouvy nesvědčí, tedy ani nemohla vyzývat k jejich splnění (zpřístupnění zástavy), ani nemohl v této souvislosti vzniknout nárok na zaplacení smluvní pokuty pro nesplnění této povinnosti.

5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 8. 2025, č. j. 21 Co 139/2025-532, 21 Co 146/2025, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

6. Odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2025, sp. zn. 21 Cdo 3283/2024, v němž dovolací soud ve skutkově obdobné věci téže žalobkyně přijal závěr, že zákonným důsledkem postoupení pohledávky (§ 1880 odst. 1 o. z.) není přechod těch práv vyplývajících z vedlejších ujednání, která se váží pouze k zástavnímu právu zajišťujícímu postupovanou pohledávku (tedy ke vztahu zástavce a zástavního věřitele), nejsou imanentně spojena s vlastním zajištěním (zástavním právem) a nemají bezprostřední vazbu na zajišťovanou pohledávku. Vzhledem k uvedenému odvolací soud konstatoval, že „právo sjednané v zástavní smlouvě na zpřístupnění nemovitostí za účelem kontroly jejich stavu zcela jistě není právem, které by bylo neoddělitelně spjato s právem zástavním. Jedná se o vedlejší ujednání mezi zástavcem a zástavním věřitelem, které nemá přímou vazbu na postoupenou pohledávku ze smlouvy o úvěru. Toto právo lze oddělit od zástavního práva a lze jej též postoupit, k čemuž však v posuzovaném případě nedošlo, jak výslovně potvrdila žalobkyně.“. Vzhledem k závěrům vysloveným v nadepsaném rozsudku dovolacího soudu považoval odvolací soud za nedůvodné rovněž jakékoliv námitky žalobkyně stran výkladu právního jednání, tedy předmětné smlouvy o postoupení pohledávek.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že se odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) svým rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, pakliže s využitím pravidel výkladu právního jednání neposoudil, zda nedošlo rovněž k postoupení pohledávky ze zástavní smlouvy na zpřístupnění předmětu zástavy a zda nebylo úmyslem smluvních stran odchýlit se od dle přesvědčení dovolatelky dispozitivního pravidla § 1880 odst. 1 o. z. (aniž by muselo dojít k postoupení zástavní smlouvy dle § 1895 o. z.). Zdůrazňuje přitom, že jí předestřený výklad nezpochybnila druhá smluvní strana smlouvy o postoupení pohledávek, nýbrž toliko osoba stojící mimo smluvní vztah. Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že své zkoumání skutečné vůle smluvních stran smlouvy o postoupení pohledávek omezil toliko na procesní prohlášení zástupce žalobkyně-postupníka, které buď mylně přičetl postupiteli a založil tím extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry odvolacího soudu, nebo na takto nesouvisejícím konstatování vystavěl svévolný a nepřezkoumatelný závěr o rozsahu postoupených práv.

8. Protože z odůvodnění napadeného rozsudku tedy není zřejmé, na základě jakých výkladových postupů a metod dospěl odvolací soud k závěru, že vůlí stran nebylo, aby se žalobkyně stala věřitelem práva na zpřístupnění zástavy, namítá dovolatelka jeho nepřezkoumatelnost a zásah „do jejích ústavně zaručených základních práv, zejména práva podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva na svobodné jednání a principu autonomie vůle obsaženém v čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy“.

9. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se výrok I a II rozsudku soudu prvního stupně mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 150.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 150 000 Kč od 21. 12. 2021 do zaplacení a žalobkyni se přiznává náhrada nákladů řízení prvostupňového, odvolacího řízení i dovolacího řízení, a výrok III tak, že žalovaná je povinna zaplatit České republice příslušnou část náhrady nákladů řízení. Případně navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je nepovažuje za přípustné, a proto navrhuje dovolacímu soudu, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

12. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

13. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

15. Dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce výkladu právního jednání.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

16. Dovolání je důvodné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

17. Dle § 555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu.

18. Dle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odst. 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odst. 2).

19. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. a přisuzuje projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Jinak řečeno, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Takovou skutečnou vůli je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018, a ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3247/2024).

20. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že odvolací soud měl řešení otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně založit na výkladu smlouvy o postoupení pohledávek v souladu s uvedenými výkladovými kritérii, tedy primárně na základě zkoumání skutečné vůle smluvních stran podle § 556 odst. 1 věty první o. z.

21. Odvolací soud však svůj závěr o absenci aktivní věcné legitimace žalobkyně založil toliko na konstatování (srov. odstavec 19 napadeného rozsudku), že „v posuzovaném případě byly žalobkyni postoupeny pouze pohledávky ze smlouvy o úvěru zajištěné zástavním právem“ a že „účinky, kterých se dovolává žalobkyně, by mohly nastat pouze tehdy, pokud by došlo k postoupení celé zástavní smlouvy nebo konkrétní pohledávky z ní, což se však nestalo“, neboť (srov. odstavec 11 napadeného rozsudku) „k dotazu odvolacího soudu při jednání ze dne 6. 8. 2025 žalobkyně výslovně uvedla, že práva ze zástavní smlouvy nepostoupila“, čímž „potvrdila…, že nebyla uzavřena ani smlouva o postoupení zástavní smlouvy, ani smlouva o postoupení pohledávky ze zástavní smlouvy“ (z tohoto závěru vychází odvolací soud rovněž v odstavci 15 napadeného rozsudku).

22. Takový závěr odvolacího soudu však nemůže v poměrech řešené věci obstát. Namísto toho, aby odvolací soud otázku aktivní věcné legitimace žalobkyně posoudil na základě výkladu smlouvy o postoupení pohledávek a zkoumání skutečné vůle jejích smluvních stran, založil svůj závěr výlučně na vyjádření zástupce žalobkyně učiněném při jednání dne 6. 8. 2025, že žalobkyně- postupník „práva ze zástavní smlouvy nepostoupila“. Z takového vyjádření však nelze dovozovat, zda a v jakém rozsahu byla žalobkyni postoupena práva ze zástavní smlouvy na základě předmětné smlouvy o postoupení pohledávek. Odvolací soud tak buď vyvozuje rozhodný právní závěr z výroku, který se nikterak netýká rozsahu práv nabytých žalobkyní od postupitele (neboť vyjádření žalobkyně jako postupníka, že sama dále nepostoupila práva ze zástavní smlouvy jiné osobě, nijak nevypovídá o obsahu právního vztahu mezi postupitelem a žalobkyní), anebo tomuto výroku přisuzuje význam, který z něj neplyne, totiž že postupitel na žalobkyni nepostoupil pohledávky ze zástavní smlouvy či práva s nimi spojená.

23. Jestliže tedy odvolací soud postavil svůj závěr toliko na nesouvisejícím nebo dezinterpretovaném vyjádření zástupce žalobkyně, je právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné, neboť odvolací soud neprovedl výklad právního jednání v souladu se zákonnými výkladovými kritérii, čímž se odchýlil rovněž od shora citované judikatury dovolacího soudu.

24. Jelikož Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu pro nesprávné vyřešení otázky výkladu právního jednání, jeví se nadbytečným zabývat se dalšími dovolacími námitkami dovolatelky, když tyto bezprostředně souvisejí s nesprávným právním posouzením věci, pro které byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen.

V. Závěr

25. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na neúplném, a tudíž nesprávném právním posouzení věci a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

26. Odvolací soud je ve smyslu ustanovení § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (srov. § 243g odst. 1 větu druhou o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 7. 2026 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu