23 Cdo 773/2026

Rubrum

23 Cdo 773/2026-166 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně AWT Rekultivace a.s., se sídlem v Petřvaldu, Rychvaldská 2012, identifikační číslo osoby 47676175, zastoupené JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Ó. Lysohorského 702, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení částky 3.646.682,07 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 11/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2025, č. j. 69 Co 282/2025-119, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 6. 2025, č. j. 42 C 11/2024-74, zastavil řízení co do částky 293.372,78 Kč (výrok I), zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3.272.110,95 Kč (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 81.198,34 Kč (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).

2. K odvolání žalobkyně a žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 9. 2025, č. j. 69 Co 282/2025-119, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 10. 2025, č. j. 69 Co 282/2025-142, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III změnil tak, že žalobu s tím, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 81.198,34 Kč, zamítl (první výrok), a ve výroku II jej potvrdil (druhý výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice: a. „Má být ujednání o smluvní pokutě, která je sjednána tak, že věřitel má právo na smluvní pokutu za každé porušení povinnosti dlužníka, jež zakládá právo věřitele od smlouvy odstoupit, považováno za určité a platné, ačkoliv konkrétní zajišťovaná povinnost není v dohodě specifikována, a to v rozporu s právní větou [rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4281/2011], podle níž ujednání o smluvní pokutě zajišťující ‚jakoukoli smluvní povinnost‘ je neurčité a neplatné?“ b. „Je pohledávka věřitele z titulu smluvní pokuty za situace, kdy dlužník od počátku relevantně zpochybňuje jak samotný základ nároku (porušení povinnosti a počátek prodlení), tak jeho výši (nesprávný počet dnů, přepočet), a zároveň požaduje její moderaci podle § 2051 [zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)] s odkazem na konkrétní okolnosti případu (COVID omezení, absence škody, opožděné uplatnění po 2 letech), pohledávkou ‚nejistou nebo neurčitou‘ ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., jak ji vykládá [rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněný pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek] a [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3235/2021], či nikoliv?“ c. „Lze dovodit vznik nároku na smluvní pokutu sjednanou pro porušení povinnosti, kterým budou naplněny důvody k odstoupení od smlouvy, i v době, kdy smlouva již byla zcela splněna (dílo řádně dokončeno, předáno a zaplaceno) a objednatel již objektivně nemůže od smlouvy odstoupit? Jinak řečeno, je smluvní pokuta sjednaná pro porušení povinnosti vedoucí k možnosti odstoupení uplatnitelná i v okamžiku, kdy právo odstoupit již zaniklo, a to čistě jako sankční instrument?“ d. „Je v souladu s právními závěry [rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1424/2023], pokud soudy nižších stupňů bez konkrétního zjištění funkce smluvní pokuty (utvrzovací, zajišťovací, prevenční, sankční, kompenzační) a bez zohlednění okolností při porušení povinnosti a po něm (zejména času uplatnění pokuty dva roky po prodlení, absence jakékoli škody a fakt, že bankovní záruka po celou dobu fakticky existovala a nikdy nedošlo k ohrožení věřitele), rezignují na moderaci podle § 2051 o. z. a ponechají smluvní pokutu ve výši několika milionů korun za krátkodobé opožděné doručení listiny, které nezpůsobilo žádný zásah do zájmů věřitele?“ e. „Může věřitel jednostranně kompenzovat smluvní pokutu z jedné smlouvy o dílo (založenou na formalistickém pochybení ohledně doručení potvrzení o záruce) proti nároku na cenu díla z jiné, ekonomicky nesouvisející smlouvy o dílo, aniž by byly tyto smluvní vztahy provázanými pohledávkami dle § 617 o. z., a to tak, že tím fakticky ex post snižuje sjednanou cenu díla o milionové částky?“ f. „Je v souladu s § 6 a § 8 o. z., pokud objednatel – stát – uplatní smluvní pokutu až s dvouletým odstupem poté, co došlo k drobnému (formálnímu) prodlení, v době, kdy již zjevně žádná prevenční ani zajišťovací funkce smluvní pokuty nemůže být naplněna, a použije ji toliko jako nástroj ex post snížení ceny jiného díla, aniž vznikla či hrozila škoda?“ g. „Může být přiznána smluvní pokuta či konstatována její přiměřenost, aniž soud zkoumá skutečnou vůli stran ohledně jejího sjednání a aniž zkoumá následné jednání stran po porušení smluvní povinnosti?“ 4. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.

6. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

10. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

11. Dovolání není přípustné.

12. Namítá-li v prvé řadě dovolatelka [dovolací otázkou shora nadepsanou pod písm. a)], že se soudy nižších stupňů odchýlily od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4281/2011, pakliže považovaly v poměrech řešené věci ujednání o smluvní pokutě za určitá a platná, ačkoliv v nich nebyla specifikována konkrétní utvrzovaná povinnost, pak tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.

13. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se totiž ustálila na právním závěru vyjádřeném v rozsudku ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 493/2011, podle něhož požadavek určitosti vymezení povinností zajištěných smluvní pokutou je naplněn nejen v případě, jsou-li zajišťované povinnosti výslovně jednotlivě individualizovány, nýbrž i v situaci, je-li smluvní pokuta sjednána pro případ porušení povinností tvořících ucelený a identifikovatelný soubor, aniž by bylo případné porušení jednotlivých povinností ve smlouvě konkretizováno. Za ujednání odpovídající uvedeným kritériím pak měl i dohodu účastníků (učiněnou ve smlouvě o výhradním zprostředkování), podle které se smluvní pokuta bude vztahovat na „porušení jakéhokoliv závazku zájemce vyplývajícího mu ze smlouvy“, když takto vyjádřený smluvní projev vůle nezanechává žádné nejasnosti o tom, splnění kterých povinností bude smluvní pokuta zajišťovat. Podle Nejvyššího soudu bylo zcela nepochybné, že účastnice v posuzovaném případě vymezily (ohraničily) smluvní povinnosti, jejichž splnění má smluvní pokuta zajišťovat, tak, že jde o všechny povinnosti, které vyplývají žalované z konkrétní smlouvy. K závěru o určitosti smluvní pokuty vyjádřené v rozsudku ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 493/2011, se Nejvyšší soud přihlásil také např. v rozsudcích ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4327/2014, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1374/2012, ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3196/2016, ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 23 ICdo 22/2015, ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2615/2017, a ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 ICdo 116/2018, jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4943/2017.

14. Založil-li proto odvolací soud ve věci zde vedené své rozhodnutí na závěru, že ujednání „…žalovaná má právo za každé jednotlivé porušení povinnosti žalobkyně, kterým budou naplněny důvody k odstoupení od této smlouvy, uplatnit vůči žalobkyni smluvní pokutu…“ je dostatečně určité a platné, a to s poukazem na skutečnost, že „bylo výslovně ujednáno, za která porušení smluvních povinností má žalovaná právo od smlouvy odstoupit“ a že „konkrétní důvody odstoupení jsou stanoveny i v zákoně“, poté se nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

15. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka [vyjádřená dovolací otázkou nadepsanou pod písm. b)] nesprávného právního posouzení kompenzability pohledávek žalované na zaplacení smluvní pokuty ve smyslu ustanovení § 1987 odst. 2 o. z.

16. Dovolatelka v této souvislosti odkazuje na výklad nadepsaného ustanovení v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud mj. dovodil, že smyslem a účelem vykládaného ustanovení je ochrana věřitele pasivní pohledávky před tím, aby dlužník pasivní pohledávky zabránil jejímu uspokojení či toto uspokojení oddálil jednostranným započtením své sporné (nejisté či neurčité) pohledávky za věřitelem pasivní pohledávky, a dosáhl toho, že místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. „Nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu vykládaného ustanovení je (zásadně) právě pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky. Aktivně započítávaná pohledávka nebude jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. zpravidla tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Za nejistou či neurčitou však nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, či ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4795/2017, uveřejněný pod číslem 23/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

17. Zhodnocení, zda je určitá pohledávka ve smyslu výkladu § 1987 odst. 2 o. z. nejistá a neurčitá, či nikoliv, vyžaduje komplexní úvahu soudu zohledňující individuální okolnosti případu. Jedná se přitom z pohledu judikaturního výkladu o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda je určitá pohledávka ve smyslu výkladu § 1987 odst. 2 o. z. nejistá a neurčitá, či nikoliv, přezkoumat v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, a ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).

18. V poměrech řešené věci vyšel odvolací soud (jenž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně) ze skutkových zjištění, že smlouva jednoznačně stanovila skutkové okolnosti, na něž smluvní pokuta dopadá, jakož i způsob výpočtu smluvní pokuty, přičemž mezi účastníky nebyl spor o tom, že se žalobkyně dostala do prodlení s předložením bankovní záruky ve sjednané lhůtě, ani to, po jakou dobu byla v prodlení. Dospěl-li vzhledem k uvedenému odvolací soud k právnímu závěru, že žalovanou započítávaná aktivní pohledávka nebyla nejistou ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., neshledal dovolací soud tuto úvahu zjevně nepřiměřenou. Soudy nižších stupňů se tak od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlily.

19. Přípustnost dovolání dále nezakládá ani dovolací otázka nadepsaná pod písm. c), neboť dovolatelka svou polemiku s právním posouzením věci zakládá toliko na svém nesouhlasu se závěrem odvolacího soudu o výkladu předmětných ujednání o smluvní pokutě. Nejvyšší soud však ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené) cestou jeho výkladu, není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019). Tím spíše pak platí, že výsledek výkladu právního jednání není (nemůže být) řešením otázky hmotného práva dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř.

20. Namítá-li dovolatelka [dovolací otázkou shora nadepsanou pod písm. d)], že soudy nižších stupňů postupovaly v otázce moderace smluvní pokuty v rozporu se závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 (dále jen „R 76/2023“), neboť nezjišťovaly konkrétní funkci smluvní pokuty a nezohlednily okolnosti při porušení smluvní pokutou utvrzené povinnosti a po něm, pak ani tato námitka přípustnost dovolání v poměrech řešené věci nezakládá. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá zcela konkrétní skutkový závěr, že smluvní pokuta ve věci zde vedené plnila – vzhledem k povaze povinnosti žalobkyně informovat žalovanou o prodloužení bankovní záruky – preventivní (nátlakovou) a sankční funkci (srov. odstavec 53 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 30 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Stejně tak bylo přihlédnuto k zájmu žalované na řádném splnění utvrzené povinnosti, jakož i hodnoceny okolnosti jejího porušení. Soudy zohlednily, že žalovaná k porušení povinnosti nikterak nepřispěla, zatímco žalobkyně- podnikatelka ji porušila opakovaně se stupňující se intenzitou. Neopodstatněnou byla naopak shledána námitka, že porušení povinnosti bylo důsledkem mimořádných okolností spojených s pandemií COVID-19 (blíže viz odstavec 57 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 30 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Namítá-li současně dovolatelka, že žalované nehrozila nikdy škoda a ani jí žádná škoda nevznikla (s poukazem na skutečnost, že celou dobu byl závazek žalobkyně k vystavení bankovní záruky splněn, jen nebylo včas doručeno oznámení žalovanému o jeho splnění), dovolací soud připomíná, že u ryze sankční smluvní pokuty není výše škody významnou okolností pro úvahu o nepřiměřenosti smluvní pokuty (srov. odstavec 60 rozhodnutí R 76/2023). Obdobně samotná skutečnost, že žalovaná neuplatnila právo na smluvní pokutu bezprostředně po jeho vzniku, ale s časovým odstupem nepředstavuje bez dalšího důvod pro její moderaci. Skutečnost, že v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka dosáhla smluvní pokuta ve svém součtu určité výše, neznamená sama o sobě důvod pro její moderaci. Ze skutkových zjištění soudů přitom nevyplývá, že by časový odstup při uplatňování smluvní pokuty představoval bez dalšího lhostejný postoj věřitele k osudu své smluvní pokutou utvrzené pohledávky (srov. odstavce 28 a 29 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1567/2024).

21. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a že jejich úvahy o (ne)přiměřenosti nároku na smluvní pokutu nejsou zjevně nepřiměřené.

22. Pokud se jedná o dovolatelkou předloženou otázku nadepsanou shora pod písm. e), pak dovolací soud uvádí, že na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá, neboť se v poměrech řešené věci nejednalo o situaci předpokládanou ustanovením § 617 o. z., kdy by k započtení byla uplatněna promlčená pohledávka. Dovolatelka přehlíží, že dle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. například usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). To s ohledem na výše uvedené v nynějším případě splněno není.

23. Přípustnost dovolání rovněž nezakládá dovolací otázka nadepsaná pod písm. f), jíž dovolatel namítá rozpor jednání žalované s principem poctivosti a zákazem zneužití práva.

24. Princip poctivosti a zákaz zneužití práva patří k základním zásadám soukromého práva. Jejich obsah není nikde přesně vymezen, vždy záleží na okolnostech konkrétního případu. Oba principy spolu úzce souvisí, zákaz zneužití práva je považován za jeden z projevů korektivní funkce zásady poctivosti. Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či smlouvě, avšak který je vzhledem k okolnostem konkrétního případu nepřijatelný (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 338/2020, a ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3722/2017).

25. Soudní praxe se proto již dříve ustálila na závěru, že za zjevné zneužití práva ve smyslu ustanovení § 8 o. z., které nepožívá právní ochrany, lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4683/2017, ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, nebo ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012), resp. že jde o výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018, nebo usnesení ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1663/2017; z recentních rozhodnutí potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1070/2021).

26. Z uvedeného je zřejmé, že uplatnění korektivu zákazu zjevného zneužití práva přichází do úvahy jen výjimečně, přičemž Nejvyšší soud konstantně zastává názor, že v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená či není-li řádně odůvodněná (srov., mutatis mutandis, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015).

27. Ve věci zde vedené soud prvního stupně (s jehož závěrem se odvolací soud zcela ztotožnil) náležitě zdůvodnil, že postup žalované představoval legitimní výkon práva, jenž koresponduje jejímu postavení správce veřejného majetku, který uplatňuje pohledávky v zájmu efektivní správy prostředků náležících všem občanům tohoto státu. Z provedeného dokazování navíc vyplynulo, že žalovaná takto postupuje i vůči ostatním smluvním partnerům, což dokládá absenci jakkoliv diskriminačního či překvapivého přístupu toliko vůči žalobkyni. Takový závěr nenasvědčuje tomu, že by soudy nižších stupňů vyložily dotčené neurčité pojmy způsobem zjevně nepřiměřeným, a tudíž korigovatelným soudem dovolacím.

28. Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani dovolací otázka nadepsaná pod písm. g), neboť jejím prostřednictvím namítané porušení výkladových pravidel při zjišťování obsahu sjednané smluvní pokuty uplatňuje dovolatelka poprvé až v dovolacím řízení, ačkoliv jí nic nebránilo uplatnit ji v řízení dříve. Nejvyšší soud přitom konstantně judikuje, že nelze-li podle ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy, tak ani doposud v řízení nevznesená právní argumentace není způsobilá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 619/2021, ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2067/2021, ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2379/2021, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3081/2022, ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 651/2023, nebo ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2827/2023).

29. Pro úplnost dovolací soud rovněž dodává, že i když dovolatelka výslovně podala dovolání „proti všem výrokům odvolacího soudu“, z obsahu podaného dovolání vyplývá, že je podává toliko do prvního a druhého výroku ve věci samé. Nejvyšší soud se proto třetím výrokem o nákladech řízení nezabýval, nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se náhrady nákladů řízení není dovolání bez dalšího přípustné [srov. ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

30. Závěrem dovolací soud zdůrazňuje soubor principů, jimiž byl při posouzení přípustnosti dovolání žalobkyně vázán a jež byly, z pohledu jednotlivých otázek v dovolání vymezených, ve větší či menší míře zásadní pro závěr o nepřípustnosti dovolání. Jedná se zejména o vázanost dovolacího soudu vymezenými otázkami, s nimiž dovolatelka spojuje přípustnost dovolání, a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Současně dovolací soud musel, z pohledu zákonné úpravy dovolacího řízení (zohledňující mj. princip rovnosti stran při posouzení uvedeného komplexu vázanosti), zohlednit okruhy těch dílčích právních posouzení odvolacího soudu, jež dovoláním zpochybněny nebyly.

31. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.

32. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 23. 6. 2026 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu