23 Nd 139/2026

Rubrum

23 Nd 139/2026 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně JV Sport Racing Team s.r.o., se sídlem ve Šternberku, Dvorská 2771/26, identifikační číslo osoby 27789365, zastoupené Mgr. Jakubem Šrámkem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 155/86, proti žalovanému R. B., o zaplacení 32 936 EUR s příslušenstvím, o návrhu žalobkyně na určení místní příslušnosti soudu, takto:

Výrok

Žalobu žalobkyně JV Sport Racing Team s.r.o. proti žalovanému R. B. o zaplacení částky 32 936 EUR s příslušenstvím projedná a rozhodne Okresní soud v Olomouci.

Odůvodnění

1. Podáním ze dne 12. 3. 2026 žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), určil, který soud projedná a rozhodne jako soud místně příslušný žalobu o zaplacení částky 32 936 EUR s příslušenstvím (jejíž znění žalobkyně přiložila k návrhu). Uvedená částka podle tvrzení žalobkyně (obsažených v žalobě) představuje pohledávku ze smlouvy o pronájmu závodního vozu specifikace TATUUS F4 T-421 a poskytování souvisejících služeb uzavřené žalobkyní (jako pronajímatelkou) a žalovaným (jako nájemcem) dne 21. 3. 2025 (dále jen „smlouva“). Ve smlouvě se žalovaný (mimo jiné) zavázal nést veškeré náklady na opravu vozidla po skončení závodní sezóny tak, aby vozidlo odpovídalo svému stavu na počátku sezóny, přičemž samotné uvedení vozidla do původního stavu bylo povinností žalobkyně. Po provedení nutných oprav a výměně náhradních dílů žalobkyně takto vzniklé náklady vyúčtovala žalovanému fakturou č. 250100460 ze dne 31. 12. 2025, splatnou dne 10. 1. 2026, znějící na částku 32 936 EUR. Uvedenou částku však žalovaný neuhradil, a to ani poté, co jej žalobkyně vyzvala k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 29. 1. 2026.

2. Návrh na určení místní příslušnosti soudu podle § 11 odst. 3 o. s. ř. žalobkyně odůvodnila tím, že v článku V. smlouvy si strany sjednaly, že veškeré spory vyplývající z této smlouvy, jakož i ze vztahů s ní souvisejících, budou rozhodovány obecnými soudy České republiky. Součástí této doložky ovšem není ujednání o místní příslušnosti soudu. Vzhledem k tomu, že nebylo ujednáno, jaký konkrétní český soud je k projednání žaloby místně příslušným, a místní příslušnost nelze zjistit ani na základě právní úpravy obsažené v občanském soudním řádu, navrhla žalobkyně, aby Nejvyšší soud podle § 11 odst. 3 o. s. ř. určil, který soud věc projedná a rozhodne, přičemž konkrétně navrhla, aby byl jako místně příslušný určen obecný soud žalobkyně, jímž je Okresní soud v Olomouci.

3. Podle § 11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.

4. Jelikož byl návrh na určení místní příslušnosti Nejvyššímu soudu předložen žalobkyní, aniž by ve věci dosud probíhalo řízení před českými soudy, Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je vůbec dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněné pod číslem 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 23 Nd 330/2023, a ze dne 23. 7. 2025, sp. zn. 23 Nd 332/2025). Nejvyšší soud přitom postupoval podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), neboť v projednávané věci se jedná o spor z titulu porušení smluvního závazku s mezinárodním prvkem, který je dán bydlištěm žalovaného ve XY republice, předmětem řízení je věc občanská a obchodní (čl. 1 nařízení Brusel I bis), nařízení má být aplikováno před soudem České republiky, tj. před soudem členského státu Evropské unie, a soudní řízení je zahájeno po 10. 1. 2015 (čl. 66 odst. 1 nařízení Brusel I bis).

5. Podle čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Tato dohoda o příslušnosti musí být uzavřena: a) písemně nebo ústně s písemným potvrzením; b) ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami, nebo c) v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí.

6. Podle judikatury Soudního dvora Evropské Unie a na ni navazující judikatury Nejvyššího soudu se čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis vztahuje na případy, ve kterých se strany „dohodnou“ na příslušnosti soudu. Jak vyplývá z bodu 15 odůvodnění tohoto nařízení, shodná vůle stran v souladu se zásadou smluvní volnosti odůvodňuje přiznání přednosti jejich volbě příslušnosti určitého soudu. Soudní dvůr tedy rozhodl, že čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis ukládá soudu, jenž ve věci rozhoduje, povinnost přezkoumat in limine litis, zda doložka o soudní příslušnosti byla skutečně předmětem souhlasu smluvních stran, jehož existence musí být vyjádřena jasně a přesně (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 11. 2020, ve věci Ryanair DAC proti DelayFix, C?519/19, bod 41 a tam citovanou judikaturu, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2025, sp. zn. 23 Nd 332/2025).

7. Z předmětné smlouvy uzavřené stranami řízení vyplývá, že si strany sjednaly ve smyslu čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis mezinárodní příslušnost soudů České republiky, aniž by však označily konkrétní místně příslušný soud, u něhož má být řízení zahájeno. Nejvyšší soud v projednávané věci dospěl k závěru, že ujednání o mezinárodní příslušnosti sjednané stranami řízení v čl. V smlouvy, podepsané oběma stranami, je platnou doložkou o soudní příslušnosti ve smyslu čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis, neboť dohoda o příslušnosti byla sjednána v písemné formě, ze znění prorogační doložky je jasně patrný (jasně a přesně vyjádřený) úmysl stran sjednat si sudiště v České republice, která je členským státem Evropské unie, a tedy i smluvním státem nařízení Brusel I bis, a současně jde o spor o zaplacení pohledávky, jež měla vzniknout na základě stranami uzavřené smlouvy, a jedná se tak o nárok spadající pod ujednaný rozsah prorogační doložky, jež zahrnuje „veškeré spory vyplývající z této smlouvy, jakož i ze vztahů s ní souvisejících“ (viz čl. V smlouvy na č. l. 13 spisu).

8. Vzhledem k tomu, že ve věci není dána výlučná příslušnost soudů podle čl. 24 nařízení Brusel I bis, a strany si sjednaly mezinárodní příslušnost českých soudů postupem předvídaným v čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis, Nejvyšší soud uzavřel, že mezinárodní příslušnost soudů České republiky je v projednávané věci dána. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou místní příslušnosti konkrétního soudu v České republice.

9. Podle § 84 o. s. ř. je k řízení příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak.

10. Podle § 85 odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li fyzická osoba bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale. Nelze-li zjistit bydliště fyzické osoby nebo nelze-li zjistit, v obvodu kterého okresního soudu se fyzická osoba zdržuje, nebo lze-li to zjistit jen s velkými obtížemi, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu se nachází místo trvalého pobytu evidované v informačním systému evidence obyvatel podle zákona o evidenci obyvatel, popřípadě místo jiného pobytu evidované podle jiných právních předpisů.

11. Podle § 86 odst. 2 o. s. ř. proti tomu, kdo nemá jiný příslušný soud v České republice, je možno uplatnit majetková práva u soudu, v jehož obvodu má majetek.

12. V projednávané věci jsou naplněny zákonné předpoklady pro určení místně příslušného soudu podle § 11 odst. 3 o. s. ř., neboť věc patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, neboť žalovaný, jež má bydliště ve Francii, nemá obecný soud v České republice, přičemž z tvrzení žalobkyně ani z přiložených listin neplyne, že by měl v České republice majetek. Nejsou splněny ani podmínky pro místní příslušnost konkrétního soudu na výběr danou či výlučnou.

13. Nejvyšší soud proto – přihlížeje též k zásadě hospodárnosti řízení (§ 6 o. s. ř.) – rozhodl podle § 11 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobu projedná a rozhodne Okresní soud v Olomouci, v jehož obvodu se nachází sídlo žalobkyně (srov. obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 29 Nd 359/2017, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 30 Nd 135/2020, ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 23 Nd 81/2024, ze dne 23. 7. 2025, sp. zn. 23 Nd 332/2025, a ze dne 25. 2. 2026, sp. zn. 23 Nd 39/2026), přičemž u uvedeného soudu je rovněž vedeno řízení mezi týmiž účastníky týkající se nároků vyplývajících ze stejného smluvního vztahu jako v projednávané věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2026, sp. zn. 27 Nd 708/2025).

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 4. 2026 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu