23 Cdo 328/2026

Rubrum

23 Cdo 328/2026-95 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce D. N., zastoupeného Mgr. Kateřinou Mík Špoulovou, advokátkou se sídlem v Praze, Haštalská 760/27, proti žalovanému R. B., zastoupenému Mgr. Ing. Jiřím Přibylem, advokátem se sídlem v Praze, Konviktská 291/24, o zaplacení částek 670.000 Kč a 95.000 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 13 C 191/2024, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2025, č. j. 22 Co 154/2025-68, takto:

Výrok

Dovolání se zamítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce jako zapůjčitel a žalovaný jako vydlužitel uzavřeli mezi lety 2018–2022 mimo rámec své profesionální nebo podnikatelské činnosti celkem 8 smluv o zápůjčce na částky v souhrnné výši 670.000 Kč a 95.000 EUR s úrokem ve výši 0,5 % ročně a smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Veškeré zápůjčky byly žalovanému poskytnuty bankovním převodem, kdy zápůjčky v eurech byly poskytnuty na účet žalovaného vedený Volksbank Wien AG se sídlem ve Vídni, Rakouská republika, a zápůjčky v korunách českých byly poskytnuty na účet žalovaného vedený Sberbank CZ, a. s., se sídlem na Praze 5. Splatnost zápůjček nastala dne 31. 12. 2023, avšak žalovaný ničeho nesplatil. Žalobce se proto obrátil se svými nároky na Okresní soud v Příbrami, před nímž vyvstala k námitkám žalovaného otázka jeho mezinárodní a místní příslušnosti k projednání a rozhodnutí věci.

2. Okresní soud v Příbrami (dále také „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 28. 5. 2025, č. j. 13 C 191/2024-51, zamítl žalovaným vznesenou námitku mezinárodní nepříslušnosti Okresního soudu v Příbrami k projednání věci (výrok I), jakož i námitku jeho místní nepříslušnosti (výrok II).

3. Soud prvního stupně vyšel z právního závěru, že předmětné smlouvy o zápůjčce je třeba kvalifikovat jako smlouvy o poskytování služeb ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“) a že „závazek, o nějž se jedná“ je v tomto případě závazek vydlužitele (žalovaného) vrátit zapůjčiteli (žalobci) věc stejného druhu (jistinu včetně příslušenství). Tento závazek měl být dle soudu prvního stupně splněn – v důsledku implicitní volby českého práva jako práva rozhodného pro předmětné smlouvy o zápůjčce a s odkazem na ustanovení § 1955 odst. 1 větu druhou zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) – v místě bydliště věřitele (žalobce), jež se nachází v obvodu Okresního soudu v Příbrami. Soud prvního stupně proto uzavřel, že je dána jak jeho mezinárodní, tak místní příslušnost k projednání a rozhodnutí věci, a námitky žalovaného zamítl.

4. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. 9. 2025, č. j. 22 Co 154/2025-68, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I změnil co do částky 95.000 EUR s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným tak, že se řízení zastavuje (první výrok, část před středníkem), zatímco pro částku 670.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným je potvrdil (první výrok, část za středníkem). Současně zrušil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II co do částky 670.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok, část před středníkem), zatímco ve zbytku je potvrdil (druhý výrok, část za středníkem).

5. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětné smlouvy o zápůjčce je třeba kvalifikovat jako smlouvy o poskytování služeb, neboť tento závěr koresponduje rozsudkům Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 14. 7. 2016, Granarolo, C-196/15, a ze dne 15. 6. 2017, Kareda, C-249/16, z nichž vyplývá, že pojem služby implikuje přinejmenším to, že strana, která je poskytuje, vykonává určitou činnost za úplatu, včetně poskytnutí peněžních prostředků za úplatu, kterou představují sjednané úroky. Na rozdíl od soudu prvního stupně však za závazek, jenž je určující pro určení mezinárodní příslušnosti, považoval samotné poskytnutí peněžních prostředků, jež je rozhodným kritériem pro veškeré nároky z téže smlouvy, a za místo poskytnutí služby označil (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 30 Nd 186/2018) místo, v němž bylo vydlužiteli umožněno nakládat se zapůjčenými peněžními prostředky. Ve světle těchto východisek odvolací soud řízení co do zápůjček v eurech zastavil s tím, že české soudy nejsou mezinárodně příslušné k projednání a rozhodnutí věci, neboť ve smlouvách bylo sjednáno místo plnění (a také bylo plněno) v Rakousku (připsáním peněz na účet vedený Volksbank Wien AG). Zápůjčky v korunách českých měly být a byly dle smluv o zápůjčce poskytnuty na účet žalovaného vedený Sberbank CZ, a. s., se sídlem na Praze 5, proto odvolací soud sice potvrdil mezinárodní příslušnost českých soudů k projednání a rozhodnutí věci, avšak usnesení soudu prvního stupně zrušil v rozsahu zamítnutí námitky místní nepříslušnosti Okresního soudu v Příbrami, neboť nezohlednil, že otázku konkrétního místa plnění je nutno určit podle sídla pobočky banky, jež daný účet v České republice pro žalovaného vedla.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku, části před středníkem, podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

7. Dovolatel prostřednictvím svých dovolacích námitek konkrétně předkládá dovolacímu soudu otázku, zda je třeba úplatnou smlouvu o zápůjčce uzavřenou mezi dvěma fyzickými osobami jednajícími mimo rámec své profesionální nebo podnikatelské činnosti kvalifikovat pro účely alternativních jurisdikčních pravidel nařízení Brusel I bis jako smlouvu o poskytování služeb ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky, nebo zda je třeba postupovat podle čl. 7 odst. 1 písm. a).

8. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku, části před středníkem, změnil tak, že se řízení nezastavuje.

9. Žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že napadené usnesení odvolacího soudu považuje za správné a souladné se závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu i Soudního dvora, a proto by mělo být odmítnuto.

III. Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

11. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

12. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

14. Dovolání je přípustné pro řešení dovolacím soudem dosud neřešené otázky, zda je třeba úplatnou smlouvu o zápůjčce uzavřenou mezi dvěma fyzickými osobami jednajícími mimo rámec své profesionální nebo podnikatelské činnosti kvalifikovat jako smlouvu o poskytování služeb ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis, nebo zda je třeba postupovat podle čl. 7 odst. 1 písm. a).

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

15. Dovolání není důvodné.

16. Podle čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: a. pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b. pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: – v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, – v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c. nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a).

17. Vzhledem k tomu, že se nařízením Brusel I bis ruší a nahrazuje nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), jež samo nahradilo Úmluvu ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, platí výklad, který Soudní dvůr podal v souvislosti s ustanoveními posledně zmíněných právních předpisů, rovněž pro nařízení Brusel I bis, pokud mohou být tato ustanovení považována za „rovnocenná“. Výklad čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I poskytnutý Soudním dvorem je tedy platný i pro čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis, jelikož tato ustanovení lze kvalifikovat jako rovnocenná (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 8. 5. 2019, Kerr, C-25/18, body 19 a 20 a tam citovaná judikatura).

18. Judikatura Soudního dvora ve vztahu k čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I dovodila, že pro účely kvalifikace smluv podle tohoto ustanovení je třeba vycházet ze závazku, který je charakteristický pro dotčenou smlouvu a který je současně kritériem pro příslušnost soudu. Smlouva, jejímž charakteristickým závazkem je dodání zboží, bude kvalifikována jako „prodej zboží“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. b) první odrážky nařízení. Smlouva, jejímž charakteristickým závazkem je poskytování služeb, bude charakterizována jako „poskytování služeb“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. b) druhé odrážky (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 2. 2010, Car Trim, C-381/08, body 31 a 32).

19. Pojem „služby“ byl pro účely tohoto ustanovení poprvé autonomně interpretován v rozsudku Soudního dvora ze dne 23. 4. 2009, Falco Privatstiftung a Rabitsch, C-533/07, bod 29, podle něhož implikuje přinejmenším to, že strana, která je poskytuje, vykonává určitou činnost za úplatu.

20. Navazující judikatura Soudního dvora poté upřesnila, že kritérium činnosti vyžaduje aktivní jednání, nikoliv pouhé zdržení se jednání, a že kritérium úplaty nelze chápat v úzkém smyslu slova jako zaplacení peněžní částky, nýbrž jí může být i jiná ekonomická výhoda (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 19. 12. 2013, Corman-Collins, C-9/12, body 38–40, a ze dne 14. 7. 2016, Granarolo, C-196/15, body 38–41).

21. V rozsudku ze dne 15. 6. 2017, Kareda, C-249/16, Soudní dvůr rozhodl, že smlouva o úvěru, která byla uzavřena mezi úvěrovou institucí a dvěma solidárními dlužníky, musí být kvalifikována jako smlouva o poskytování služeb, neboť poskytnutí služby spočívá v předání peněžních prostředků úvěrovou institucí úvěrovanému za úplatu, kterou úvěrovaný platí v zásadě ve formě úroků. Charakteristickým závazkem pro účely určení příslušnosti soudu je přitom samotné poskytnutí peněžních prostředků, zatímco závazek úvěrovaného vrátit uvedené peněžní prostředky je pouze důsledkem poskytnutí služby úvěrujícím.

22. Dle dovolatele představuje vztažení závěrů rozsudku ve věci Kareda na poměry věci zde vedené nesprávné právní posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), neboť nereflektuje celý jeho kontext. Dovolatel předně namítá, že kvalifikace smlouvy o úvěru jako smlouvy o poskytování služeb nebyla odůvodněna „výlučně tím, že poskytnutí úvěru je činnost vykonávaná za úplatu (ve formě úroků)“, nýbrž byla podmíněna řadou dalších okolností, především „že tím, kdo úvěr poskytl, byla úvěrová instituce (banka), tedy profesionál vykonávající poskytování úvěrů jako jednu ze svých hlavních činností“. Tento názor zakládá na závěru vysloveném v bodě 36, v němž Soudní dvůr odkázal na bod 40 stanoviska generálního advokáta a konstatoval, že „v případě smlouvy o úvěru uzavřené mezi úvěrovou institucí a úvěrovaným spočívá poskytnutí služby v předání peněžních prostředků úvěrovou institucí úvěrovanému za úplatu, kterou úvěrovaný platí v zásadě ve formě úroků“. Z této formulace dovozuje, že Soudní dvůr „akcentoval na to, že se jedná o službu spočívající v předání peněžních prostředků úvěrovanému ze strany úvěrové instituce, která se na takovéto ‚služby‘ ve své podstatě specializuje“. Současně je třeba dle přesvědčení dovolatele reflektovat rozdíl mezi zápůjčkou a úvěrem, neboť zatímco úvěr je ve smyslu ustanovení § 2395 o. z. konsenzuálním kontraktem, zápůjčka je ve smyslu ustanovení § 2390 o. z. kontraktem reálným. Proto „v případě zápůjčky nemůže z její povahy být závazkem charakteristickým pro smlouvu závazek zapůjčitele poskytnout peněžní prostředky, neboť tento není vůbec předmětem smlouvy o zápůjčce“, kdy „závazek v rámci smlouvy o zápůjčce, která vznikne až předáním věci, zatěžuje pouze vydlužitele, který je povinen po čase vrátit věc stejného druhu“. Vzhledem k uvedenému nelze mít dle dovolatele za to, že by úplatné smlouvy o zápůjčce uzavřené mimo rámec výkonu profesionální nebo podnikatelské činnosti smluvních stran měly být kvalifikovány jako smlouvy o poskytování služeb ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis, nýbrž podle čl. 7 odst. 1 písm. a).

23. Těmto námitkám dovolatele však nelze přisvědčit. Dovolací soud připomíná, že pojmy použité v nařízení Brusel I bis musejí být v zásadě vykládány autonomně, a to především s přihlédnutím k systematice a cílům uvedeného nařízení za účelem zajištění jeho jednotného uplatňování ve všech členských státech. Nemohou být proto chápány jako odkaz na kvalifikaci právního vztahu projednávaného před vnitrostátním soudem v příslušném vnitrostátním právu (srov. například rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 3. 2014, Brogsitter, C-548/12, bod 18). Z tohoto důvodu není nikterak rozhodné, že pohledem českého práva představuje smlouva o zápůjčce reálný kontrakt, jenž vzniká okamžikem předání věci vydlužiteli, takže na straně zapůjčitele nevzniká žádný závazek, jenž by bylo možno kvalifikovat jako „poskytnutí služby“. Pro kvalifikaci smluv o zápůjčce jako smluv o poskytování služeb je rozhodné, zda podstatu těchto smluv lze v autonomním pojetí označit za poskytování „služeb“ tak, jak je definováno judikaturou Soudního dvora. V rozsudku ve věci Kareda přitom Soudní dvůr vyslovil v kontextu smlouvy o úvěru závěr, že poskytnutí peněžních prostředků za úplatu ve formě úroků je „službou“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis, přičemž tyto pojmové znaky jsou vlastní rovněž smlouvě o zápůjčce, neboť závazek vydlužitele vrátit jistinu společně s úroky je toliko důsledkem skutečnosti, že zapůjčitel vydlužiteli tyto prostředky poskytl.

24. Z výše citované judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že autonomní pojem „služby“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis se zakládá toliko na dvou pojmových znacích, a sice výkonu určité (i) „činnosti“ za (ii) „úplatu“. Přesvědčení dovolatele, že kvalifikace smlouvy o poskytování služeb se odvíjí rovněž od postavení smluvních stran, ve své podstatě předpokládá „třetí pojmový znak“, jenž však z judikatury Soudního dvora nikterak nevyplývá. Ostatně i Soudní dvůr ve věci Kareda v bodě 35 pojal za východisko pro svůj kvalifikační závěr posouzení, zda smlouva o úvěru naplňuje uvedené dva pojmové znaky – výkon činnosti za úplatu – zejména zda samotné poskytnutí peněžních prostředků naplňuje znak činnosti jakožto aktivního jednání. Formulaci závěru tohoto posouzení v bodě 36, na níž dovolatel zakládá svou námitku, proto nelze vykládat v tom smyslu, že by činila kvalifikaci smlouvy o úvěru jako smlouvy o poskytování služeb závislou rovněž na okolnosti, zda úvěrující vykonává tuto činnost v rámci své profesionální nebo podnikatelské činnosti, nýbrž toliko jako důsledek skutečnosti, že Soudní dvůr v řízení o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nutně přihlíží k právnímu a skutkovému rámci sporu v původním řízení.

25. Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani přesvědčení dovolatele, že „nelze každou smlouvu, která spočívá ve vykonání ‚určité činnosti za úplatu‘, považovat tzv. bez dalšího za smlouvu o poskytování služeb“, což dokládá odkazem na rozsudek francouzského Kasačního soudu ze dne 1. 3. 2017, n°14-25.

426. V nadepsaném rozsudku totiž byla důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí primárně skutečnost, že odvolací soud kvalifikoval předmětnou smlouvu podle francouzského práva, aniž by se zabýval zjištěním, zda byly naplněny autonomní pojmové znaky smlouvy o poskytování služeb definované Soudním dvorem. Jakkoliv přitom lze v tomto rozsudku spatřovat zdrženlivý, či dokonce odmítavý postoj Kasačního soudu k možné subsumpci smluv o zápůjčce pod smlouvy o poskytování služeb ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I, nelze odhlížet od skutečnosti, že tento právní názor byl vysloven o více než tři měsíce dříve, než Soudní dvůr vynesl rozsudek ve věci Kareda, v němž autoritativně potvrdil, že poskytnutí peněžních prostředků za úplatu je třeba považovat za „službu“ ve smyslu odkazovaného jurisdikčního pravidla.

26. Obdobně nepřiléhavý je odkaz dovolatele na rozsudek Vrchního soudu (Anglie a Wales) ze dne 23. 4. 2021, Marc Christopher Winslet, Surgical Chambers Limited, Ressegue Limited proti The Estate of Andreas Gisel,

2021. EWHC 1308 (Comm), v němž byl přijat závěr, že zápůjčka poskytnutá mezi přáteli nespadá pod poskytování služeb ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis. V nadepsané věci se totiž jednalo o zápůjčku bezúročnou, s níž nebyla spjata ani žádná jiná nepeněžitá forma úplaty, tudíž zde scházel jeden ze dvou znaků konstituujících autonomní pojem „služba“ (srov. odstavec 2 nadepsaného rozsudku: „By the claim, Professor Winslet seeks to recover a total of ?401,000 by way of repayment of principal in respect of a number of loans which Professor Winslet alleges that he made to Mr Gisel on an interest free basis, with no fixed repayment date, between February 2010 and June 2018.“; volně přeloženo: „Žalobce profesor Winslet se podanou žalobou domáhá zaplacení částky 401.000 liber z titulu vrácení jistiny několika zápůjček, které měl dle svého tvrzení poskytnout žalovanému panu Giselovi v období od února 2010 do června 2018, přičemž tyto zápůjčky byly sjednány jako bezúročné a bez určení konkrétního data jejich splatnosti.“).

V. Závěr

27. Vzhledem k uvedenému dospěl dovolací soud k závěru, že úplatnou smlouvu o zápůjčce uzavřenou mezi dvěma fyzickými osobami jednajícími mimo rámec své profesionální nebo podnikatelské činnosti je třeba kvalifikovat jako smlouvu o poskytování služeb ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis.

28. Tento závěr dovolací soud přijal, aniž by jako soud členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, inicioval řízení o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, neboť řešení dovolacímu přezkumu otevřené otázky spočívá na kritériích, která již byla předmětem rozhodnutí o předběžné otázce v obdobné věci, třebaže sporné otázky nejsou naprosto totožné (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 2021, Consorzio Italian Management e Catania Multiservizi a Catania Multiservizi, C-561/19, bod 36 a tam citovaná judikatura).

29. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud takové vady v projednávané věci neshledal.

30. Jelikož napadené usnesení odvolacího soudu je s ohledem na vyslovený závěr správné, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

31. Protože se tímto rozhodnutím dovolacího soudu řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení v konečném rozhodnutí ve věci (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 7. 2026 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu