24 Cdo 1207/2026

Rubrum

24 Cdo 1207/2026-404 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci nezletilého AAAAA (pseudonym), zastoupeného kolizním opatrovníkem Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, se sídlem v Brně, Kounicova 683/14, syna rodičů A. Š., zastoupené Mgr. Petrem Skálou, advokátem, se sídlem Hvožďany 168, a M. A., o návrhu matky na úpravu poměrů k nezletilému, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 P 216/2025, o dovolání matky proti usnesení Městského soudu v Praze ze 11. 11. 2025, č. j. 25 Co 334/2025-296, takto:

Výrok

Dovolání se zamítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „obvodní soud“) usnesením ze dne 9. 7. 2025, č. j. 6 P 216/2025-174, rozhodl o návrhu, kterým se matka domáhala úpravy poměrů k nezletilému AAAAA (dále též jen „nezletilý“), kdy navrhla, aby jí byl nezletilý svěřen do péče a otci aby bylo stanoveno výživné odpovídající jeho poměrům. O tomto návrhu soud prvního stupně rozhodl tak, že řízení o úpravě poměrů zastavil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě odvolání matky v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně v jeho výroku I potvrdil v tom rozsahu, kterým soud prvního stupně rozhodl o péči o nezletilého, ohledně výživného potom usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje.

3. Takto soudy obou stupňů rozhodly za situace, kdy ze skutkových závěrů soudů obou stupňů vyplynulo, že rodina žila v Praze od roku 2019 do roku 2022, v květnu 2022 se matka se souhlasem otce odstěhovala i s nezletilým (a svým přítelem) do Dánska, rodiče uzavřeli mimosoudní dohodu o péči a o výživném pro nezletilého AAAAA. Dne 17. 5. 2023 rodiče u Soudu pro rodinné záležitosti v Ringstedu (Dánské království) uzavřeli dohodu o styku otce s nezletilým. V Dánsku nezletilý navštěvoval mateřskou školku od září 2022 do října 2023. V České republice se potom matka zdržuje od listopadu 2023, přičemž s nezletilým z Dánska odcestovala bez souhlasu otce. Důvodem bylo podezření vyslovené matkou o tom, že otec nezletilého údajně pohlavně zneužívá.

4. Dne 14. 11. 2023 podal otec k dánské Agentuře pro rodinné právo návrh na svěření nezletilého do jeho péče. Dne 12. 12. 2023 byla otci Agenturou pro rodinné právo udělena dočasná výlučná péče. Dne 7. 2. 2024 Soud pro rodinné záležitosti v N?stvedu potvrdil rozhodnutí agentury o prozatímním svěření nezletilého do péče otce. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí (dále jen „ÚMPOD“) dne 20. 2. 2024 obdržel od otce žádost o navrácení nezletilého zpět do Dánska dle Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů, kterou však otec vzal posléze zpět a návratové řízení dle Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů nezahájil. Otec se se synem od listopadu 2023 nestýká, od ledna 2024 neplatí výživné. Matka podala první návrh na úpravu poměrů nezletilého již v listopadu 2023, tuzemské řízení však bylo pro nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů zastaveno. Nyní nezletilý navštěvuje v Praze mateřskou školku, matka je na rodičovské dovolené s druhým synem (ročník 2023), v České republice má nezletilý AAAAA širší rodinu ze strany matky i otce, má zde i kamarády. Dne 14. 4. 2025 Soud pro rodinné záležitosti v N?stvedu v řízení vedeném pod sp. zn. BS-61959/2023-NAE požádal úřady v České republice o převzetí příslušnosti „dle čl. 8 Haagské úmluvy o únosech dětí“. Dne 18. 6. 2025 byl obvodní soud vyrozuměn o žádosti Soudu pro rodinné záležitosti v N?stvedu ve věci žádosti o převod pravomocí orgánům v České republice. Dánský soud vysvětlil, že matka byla a je primární pečující osobou o nezletilého, kterému je 5 let a od podzimu 2023 se s otcem nesetkal. Soud pro rodinné záležitosti v Dánsku uvedl, že nemá možnost si zjistit informace o soužití nezletilého a matky, její vycestování s nezletilým je i nadále považováno za protiprávní přemístění.

5. Obvodní soud pro Prahu 9 svým přípisem dne 9. 7. 2025 nepřevzal v této věci pravomoc od dánského soudu, protože podle něj příslušný dánský soud ve věci již dlouhodobě rozhoduje, dánské orgány péče o dítě rodinu sledují již od února 2023, v květnu 2023 zprostředkovaly dohodu rodičů, vedou řízení o návrhu otce na výkon rozhodnutí o styku a od 14. 11. 2023 pak také řízení ve věci péče o nezletilého AAAAA, kde jimi také bylo vydáno předběžné rozhodnutí. Dánské orgány tak podle soudu prvního stupně případ rodiny znají mnohem lépe, soud prvního stupně by tak neměl lepší předpoklady pro posuzování nejlepších zájmů nezletilého, než dosud činný soud v Dánsku. V Dánsku probíhající řízení je navíc v pokročilejší fázi a poměry matky si dánské orgány mohou jednoduše zjistit prostřednictvím dožádání ÚMPOD.

6. Současně se sdělením o nepřevzetí pravomoci ze dne 9. 7. 2025 vydal soud prvního stupně usnesení, kterým řízení o návrhu matky zastavil. Zastavení řízení odůvodnil dvěma důvody, a to za prvé nedostatkem své (mezinárodní) příslušnosti, který soud prvního stupně odvodil z nenaplnění podmínek čl. 7 bodu 1 Haagské úmluvy o rodičovské odpovědnosti (jde o Úmluvu o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí, Haag, 1996, v České republice publikovanou pod č. 141/2001 Sb. m. s., dále jen „Úmluva“ - poznámka Nejvyššího soudu). Podle jejího čl. 7 bodu 1 písm. a) by totiž otec a dánské orgány musely s přemístěním souhlasit, což ovšem v nynější věci shledat nelze zejména s ohledem na to, že dánské úřady otci udělily dočasnou výlučnou péči. Podle soudu prvního stupně není možné shledat pravomoc ani podle čl. 7 bodu 1 písm. b), neboť i pokud by nezletilý získal obvyklé bydliště, bránila by shledání pravomoci českých soudů skutečnost, že otec stále aktivně vyjadřuje nesouhlas s přenesením pravomoci, jelikož stále existuje předběžná úprava o jeho péči, kterou by mohl vykonávat. Především ale soud prvního stupně poukázal na to, že řízení u dánského soudu stále pokračuje, neboť obvodní soud žádost dánského soudu o převzetí pravomoci v souladu s čl. 8 Úmluvy odmítl z důvodu neúčelnosti [a tedy pravomoci obvodního soudu brání překážka věci zahájené ve smyslu čl. 13 Úmluvy, pozn. Nejvyššího soudu]. S ohledem na výše řečené tak řízení v rozsahu návrhu na určení péče zastavil [řízení bylo zastaveno i co do otázky výživného, jelikož však odvolací soud v této části usnesení soudu prvního stupně změnil a jelikož výživné není předmětem dovolacího řízení, Nejvyšší soud zde nebude v této části reprodukovat obsah usnesení soudu prvního stupně ani napadeného rozhodnutí].

7. Odvolací soud k podanému odvolání matky zastavení řízení ohledně výchovy nezletilého AAAAA potvrdil. Uvedl, že požadavek matky, aby odvolací soud soudu prvního stupně uložil, aby o odmítnutí převzetí pravomoci rozhodl usnesením, aby jej mohla napadnout opravným prostředkem, nemá oporu v právu. Sdělením o nepřevzetí pravomoci byla žádost dánského soudu konečným způsobem vyřízena. Obvodní soud tak od dánského soudu jeho pravomoc nepřevzal, ta proto zůstala zachována [a ve vedení řízení u českého soudu tak brání také překážka věci zahájené, pozn. Nejvyššího soudu]. V rozsahu rozhodování o výživě nezletilého AAAAA odvolací soud usnesení soudu prvního stupně s podrobnější argumentací změnil s tím, že se v této části řízení o návrhu matky nezastavuje.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Usnesení odvolacího soudu napadla matka (dále jen „dovolatelka“) v rozsahu té části výroku I, která ve svém výsledku směřuje k zastavení řízení ohledně péče o nezletilého AAAAA, dovoláním. Jeho přípustnost odvozovala od tří otázek hmotného či procesního práva, které podle jejího názoru ještě nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Dovolatelka konkrétně předkládá k posouzení otázky, zda (1) je podmínka uvedená v čl. 7 odst. 1 písm. b) Úmluvy o rodičovské péči, která vyžaduje, aby osoba, instituce nebo jiný orgán nevznesly požadavek na navrácení, splněna, pokud rodič dítěte žádost sice podal, ale následně ji vzal zpět a návratové řízení neproběhlo. Za druhé se dovolatelka táže, zda (2) lze dospět k závěru o povinnosti českých soudů „zdržet se výkonu pravomoci“ podle čl. 13 Úmluvy automaticky jen z existence probíhajícího zahraničního řízení, aniž by bylo přednostně vyřešeno, zda zahraniční orgány měly a mají pravomoc podle čl. 5 až 10 Úmluvy v době podání žádosti (čl. 13 odst. 1 Úmluvy), zejména je-li mezi účastníky sporné, že se pravomoc již mohla přesunout na stát nového obvyklého bydliště. Nakonec dovolatelka vymezení přípustnosti svého dovolání uzavírá otázkou, zda (3) je při výkladu a aplikaci čl. 7 a 13 Úmluvy přípustný takový výklad, který vede k dlouhodobému stavu, kdy dítě fakticky žije a je integrováno v jednom státě a řízení o výživném je vedeno v České republice, avšak řízení o péči je ponecháno v jiném státě, který sám požádal o převzetí pravomoci podle čl. 8 Úmluvy, a to i přes zjevné obtíže orgánů cizího státu při zjišťování aktuálních poměrů dítěte v místě jeho života.

9. K první otázce dovolatelka uvádí, že zpětvzetí žádosti otce o navrácení dítěte způsobuje, že se na „požadavek na navrácení“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) Úmluvy o rodičovské odpovědnosti, který by jinak zabraňoval vzniku pravomoci soudu státu, ve kterém dítě získalo obvyklé bydliště, nahlíží, jako by nebyl vůbec nikdy vznesen. Dovolatelka namítá, že odvolací soud „se touto právní otázkou nezabýval; místo toho postavil příslušnost pro péči na samotné existenci dánského řízení a na okamžiku jeho zahájení, což dovolatelka považuje za nesprávné právní posouzení.“ Podle dovolatelky ale smyslem výše uvedené podmínky je, aby se pravomoc státu původního obvyklého bydliště udržela jen tehdy, když oprávněný s právem péče aktivně a kontinuálně uplatňuje návrat dítěte; v opačném případě Úmluva po určité době připouští stabilizaci poměrů dítěte v novém státě.

10. Co se týče druhé otázky, která směřovala k nedostatku podmínky tuzemského řízení o výchově tkvící v překážce věci zahájené, dovolatelka namítá, že tato se uplatní pouze tehdy, pokud „odpovídající opatření byla požadována u orgánů jiného smluvního státu majících pravomoc podle čl. 5 až 10 Úmluvy v době žádosti a toto řízení dosud probíhá. Tato podmínka nemůže být podle dovolatelky posouzena mechanicky jen podle toho, že řízení v Dánsku bylo zahájeno dříve. Naopak je nutno posoudit, zda se pravomoc podle Úmluvy v průběhu času nepřesunula. Podle dovolatelky je proto „čl. 7 Úmluvy nutno vyřešit jako předběžnou otázku k čl. 13: než se vůbec použije pravidlo ‘zdržení se výkonu’ (lis pendens), musí být jasno, zda druhý stát je v rozhodné době skutečně ‘orgán mající pravomoc’.“ Dovolatelka svou argumentaci uzavírá konstatováním, že jakmile dojde prostřednictvím naplnění podmínek čl. 7 odst. 1 písm. b) Úmluvy k přesunu pravomoci do nového státu, nejde potom o dvě současně legitimní fóra; naopak vznikne situace, kdy jedno fórum už nemá být udržováno jako příslušné. Odvolací soud tak podle dovolatelky neposoudil otázku litispendence správně.

11. Svou argumentací ke třetí předestřené otázce týkající se ochrany nejlepšího zájmu dítěte potom víceméně – s odkazy na skutkové okolnosti případu – zdůrazňuje, že výklad čl. 7 a 13, tedy ve skutečnosti posuzování výše uvedených otázek, má probíhat s využitím nejlepšího zájmu dítěte jako interpretačního vodítka. Mezi více možnými výklady je nutné volit takový, který umožní efektivní ochranu dítěte v místě jeho skutečného bydliště a zabrání dlouhodobému rozštěpení rozhodování o dítěti mezi soudy různých států.

12. Otec se k podanému dovolání nevyjádřil.

13. K podanému dovolání se vyjádřil ÚMPOD vystupující jako opatrovník nezletilého. Ve svém stručném vyjádření se ztotožnil se závěry odvolacího soudu ohledně toho, že podle čl. 13 Úmluvy brání pokračující řízení vedené v Dánsku rozhodování tuzemských soudů.

14. Nejvyšší soud umožnil současně i tzv. dětskému ombudsmanovi, aby coby amicus curiae zaujal k podanému dovolání své stanovisko, ten však uvedené možnosti nevyužil.

III. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

16. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), za splnění podmínky § 241 o. s. ř.

17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

19. Přípustnost dovolání nemůže založit otázka výše uvedená pod číslem (1), jejíž podstatou je, zda jsou podmínky pro přesun pravomoci v novém státě obvyklého bydliště dítěte, které bylo uneseno, pokud byla žádost nositele rodičovské péče o navrácení dítěte vzata zpět. Na vyřešení této otázky totiž napadené rozhodnutí nestojí. Odvolací soud ve svém rozhodnutí (srov. jeho body 24-27) správně identifikoval klíčový závěr soudu prvního stupně (srov. bod 12 jeho rozhodnutí), spočívající v existenci překážky věci zahájené ve smyslu čl. 13 Úmluvy o rodičovské odpovědnosti. Ta potom představuje samostatný právní důvod pro zastavení řízení, v zásadě neodvislý od toho, zda je shledána pravomoc soudů nového státu podle čl. 7 této Úmluvy. Jelikož (jak Nejvyšší soud rozvine níže) není naplnění podmínek čl. 7 Úmluvy způsobilé učinit nepoužitelnou překážku litispendence podle čl. 13 Úmluvy, nemohlo by jakékoliv vyřešení první předestřené otázky změnit právní hodnocení napadeného rozhodnutí a přinést dovolatelce příznivější rozhodnutí v této věci.

20. Přípustnost nemůže založit ani otázka výše uvedená jako otázka (3), týkající se ochrany nejlepšího zájmu dítěte. Z její podstaty vyplývá, že nejde o samostatnou otázku hmotného nebo procesního práva, ale že je předmětná zásada (rozhodování v nejlepším zájmu dítěte) uvedena jako argument zdůrazňující potřebu rozhodnout v předchozích otázkách tak, jak dovolatelka navrhuje. Dovolatelka však v té souvislosti nevymezuje žádnou konkrétní otázku na vyřešení, které by napadené rozhodnutí záviselo. Ostatně, z bodu 34 napadeného rozhodnutí vyplývá, že si odvolací soud byl minimálně vědom nutnosti zohlednění nejlepšího zájmu dítěte. Odvolací soud také zcela správně poznamenal, že přesahy této zásady je nakonec možné spatřovat i v samotných pravidlech pro určení mezinárodní příslušnosti soudu, jak je vymezuje Úmluva.

21. Pro projednávanou věc je nicméně rozhodná otázka, zda přechod pravomoci podle čl. 7 odst. 1 písm. b) Úmluvy o rodičovské odpovědnosti, způsobený změnou obvyklého pobytu protiprávně přemístěného dítěte, způsobuje zánik překážky věci zahájené (litispendence) s ohledem na řízení zahájené v původním státě. Nejvyšší soud tak shledal dovolání v tomto rozsahu přípustným, neboť daná otázka nebyla v jeho judikatuře dosud řešena.

IV. Důvodnost dovolání

22. Po přezkoumání dovoláním dotčené části usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání matky je sice přípustné, nicméně není v zásadě opodstatněné.

23. Jak soud prvního stupně, tak po něm soud odvolací vycházely ze závěru, že na věc nelze aplikovat nařízení Rady (EU) 2019/1111 ze dne 25. června 2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí (dále jen „nařízení Brusel II ter“), jelikož podle bodu 96 odůvodnění (recitálu) tohoto nařízení se Dánsko nepodílí na přijímání tohoto nařízení a toto nařízení pro ně není závazné ani použitelné. Pro právní posouzení otázky výchovy nezletilého AAAAA tak podle soudů nižších stupňů bylo nutné, s ohledem na prioritu mezinárodních smluv podle § 2 ZMPS, vycházet z Úmluvy o rodičovské odpovědnosti.

24. Jelikož daná právní kvalifikace provedená soudy nižších stupňů nebyla dovoláním zpochybněna, Nejvyšší soud, striktně vázán důvody a argumenty v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), své posouzení zaměřil právě a jen na výklad Úmluvy o rodičovské zodpovědnosti.

25. Podle čl. 5 Úmluvy o rodičovské zodpovědnosti soudní nebo správní orgány smluvního státu obvyklého bydliště dítěte mají pravomoc přijímat opatření na ochranu osoby nebo majetku dítěte (odst. 1). S výjimkou článku 7 v případě změny obvyklého bydliště dítěte do jiného smluvního státu, mají pravomoc orgány státu nového obvyklého bydliště dítěte (odst. 2).

26. Podle čl. 7 odst. 1 písm. b) Úmluvy o rodičovské zodpovědnosti v případě protiprávního přemístění nebo zadržení dítěte zůstávají zachovány pravomoci orgánů smluvního státu, ve kterém dítě mělo obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením, až do té doby, než dítě získá obvyklé bydliště v jiném státě, a dítě bydlelo v tomto jiném státě nejméně po dobu jednoho roku poté, co osoba, instituce nebo jiný orgán, které mají právo péče, znaly nebo musely znát místo pobytu dítěte, nevznesly požadavek na navrácení během tohoto období a dítě se sžilo se svým novým prostředím.

27. Podle čl. 13 Úmluvy orgány smluvního státu, které mají pravomoc podle článků 5 až 10 přijímat opatření na ochranu osoby nebo majetku dítěte, se musí zdržet výkonu této pravomoci, jestliže v době zahájení řízení byla požadována odpovídající opatření od orgánů jiného smluvního státu, majících pravomoc podle článků 5 až 10 v době žádosti, a ještě o nich probíhá řízení.

28. Podstata dovolatelčina argumentu spočívá – zjednodušeně řečeno – v tom, že podle ní řízení směřující k ochraně osoby nebo majetku dítěte zahájená ve státě původního obvyklého bydliště dítěte v době, kdy orgány tohoto státu měly podle Úmluvy pravomoc k vedení takového řízení, nejsou v případě přenosu této pravomoci podle čl. 7 odst. 1 písm. b) Úmluvy do státu nového obvyklého bydliště dítěte rozhodná pro posouzení existence překážky věci zahájené ve smyslu čl. 13 Úmluvy.

29. Tento výklad nepovažuje Nejvyšší soud za odpovídající; dovolatelka totiž nesprávně spojuje problematiku existence či neexistence pravomoci orgánů smluvního státu s otázkou existence překážky věci zahájené. Ačkoliv tyto dva instituty nejsou v kontextu Úmluvy nutně vždy oddělené, neplatí – jak dovolatelka implikuje –, že překážka věci zahájené vzniká toliko v situacích, ve kterých v době zahájení „druhého“ řízení svědčí pravomoc jak státu „druhého“ řízení, tak státu původního řízení.

30. Obecným východiskem pro existenci pravomoci (v kontextu přímo použitelných unijních nařízení tomuto termínu potom v zásadě odpovídá pojem mezinárodní příslušnost) podle Úmluvy je, že pravomocnými jsou zásadně orgány státu obvyklého bydliště dítěte [k pojmu obvyklého bydliště, příp. obvyklého pobytu dítěte srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2530/2022, 24 Cdo 2533/2022, 24 Cdo 2534/2022, body 22 a 23]. Navázáním pravomoci na místo obvyklého pobytu dítěte tak tato Úmluva (obdobně jako např. nařízení Brusel II ter) vychází z předpokladu, že zájem dítěte ochrání nejlépe ten soud, který je dítěti nejbližší a má tak nejlepší příležitost posoudit všechny okolnosti rozhodné pro úpravu poměrů dítěte. Z tohoto důvodu také se změnou státu obvyklého pobytu dítěte dochází podle Úmluvy k přenosu pravomoci na orgány toho státu, ve kterém získalo dítě nový obvyklý pobyt.

31. Podmíněnost přenosu pravomoci do státu nového obvyklého pobytu dítěte v případě protiprávního přemístění dítěte podle čl. 7 odst. 1 písm. b) Úmluvy představuje modifikaci obecného pravidla, že pravomoc mají zásadně soudy státu obvyklého bydliště dítěte. Ponechání pravomoci orgánům státu obvyklého bydliště dítěte bezprostředně před protiprávním přemístěním nebo zadržením totiž přispívá k odrazování od mezinárodních únosů dětí tím, že straně, která dítě unese, je odepřena jakákoli jurisdikční výhoda (srov. Haagská konference mezinárodního práva soukromého. Praktická příručka pro použití Haagské úmluvy ze dne 19. října 1996, 2018, ISBN 978-92-79-90820-0, bod 4.20).

32. Samotná existence pravomoci však není vždy jedinou podmínkou k tomu, aby příslušný orgán mohl ve věci rozhodnout. Ačkoliv totiž Úmluva směřuje k vytvoření systému, který skrze hraniční určovatel v podobě místa obvyklého pobytu dítěte v zásadě zaručuje, že pravomoc svědčí orgánům právě jednoho smluvního státu (viz výše), a přestože Úmluva také zahrnuje mechanismus umožňující převést předmět řízení a tedy i pravomoc (srov. čl. 8 a 9 Úmluvy), systém Úmluvy nicméně – s cílem předejít vydání dvou neslučitelných rozhodnutí – vylučuje možnost vedení paralelních řízení týkajících se stejného předmětu řízení ve dvou nebo více smluvních státech. Ve smyslu čl. 13 Úmluvy je totiž třeba již zahájené řízení zastavit, jestliže vyjde najevo, že v době zahájení řízení probíhá před orgány jiného smluvního státu, které samy v době zahájení „svého“ řízení měly pravomoc, řízení týkající se stejného předmětu. Nejvyšší soud v tomto směru podpůrně odkazuje na důvodovou zprávu k Úmluvě o rodičovské odpovědnosti (Lagarde, P. Explanatory Report on the 1996 Hague Child Protection Convention), publikovanou Haagskou konferencí mezinárodního práva soukromého, která zřetelně uvádí, že účinek čl. 13 Úmluvy je obdobný k vnitrostátnímu institutu litispendence a je vázán na předmět řízení. Tento článek tak naopak nebrání orgánům státu, do kterého pravomoc přešla, aby zahájily řízení v rozsahu těch věcí, ve kterých v původním státě (již) žádné řízení neběží (srov. body 78-79 citované zprávy). Výjimku z tohoto pravidla potom představuje toliko situace, ve které se orgány původního státu své pravomoci ve smyslu čl. 13 odst. 2 Úmluvy vzdaly. Ze skutkových závěrů obou soudů, ani ze spisového materiálu však v nynější věci nevyplývá, že by dánské orgány tuto možnost využily.

33. Úmluva nicméně překážku věci zahájené, oproti tomu, co naznačuje dovolatelka, nijak nespojuje s momentálním obvyklým pobytem dítěte, resp. s pravomocí orgánů státu obvyklého pobytu dítěte. Článek 13 předmětné úmluvy uvádí, že tato překážka zabraňuje výkonu pravomoci orgánům státu, kterému svědčí pravomoc, jestliže „v době zahájení řízení byla požadována odpovídající opatření od orgánů jiného smluvního státu, majících pravomoc podle článků 5 až 10 v době žádosti, a ještě o nich probíhá řízení.“ Z toho ovšem vyplývá, že pro založení překážky věci zahájené postačí, že orgány smluvního státu, u kterých je vedeno dříve zahájené řízení, měly pravomoc podle Úmluvy alespoň v době podání žádosti o zahájení řízení před těmito orgány [nikoliv tedy v době podání žádosti o zahájení “nového” řízení].

34. Dovolatelka na podporu svého právního posouzení uvádí, že pokud by čl. 13 Úmluvy automaticky bránil novému státu jednat jen proto, že někde bylo dříve zahájeno řízení, a to i tehdy, kdy byly podmínky čl. 7 odst. 1 písm. b) Úmluvy splněny, pak by posledně jmenované ustanovení ztratilo praktický význam. S tímto hodnocením se však Nejvyšší soud neztotožňuje. Obě ustanovení totiž sledují zcela odlišný cíl. Zatímco čl. 7 Úmluvy v případě protiprávního přemístění dítěte směřuje k zachování pravomoci státu původního obvyklého pobytu dítěte i tehdy, kdy by za běžného chodu věcí přešla do státu nového obvyklého pobytu [a tím umožňuje rodiči, který protiprávní přemístění dítěte neinicioval, domáhat se vydání opatření u orgánů původního státu obvyklého pobytu i po tom, co se obvyklý pobyt dítěte změnil], čl. 13 Úmluvy naproti tomu zajišťuje, že ohledně stejného předmětu nebude vydáno více navzájem si konkurujících rozhodnutí. Jakkoliv totiž Úmluva umožňuje přechod pravomoci i během řízení, nespecifikuje přesně konkrétní procesní následky ztráty pravomoci, ani způsoby jejího ověřování, které se mohou v jednotlivých smluvních státech lišit. V zájmu zachování právní jistoty tak Úmluva umožňuje orgánům vedoucí pozdější řízení ve věci rozhodovat až poté, co je předchozí řízení v jiném smluvním státě prokazatelně skončeno; nikoliv – jak uvádí dovolatelka – již na základě toho, že by orgány vedoucí pozdější řízení samy shledaly, že orgány vedoucí řízení dřívější samy pozbyly svou pravomoc.

35. Jinými slovy řečeno, případný přechod pravomoci změnou obvyklého pobytu dítěte v průběhu dříve zahájených řízení v jiných smluvních státech nezbaví tato řízení jejich litispendenčního účinku, neboť rozhodnou skutečností je zde právě a jen existující pravomoc v době zahájení těchto řízení.

36. Vztáhnuto na okolnosti nynější věci výše uvedené znamená, že jelikož řízení o úpravě rodičovské odpovědnosti v Dánsku v době zahájení nynějšího řízení před soudy České republiky stále probíhalo, soudy nižších stupňů s odkazem na překážku věci zahájené ve smyslu čl. 13 Úmluvy o rodičovské zodpovědnosti správně v odpovídajícím rozsahu zastavily řízení. Na tomto závěru by potom nic nezměnilo ani jakékoliv případné vyřešení otázky přechodu pravomoci na tuzemské orgány, Nejvyšší soud tak konstatuje, že v mezích otázek vymezených dovoláním nelze závěrům napadeného rozhodnutí ničeho vytknout.

37. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci zmatečnostních vad nebo jiných vad řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného usnesení, neshledal.

38. Z uvedeného je zřejmé, že v hranicích otázek vymezených v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) se dovolatelce nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení rozhodnutí odvolacího soudu. Protože nejsou dány důvody ani pro změnu, ani pro zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud s odkazem na § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. podané dovolání jako nedůvodné zamítl.

39. O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. nelze uvažovat za situace, kdy je zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Jestliže bylo dovolací řízení Nejvyšším soudem bez zbytečných odkladů po předložení věci zamítnuto, nebylo již třeba o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti rozhodovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4491/2017, nebo ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4619/2017).

40. Jelikož napadeným usnesením odvolacího soudu se řízení ve věci péče o nezletilého AAAAA zcela nekončí, nerozhodoval Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení. O nákladech řízení včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se bude řízení u něho končit (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 8. 2026 JUDr. David Vláčil předseda senátu