23 ICdo 9/2026

Rubrum

MSPH 88 INS 8236/2023 214 ICm 3728/2023 23 ICdo 9/2026-138 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobce D. B., zastoupeného JUDr. Radkem Spurným, advokátem se sídlem v Duchcově, Míru 33/9, proti žalované Burián & Penka, insolvence, v.o.s., se sídlem v Brně, Černá Pole, Jeřábkova 1849/6, identifikační číslo osoby 29352037, insolvenčnímu správci dlužnice K. B., o určení vlastnictví a o vyloučení majetku z majetkové podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 214 ICm 3728/2023, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS 8236/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2025, č. j. 214 ICm 3728/2023, 101 VSPH 439/2025-118 (MSPH 88 INS 8236/2023), takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se v řízení domáhal určení, že je výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ? na v žalobě označené bytové jednotce a spoluvlastnického podílu o velikosti 754/53954 na v žalobě označeném pozemku, vše v XY. Žalobce se rovněž domáhal vyloučení uvedených nemovitých věcí z majetkové podstaty dlužnice v rámci insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS 8236/2023. Žalobce předmětný podíl na nemovitostech daroval žalované na základě darovací smlouvy ze dne 23. 6. 2022, avšak následně svůj dar odvolal pro nevděk. Ten měl spočívat v tom, že dlužnice propadla hazardu, v souvislosti s tím se zadlužila a způsobila, aby byt, ve kterém s žalobcem a s jejich rodinou bydleli, byl sepsán do majetkové podstaty v insolvenčním řízení.

2. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 3. 2025, č. j. 214 ICm 3728/2023-79 (MSPH 88 INS 8236/2023), určil, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětných nemovitých věcí (výrok I), rozhodl o tom, že předmětné nemovité věci se vylučují z majetkové podstaty v rámci insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS 8236/2023 (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

3. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o požadované určení zamítá a předmětné nemovitosti se z majetkové podstaty nevylučují (výrok I napadeného rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II napadeného rozsudku).

4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (výslovně v rozsahu obou výroků) dovoláním. Přípustnost dovolání spatřoval v prvé řadě v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3438/2015, neboť při posuzování, zda chování dlužnice představovalo nevděk vůči žalobci ve smyslu § 2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nepřihlížel k okolnostem, které dárce opravňovaly k odvolání daru a které nastaly až po prvním odvolání daru a po podání žaloby, ačkoli byly v rámci řízení prokázány a tvrzeny. Podle darovací smlouvy mezi žalobcem a dlužnicí mohl být dar odvolán také do jednoho roku od rozvodu manželství, k němuž došlo ke dni 4. 4. 2024. Žalobce totiž v návaznosti na rozvod manželství v rámci podání učiněného v průběhu řízení před soudem prvního stupně uvedl, že dar odvolává také z tohoto důvodu.

5. Žalobce dále nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, podle kterého chování dlužnice nepředstavovalo kvalifikované porušení dobrých mravů ve smyslu § 2072 odst. 1 o. z., a neopravňovalo jej tak k odvolání daru, a uvedl, že se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018. Žalobce upozornil, že hráčství dlužnice mu jednoznačně ublížilo, když vedlo k rozpadu jejich manželství, a bylo (vzhledem k lhostejnosti dlužnice k následkům jejího jednání) hrubě nedbalé.

6. Z uvedených důvodů tak žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, případně aby napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaná v podaném vyjádření k dovolání uvedla, že setrvává na všech svých dosavadních skutkových i právních tvrzeních a napadený rozsudek považuje za věcně i právně správný a řádně odůvodněný. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se zabýval jeho přípustností.

10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Žalobce dovoláním předně zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že chování dlužnice (spočívající v utajovaném hazardním hráčství, kvůli kterému se zadlužila a ohrozila vlastnictví bytu, ve kterém spolu se žalobcem a jejich dětmi žili) nenaplňovalo intenzity vyžadované § 2072 o. z. pro odvolání daru.

13. V citovaném ustanovení je definován pojem „nevděk“ tak, že jde o chování, jímž obdarovaný dárci ublížil úmyslně nebo z hrubé nedbalosti způsobem zjevně porušujícím dobré mravy. Lze z něho dovodit, že odstupuje-li dárce od darovací smlouvy pro nevděk, musí konkretizovat, v čem shledává chování obdarovaného nevděčným, resp. musí artikulovat, jak a čím mu obdarovaný „ublížil“, aby bylo možno posoudit, zda šlo o zjevné porušení dobrých mravů. V dovolatelem citovaném rozsudku ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, Nejvyšší soud vyložil, že podle § 2072 odst. 1 o. z. platí, že nevděkem již není jen chování v rozporu s dobrými mravy, tak jak to vyžadovala předchozí úprava, ale musí se jednat o jednání úmyslné či z hrubé nedbalosti, které dárci ublíží. Do posuzování, zda došlo k naplnění podmínek pro odvolání daru tak vstupuje i subjektivní kritérium ublížení dárci (srov. Hulmák a spol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055-3014/, 1. vydání, C. H. Beck, 2014, str. 21–24). Z hlediska naplnění podmínek pro možnost odvolání daru pro nevděk je proto třeba se zabývat tím, zda se obdarovaný vůči dárci dopustil jednání zjevně porušujícího dobré mravy, včetně toho, zda takovým jednáním úmyslně nebo z hrubé nedbalosti dárci ublížil. Pojmem zjevného porušení dobrých mravů zákonodárce patrně nezamýšlel synonymum pro dříve užívaný pojem „hrubé porušení dobrých mravů“, ale jde-li o zjevnost, pak se tím myslí jeho očividnost navenek, kterou není třeba bez dalšího hlouběji dokazovat (srov. též komentář k § 2072 o. z. v ASPI). Zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém nastupuje úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce – je třeba věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2716/2021, s poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněného pod číslem 104/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijaté k výkladu adverbia „zjevně“ užitého v § 588 o. z. – vyložil, že nevděkem se rozumí takové chování obdarovaného, kterým ublíží dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, navíc s podmínkou zjevného porušení dobrých mravů, tj. jednání, které nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1792/2023).

14. Pojem dobrých mravů činí z § 2072 o. z. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata uvedených ustanovení, se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností případu individuálně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1699/2024). Úzká provázanost (zjištění o rozporu s dobrými mravy) s konkrétními skutkovými zjištěními přitom povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení pouze přezkumné instance, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2718/2019, a ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1699/2024).

15. Odvolací soud se v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu důsledně zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi a rozhodl v intencích závěrů, které Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutí k aplikaci § 2072 o. z. (a dříve § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“) obecně přijal. Jeho úvaha, že v řízení zjištěné chování dlužnice (obdarované) spočívající v utajování hazardního hráčství a zadlužení se nemůže z hlediska subjektivního a objektivního kritéria naplňovat – s ohledem na okolnosti posuzované věci, zejména na režim odděleného jmění manželů – důvody pro odvolání daru ve smyslu ustanovení § 2072 o. z., není zjevně nepřiměřená.

16. Žalobce dále namítal, že ujednání v předmětné darovací smlouvě jej k odvolání daru opravňovalo také v případě rozvodu manželství, který v průběhu řízení před soudem prvního stupně nastal, přičemž žalobce na tuto skutečnost soud upozornil podáním, jímž vůči dlužnici dar odvolal. Odvolací soud tak měl shledat odvolání daru důvodné také z důvodu rozvodu manželství, případně (pokud podání žalobce považoval za změnu žaloby) měl zrušit rozsudek soudu prvního stupně a zavázat jej, aby rozhodl o změně žaloby.

17. Odborná literatura i ustálená soudní praxe jsou zajedno v tom, že k zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnického práva dárce k věci, dojde na základě dvou právních skutečností, a to hrubého (nyní zjevného) porušení dobrých mravů obdarovaným vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu (nyní právního jednání) dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení (odvolání) daru. Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích vyjadřujících se k aplikaci § 630 obč. zák. vysvětlil – a tyto závěry jsou aplikovatelné i v poměrech úpravy § 2072 o. z. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1147/2024) – že v řízení o určení vlastnictví ke dříve darované věci, které je důsledkem naplnění dispozice této právní normy, soud svým rozhodnutím pouze deklaruje vznik a zánik práv a povinností dárce a obdarovaného ke dni doručení kvalifikované výzvy. K platnosti právního úkonu (jednání) dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny. Jen tak, při současném splnění zákonných předpokladů podle § 630 obč. zák. (nyní § 2072 o. z.), nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu (jednání) dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví ex nunc, tj. okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. Označením (identifikací) závadného chování obdarovaného vůči dárci ve výzvě k vrácení daru, případně v žalobě, je dán okruh sporných skutečností, které jsou předmětem dokazování. Chování, pro které dárce obdarovaného nevyzval k vrácení daru, je z hlediska opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku právně irelevantní (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, a ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 25 Cdo 453/2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1416/2013, ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3643/2012, a ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3438/2015). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze důvody pro odvolání daru precizovat v žalobě nebo v řízení před soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000). Chování obdarovaného, pro které se dárce domáhá vrácení daru, je skutkovou okolností (která je předmětem dokazování); změní-li žalobce důvod pro vrácení daru, nejde o změnu právní kvalifikace uplatněného nároku, nýbrž o změnu žaloby, jíž se podle ustálené judikatury dovolacího soudu rozumí i změna spočívající v tom, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění, respektive i nadále navrhuje vydání určovacího rozhodnutí, ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, případně rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3438/2015).

18. V projednávané věci dovolatel v žalobě založil svůj nárok na tvrzení, že dlužnice se vůči němu dopustila nevděku spočívajícího v utajovaném hazardním hráčství a braní si půjček. Jestliže za daných okolností odvolací soud posuzoval důvodnost odvolání daru pouze na základě těchto skutkových okolností označených v žalobě, je patrné, že postupoval v intencích shora citované judikatury, a proto ani tato námitka žalobce přípustnost jeho dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.

19. Jestliže pak žalobce namítá, že se soudy nižších stupňů nezabývaly jeho návrhem na změnu žaloby, podaným v průběhu řízení před soudem prvního stupně, uplatňuje tím ve skutečnosti tvrzení o existenci vady řízení (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2495/2020). Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalobce o tomto údajném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).

20. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že námitku směřující proti postupu soudů nižších stupňů, které nerozhodly o jeho (tvrzeném) návrhu na změnu žaloby, jímž měl být skutkový základ uplatněného procesního nároku rozšířen o rozvod manželství, uplatnil žalobce poprvé až v dovolání. V průběhu odvolacího řízení žalobce pouze trval na právním posouzení (nezměněnou) žalobou uplatněného nároku, přičemž o svém návrhu na změnu žaloby či o důvodnosti odvolání daru rovněž z důvodu rozvodu manželství se nijak nezmínil. Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. však v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy, a tak doposud v řízení nevznesená právní argumentace není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 619/2021, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1703/21, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2067/2021, ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2379/2021, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3081/2022, nebo ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 651/2023).

21. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

22. Rozsah dovolání Nejvyšší soud posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení (výroku II napadeného rozsudku) dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.

23. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a náklady žalované spojené s podáním vyjádření k dovolání žalobce nelze s ohledem na absenci argumentace k přípustnosti a důvodům dovolání považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování či k bránění práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2763/2024, ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3920/2023, ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2746/2023, ze dne 3. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 396/2023, a ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3086/2017).

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. 8. 2026 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D., LL.M. předseda senátu