24 Cdo 1098/2026

Rubrum

24 Cdo 1098/2026-57 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci otce D. Š., zastoupeného Mgr. Ondřejem Zaorálkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Kpt. Vajdy č. 3046/2, proti nezletilé AAAAA (pseudonym), zastoupené kolizním opatrovníkem statutárním městem XY, se sídlem magistrátu ve XY, a matce A. M., o návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství a o popření otcovství, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 0 Nc 5004/2025, o dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2025, č. j. 14 Co 344/2025-34, takto:

Výrok

I. Dovolání otce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Matrikový otec se návrhem doručeným soudu dne 24. 4. 2025, doplněným dne 5. 5. 2025, domáhal určení, že není otcem nezletilé, a současně navrhl, aby bylo rozhodnuto o prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství. Návrh odůvodnil tak, že otcovství k nezletilé bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, protože byl přesvědčen, že je jejím biologickým otcem. Matkou mu však v průběhu společného soužití bylo sděleno, že není otcem nezletilé AAAAA s tím, že jejím údajným otcem je J. H.; následně dokonce zjistil, že je neplodný. Navrhl proto zároveň prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství, jelikož je podle něj v zájmu nezletilé, aby nebyl evidován v rodném listě jako její otec, a aby v něm byl naopak uveden její skutečný biologický otec, když mezi ním a nezletilou neexistuje žádná citová vazba.

2. Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 4. 9. 2025, č. j. 0 Nc 5004/2025-24, rozhodl, že otci se nepromíjí zmeškání lhůty pro popření otcovství k nezletilé. Podle soudu prvního stupně bylo prokázáno, že i po zjištění, že biologickým otcem nezletilé je pravděpodobně někdo jiný, otec nezletilou vychovával jako vlastní, před státními orgány i před samotnou nezletilou vystupoval jako její otec a vídal se sní, byť nepravidelně. Biologického otce nezletilá neviděla. Soud prvního stupně proto konstatoval, že „soud lhůtu k popření otcovství nemůže prominout, jestliže navrhovateli lze přičíst zavinění na jejím marném uplynutí“, a že „s ohledem na zjištěný skutkový stav, kdy se otec o tom, že pravděpodobně není biologickým otcem nezletilé (ani matka si není 100% jistá a genetické testy si rodiče nikdy nenechali udělat), dozvěděl z jakési písemné dohody a sdělení matky v roce 2013, tedy před 12 lety“, dospěl k závěru, že v tomto případě není dán zájem nezletilé ani veřejný zájem na tom, aby soud prominul otci zmeškání lhůty k popření otcovství, zvláště když návrh mohl podat kdykoli, avšak tak učinil až poté, co jiný soud řešil stanovení výživného otci k rukám úřadu práce.

3. K odvolání otce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 10. 2025, č. j. 14 Co 344/2025-34, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství podle ustanovení § 792 o. z. představuje zcela výjimečný postup, kterým je zasahováno do stabilních poměrů dítěte, jež jsou chráněny prekluzivní lhůtou k popření otcovství, a jejichž ochrana je výrazem zákonodárcem provedeného uvážení právně relevantních zájmů dítěte, právního otce, případně i biologického otce“, odkázal na ustálenou judikaturu týkající se posuzování naplnění předpokladů umožňujících vyhovět takovému návrhu na prominutí zmeškání popěrné lhůty a konstatoval, že „v projednávané věci musí být akcentováno především to, že nezletilá, jež se nyní nachází již ve věku čtrnácti let, považuje za svého otce D. Š., jenž je zapsán v jejím rodném listě“, že „za této situace okresní soud zcela správně uzavřel, že není v zájmu nezletilé, aby vzniklá sociální vazba mezi oběma zúčastněnými byla narušována, přerušena nebo ukončena (zejména za situace, kdy ani nikterak nevyplynulo, že by zde aktuálně byla jiná osoba, jež by byla schopna a ochotna rodičovská práva a povinnosti k dítěti namísto odvolatele vykonávat)“, a proto „soud prvního stupně s ohledem na shora uvedené zcela správně uzavřel, že v daném případě není splněna podmínka jak zájmu dítěte, tak ani veřejného zájmu na tak výjimečném zásahu do stabilních poměrů nezletilé“.

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal otec prostřednictvím svého právního zástupce dovolání. Dovolatel namítá, že uplatnění zákonné šestiměsíční lhůty pro popření otcovství a neprominutí této lhůty ve smyslu § 790 odst. 1 ve spojení s § 792 občanského zákoníku je nepřiměřené v případě, že otec byl ohledně svého údajného otcovství ve vztahu k nezletilému dítěti uveden v omyl a v tomto omylu udržován i za horizont uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty stanovené k popření otcovství, když právě pro takové případy se jedná o nepřiměřeně krátkou lhůtu. V této souvislosti odkazuje především na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 298/2010; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 677/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, od nichž se měly soudy nižších stupňů odchýlit. Dovolatel rovněž odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci S. proti Rusku ze dne 24. 11. 2005, č. 74826/01, které konstatovalo porušení čl. 8 Úmluvy o právech dítěte, neměl- li stěžovatel možnost v zákonné lhůtě určené pro popření otcovství zjistit, že není otcem dítěte, což mu zabránilo popřít otcovství. Dále dovolatel dovozuje, že matriční zápis by neměl mást – nemá-li matriční zápis oporu v biologickém (genetickém) a sociálním rodičovství, nelze trvat na jeho stabilitě, neboť tento stav nemusí nikomu (ani dítěti) přinášet žádný užitek. Zájmem dítěte není a nemůže být podle dovolatele stabilita ve statusových poměrech tzv. za každou cenu, ale naopak je jím sladění právního (matrikového) rodičovství s rodičovstvím biologickým (genetickým) a sociálním. Naopak je v zájmu nezletilého dítěte, aby otec nebyl evidován v rodném listu nezletilého dítěte jako jeho otec a aby v rodném listu nezletilého dítěte byl jako otec evidován jeho skutečný biologický otec. Podle dovolatele tak soudy v rozporu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte nebraly zřetel na právo dítěte znát své rodiče. Možnost prominout zmeškání lhůty k popření otcovství je podle dovolatele nutno chápat jako postup, který slouží k umožnění napravení poměrů v případech, kdy stávající stav působí takové následky, které se příčí základním hodnotám společnosti do té míry, že jeho zachování je společensky nepřijatelné, a které proto odůvodňují zásah do stabilních poměrů dítěte; podle dovolatele je tak je právě v tomto případě. Dovolatel si je rovněž vědom, že možnost popření otcovství nemůže být chápána jako trvalý prostředek a musí být časově omezena, avšak zároveň konstatuje, že lhůta, ve které podal projednávaný návrh, není nepřiměřená. Namítá, že soudy nižších stupňů posoudily daný případ zcela formálně a bez ohledu na zájmy dotčených osob a smyslu a účelu příslušných ustanovení. Dovolatel rovněž hodnotí usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně jako věcně nesprávná, vadná, nedůvodná, nesprávně odůvodněná, nepřezkoumatelná, a tedy nezákonná. Dovolatel je přesvědčen, že klíčové okolnosti a souvislosti soudy vyhodnotily z hmotněprávního hlediska nesprávně, a vytýká jim, že z provedených důkazů učinily nesprávná, resp. neúplná skutková zjištění, resp. že ve věci byl nesprávně zjištěn skutkový stav věci. Na základě výše uvedeného navrhuje, aby Nejvyšší soud „jakožto soud dovolací ve smyslu § 243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2025, č. j. 14 Co 344/2025-34, v celém rozsahu, resp. usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 9. 2025, č. j. 0 Nc 5004/2025-24, 72 P a Nc 122/2025, v celém rozsahu a aby věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě, event. Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení, a to s pokynem následně rozhodnout tak, že se otci promíjí zmeškání lhůty pro popření otcovství k nezletilému dítěti tak, aby následně mohlo být rozsudkem soudu určeno, že otec není otcem nezletilého dítěte“.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

6. Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, anebo které je zjevně bezdůvodné, dovolací soud dle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítne.

8. V dané věci Nejvyšší soud dospěl k názoru, že dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2025, č. j. 14 Co 344/2025-34, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr, že v projednávané věci nejsou dány předpoklady pro prominutí zmeškání popěrné lhůty podle ustanovení § 792 o. z.) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

9. Za situace, kdy dovolatel jako matrikový otec podal návrh na popření otcovství zjevně po uplynutí popěrné lhůty stanovené v § 790 o. z., musely soudy zvažovat případnou aplikaci ustanovení § 792 o. z. (i navazujícího ustanovení § 425 odst. 1 z. ř. s.), podle něhož může soud rozhodnout, že zmeškání lhůty k podání takového návrhu promine, pokud to vyžadují zájem dítěte a veřejný pořádek. Z dikce uvedeného ustanovení je zřejmé, že rozhodnutí, zda zmeškání lhůty bude prominuto či nikoliv, záleží na soudním uvážení. Jedinými hledisky, která přitom soudy zvažují, jsou zájem dítěte a veřejný pořádek.

10. Nejvyšší soud v dosavadní praxi vyslovil, že obě podmínky (předpoklady) – jak vyplývá z ustanovení § 792 o. z. – musí být splněny současně (kumulativně). Je mimo pochybnost, že citované ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda prominutí zmeškání popěrné lhůty vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 792 o. z., je přitom třeba – vzhledem k výše uvedenému charakteru této právní normy – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tedy jak okolnosti svědčící pro zachování daného právního stavu, tak pro jeho změnu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3536/2020).

11. K podmínce nejlepšího zájmu dítěte se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 298/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 677/2013) – přičemž závěry dosažené ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 91/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, lze aplikovat i ve vztahu k právní úpravě obsažené v o. z. – tak, že v řízení o popření a následném určení otcovství je v nejlepším zájmu dítěte bezpochyby soulad mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím, tedy mezi rodičovstvím založeným biologickými vazbami mezi dítětem a poskytovatelem genetického materiálu (biologické rodičovství), rodičovstvím, kde rodič vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví a o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (sociální rodič), a rodičovstvím založeném na právních domněnkách, kdy rodičem je ten, koho zákon za rodiče dítěte považuje (právní rodičovství); není-li tento soulad dobře možný, je třeba s ohledem na konkrétní okolnosti případu uvážit, který z uvedených aspektů rodičovství převažuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 95, ročník 2019).

12. Druhá z kumulativních podmínek uvedených v ustanovení § 792 o. z. pro možnost popření otcovství po uplynutí popěrné lhůty předepisuje, že prominutí zmeškání popěrné lhůty musí vyžadovat veřejný pořádek. Podmínka veřejného pořádku je na rozdíl od podmínky zájmu dítěte podmínkou objektivní, a nelze ji tedy ztotožňovat se subjektivními zájmy kteréhokoliv účastníka řízení o popření otcovství. Situaci odporující veřejnému pořádku je v tomto kontextu nezbytné chápat jako takovou situaci, která odporuje základním hodnotám společnosti, na nichž je nezbytné trvat. Situace odporující veřejnému pořádku je tedy charakterizována takovou okolností, kterou by bylo třeba stejným způsobem hodnotit vždy tehdy, pokud nastane, nehledě na další konkrétní okolnosti případu – konkrétní situaci rodičů či dítěte (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 95, ročník 2019; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2016/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 24 Cdo 551/2022).

13. Proto je prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství podle ustanovení § 792 o. z. nutno chápat jako výjimečný postup, kterým je zasahováno do stabilních poměrů dítěte, které jsou chráněny prekluzivní lhůtou k popření otcovství a jejichž ochrana je výrazem zákonodárcem provedeného vážení právně relevantních zájmů dítěte, právního otce a případně i biologického otce. Tento postup slouží výhradně k umožnění nápravy poměrů v případech, kdy stávající stav působí takové následky, které se příčí základním hodnotám společnosti do té míry, že jeho zachování je společensky zcela nepřijatelné, a které proto odůvodňují zásah do stabilních poměrů dítěte (viz rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1863/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3536/2020).

14. Ústavní soud (srov. nález ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09), i Evropský soud pro lidská práva (srov. rozhodnutí ve věci Kňákal proti České republice, stížnost ze dne 8. 1. 2007, č. 39227/06), již v minulosti judikovaly, že uvedení právního stavu otcovství do souladu se stavem faktickým nemůže být absolutní hodnotou, která by mohla upozadit nejlepší zájem dítěte. Vedle určení identity dítěte hrají roli i ekonomické dopady popření otcovství nebo také nahrazení zrušeného otcovského vztahu vztahem novým (srov. rozsudek ESLP ve věci A a B proti Francii ze dne 8. 6. 2023, stížnost č. 12482/21).

15. Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva rovněž kladou důraz na to, zda právní otec jednal s dostatečnou pečlivostí, aby mohl využít podání návrhu na popření otcovství po uplynutí popěrné lhůty, a nakolik byl s chybějící biologickou vazbou na dítě od jeho narození do doby podání návrhu obeznámen (srov. např. rozsudky ESLP ve věcech Lavanchy proti Švýcarsku ze dne 19. 10. 2021, stížnost č. 69997/17, a Çapin proti Turecku ze dne 15. 10. 2019, stížnost č. 44690/09, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 869/23, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2025, sp. zn. II. ÚS 2072/25). K tomu Ústavní soud například v nálezu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 405/09, konstatoval, že „z hlediska uvedeného vážení zájmů je relevantní, kdy a z jakých důvodů se právní otec dozvěděl skutečnosti vyvolávající pochybnosti o jeho biologickém otcovství, jakým způsobem se toto zjištění promítlo do dotčených rodinných vazeb a zda podnikl v přiměřené době právní kroky ve vztahu k popření otcovství (srov. bod 55 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09). Význam takovéhoto časového vymezení přitom spočívá zejména v požadavku právní jistoty. Možnost popření otcovství tedy nemůže být chápána jako trvalý prostředek vyvázání se z právního postavení otce pro osobu, která současně není otcem biologickým“.

16. V přezkoumávané věci odvolací soud, resp. soud prvního stupně, na jehož odůvodnění usnesení odvolací soud odkázal, vyložil, proč nepřiznal zájmu právního otce vyšší váhu než zájmu nezletilého dítěte na zachování stávajícího stavu. Doba 12 let, po které otec váhal s návrhem na popření otcovství, ačkoli se o tom, že pravděpodobně není biologickým otcem nezletilé dozvěděl v roce 2013, nevysvětluje ani jeho poukaz na tvrzené podvodné jednání matky nezletilé. Rovněž po tuto dobu dovolatel vychovával nezletilou jako vlastní, před státními orgány i před samotnou nezletilou vystupoval jako její otec a vídal se sní, byť nepravidelně. Úvaha odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) tak není podle názoru dovolacího soudu zjevně nepřiměřená zjištěným okolnostem případu (správnost skutkových zjištění soudů však přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá). Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že za dané situace „není v zájmu nezletilé, aby vzniklá sociální vazba mezi nezletilou a D. Š. byla narušována, přerušena nebo ukončena (zejména za situace, kdy ani nikterak nevyplynulo, že by zde aktuálně byla jiná osoba, jež by byla schopna a ochotna rodičovská práva a povinnosti k dítěti namísto odvolatele vykonávat)“, a proto bylo na místě návrh otce na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství již z tohoto důvodu zamítnout, bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem i konstantní judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

17. V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. [vytýká-li dovolatel, že „soudy z provedených důkazů učinily nesprávná, resp. neúplná skutková zjištění, resp., že ve věci byl nesprávně zjištěn skutkový stav“, tedy vznáší-li výhrady proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a dovozuje-li vlastní (odlišný) právní názor na věc], dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

18. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání otce směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2025, č. j. 14 Co 344/2025-34, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. 7. 2026 JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu