23 Cdo 74/2026

Rubrum

23 Cdo 74/2026-171 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce J. H., proti žalované AUTO DISKONT s.r.o., se sídlem v Brně, Černovická 1183/38, identifikační číslo osoby 27215733, zastoupené JUDr. Irenou Pražanovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, V Dolině 1516/1a, o uložení povinnosti udělit plnou moc, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 7/2023, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2025, č. j. 23 Co 319/2024-147, takto:

Výrok

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2025, č. j. 23 Co 319/2024-147, se mění tak, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 6. 2024, č. j. 7 C 7/2023-105, se ve výroku I mění tak, že podání ve věci samé ze dne 11. 1. 2023 (označené jako žaloba o uložení povinnosti udělit plnou moc), se v části, v níž se dovolatel domáhá uložení povinnosti žalovanému udělit plnou moc žalobci, neodmítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se v řízení domáhal, aby žalované byla uložena povinnost udělit žalobci plnou moc k podání žádosti o změnu vlastníka (v žalobě specifikovaného) silničního vozidla Škoda Octavia, a dále aby žalované byla uložena povinnost zajistit, aby společnost AURES Holdings a.s., identifikační číslo XY, buď udělila žalovanému plnou moc k podání žádosti o změnu vlastníka uvedeného vozidla, nebo aby sama podala žádost o změnu vlastníka tohoto vozidla.

2. Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 7. 6. 2024, č. j. 7 C 7/2023-105, odmítl podle § 43 odst. 2 o. s. ř. podání ve věci samé ze dne 11. 1. 2023 označené jako žaloba o uložení povinnosti udělit plnou moc (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

3. Toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že v předchozím řízení bylo k odvolání žalobce zrušeno jeho dřívější zamítavé rozhodnutí a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s pokynem vyzvat žalobce k odstranění vad žaloby. V návaznosti na tento pokyn soud prvního stupně žalobce usnesením ze dne 26. 4. 2024, č. j. 7 C 7/2023-103, vyzval, aby odstranil rozporuplnost prvního žalobního návrhu spočívající v nejasnosti, zda se domáhá uložení povinnosti žalované udělit mu plnou moc ve znění uvedeném v žalobním návrhu, nebo nahrazení projevu vůle žalované, a aby současně doplnil druhý žalobní návrh uvedením přesného znění plné moci a konkretizací obsahu žádosti o změnu vlastníka vozidla, jejíž podání se domáhal zajistit u společnosti AURES Holdings a.s. Jelikož žalobce přes řádné poučení ve stanovené lhůtě ani později na výzvu nereagoval, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba nadále trpí vadami bránícími pokračování v řízení. Ve vztahu k prvnímu žalobnímu návrhu shledal žalobu vnitřně rozpornou, neboť žalobce v žalobě odkazoval na nahrazení projevu vůle podle § 161 odst. 3 o. s. ř., zatímco žalobní petit formuloval jako žalobu na plnění. Ve vztahu k druhému žalobnímu návrhu pak považoval žalobu za neurčitou a žalobní návrh za materiálně nevykonatelný, neboť z něj nebylo zřejmé, jaký obsah má mít plná moc ani žádost o změnu vlastníka vozidla. Proto podání žalobce jako neurčité a nesrozumitelné podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl.

4. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I napadeného usnesení) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného usnesení).

5. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně žalobce řádně a dostatečně určitě vyzval k odstranění vad žaloby a současně jej poučil o následcích nesplnění této výzvy. Jelikož žalobce ve stanovené lhůtě ani později na výzvu nereagoval, považoval odvolací soud postup soudu prvního stupně podle § 43 odst. 2 o. s. ř. za správný. Odvolací soud dále dovodil, že ani následným podáním ze dne 13. 11. 2024, označeným jako odvolání proti usnesení o odmítnutí žaloby, žalobce vytýkané vady žaloby neodstranil, neboť v něm v zásadě pouze zopakoval svou dosavadní argumentaci. Ve vztahu k prvnímu žalobnímu návrhu podle odvolacího soudu neodstranil rozpor mezi tvrzeními žaloby a formulací žalobního návrhu, z něhož nadále nebylo zřejmé, zda se domáhá uložení povinnosti k plnění či nahrazení projevu vůle podle § 161 odst. 3 o. s. ř., ani nevymezil jednoznačně projev vůle, který měl být soudním rozhodnutím nahrazen. Odvolací soud dále uvedl, že soudu nepřísluší do požadovaného projevu vůle doplňovat osobu zmocněnce a zmocnitele. Ve vztahu k druhému žalobnímu návrhu pak odvolací soud zdůraznil, že soudu nepřísluší ani doplňovat náležitosti žádosti o změnu vlastníka vozidla. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobce neodstranil vady žaloby ani dodatečně a že žaloba nadále trpěla nedostatky bránícími pokračování v řízení, pročež usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení několika otázek procesního práva, které má dovolatel za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešené.

7. Žalobce předně namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil první žalobní návrh, pokud uzavřel, že žaloba zůstala i po výzvě soudu vnitřně rozporná a nebylo z ní zřejmé, zda se žalobce domáhá uložení povinnosti k plnění, nebo nahrazení projevu vůle podle § 161 odst. 3 o. s. ř. Podle žalobce bylo již z původní žaloby patrné, že se domáhá „uložení prohlášení vůle“, neboť žalobní návrh obsahoval formulaci, že „žalovaný je povinen udělit žalobci plnou moc tohoto znění“, včetně specifikace konkrétního znění plné moci. Současně namítl, že i pokud by původní žaloba vykazovala v tomto směru určitou nejasnost, byla tato odstraněna nejpozději jeho podáním ze dne 13. 11. 2024, v němž výslovně uvedl, že se domáhá uložení projevu vůle. Odvolací soud proto podle jeho názoru pochybil, pokud uzavřel, že vytýkaná vada žaloby nebyla odstraněna ani dodatečně.

8. Žalobce rovněž namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil dostatečnost označení osob v textu požadovaného projevu vůle, pokud v něm byly použity pojmy „žalobce“ a „žalovaný“, ačkoliv účastníci byli v žalobě jednoznačně označeni. Současně namítl, že pokud soud považoval takové označení za nedostatečné, nemohl žalobu odmítnout, aniž jej předtím výslovně vyzval, aby tyto pojmy nahradil přímým označením jména a dalších identifikačních údajů žalobce a žalovaného.

9. Ve vztahu k druhému žalobnímu návrhu žalobce namítl, že není správný závěr odvolacího soudu, podle něhož soudu nepřísluší doplňovat náležitosti žádosti o změnu vlastníka vozidla. Uvedl, že na výzvu soudu, aby uvedl přesné znění plné moci a konkretizoval obsah žádosti o změnu vlastníka vozidla, reagoval doplněním odvolání ze dne 13. 11. 2024, v němž podle svého názoru výslovně uvedl veškeré náležitosti plné moci i žádosti o změnu vlastníka vozidla. Za dosud nevyřešenou otázku procesního práva pak označil, zda žalobce v takovém případě případnou vadu žaloby dostatečně odstranil.

10. Konečně žalobce z opatrnosti namítl, že i pokud by byly důvody pro odmítnutí některého z uplatněných žalobních návrhů dány, nebylo bez dalšího možné odmítnout žalobu v celém rozsahu, nýbrž bylo třeba posoudit každý z uplatněných žalobních návrhů samostatně.

11. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

12. Žalovaná ve vyjádření k dovolání považovala dovolací námitky žalobce za nedůvodné. Uvedla, že žalobce ani přes opakované výzvy soudu neodstranil vady a rozpory své žaloby, v důsledku čehož nebylo možné v řízení pokračovat a o žalobě věcně rozhodnout. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl a žalované přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).

14. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, jež má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.

15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

17. Žalobcem předložená otázka, zda i v případě, že by byly důvody pro odmítnutí některého z uplatněných žalobních návrhů dány, bylo možno odmítnout žalobu v celém rozsahu, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť napadené usnesení na jejím řešení nezávisí. Odvolací soud se totiž otázkou samostatného procesního osudu jednotlivých žalobních návrhů nezabýval, nýbrž vyšel ze závěru, že vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, trpí oba žalobní návrhy žalobce. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (dále srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 517/2024, ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2653/2024, či ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3064/2024).

18. Námitka žalobce, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda žalobce podáním ze dne 13. 11. 2024 odstranil vady druhého žalobního návrhu, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá. Žalobce totiž nevymezil právní otázku vztahující se k samotnému závěru odvolacího soudu o neurčitosti druhého žalobního návrhu, nýbrž přípustnost dovolání spojoval výlučně s otázkou, zda vytýkané nedostatky odstranil podáním ze dne 13. 11. 2024. Uvedenou dovolací námitku přitom založil na tvrzení, že v tomto podání výslovně uvedl veškeré náležitosti plné moci i údaje rozhodné pro žádost o změnu vlastníka vozidla. Odvolací soud však vyšel ze závěru, že žalobce vytýkané vady neodstranil a v zásadě pouze zopakoval svou dosavadní argumentaci (srov. bod 11 odůvodnění napadeného usnesení). Žalobce tak ve skutečnosti zakládá kritiku právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového základu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, však Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020, ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1983/2024, ze dne 21. 10. 2025, sp. zn. 23 Cdo 748/2025, a ze dne 18. 2. 2026, sp. zn. 23 Cdo 1636/2025).

19. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda první žalobní návrh trpěl takovými vadami, které bránily pokračování v řízení ve smyslu § 43 odst. 2 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

20. Dovolání je důvodné. Rozhodná právní úprava 21. Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.

22. Podle § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).

23. Podle § 41 odst. 2 o. s. ř. každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen. Obecně k posuzování procesního úkonu účastníka 24. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, že soud posuzuje procesní úkony účastníků podle jejich obsahu, a není významné, zda a jak je účastník označil, ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Je-li úkon účastníka dostatečně určitý a srozumitelný a má-li všechny potřebné náležitosti, soud uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Neumožňuje-li úkon jednoznačný závěr o tom, co jím účastník vyjádřil, je třeba účastníka vyzvat, aby úkon náležitě formuloval nebo aby odstranil vady podání. Posouzení procesního úkonu podle jeho obsahu však soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl. Soudu se tedy (v ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř.) ukládá posuzovat procesní úkon účastníka bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje se mu však, aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 19. 2. 2002, sp. zn. 29 Odo 24/2001, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1576/2005, rozsudek ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2525/2005, usnesení ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3773/2007, ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015, či ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5302/2015).

25. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, přijal a odůvodnil závěr, že rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutkový děj, na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (srov. shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96), tj. nemožnost záměny s jiným skutkovým dějem. Žaloba nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby bylo zřejmé, o čem má soud jednat a rozhodnout (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016). Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně – při přípravě jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002). I když žalobce v žalobě neuvedl tvrzení o všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, představuje nedostatek všech potřebných tvrzení vadu žaloby ve smyslu § 43 o. s. ř. jen tehdy, jestliže nelze jednoznačně dovodit, o jaký skutek jde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004). Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1609/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, a ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2555/2012, nebo ze dne 28. 4. 2026, sp. zn. 23 Cdo 666/2026).

26. Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, že požadavek ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., aby z žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Požadavek zákonodárce vyjádřený v ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., že ze žaloby musí být patrno, čeho se žalobce domáhá, nedává základ pro přísně formalistické pojetí petitu žaloby. Případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom soud není vázán, při formulaci výroku rozhodnutí musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, či ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002).

27. Právní kvalifikace nároku není náležitostí žaloby ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. Podle ustálené soudní praxe i právní teorie je posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4504/2008, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, nebo ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3249/2021; obdobně DRÁPAL, L. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 830). Posouzení v poměrech projednávané věci 28. V nyní projednávané věci je z podané žaloby zřejmé, že se žalobce prvním žalobním návrhem domáhal uložení povinnosti žalovanému spočívající v udělení plné moci určitého obsahu žalobci ve vztahu ke konkrétně označenému silničnímu vozidlu. Žalobní návrh obsahoval formulaci, že „žalovaný je povinen udělit žalobci plnou moc tohoto znění“, následovanou uvedením obsahu požadované plné moci. Z obsahu žaloby tak bylo jednoznačně patrno, čeho se žalobce domáhá, a ani s ohledem na skutková tvrzení v žalobě obsažená nehrozila záměna s jiným skutkovým dějem.

29. Odvolací soud při posouzení prvního žalobního návrhu spojoval závěr o neprojednatelnosti žaloby mimo jiné s tím, že žalobce v textu žaloby odkazoval na ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř., současně však žalobní návrh formuloval slovy „žalovaný je povinen“. Takový postup však přehlíží, že posouzení, zda uplatněný nárok odpovídá žalobě na plnění či žalobě směřující k nahrazení projevu vůle, představuje otázku právní kvalifikace, která není náležitostí žaloby a jejíž řešení přísluší soudu. Bylo-li z obsahu žaloby zřejmé, čeho se žalobce domáhá a jaká povinnost má být žalované uložena, nemohla samotná neujasněnost právní povahy uplatněného nároku vést k závěru o vnitřní rozpornosti žaloby či o existenci vad bránících pokračování v řízení.

30. Nadto ani použití označení „žalobce“ a „žalovaný“ v textu požadovaného projevu vůle nemohlo samo o sobě za okolností projednávané věci založit neurčitost žaloby, byly-li osoby účastníků v žalobě jednoznačně identifikovány. Rozhodující totiž nebylo to, zda žalobce v textu požadovaného projevu vůle užil procesní označení účastníků, nýbrž zda z obsahu žaloby bylo zřejmé, jaká povinnost má být žalované uložena. Závěr o neprojednatelnosti prvního žalobního návrhu ve smyslu § 43 odst. 2 o. s. ř. proto nemohl obstát.

31. Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu není v rozsahu týkajícím se prvního žalobního návrhu správné, neboť žaloba v této části netrpí takovými vadami, pro něž by nebylo možné v řízení pokračovat a které by odůvodňovaly její odmítnutí podle § 43 odst. 2 o. s. ř.

32. Za této situace již nebylo třeba samostatně posuzovat navazující dovolací námitku, že soud žalobce výslovně nevyzval, aby pojmy „žalobce“ a „žalovaný“ v textu požadovaného projevu vůle nahradil úplnou identifikací účastníků.

33. Protože podle dosavadních výsledků řízení je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 6. 2024, č. j. 7 C 7/2023-105, se mění tak, že podání žalobce ze dne 11. 1. 2023 označené jako žaloba o uložení povinnosti udělit plnou moc se v části obsahující první žalobní návrh neodmítá.

34. Ve zbývajícím rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti potvrzení usnesení odvolacího soudu ohledně druhého žalobního návrhu, aby žalované byla uložena povinnost zajistit, aby společnost AURES Holdings a.s., buď udělila žalovanému plnou moc k podání žádosti o změnu vlastníka uvedeného vozidla, nebo aby sama podala žádost o změnu vlastníka tohoto vozidla, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v tomto rozsahu nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.

35. Vzhledem k tomu, že se tímto rozhodnutím řízení o věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (srov. § 243b a § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. 7. 2026 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu