23 Cdo 3243/2024-230

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně V. Ch., zastoupené Mgr. Petrem Sopuchem, advokátem se sídlem v Brně, Běhounská 4/20, proti žalované M. S. (dříve Š.), zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 960/81, o relativní neúčinnost právního jednání, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 126/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2024, č. j. 21 Co 62/2024-196, takto:

Výrok

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 022 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se v řízení domáhala určení, že právní jednání spočívající v odmítnutí dědictví po J. P., zemřelém dne 14. 4. 2021, učiněné pozůstalou dcerou J. Š., je vůči žalobkyni právně neúčinné. Tvrdila, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. 2. 2022 jí byly postoupeny vykonatelné pohledávky za J. Š. (dále též jen „dlužnice“), k jejichž vymožení byla vedena od roku 2017 exekuce. Dlužnice po smrti svého otce v pozůstalostním řízení (vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 59 D 1065/2021) odmítla dědictví. Namísto ní nabyla příslušný podíl z pozůstalosti žalovaná (její jediná dcera), která tak byla osobou blízkou, mající prospěch z uvedeného jednání. Odmítnutí dědictví považovala žalobkyně za zkracující právní jednání, neboť z příslušného dědického podílu by bylo možno uspokojit její pohledávky a dlužnice, která nemá hodnotnější majetek k uspokojení pohledávek, odmítla dědictví v situaci, kdy si byla vědoma svých dluhů.

2. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 1. 2024, č. j. 49 C 126/2022-147, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že výše popsané právní jednání je vůči ní právně neúčinné (výrok pod bodem I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 12 750 Kč (výrok pod bodem II).

3. Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že právní jednání spočívající v odmítnutí dědictví po zesnulém J. P. učiněné pozůstalou dcerou J. Š. je vůči žalobkyni právně neúčinné (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 55 033,50 Kč (výrok II).

4. Odvolací soud vyšel zejména z těchto skutkových závěrů soudu prvního stupně: Proti dlužnici (matce žalované) je vedena exekuce soudním exekutorem Mgr. Petrem Jarošem pro uspokojení pravomocných pohledávek žalobkyně ve výši 576 422 Kč a 1 1173 290 Kč s příslušenstvím podle rozhodčích nálezů Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR ze dne 24. 7. 2016, sp. zn. RSP 23/16, a ze dne 7. 7. 2016, sp zn. RSP 23/16. Vyrozumění o zahájení exekučního řízení bylo dlužnici doručeno 7. 1. 2017, resp. 19. 1. 2017. V pozůstalostním řízení po zemřelém J. P. vedeném Městským soudem v Brně pod sp. zn. 59 D 1065/2021 nebyla zjištěna dědická smlouva, závěť zůstavitele ani jiné pořízení pro případ smrti. Zůstavitel byl v době své smrti vdovcem a měl dvě děti dlužnici a P. P. Dlužnice dne 21. 10. 2021 dědictví odmítla (při jednání prohlásila, že je nemajetná a nechce ochudit své potomky) a jako dědička na její místo nastoupila žalovaná (její dcera), která dědictví neodmítla. Pravomocným usnesením ze dne 18. 11. 2021, č. j. 59 D 1065/2021-55, byla schválena dohoda dědiců (žalované a P. P.) a uvedeným dědicům bylo potvrzeno nabytí pozůstalosti rovným dílem (každý ideální ), a to mimo jiné spoluvlastnické podíly k bytové jednotce č. XY nacházející se v katastrálním území XY (dále jen „byt“) v obvyklé ceně 7 500 000 Kč. Soudní exekutor Mgr. Petr Jaroš vydal dne 14. 7. 2022 pod č. j. 129 EX 1803/22-232 exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí – bytu a současně uplatnil námitku neplatnosti právního jednání dlužnice spočívajícího v odmítnutí dědictví, které učinila poté, co jí bylo doručeno vyrozumění o zahájení exekučního řízení. K návrhu povinné byla usnesením soudního exekutora ze dne 10. 1. 2023, č. j. 129 EX 1803/22-252, exekuce na majetek povinné J. Š. ohledně výše uvedeného exekučního příkazu částečně zastavena, neboť oprávněná (žalobkyně) s tím souhlasila.

5. Odvolací soud nesouhlasil s právním posouzením soudu prvního stupně o neplatnosti právního jednání, kterým dlužnice odmítla dědictví, pro porušení generálního inhibitoria [§ 44a odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ex. ř.“], pro kterou soud prvního stupně uzavřel, že nelze současně uvažovat o relativní neúčinnosti, neboť úspěšně namítat relativní neúčinnost lze pouze u platného právního jednání. Odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4515/2014, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3400/2013, uveřejněný pod číslem 87/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 87/2014“, a ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4369/2010, uveřejněný pod číslem 103/2012 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 103/2012“, dovodil, že není-li možno dovolat se relativní neplatnosti ve smyslu § 44a odst. 1 ex. ř. ve vztahu k pravomocně schválené dohodě o vypořádání dědictví, neboť pravomocný výrok pozůstalostního soudu o dědickém právu (o tom, kdo je dědicem), je závazný pro každého a nelze jej zpětně řešit v jiném (než dědickém) řízení ani jako otázku předběžnou, nelze připustit, aby bylo možné se dovolat relativní neplatnosti (ve smyslu § 44a odst. 1 ex. ř.) ve vztahu k právním jednáním, na nichž je pravomocné rozhodnutí pozůstalostního soudu o dědickém právu (o tom, kdo je dědicem) založeno. To však nebrání tomu, aby taková dohoda o vypořádání dědictví nebo odmítnutí dědictví nemohly být posouzeny jako právní jednání relativně neúčinná vůči věřitelům dlužníka, který je v rámci pozůstalostního řízení učinil.

6. Další důvod nesprávnosti právního posouzení věci soudem prvního stupně spatřoval odvolací soud v účincích (případně) relativní neplatnosti namítnuté v exekučním řízení pro porušení generálního inhibitoria, které se podle něj neuplatní (právní jednání se považuje za platné) tehdy, je-li exekuce zastavena, aniž jí byl postižen majetek, s nímž povinný nakládal v rozporu s generálním inhibitoriem. S odkazem na závěry rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněného pod číslem 84/2011 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 84/2011“, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1682/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1270/2020, doplnil, že generální inhibitorium slouží v mezích zahájeného exekučního řízení k ochraně oprávněného a přihlášených věřitelů, a uplatní se tedy jen při prosazování této ochrany, je-li porušením zákazu zmařen účel exekuce na úkor osob zákazem chráněných. Ačkoliv v nyní projednávané věci dosud nedošlo k zastavení celého exekučního řízení ani k uspokojení věřitele, bylo podle odvolacího soudu třeba přihlížet k účelu a mezím generálního inhibitoria a byla-li exekuce zastavena právě v té části, ohledně níž byla exekutorem vznesena námitka relativní neplatnosti právního jednání dlužnice (odmítnutí dědictví), má být na toto právní jednání dlužnice pohlíženo jako na platné.

7. Při závěru o platnosti právního jednání spočívajícího v odmítnutí dědictví se odvolací soud zabýval naplněním podmínek § 589 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) pro vyslovení neúčinnosti právního jednání dlužnice vůči žalobkyni. Shledal naplnění podmínek skutkové podstaty uvedené v § 590 odst. 1 písm. c) o. z. Dlužnice zkrátila věřitele (žalobkyni), neboť si musela být vědoma probíhající exekuce, přesto odmítla dědictví. Toto právní jednání učinila v posledních dvou letech před podáním žaloby žalobkyně ve prospěch osoby blízké (své dcery – žalované), které úmysl dlužnice byl, resp. musel být znám, neboť jej dlužnice mj. výslovně uvedla v pozůstalostním řízení. Za nedůvodné považoval odvolací soud námitky žalované o nedostatku její pasivní legitimace a nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, neboť neúčinnosti právního jednání se může dovolat věřitel dlužníka – žalobkyně (§ 589 odst. 1 o. z.), proti tomu, kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch – žalovaná (§ 594 odst. 1 o. z.).

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (výslovně „v plném rozsahu“) včasným dovoláním. Jeho přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, resp. otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaná navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

9. Konkrétně se podle žalované odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky důsledků generálního inhibitoria dle § 44a odst. 1 ex. ř. na platnost právního jednání spočívajícího v odmítnutí dědictví učiněného dlužníkem za jeho trvání (dále jen „první otázka“).

10. Žalovaná je přesvědčena, že odvolací soud při řešení první otázky nesprávně interpretoval rozhodnutí dovolacího soudu (která citoval v odůvodnění rozhodnutí), podle nichž je připuštěna výjimka z neplatnosti právního jednání učiněného v rozporu s generálním inhibitoriem v návaznosti na stav exekučního řízení. O celkovém stavu exekučního řízení však podle žalované nevypovídá to, které exekuční příkazy byly vydány a zrušeny, nýbrž to, zda je exekuční řízení vedeno jako takové a zda v jeho rámci byla pohledávka vymožena. Rozhodující tedy je, že exekuce vůči dlužnici dosud probíhá (není vyloučeno, aby byl byt v rámci této exekuce postižen opětovně), aniž byla pohledávka žalobkyně uspokojena.

11. Žalovaná má dovolání za přípustné též pro řešení dosud judikaturně neřešené otázky, zda důsledkem nemožnosti dovolat se relativní neplatnosti ve smyslu § 44a ex. ř. ve vztahu k usnesení, jímž soud pravomocně schválil dohodu o vypořádání dědictví, je rovněž i nemožnost dovolat se relativní neplatnosti ve smyslu § 44a ex. ř. ve vztahu k právnímu jednání spočívajícímu v odmítnutí dědictví, které uzavření dohody o vypořádání dědictví předcházelo (dále jen „druhá otázka“).

12. Ve vztahu k druhé otázce se žalovaná domnívá, že z důvodů uvedených v R 87/2014 nelze dovodit, že by bylo soudnímu exekutorovi zapovězeno domáhat se relativní neplatnosti (podle § 44a odst. 1 ex. ř.) též právního jednání spočívajícího v odmítnutí dědictví. Argumentuje tím, že usnesení, jímž soud pravomocně schválil dohodu o vypořádání dědictví, je sice závazné pro všechny soudy a taktéž pro soudního exekutora a že otázku platnosti takové dohody nemůže soud (soudní exekutor) řešit v jiném než dědickém řízení. Závazný je však toliko výrok rozhodnutí. Právní jednání spočívající v uzavření dohody dědiců o rozdělení pozůstalosti a právní jednání spočívající v odmítnutí dědictví je třeba od sebe odlišovat, přičemž pouze prvé z těchto jednání podléhá schválení soudu a nalézá odraz ve výroku soudního rozhodnutí. Podle žalované v nyní projednávané věci odmítnutí dědictví matkou žalované (dlužnicí) nenašlo svůj odraz ve výroku rozhodnutí o pozůstalosti, a tudíž nelze mít za to, že by nemohla být namítána relativní neplatnost odmítnutí dědictví z důvodu závaznosti rozhodnutí ve smyslu § 159a občanského soudního řádu.

13. Žalovaná v dovolání formuluje též otázku, zda je vůbec možné, aby se věřitel úspěšně dovolal ve smyslu § 590 odst. 1 písm. c) o. z. vyslovení relativní neúčinnosti právního jednání spočívajícího v odmítnutí dědictví, a pokud ano, zda se relativní neúčinnosti může dovolat pouze vůči jednomu z účastníků dohody o vypořádání dědictví, která byla následně v řízení uzavřena a soudem schválena (dále jen „třetí otázka“).

14. První část třetí otázky podle žalované dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, neboť možnost zkráceného věřitele dovolat se relativní neúčinnosti byla v R 87/2014 judikatorně dovozena pouze ve vztahu k dohodě o vypořádání dědictví, jejímž účastníkem byl povinný, nikoliv ve vztahu k právnímu jednání spočívajícímu v odmítnutí dědictví. Žalovaná má za to, že povaha právního jednání spočívajícího v odmítnutí dědictví nenaplňuje kritéria § 590 odst. 1 písm. c) o. z., neboť nejde o právní jednání mezi dlužnicí a žalovanou, nýbrž o jednostranné právní jednání dlužnice učiněné vůči pozůstalostnímu soudu a současně nejde o právní jednání, jež by bylo učiněno ve prospěch žalované. Žalovaná nemovitost nenabyla na základě odmítnutí dědictví, nýbrž až na základě soudem schválené dohody o vypořádání dědictví. Při řešení druhé části třetí otázky se tak podle žalované odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3701/2010, uveřejněného pod číslem 3/2013 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 3/2013“, podle kterého ve sporném řízení týkajícím se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví se vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků a nemůže být vyhověno žalobě pro nedostatek věcné legitimace, neúčastní-li se řízení všichni nerozluční společníci (všichni účastníci řízení o dědictví). Žalovaná byla přesvědčena, že jí v nyní posuzované věci samostatně nesvědčila pasivní legitimace a že žalovaným měl být též P. P., který byl vedle ní dalším účastníkem pozůstalostního řízení a který na základě dohody dědiců nabyl společně s ní rovným dílem aktiva pozůstalosti (i byt).

15. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost, příp. jeho zamítnutí, neboť považovala rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Má za absurdní, že žalovaná, která měla prospěch ze závadného odmítnutí dědictví dlužnicí, se prostřednictvím prvních dvou otázek fakticky domáhá vyslovení toho, že došlo k obcházení a zkrácení věřitelů neplatným právním jednáním, a vedle toho tvrdí nedůvodnost žaloby, která byla podána právě pro zkrácení věřitele. Žalovaná se domnívá, že odvolacím soudem citované judikaturní závěry dopadají i na jednostranné právní jednání spočívající v odmítnutí dědictví.

III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

18. Ačkoliv v úvodu dovolání žalovaná avizovala, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalované s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání žalované ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům v dovolání není obsažena žádná argumentace, a žalovaná se tak zjevně domáhá jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

19. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení druhé otázky, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. Dovolání je přípustné pro řešení třetí otázky, která také dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. Oproti přesvědčení žalované se totiž odvolací soud nemohl odchýlit od R 3/2013. Tam vyslovené závěry se týkaly situace skutkově zcela odlišné, v níž šlo o sporné řízení týkající se určení neplatnosti závěti v průběhu řízení o dědictví (pozůstalostního řízení), a odkaz na uvedené rozhodnutí tak byl irelevantní pro řešení žalovanou formulované části třetí otázky.

IV. Důvodnost dovolání

20. Dovolání není důvodné. K otázce nemožnosti dovolat se relativní neplatnosti odmítnutí dědictví soudním exekutorem (ve smyslu §44a ex. ř.) po pravomocném schválení dohody dědiců o vypořádání dědictví soudem 21. Při právním posouzení vycházel Nevyšší soud zejména z těchto zákonných ustanovení: Podle § 44a odst. 1 ex. ř. nerozhodl-li exekutor podle § 44 odst. 4 jinak, nesmí povinný po doručení vyrozumění nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku. Právní jednání, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatné. Právní jednání se však považuje za platné, pokud námitku neplatnosti nevznese exekutor, oprávněný, nebo přihlášený věřitel, aby zajistili uspokojení vymáhané pohledávky. Právní účinky vznesení námitky neplatnosti nastávají od účinnosti právního jednání, dojde-li exekuční příkaz nebo jiný projev vůle exekutora, oprávněného, nebo přihlášeného věřitele všem účastníkům právního jednání, k němuž exekutor, oprávněný nebo přihlášený věřitel vznesl námitku neplatnosti. Podle § 159a odst. 3 a 4 o. s. ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odst. 3). Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (odst. 4). Podle § 167 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku. Podle § 1670 o. z. nabytí dědictví potvrzuje soud. Soud potvrdí nabytí dědictví osobě, jejíž dědické právo bylo prokázáno. Podle § 1 odst. 3 a 4 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“) nestanoví-li tento zákon jinak, použije se občanský soudní řád (odst. 3). Nevyplývá-li z povahy jednotlivých ustanovení něco jiného, použijí se ustanovení tohoto zákona vedle občanského soudního řádu (odst. 4). Podle § 185 odst. 1 písm. c) z. ř. s. v rozhodnutí o dědictví soud s účinností ke dni vzniku dědického práva schválí dohodu dědiců o rozdělení pozůstalosti, která není v rozporu se zákonem, a potvrdí podle ní nabytí dědictví více dědici. Podle § 188 písm. c) z. ř. s. právní mocí rozhodnutí o dědictví je skončeno řízení o pozůstalosti.

22. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi (týkající se právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) dospěl k závěru, že závaznost usnesení soudu vydaných v dědickém řízení nastává zvláštním způsobem. Výroky usnesení, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého. Ostatní výroky usnesení soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007). Otázka, kdo je dědicem zůstavitele, nemůže být posuzována v jiném řízení než v řízení o dědictví po zůstaviteli, a to ani jako otázka předběžná (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013).

23. Ke stejným závěrům dospěla judikatura Nejvyššího soudu i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Dědicem zůstavitele se rozumí ten, komu soud v rozhodnutí o dědictví (vydaném podle § 185 z. ř. s.) potvrdil nabytí dědictví (jako jedinému dědici nebo nabytí dědictví podle dědických podílů, popřípadě kdo byl jako dědic účastníkem soudem schválené dohody o rozdělení pozůstalosti), resp. připadnutí dědictví státu ve smyslu § 1634 o. z., přičemž výroky usnesení soudu vydané v řízení o pozůstalosti, které se týkají dědického práva (stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 24 Cdo 149/2023, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2299/2022). Dojde-li k tomu, že usnesení o dědictví nabude právní moci, je řízení o pozůstalosti skončeno a skutečnost, že dlužník činil v řízení o pozůstalosti právní jednání, v jejichž důsledku z dědictví obdržel méně, než činí jeho dědický podíl, bez souhlasu insolvenčního správce, nemůže nastalý účinek právní moci rozhodnutí o dědictví ovlivnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 24 Cdo 1476/2022).

24. Ze závěrů o závaznosti výroků usnesení, které se týkají dědického práva, Nejvyšší soud vycházel též v R 87/2014, v němž upřesnil ve vztahu k § 44a odst. 1 ex. ř., že usnesení, jímž soud pravomocně schválil dohodu o vypořádání dědictví, je závazné pro všechny soudy a taktéž i pro soudního exekutora, na nějž stát přenesl část svých mocenských pravomocí (srov. § 1 odst. 1 ex. ř.) a který má v exekučním řízení postavení soudu prvního stupně. Dovodil proto, že soudní exekutor není oprávněn při provádění exekuce proti povinnému dovolat se podle § 44a odst. 1 ex. ř. relativní neplatnosti pravomocně schválené dohody o vypořádání dědictví, kterou povinný uzavřel s ostatními dědici poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce. Výše uvedené závěry však nebrání tomu, že věřitel může s úspěchem odporovat dohodě o vypořádání dědictví schválené pravomocným usnesením o dědictví, kterou dlužník (jako dědic) uzavřel v úmyslu zkrátit své věřitele, jsou-li pro vyslovení odporovatelnosti splněny zákonné předpoklady (srov. R 103/2012).

25. Odmítne-li dědic dědictví, hledí se na něj, jako by dědictví nikdy nenabyl (srov. § 1486 o. z.). V dalším průběhu řízení o pozůstalosti proto již s takovou osobou není jednáno jako s dědicem a nemůže být též účastna uzavření dohody o rozdělení pozůstalosti a jejímu schválení soudem. V případě neplatnosti právního jednání spočívajícího v odmítnutí dědictví by oproti tomu dědic, který dědictví neplatně odmítl, nadále mohl v řízení o pozůstalosti jako jeho účastník uplatňovat své dědické právo, mohl by být účasten dohody o rozdělení pozůstalosti a mohlo by mu být soudem potvrzeno nabytí dědictví. Dojde-li však v řízení o pozůstalosti již k vydání pravomocného usnesení, kterým byla soudem schválena dohoda o rozdělení pozůstalosti (§ 185 odst. 1 písm. c) z. ř. s.), je potvrzeno nabytí dědictví jen těm, kdo byly jako dědici účastníky této soudem schválené dohody, a v tomto rozsahu je závazně rozhodnuto o tom, že zůstavitelovým dědicem jsou právě takové osoby (a nikdo další). Nebyla-li v usnesení o schválení dohody o rozdělení pozůstalosti takto jako dědic (účastník dohody o rozdělení pozůstalosti) označena osoba, která v předchozím průběhu řízení o pozůstalosti odmítla dědictví, a proto se na ni hledí jako by dědictví nikdy nenabyla (srov. § 1486 o. z.), a z tohoto důvodu již s ní jako s dědicem nebylo v dalším průběhu pozůstalostního řízení jednáno, pak závazný závěr o tom, že se tato osoba dědicem nestala [vyplývající z výroku usnesení podle § 185 odst. 1 písm. c) z. ř. s.], již nelze následně mimo řízení o pozůstalosti zpochybnit ani prostřednictvím námitky neplatnosti právního jednání spočívajícího v odmítnutí dědictví. Námitku neplatnosti jednání spočívajícího v odmítnutí dědictví nemůže úspěšně uplatnit podle § 44a odst. 1 ex. ř. ani soudní exekutor, neboť i on je vázán tímto výrokem usnesení vydaného v pozůstalostním řízení, kterým bylo pravomocně rozhodnuto (též) o tom, že zůstavitelovým dědicem se nestala osoba (povinný), která dědictví odmítla.

26. Lze proto uzavřít, že bylo-li již pravomocně rozhodnuto usnesením soudu v pozůstalostním řízení o dědictví (§ 185 z. ř. s.) tak, že jako dědic v tomto usnesení nebyl označen povinný, který odmítl dědictví poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, soudní exekutor při provádění exekuce proti povinnému není oprávněn se následně dovolat podle § 44a odst. 1 ex. ř. relativní neplatnosti právního jednání spočívajícího v odmítnutí dědictví povinným.

27. Výše uvedené závěry však nebrání tomu, aby účelu, jehož má být dosaženo při vymáhání pohledávek povinného v exekuci prostřednictvím institutu generálního inhibitoria, mohl dosáhnout věřitel při splnění zákonných podmínek (srov § 589 a násl. o. z.) prostřednictvím dovolání se relativní neúčinnosti právního jednání dlužníka (povinného) spočívajícího v odmítnutí dědictví. Vyhověním odpůrčí žalobě věřitel získá právo uspokojit v exekuci svou pohledávku z majetku, který nabyl na základě vůči němu právně neúčinného odmítnutí dědictví někdo jiný než povinný dlužník. Vyslovení neúčinnosti odmítnutí dědictví vůči věřiteli přitom nemá vliv na závaznost rozhodnutí soudu vydaného v řízení o pozůstalosti o tom, kde se stal zůstavitelovým dědicem.

28. V nyní projednávané věci odvolací soud postupoval v souladu s výše uvedenými závěry, dovodil-li, že soudní exekutor se po právní moci usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2021, č. j. 59 D 1065/2021-55, kterým byla schválena dohoda dědiců (žalované a P. P. – syna zůstavitele) a uvedeným dědicům bylo potvrzeno nabytí pozůstalosti rovným dílem (každý ideální ), úspěšně nemohl dovolat relativní neplatnosti právního jednání dlužnice (odmítnutí dědictví), a že tedy není namístě zamítnout žalobu o určení neúčinnosti tohoto právního jednání z důvodu, že bylo neplatné. Právní posouzení věci odvolacím soudem ve vztahu k druhé otázce bylo správné a dovolání v této části není důvodné.

29. Za situace, kdy tento právní závěr, který je sám o sobě postačujícím důvodem pro vyloučení posouzení právního jednání dlužnice (odmítnutí dědictví) jako neplatného ve smyslu § 44a odst. 1 ex. ř., byl dovolacím soudem shledán správným, se již Nejvyšší soud pro nadbytečnost nezabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem při řešení první otázky (aplikace výjimky z neplatnosti právního jednání učiněného v rozporu s generálním inhibitoriem v návaznosti na stav exekučního řízení). Ani případná nesprávnost závěru odvolacího soudu při řešení první otázky by totiž nic nemohla změnit na správnosti jeho závěru o platnosti odmítnutí dědictví z důvodu nemožnosti úspěšného uplatnění námitky relativní neplatnosti soudním exekutorem. K otázce naplnění podmínek § 590 odst. 1 písm. c) o. z. právním jednáním spočívajícím v odmítnutí dědictví a možnosti dovolat se v takovém případě relativní neúčinnosti pouze vůči jednomu z účastníků následně soudem schválené dohody o vypořádání dědictví.

30. Při právním posouzení věci vycházel Nevyšší soud zejména z těchto zákonných ustanovení: Podle § 589 o. z. zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno (odstavec 1). Neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka – odpůrčí žaloba (odstavec 2). Podle § 590 odst. 1 písm. c) o. z. věřitel se může dovolat neúčinnosti právního jednání, kterým byl věřitel zkrácen a k němuž v posledních dvou letech došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo které dlužník učinil ve prospěch takové osoby, ledaže druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel. Podle § 592 o. z. stejně jako právní jednání uvedená v § 590 nebo 591 se posoudí i opomenutí, kterým dlužník pozbyl majetkové právo nebo kterým jiné osobě vůči sobě vznik, zachování nebo zajištění jejího práva majetkové povahy způsobil. To platí i tehdy, odmítl-li dlužník dědictví, ledaže bylo předluženo. Podle § 594 odst. 1 o. z. se neúčinnosti právního jednání lze dovolat proti tomu, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce. Podle § 1475 o. z. dědické právo je právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní (odstavec 1). Pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci (odstavec 2). Komu náleží dědické právo, je dědic, a pozůstalost ve vztahu k dědici je dědictvím (odstavec 3). Podle § 1479 odst. 1 věty první o. z. dědické právo vzniká smrtí zůstavitele. Podle § 1486 o. z. odmítne-li dědic dědictví, hledí se na něho, jako by dědictví nikdy nenabyl.

31. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu smrtí zůstavitele vzniká dědické právo, které poskytuje dědici (dědicům) právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z ní a na nabytí dědictví (srov. § 1475 odst. 1 a 3 a § 1479 větu první o. z.). Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; a stanoví, že pozůstalost po každém zůstaviteli musí být projednána a rozhodnuta soudem. Podle usnesení soudu o dědictví se nabývá dědictví (s výjimkou nabytí dědictví následným dědicem) vždy s účinností ke dni vzniku dědického práva, tj. k okamžiku smrti zůstavitele (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 24 Cdo 586/2023, a ze dne 29. 12. 2025, sp. zn. 24 Cdo 2900/2025).

32. Dědic má právo po smrti zůstavitele dědictví odmítnout (§ 1485 odst. 1 věta před středníkem o. z.) Odmítne-li dědic dědictví, pak dědické právo smrtí zůstavitele dědici sice vzniklo (resp. dědické právo se mu nabízelo), ale v důsledku tohoto jeho dispozitivního právního jednání zaniklo, a to se zpětnou účinností ke dni smrti zůstavitele. Situace, která nastane v důsledku odmítnutí dědického práva dědicem, se pak liší v závislosti na tom, zda šlo o dědice, kterého k dědění povolávala dědická smlouva, závěť či zákon, případně, zda jde o nepominutelného dědice. Odmítne-li smluvní dědic dědictví, nastupuje na jeho místo náhradník, byl-li v dědické smlouvě sjednán. Nebyl-li náhradník v dědické smlouvě ujednán a není-li zde žádný závětní dědic povolaný k dědění bez určení podílu nebo dědicové povolaní k dědictví rovným dílem anebo všeobecným výrazem znamenajícím rovné podělení (srov. § 1504 a 1505 o. z.), připadne uvolněný podíl smluvního dědice dědicům zákonným. Obdobně při odmítnutí dědictví závětním dědicem nastoupí na jeho místo náhradník, kterého zůstavitel určil. V opačném případě uvolněný podíl závětního dědice přiroste podle zásad akrescence buď ostatním závětním dědicům, jestliže byli všichni povoláni k dědictví rovným dílem nebo všeobecným výrazem znamenajícím rovné podělení (viz § 1504 o. z.), nebo jen těm závětním dědicům, kteří byli povoláni bez určení podílu (viz § 1505 o. z.). Nejsou-li splněny podmínky pro to, aby uvolněný podíl přirostl ostatním závětním dědicům nebo některému z nich, stane se uvolněný podíl předmětem intestátní posloupnosti. Odmítne-li dědictví některý ze zákonných dědiců, nastupují k dědění ti, kteří jsou povoláni k dědění místo něj podle zásady reprezentace (srov. § 1635 odst. 2, § 1637 odst. 2, § 1640 o. z.). V ostatních případech přiroste uvolněný podíl odmítnuvšího dědice ostatním dědicům příslušné dědické třídy. Odmítne-li dědictví dědic, který přichází v úvahu jako jediný dědic v dané třídě, nebo nemůže-li tento dědic v rámci třídy být samostatným dědicem (například manžel v první třídě, spolužijící osoba ve druhé třídě), nastupují k dědění dědicové následující třídy v pořadí [srov. FIALA, R. § 1486 (Důsledky odmítnutí dědictví). In: FIALA, R., DRÁPAL, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 47–48, nebo obdobně JINDŘICH, M. § 1486. In: MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník § 1475-1720. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2024, s. 185–186].

33. Ve vztahu k relativní neúčinnosti právního jednání je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, že odpůrčí žaloba je právním prostředkem sloužícím k uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním jednáním ušly z dlužníkova majetku a ze kterých by se věřitel mohl uspokojit, kdyby k tomuto právnímu jednání nedošlo (popřípadě vymožením odpovídající náhrady nebo náhrady škody). Žaloba o určení, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, která s dlužníkem právně jednala nebo která z právního jednání přímo nabyla prospěch, vůči jejímu dědici, vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, nebo – je-li splněna některá z podmínek stanovených v § 594 odst. 2 písm. a) až c) o. z. – vůči jinému právnímu nástupci (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 955/2018, a ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 867/2018).

34. Odmítnutí dědictví dlužníkem, je tedy nepochybně právním jednání, které může zkracovat uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele ve smyslu § 589 odst. 1 o. z., neboť se jím dlužník jako dědic vzdává svého majetkového práva (dědického práva, tj. práva na pozůstalost nebo na poměrný díl z ní a na nabytí dědictví – § 1475 o. z.), které získal smrtí zůstavitele (§ 1479 odst. 1 o. z.), a to se zpětnými účinky (tj. hledí se na něj, jako by dědictví nikdy nenabyl – § 1486 o. z.). Tímto právním jednáním dlužníka pak získává majetkový prospěch (dědické právo) třetí osoba, příp. třetí osoby, a to podle výše popsaných zákonných pravidel [srov. obdobně též ZUKLÍNOVÁ, Michaela. § 592. In: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek I, (§ 1-654). (Systém ASPI). Wolters Kluwer]. Ostatně podle § 592 o. z. se má posuzovat jako právní jednání uvedené v § 590 nebo § 591 o. z. nejen opomenutí, kterým dlužník pozbyl majetkové právo, nebo kterým jiné osobě vůči sobě způsobil vznik, zachování nebo zajištění jejího práva majetkové povahy, ale výslovně též odmítnutí dědictví, které nebylo předluženo (byť odmítnutí dědictví není opomenutím, ale právním jednáním uskutečněným konáním).

35. Jinak řečeno při naplnění podmínek § 589 a násl. o. z. se může domáhat věřitel dědice (dlužníka), který odmítl dědictví, určení, že toto právní jednání dědice (dlužníka) vůči němu není právně účinné. Pasivně legitimovanou je podle § 594 o. z. v případě takové odpůrčí žaloby osoba (příp. osoby), jež získala podle výše uvedených pravidel (srov. odstavec 33) dědické právo v rozsahu dědického práva dědice (dlužníka), který dědictví odmítl, namísto něj. Pro určení pasivní legitimace tedy podle § 594 o. z. není rozhodné, zda se řízení o pozůstalosti účastnily (příp. též uzavřely dohodu o vypořádání dědictví) jako dědici též jiné osoby (jak se mylně domnívala žalovaná v dovolání), ale pouze to, který (kteří) z dědiců získal(i) dědické právo namísto dědice (dlužníka), jenž dědictví odmítl. Pouze takový dědic (takoví dědici) totiž přímo nabyl(i) prospěch (v rozsahu dědického práva dlužníka) právním jednáním spočívajícím v odmítnutí dědictví dlužníkem.

36. V nyní projednávané věci odvolací soud, postupoval v souladu s výše uvedenými závěry, dovodil-li, že pasivně legitimovanou ve vztahu k odpůrčí žalobě žalobkyně byla pouze žalovaná, která se po odmítnutí dědictví dlužnicí jako jediná stala (podle § 1635 odst. 2 o. z.) dědičkou namísto ní (s právem na poloviční podíl z pozůstalosti), a která tak jako jediná měla ve smyslu § 594 o. z. přímý prospěch z odmítnutí dědictví dlužnicí. P. P. totiž byl jako syn zůstavitele dědicem s právem na (další) poloviční podíl z pozůstalosti bez ohledu na odmítnutí dědictví dlužnicí, tj. z odmítnutí dědictví dlužnicí žádný přímý prospěch neměl. Právní posouzení věci odvolacím soudem při řešení této části třetí otázky tedy bylo správné.

37. Nejvyšší soud se dále (při vázanosti důvodem vymezeným v dovolání – srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.) zabýval otázkou naplnění skutkové podstaty § 590 odst. 1 písm. c) o. z. právním jednáním spočívajícím v odmítnutí dědictví.

38. Ustanovení § 590 odst. 1 písm. c) o. z. předpokládá existenci právního jednání mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou (typicky uzavření smlouvy jako dvoustranného právního jednání mezi nimi) nebo právního jednání, které dlužník učinil ve prospěch osoby jemu blízké (např. vzdání se dědictví ve prospěch osoby blízké podle § 1490 odst. 1 věty první před středníkem o. z., nebo uzavření smlouvy ve prospěch třetí osoby blízké ve smyslu § 1767 o. z.). Toto ustanovení představuje vedle § 590 odst. 1 písm. a) a b) o. z. další skutkovou podstatu neúčinných právních jednání, při kterých byl jednající dlužník veden úmyslem zkrátit věřitele. Oproti předchozím dvěma skutkovým podstatám se však předpokládá u osoby blízké její vědomost (v době právního jednání dlužníka) o úmyslu zkrátit věřitele právním jednáním dlužníka, které s ním osoba blízká uzavřela, nebo které učinil dlužník v její prospěch. První podmínkou uvedeného ustanovení je tedy skutečnost zkrácení věřitele, druhou jednání dlužníka s osobou blízkou nebo s cílem, aby prospěch nabyla osoba blízká [srov. též ZUKLÍNOVÁ, Michaela. § 591. In: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek I, (§ 1-654). (Systém ASPI). Wolters Kluwer]. Jinak řečeno tato skutková podstata oproti skutkovým podstatám uvedeným v § 590 odst. 1 písm. a) a b) o. z. zvýhodňuje věřitele ohledně důkazu existence zkracujícího úmyslu dlužníka a existence vědomosti druhé strany o zkracujícím úmyslu dlužníka (ty se předpokládají). Vychází z úvahy, že chce-li dlužník ochránit svůj majetek před věřiteli, zpravidla jej převádí na osoby sobě blízké, kterým může nejvíce důvěřovat a u kterých se může nejvíce spolehnout, že majetek po pominutí hrozby exekuce převedou zpět, nebo ho nechají majetek užívat apod., a též z úvahy, že blízké osoby bývají o situaci a motivech dlužníka nejvíce informovány (srov. PULKRÁBEK, Z., § 590 a 591. In: MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. 1. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 838, 185–186). Konstrukce této skutkové podstaty důkazně zvýhodňující věřitele je tedy odůvodněna tím, že právě z důvodu, že dlužník při právním jednání jednal s osobou sobě blízkou, nebo v její prospěch, jednal v úmyslu zkrátit věřitele, a tím, že osoba, s níž nebo v jejíž prospěch takto jednal, právě s ohledem na svůj blízký vztah k věřiteli při uskutečnění právního jednání o zkracujícím úmyslu dlužníka věděla nebo musela vědět.

39. Obdobný význam jako § 590 odst. 1 písm. c) o. z. přitom měl též § 2 odst. 3 odpůrčího řádu (čl. III. zákona č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí), jenž byl podle důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. hlavním inspiračním zdrojem právní úpravy neúčinnosti právního jednání obsažené v § 589 a násl. o. z. Podle § 2 odst. 3 odpůrčího řádu „odporovati lze právním jednáním, kterými dlužníkovi věřitelé byli zkráceni a která dlužník sjednal v posledních dvou letech před vznesením odporu se svým manželem - před sňatkem či po něm - , se svým snoubencem nebo s jinými jemu blízkými osobami, anebo která vykonal ve prospěch těchto osob, leč by druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátiti věřitele, nebyl znám, ani znám býti nemusil.“ 40. I tehdejší komentářová literatura (týkající se též obsahově obdobného § 30 odst. 3 konkurzního řádu (čl. I. zákona č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí) uváděla, že uvedená skutková podstata vzhledem k osobě dlužníkova (úpadcova) spolukontrahenta, kterým je osoba dlužníku (úpadci) blízká, předpokládá, že věděl o úmyslu dlužníka (úpadce) zkrátit věřitele a že domněnka, že osoby dlužníku (úpadci) blízké znaly jeho úmysl (zkrátit věřitele), je odůvodněna jak při uzavírání smlouvy, tak při jednostranných jednáních dlužníka (úpadce). Věřitel (správce konkursní podstaty) musí v tomto případě prokazovat pouze, že došlo k právnímu jednání mezi dlužníkem (úpadcem) a osobou jemu blízkou (či v její prospěch) a že věřitelé byli tímto právním jednáním zkráceni, úmysl zkrátit věřitele prokazovat nemusí (srov. VOSKA, J. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády, Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek, 1931, s. 173, 594–596).

41. S ohledem na výše uvedené předpoklady, jimiž je odůvodněna konstrukce skutkové podstaty § 590 odst. 1 písm. c) o. z., tedy není namístě aplikace tohoto ustanovení v případech, kdy pouze došlo k nabytí prospěchu osobou blízkou dlužníku v důsledku jeho právního jednání, kterým však s takovou osobou dlužník nejednal (nešlo o dvoustranné právní jednání uzavřené mezi dlužníkem a osobou blízkou), a nešlo ani o jednání, které dlužník činil v prospěch osoby blízké (nešlo ani o dvoustranné právní jednání dlužníka s jinou osobou učiněné ve prospěch osoby blízké nebo o jednostranné právní jednání dlužníka učiněné v její prospěch). V těchto případech, kdy jednání dlužníka není zaměřeno na osobu jemu blízkou a její prospěch, totiž není dán důvod bez dalšího předpokládat existenci úmyslu dlužníka zkrátit věřitele a existenci vědomosti osoby blízké o tomto úmyslu. Uvedené nic nemění na tom, že i v případě takových právních jednání fakticky může jít o jednání dlužníka v úmyslu zkrátit věřitele, a že takový úmysl může být osobě dlužníku blízké znám nebo jí musel být znám, bude ovšem již na věřiteli, aby v případě takového jednání tyto skutečnosti prokázal, bude-li se dovolávat naplnění skutkové podstaty uvedené v § 590 odst. 1 písm. a) nebo b) o. z. Pro aplikaci skutkové podstaty § 590 odst. 1 písm. c) o. z. (po stránce důkazní pro věřitele příznivější) nebudou naplněny předpoklady.

42. Lze též dodat, že i v ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. bylo obsahově rozlišováno mezi osobou, v jejíž prospěch byl zkracující právní úkon dlužníka učiněn a osobou, které z takového právního úkonu dlužníka vznikl prospěch. Stejně tak rozlišuje § 237 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve vztahu k povinnosti vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mezi osobami, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn a osobami, které z něho měly prospěch.

43. Odmítnutí dědictví je právním jednáním, které lze učinit po smrti zůstavitele výslovným prohlášením vůči soudu (soudnímu komisaři), tj. písemným prohlášením zaslaným na adresu soudu (soudního komisaře) nebo ústně do protokolu před soudem (soudním komisařem), který pozůstalost projednává. Jeho obsahem musí být nepochybný projev vůle dědice být vyloučen z dědické posloupnosti po zůstaviteli. Není však možné odmítnout dědictví pouze ve prospěch konkrétní osoby, neboť by šlo o odmítnutí s výhradou, které je podle § 1489 odst. 1 o. z. neplatné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 24 Cdo 2832/2018). Odmítnutí dědictví je tedy jednostranným právním jednáním adresovaným soudu, které podle své povahy (na rozdíl například od vzdání se dědictví ve prospěch druhého dědice podle § 1490 odst. 1 věty první před středníkem o. z.) obecně nesměřuje ve prospěch konkrétní osoby určené odmítajícím dědicem. Při odmítnutí dědictví dědicem (dlužníkem) pak nastupují na jeho místo další osoby na základě zákona (příp. též z vůle zůstavitele) nikoliv na základě vůle dědice, který dědictví odmítl. Nelze však vyloučit situace, v nichž i toto jednostranné právní jednání adresované soudu, bude možné považovat za právní jednání učiněné dlužníkem ve prospěch osoby blízké ve smyslu § 590 odst. 1 písm. c) o. z. Tak tomu bude v případě, kdy v době uskutečnění odmítnutí dědictví dlužníkem bude s přihlédnutím k aktuální jasně vymezené situaci v pozůstalostním řízení dlužníku zřejmé (zejména vzhledem k zákonné posloupnosti a dalším uvedeným pravidlům), že se v případě odmítnutí dědictví na místo něj stane dědicem (neodmítne-li také sama dědictví) konkrétní osoba blízká, příp. osoby blízké dlužníku. V této situaci bude možné odmítnutí dědictví dlužníkem považovat za jednání zaměřené na osobu jemu blízkou a její prospěch.

44. Lze proto uzavřít, že odmítnutí dědictví dlužníkem jako jednostranné právní jednání adresované soudu obecně nesměřující ve prospěch konkrétní osoby určené odmítajícím dědicem zpravidla nesplňuje předpoklady právního jednání vymezeného v § 590 odst. 1 písm. c) o. z., neboť nejde ani o právní jednání mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou, ani o právní jednání učiněné dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké. Nelze však vyloučit, že i takové jednostranné právní jednání dlužníka může být vzhledem ke konkrétním okolnostem, za kterých bylo dlužníkem učiněno (zejména s přihlédnutím k aktuální situaci v pozůstalostním řízení), posouzeno jako jednání dlužníka ve prospěch osoby blízké ve smyslu § 590 odst. 1 písm. c) o. z.

45. V nyní projednávané věci vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění, podle kterých dlužnice odmítla dědictví v situaci, kdy měla jedinou dceru (osobu blízkou), která podle zákonné posloupnosti (srov. § 1635 odst. 2 o z.) připadala do úvahy jako jediná dědička, jež při odmítnutí dědictví mohla nabýt dědický podíl namísto ní. Dlužnice si toho byla též vědoma, prohlásila-li současně, že je sama nemajetná a nechce ochudit své potomky. Za těchto okolností bylo možno považovat odmítnutí dědictví dlužnicí za právní jednání, které učinila ve prospěch své dcery jako osoby blízké, a toto jednání tak naplňovalo předpoklady uvedené v § 590 odst. 1 písm. c) o. z. Právní posouzení odvolacího soudu tedy bylo správné i při řešení této části třetí otázky.

46. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaná žádné takové vady nenamítala a nepodávají se ani z obsahu spisu.

47. Jelikož se žalované prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

48. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalované bylo zamítnuto a procesně úspěšná žalobkyně tak má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení v celkové výši 5 022 Kč, tvořených mimosmluvní odměnou za zastupování advokátem ve výši 3 700 Kč podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 3 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a paušální náhradou hotových výdajů ve výši 450 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, při připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 872 Kč, neboť advokát žalobkyně je plátcem této daně. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu III. Přípustnost dovolání IV. Důvodnost dovolání Poučení: