23 Cdo 662/2026

Rubrum

23 Cdo 662/2026-336 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně SNS BUSINESS s.r.o., se sídlem v Praze, Kunětická 2534/2, identifikační číslo osoby 09566881, zastoupené Mgr. Martinem Vališem, advokátem se sídlem v Praze, Opatovická 1659/4, proti žalovanému A. K., zastoupenému JUDr. Jiřím Váňou, advokátem se sídlem v Praze, Na Florenci 1332/23, o zaplacení 468.741 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 10 C 55/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2025, č. j. 23 Co 48/2025-316, takto:

Výrok

I. Dovolání se v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby v části požadující po žalovaném zaplacení částky 140.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 21. 1. 2023 do zaplacení, odmítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2025, č. j. 23 Co 48/2025-316, se zrušuje ve výroku II a dále v té části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III a dále v té části výroku II, jíž byla žaloba zamítnuta co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 258.741 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 21. 1. 2023 do zaplacení, a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobou podanou u Okresního soudu Praha-západ (dále též jen „soud prvního stupně“) dne 6. 4. 2023, se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení celkové částky 468.741 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že ze svých bankovních účtů v několika platbách uskutečněných v období od března 2022 do listopadu téhož roku poukázala postupně na bankovní účty žalovaného peněžní sumu rovnající se žalované částce, a to bez jakéhokoliv právního důvodu. Příkazy k úhradám z účtů žalobkyně měl zadávat za žalobkyni otec žalovaného a matka žalovaného, která v této době zastávala funkci jednatelky žalobkyně, a to bez vědomí dalšího jednatele žalobkyně (Yana Bukhanetse).

2. Žalovaný se žalobou uplatněnému nároku bránil tím, že provedené platby nebyly plněním bez právního důvodů, nýbrž odměnou za odborné (konzultační či poradenské) služby vykonané pro žalobkyni, za které měl dostávat odměnu ve výši 70.000 Kč měsíčně. Z toho třikrát 70.000 Kč bylo vyplaceno na žalovaným vystavené faktury č. 2022-0001, č. 2022-0002 a č. 2022-0003, kdy jako variabilní číslo jednotlivých plateb bylo uvedeno číslo příslušné faktury. Částka 258.741 Kč byla podle žalovaného postupně žalobkyní vyplácena na jeho bankovní účet, nikoliv však bez právního důvodu, přičemž žalovaný v rámci své procesní obrany tyto platby započítal na svoje pohledávky z titulu nezaplacené odměny za výkon poradenské činnosti za období od července do října 2022 (na kterou rovněž vystavil několik faktur).

3. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 8. 2024, č. j. 10 C 55/2023-260, uložil žalovanému povinnost, aby žalobkyni zaplatil částku 70.000 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 398.741 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky (výrok III).

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování zjistil, že částka 468.741 Kč, jejíhož zaplacení se žalobkyně v tomto řízení domáhá, byla v období od března 2022 do listopadu 2022 poukázána z účtu žalobkyně na účty žalovaného v celkem 27 dílčích platbách. Příkazy k provedení plateb zadával ve většině případů otec žalovaného, který měl jednatelem žalobkyně Yanem Bukhanetsem zřízeno dispoziční oprávnění k účtu žalobkyně. Sám právě jmenovaný jednatel žalobkyně zadal příkaz ke čtyřem z uvedených plateb ve výši 42.485 Kč. Zároveň bylo podle soudu prvního stupně prokázáno, že žalovaný nejpozději od května 2022 pro žalobkyni skutečně vykonával činnost, jejímž obsahem byla snaha zprovoznit platformu pro on-line poskytování úvěrů, přičemž žalobkyni vystavoval faktury za výkon této svojí činnosti. Soud prvního stupně proto uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena ústní dohoda, na základě které měl žalovaný jako výkonný ředitel žalobkyně nárok na odměnu za poradenskou a konzultační činnost ve výši 70.000 Kč měsíčně. Odměnu za tuto činnost žalovaný vyúčtovával žalobkyni jednotlivými fakturami. Avšak odměnu za červen 2022 vyúčtoval duplicitně, a proto částka ve výši 70.000 Kč odeslaná žalobkyní na účet žalovaného dne 3. 6. 2022 byla platbou bez právního důvodu, pročež soud prvního stupně žalobě v této části vyhověl. Částka 140.000 Kč zaslaná žalobkyní na účet žalovaného ve dvou platbách (ve dnech 17. 5. 2022 a 3. 6. 2022) nebyla plněním bez právního důvodu, neboť se jednalo o výplatu sjednané odměny. Na zbývající částku 258.741 Kč byl ze strany žalovaného proveden zápočet pohledávek z titulu nezaplacené odměny za výkon poradenské činnosti za období od července 2022 do října téhož roku dle vystavených faktur č. 2022-0004 až č. 2022-0007. Soud prvního stupně shledal splnění podmínek pro jednostranné započtení podle § 1982 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) s tím, že došlo k zániku vzájemných pohledávek žalobkyně a žalovaného v rozsahu, v jakém se vzájemně kryly, a to zpětně k okamžiku, kdy se pohledávky staly k započtení způsobilými. V důsledku toho pohledávka žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 258.741 Kč zcela zanikla.

5. K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) výrokem I v záhlaví označeného rozsudku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

6. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými, tak i s právními závěry soudu prvního stupně, přičemž odůvodnil, z jakých důkazních prostředků (provedených před soudem prvního stupně) bylo prokázáno, že mezi účastníky tohoto řízení byla uzavřena výše uvedená ústní dohoda. Odvolací soud potvrdil, že v rozsahu 140.000 Kč, odpovídající odměně žalovaného za činnost vykonanou pro žalobkyni v květnu a červnu 2022, se nejednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného, a to mimo duplicitně účtované odměny za červen 2022 ve výši 70.000 Kč. Ztotožnil se také s tím, jak soud prvního stupně posoudil zbývající žalovanou částku ve výši 258.741 Kč, která byla žalovanému vyplacena, aniž by bylo lze přiřadit jednotlivé platby konkrétním fakturám, vůči které žalovaný vznesl námitku započtení na svou zbývající odměnu. Odvolací soud doplnil, že žalovaný fakturoval odměnu za konzultační činnost pro žalobkyni za období květen až říjen 2022, tj. za šest měsíců. Byl-li v řízení prokázán jeho nárok na odměnu ve výši 70.000 Kč, přičemž za dva měsíce byla odměna uhrazena, zbývá nárok na odměnu za čtyři měsíce v celkové částce 280.000 Kč. Započtením tedy zanikl celý zbývající zažalovaný nárok ve výši 258.741 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Rozsudek odvolacího soudu (v části výroku I, jímž byl potvrzen výrok II a na něm závislý výrok III prvostupňového rozsudku, a dále ve výroku II) napadla žalobkyně včasným dovoláním. Jeho přípustnost dovozovala z toho, že rozsudek odvolacího soudu je založen na řešení (primární) otázky hmotného práva, a to zda pohledávka na odměnu z tvrzené ústní smlouvy, jejíž existence i výše je sporná a musí být prokazována rozsáhlým a komplexním dokazováním, je pohledávkou „nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., a tedy nezpůsobilou k započtení, přičemž při zodpovězení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména pak od rozsudku jeho velkého senátu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, neboť pohledávka, kterou žalovaný uplatnil k započtení, byla od počátku sporná, její prokázání vyžadovalo rozsáhlé dokazování, přičemž právě kvůli tomu se těžiště sporu přesunulo právě k jejímu prokázání. Dále je dovolatelka přesvědčena, že dovolání je přípustné též z toho důvodu, že skutkové a právní závěry, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu, jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, přičemž v této souvislosti klade (sekundární) právní otázku, zda se soud dopustí nesprávného právního posouzení otázky vzniku smlouvy, pokud její existenci dovodí výhradně na základě souboru nejednoznačných nepřímých důkazů (z nichž některé jsou navíc neautentické), a to při úplné absenci jakéhokoliv přímého důkazu o shodě vůle stran na podstatných náležitostech smlouvy.

8. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

III. Přípustnost dovolání

9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.

10. Podle § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Co se týče druhé (sekundární) právní otázky, je jí (jak správně konstatuje sama žalobkyně) ve skutečnosti namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) soudů nižších stupňů a provedenými důkazy. Námitky tohoto charakteru ovšem nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019). Tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. rovněž z toho důvodu, že v posuzované věci se nejedná o případ, v němž by skutková zjištění soudů byla natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod [o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, tj. o situaci, kdy by zjištění skutkového stavu bylo prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 občanského soudního řádu a násl.) nikdy dospět]. Oba soudy se pečlivě zabývaly rozborem provedeného dokazování stran žalovaným uplatněného tvrzení (v rámci jeho procesní obrany) a v postupu při jeho hodnocení dovolací soud nespatřuje žádné zásadní vybočení ze standardních myšlenkových postupů. V otázce, kterou žalobkyně v této souvislosti klade dovolacímu soudu, nelze vysledovat žádnou potřebu právního hodnocení, naopak její podstata směřuje k přezkumu hodnocení důkazů, což však v dovolacím řízení není možné.

13. Nejvyšší soud ovšem považuje dovolání podle § 237 o. s. ř. za přípustné pro otázku první (primární) vztahující se k započitatelnosti pohledávky tvrzené žalovaným vůči pohledávce uplatněné žalobou ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

14. Na posouzení této otázky však posouzení věci provedené v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu závisí toliko v té části, v němž podle odvolacího soudu nebyla žaloba shledána důvodnou pro částku 258.741 Kč s příslušenstvím, neboť právě a jen v tomto rozsahu měla žalobou uplatněná pohledávka za žalovaným zaniknout jednostranným zápočtem žalovaného.

15. Naopak ve vztahu k částce 140.000 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta z toho důvodu, že byl prokázán právní důvod pro její plnění ze strany žalobkyně vůči žalovanému. V tomto rozsahu tedy dovoláním napadený rozsudek nespočívá na otázce, pro jejíž řešení bylo dovolání shledáno přípustným, a jiný předpoklad přípustnosti, který by se vztahoval i k této části žalobou uplatněného nároku, nebyl dovozen (viz výše). V tomto rozsahu tudíž dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl (výrok I).

IV. Důvodnost dovolání

16. Dovolání je v rozsahu, v němž bylo shledáno přípustným, rovněž důvodné.

17. Podle § 1987 odst. 1 platí, že k započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem (odstavec první).

18. Podle § 1987 odst. 2 o. z. platí, že pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není.

19. Výkladem zejména § 1987 odst. 2 o. z. se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Mimo výklad toho, kdy se (zejména) jedná o pohledávku nejistou či neurčitou (viz níže), vyslovil závěr (viz bod 35), podle něhož uvedené ustanovení sleduje především ochranu věřitele pasivní pohledávky, a je proto na něm, aby se případně dovolal neplatnosti jednostranného právního jednání, jímž dlužník proti pasivní pohledávce započítává svoji (aktivní) pohledávku za věřitelem (§ 580 odst. 1, § 586 o. z.). Rozpor jednostranného započtení s § 1987 odst. 2 o. z. tudíž zakládá (zpravidla) toliko relativní neplatnost.

20. Jak zdůraznil Nejvyšší soud v témže rozhodnutí, „český zákonodárce […] upravil likviditu aktivní pohledávky jakožto hmotněprávní předpoklad započtení; není-li aktivní pohledávka „jistá a určitá“, odporuje započtení zákonu a je zpravidla (relativně) neplatné. Dovolá-li se věřitel pasivní pohledávky vůči dlužníku relativní neplatnosti jeho právního jednání (jednostranného započtení), účinky započtení nenastanou (pasivní pohledávka nezanikne).“ K tomu Nejvyšší soud doplnil, že „uplatní-li žalovaný dlužník pasivní pohledávky v […] řízení námitku započtení a vznese-li žalobce (věřitel pasivní pohledávky) námitku relativní neplatnosti jednostranného započtení, musí soud posoudit, zda je započítávaná (aktivní) pohledávka jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., a tedy způsobilá přivodit svým započtením (v rozsahu, v jakém se pohledávky kryjí) zánik žalobou uplatněné (pasivní) pohledávky“ (body 37 a 38 uvedeného rozsudku velkého senátu).

21. Na tomto místě dovolací soud připomíná, že podle téhož rozhodnutí velkého senátu je pohledávka ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. ilikvidní, jestliže je co do základu a (nebo) výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky. Za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. Míru nejistoty ohledně aktivní pohledávky je v zásadě nutné posuzovat relativně, ve vztahu k pohledávce pasivní; za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší než je tomu v případě pasivní pohledávky. Vychází-li obě pohledávky (aktivní i pasivní) ze stejného právního vztahu (založeného např. stejnou smlouvou uzavřenou mezi stranami), nelze přehlížet, že proti právu věřitele pasivní pohledávky na její uhrazení zde stojí právo dlužníka (a věřitele aktivní pohledávky) na to, aby dříve, než bude nucen uhradit svůj dluh (plnit na pasivní pohledávku), byly spravedlivě posouzeny i širší souvislosti, za kterých vznikl (okolnosti celého vztahu). Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Při posuzování, zda je aktivní pohledávka „neurčitá či nejistá“ ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., je proto třeba vzít v úvahu i tuto skutečnost; lze-li s ohledem na okolnosti konkrétního případu považovat za spravedlivé, aby dříve, než dojde k uhrazení (resp. přiznání) pasivní pohledávky, bylo posouzeno, zda je její věřitel povinen plnit dluh z aktivní pohledávky, vzniklé ze stejného vztahu, není na místě poskytovat takovému věřiteli ochranu prostřednictvím § 1987 odst. 2 o. z. V takovém případě zpravidla není aktivní pohledávka „nejistá nebo neurčitá“ ve smyslu posledně označeného ustanovení, přestože by ji jinak bylo možné považovat za ilikvidní. Dále platí, že pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje § 1987 odst. 2 o. z., jsou rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení (projev vůle dlužníka pasivní pohledávky) účinné. Účinnost právního jednání, která zpravidla nastává v okamžiku, kdy projev vůle dlužníka pasivní pohledávky dojde věřiteli (srov. § 570 a násl. o. z.), je přitom nutné odlišit od účinků tohoto právního jednání (k nimž dochází ex tunc, k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení - § 1982 odst. 2 in fine o. z.). V úvahu je přitom třeba vzít i stav řízení v okamžiku, kdy byla námitka započtení vznesena. Je-li námitka započtení vznesena v okamžiku, kdy je řízení teprve na začátku a prokazování skutečností rozhodných pro posouzení aktivní pohledávky nebude významně složitější, než je tomu v případě žalobou uplatněné pohledávky, bude zpravidla na místě závěr, že započtení neodporuje § 1987 odst. 2 o. z. Naopak, námitka započtení uplatněná až na konci nalézacího řízení, či dokonce až jako obrana v exekučním řízení, obstojí pouze v případě, bude-li aktivní (započítávaná) pohledávka zcela nepochybná (nebude-li nutné k jejímu zjištění provádět žádné složitější dokazování).

22. V daném případě se však odvolací soud likviditou, a tedy (ne)započitatelností aktivní pohledávky žalovaného vůči pasivní pohledávce uplatněné žalobou vůbec nezabýval, ačkoliv žalobkyně přesně z tohoto důvodu v rámci odvolání namítla nezpůsobilost aktivní pohledávky žalovaného k započtení (to ostatně uvedl sám odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku – viz jeho bod 5).

23. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní posouzení neúplné, tedy kdy při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici.

24. Odvolací soud se měl námitkou žalobkyně o nezapočitatelnosti pohledávky žalovaného zabývat z toho důvodu, že v případě její důvodnosti by nebyly naplněny hmotněprávní podmínky pro zánik pohledávky uplatněné žalobkyní v tomto řízení ve smyslu výše citovaného rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu. Nestalo-li se tak, je jím provedené právní posouzení věci z výše uvedených důvodů neúplné, a tudíž nesprávné.

25. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu (ve výroku II specifikovaném rozsahu, tedy včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení), zrušil a věc mu v témže rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

26. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

27. Z již výše uvedeného je zřejmé, že v dalším řízení odvolací soud přihlédne k tomu, že v rámci odvolání byla žalobkyní uplatněna námitka nezpůsobilosti žalovaným uplatněné pohledávky k započtení, a s touto námitkou se řádně vypořádá (včetně nezbytné úvahy o tom, zda byla uplatněna v souladu se zásadou neúplné apelace ve smyslu § 205a o. s. ř.), a to pod zorným úhlem § 1987 odst. 2 o. z. a jej rozvíjející judikatury (viz výše).

Poučení

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 7. 2026 Mgr. Jiří Němec předseda senátu