23 ICdo 102/2026

Rubrum

MSPH 59 INS 18430/2023 215 ICm 1933/2024 23 ICdo 102/2026-78 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně ADEKO – GST s.r.o., se sídlem v Praze, Příčná 1892/4, identifikační číslo osoby 05238269, zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, proti žalované Insolvenční kancelář Kaplan Mlnářík a spol., se sídlem v Praze, Politických vězňů 1597/19, identifikační číslo osoby 07408528, jako insolvenční správkyni dlužníka M A N E L, spol. s r.o. v likvidaci, zastoupené Mgr. Richardem Cuřínem, advokátem se sídlem v Praze, Spálená 108/51, o vyloučení majetku z majetkové podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 215 ICm 1933/2024, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M A N E L, spol. s r.o. v likvidaci, se sídlem v Praze, Fryčovická 458, identifikační číslo osoby 14617773, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 59 INS 18430/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2026, č. j. 104 VSPH 1086/2025-58, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.344,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 9. 2025, č. j. 215 ICm 1933/2024-39, vyloučil z majetkové podstaty dlužníka M A N E L, spol. s r.o. v likvidaci, identifikační číslo osoby 14617773, ve výroku specifikované nemovitosti (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

2. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 1. 2026, č. j. 104 VSPH 1086/2025-58, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice: a. Může kupující v režimu kupní smlouvy započíst na kupní cenu nebo její část svou pohledávku za prodávajícím nabytou postoupením od třetí osoby, kterážto pohledávka ve skutečnosti vůči prodávajícímu vůbec neexistovala, a to jen na základě toho, že kupující byl při nabytí pohledávky v dobré víře ohledně její existence (vůči prodávajícímu)? b. Deklarují-li smluvní strany nějakou skutečnost ve smlouvě (v daném případě to, že „první část kupní ceny ve výši 4.475.000 Kč byla uhrazena“), je třeba z této deklarace vycházet a brát ji jako fakt bez ohledu na to, že neodpovídá skutečnosti? Tedy zda prohlášením smluvních stran ohledně nějaké skutečnosti dostává popsaná skutečnost sílu nezvratného faktu – pro účely daného smluvního vztahu.

4. Žalovaná současně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterou spatřuje – stručně shrnuto – v tom, že se „odvolací soud zcela odmítl zabývat odvolacími důvody uvedenými v odvolání žalované a jí navrženými důkazy, a naopak se zaměřil na otázky, které jsou pro předmětný spor druhořadé, a z nich dokonce pak ještě dovodil existenci pohledávek vůči dlužníkovi na základě dobré víry žalobkyně“.

5. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

6. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že napadený rozsudek odvolacího soudu není nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud podrobně popsal svoje skutkové i právní úvahy a tyto řádně vysvětlil. Ve vztahu k předestřeným otázkám hmotného práva poté žalobkyně uvedla, že se tyto zakládají toliko na nesouhlasu se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, a jejich prostřednictvím tak dovolatelka nepřípustně usiluje pouze o přehodnocení skutkového základu napadeného rozsudku. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, příp. zamítl.

7. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ustanovení § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

11. Dovolání není přípustné.

12. Přípustnost dovolání předně nezakládají námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jejich prostřednictvím je namítána toliko vada řízení, jež neodpovídá kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (když vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem) a k níž dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Samy o sobě by přípustnost dovolání mohly zcela výjimečně založit pouze za předpokladu, že by představovaly tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2733/19). Tento přesah však dovolací soud v poměrech řešené věci neshledal.

13. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího soudu za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako mimořádného opravného prostředku proti takovému rozhodnutí. I když tedy rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). V poměrech řešené věci má však Nejvyšší soud za to, že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby proti němu žalovaná měla možnost formulovat své námitky, což ostatně také učinila, jak je patrné z obsahu podaného dovolání.

14. Oproti přesvědčení žalované (srov. odstavec 4 výše) se odvolací soud jejími námitkami zabýval a v dostatečném rozsahu se s nimi v rámci své argumentace vypořádal, a to zčásti i formou ztotožnění se skutkovými závěry a právním posouzením věci soudem prvního stupně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, a ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2978/2017). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí v jeho celistvosti vyplývá, že odvolací soud založil své závěry (ve vztahu k podstatě odvolacích námitek žalované) na výkladu dotčených právních jednání ve světle zákonných a ustálenou rozhodovací praxí zastávaných výkladových kritérií (srov. odstavce 30 a 31 napadeného rozhodnutí), při jejichž aplikaci uzavřel, že předmětné pohledávky existovaly ve vztahu ke dlužníkovi a že skutečnou vůlí stran bylo, aby započtením pohledávek byla uhrazena část kupní ceny (srov. zejména odstavce 42 a 50 napadeného rozhodnutí). Na újmu ústavně garantovanému právu žalované na spravedlivý proces přitom není, že odvolací soud nebudoval své závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, když proti nim postavil vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyložil tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).

15. Jelikož napadené rozhodnutí není stiženo nepřezkoumatelností a je z něho seznatelné, z jakých skutkových a právních závěrů vychází, je třeba dospět k závěru, že přípustnost dovolání nezakládají ani dovolací otázky nadepsané shora pod písm. a) a b), neboť jimi dovolatelka toliko zpochybňuje právní posouzení odvolacího soudu tím způsobem, že prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci [když otázku pod písm. a) staví na předpokladu, že započítávaná pohledávka vůči dlužníkovi „vůbec neexistovala“, a otázku pod písm. b) zakládá na tom, že deklarace ve smlouvě, že část kupní ceny byla uhrazena, „neodpovídá skutečnosti“] a na ní zakládá právní závěry, jež pak konfrontuje s judikaturními závěry dovolacího soudu. Nejvyšší soud však opakovaně vysvětluje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právních otázek vytyčených dovolatelem – správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či ze dne 8. 8. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3105/2023).

16. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.

17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. 8. 2026 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu