24 Cdo 178/2026-742

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila, ve věci posuzovaného R. M., zastoupeného Mgr. Pavlem Hrtúsem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1652/36, a hmotněprávní opatrovnicí H. M., o přezkum svéprávnosti a opatrovnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 0 P 342/2006, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.3.2025 č.j. 54 Co 63/2025-666, takto:

Výrok

I. Dovolání posuzovaného se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28.11.2024 č.j. 0 P 342/2006-642 změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20.4.2021 č.j. 0 P 342/2006-537 (uvedený ve výroku IV.) tak, že posuzovaný „se na dobu 5 let od právní moci rozsudku omezuje ve svéprávnosti tak, že není způsobilý nakládat s finanční částkou přesahující 25.000 Kč měsíčně a majetkem, jehož hodnota přesahuje částku 25.000,- Kč jednorázově, uzavírat smlouvy, jimiž by se zavazoval k opakovanému či trvajícímu plnění, placení úroků či smluvní pokuty, spravovat cizí majetek, uzavírat smlouvy o poskytování sociálních služeb, obstarávat si své záležitosti, pokud se týká jednání na úřadech ve věcech vyřizování dokladů, ve věcech dávek státní sociální podpory, ve věcech dávek v hmotné nouzi, uzavírat pracovně právní vztahy, uzavírat dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování, právně jednat ve věcech týkajících se bydlení, uzavírat nájemní smlouvy, dohody o skončení nájmu, dávat výpověď z nájmu bytu, uzavírat smlouvy o ubytování, činit pořízení pro případ smrti nad částku 25.000,- Kč, zříci se dědického práva, odmítnout dědictví, vzdát se dědictví, určit a popřít otcovství, udělit souhlas k osvojení dítěte a dítě osvojit, stát se pěstounem a převzít dítě od rodičů do péče, posoudit poskytnutí zdravotních služeb a zásah do své duševní a tělesné integrity kromě běžných záležitostí týkajících se preventivních prohlídek, ošetření chrupu a léčení méně závažných onemocnění“ (výrok I.) a „není způsobilý být volen“ (výrok II.); současně soud prvního stupně „nadále“ jmenoval opatrovníkem posuzovaného jeho sestru a zároveň vymezil rozsah jejích oprávnění a povinností (výrok III), a závěrem rozhodl o odměně opatrovníka pro řízení a nákladech řízení účastníků a státu (výroky V. až VII.). Soud prvního stupně z provedených důkazů (zejména nového znaleckého posudku znaleckého ústavu ze dne 29.9.2024, výslechu znalce a zhlédnutí posuzovaného) zjistil, že posuzovaný nadále trpí duševní poruchou (poruchou osobnosti schizofrenního typu), která je trvalého rázu, není medicínsky ovlivnitelná a do budoucna nelze očekávat změnu, náhled posuzovaného na svůj duševní stav je pouze částečný. Podle vyjádření znalce „je posuzovaný schopen samostatné nakládat s finančními prostředky do výše svého důchodu, nad tento limit není schopen své finanční záležitosti spravovat bez rizika závažné újmy“, a „je schopen porozumět důsledkům uzavření smlouvy do majetkové výše disponibilní měsíční částky“. Protože i z dalších závěrů znalce je zřejmé, že „stav posuzovaného se od posledního rozhodnutí (z roku 2021) nezměnil“, soud prvního stupně v zásadě „zachoval dosavadní rozsah omezení svéprávnosti posuzovaného, přistoupil pouze k částečným úpravám tak, aby omezení svéprávnosti odpovídalo stávajícím potřebám a možnostem posuzovaného“. V souladu s dosavadní praxí, jak byla nastavena mezi posuzovaným a jeho opatrovnicí, soud „rozšířil svéprávnost posuzovaného tak, aby byl i v budoucnu způsobilý samostatně nakládat s celou výší svého důchodu i v budoucnu, a to při prodloužení omezení svéprávnosti na dobu 5 let“. V tomto směru proto „vyhověl návrhu opatrovnice a navýšil limit pro samostatné nakládání s finančními prostředky do částky 25.000,- Kč měsíčně, a v tomto rozsahu také upravil omezení posuzovaného ke správě svého jmění a pořizování pro případ smrti“. Podle názoru soudu prvního stupně „takovým jednáním posuzovaný neohrozí svou finanční situaci, když bylo prokázáno, že posuzovaný nemá dluhy a je schopen samostatně hospodařit s finančními prostředky v rámci svého pravidelného příjmu“. S ohledem na přání posuzovaného zůstala opatrovníkem jeho sestra.

2. K odvolání posuzovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.3.2025 č.j. 54 Co 63/2025-666 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, III., IV., VI a VII. (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a státu (výrok II. a III.). Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že v dostatečném rozsahu zjistil skutkový stav a věc posoudil správně i po právní stránce. K odvolacímu požadavku posuzovaného na navýšení peněžního limitu pro dispozici s majetkem na „dvojnásobek důchodu“, uvedl, že částka 25.000,- Kč stanovená soudem prvního stupně „dokonce převyšuje částku, jak byla vyjádřena ve znaleckém posudku, kde znalecký ústav uzavřel, že omezení by se mělo týkat částky přesahující hranici starobního důchodu posuzovaného, což (aktuálně) v jeho případě je částka 16.687,- Kč“. Soud prvního stupně v této souvislosti „provedl správnou úvahu, že u důchodů dochází k jejich valorizaci a tím pádem i ke každoročnímu navyšování“, a s ohledem na to, že posuzovaný byl omezen ve svéprávnosti na dalších 5 let, „vytvořil soud prvního stupně dostatečnou rezervu pro navyšování částky vypláceného starobního důchodu, když hranici, do níž je posuzovaný oprávněn samostatně nakládat s finančními prostředky a majetkem, stanovil na 25.000 Kč“, s tím, že „pro případ, že by došlo ke zvýšení důchodu nad tuto hranici, může opatrovník požádat soud, aby tuto částku změnil“. Podle názoru odvolacího soudu by posuzovaným navrhovaná úprava (že se omezuje ve svéprávnosti tak, že není oprávněn činit právní úkony majetkoprávní povahy, jejíž hodnota přesahuje částku „dvojnásobku jeho důchodu“), „v konečném důsledku znamenala nevykonatelnost takového rozhodnutí, neboť výše vypláceného důchodu se mění a nebylo by seznatelné, kolik taková částka činí“, což „by byla komplikace pro instituce jako je pošta, banky apod., a v konečném důsledku by tím byly ohroženy i zájmy posuzovaného“.

II. Dovolání posuzovaného

3. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal posuzovaný dovolání. Vyslovil nesouhlas „s uvedením konkrétní (absolutní) částky, do jejíž výše je posuzovanému umožněno samostatně disponovat se svým majetkem, a při jejím překročení již nikoli“. Dovolatel má za to, že stanovení konkrétní finanční hranice „je nevhodné a v praxi může vést k nepřiměřenému omezení jeho práv“, neboť tento limit „nezohledňuje, že posuzovanému je ze zákona každoročně valorizována výše jemu vypláceného starobního důchodu“, a že „je velmi pravděpodobné“, že v průběhu doby 5 let, na kterou byla jeho svéprávnost omezena, dojde k navýšení důchodu nad stanovený limit 25.000,- Kč měsíčně. V takovém případě by posuzovaný, přestože znalcem byla uznána jeho schopnost samostatně hospodařit s částkou do výše jeho důchodu, nebyl oprávněn s vlastním důchodem samostatně a volně nakládat (zejména si jej nechat vyplatit), ačkoliv podle znaleckého posudku jeho faktické (skutečné) schopnosti hospodařit s majetkem zůstaly stále stejné. V praxi to především znamená, že když se starobní důchod (po valorizacích) zvýší nad stanovený limit (byť jen o symbolickou částku, například 20 Kč), nebude posuzovaný oprávněn důchod sám převzít, a bude každý měsíc odkázán na pomoc opatrovníka, který za posuzovaného bude muset starobní důchod převzít a poté mu z něj vyplatit toliko částku stanovenou soudem. V případě posuzovaného se tak již v minulosti stalo, avšak jeho důvodná žádost o zvýšení finančního limitu „nevyvolala“ u soudů „žádnou procesní aktivitu“. Takto nastavený rozsah omezení svéprávnosti proto podle jeho názoru vede k „nepřiměřenému zásahu do jeho autonomie a ke zpochybnění jeho lidské důstojnosti“ a „je v přímém rozporu se zásadou právní jistoty a požadavkem minimalizace zásahu do svéprávnosti“. V daném případě se znalecký závěr vyjadřuje přímo k charakteru příjmů a k faktickým schopnostem posuzovaného s nimi samostatně hospodařit, a proto rozsah omezení svéprávnosti „by měl být navázán na dynamickou hodnotu“, tedy např. výši důchodu, která lépe odpovídá schopnosti posuzovaného běžně hospodařit s finančními prostředky a zároveň se v průběhu plynutí času průběžně mění. Z napadeného rozsudku přitom ani „není zřejmé, z jakých skutkových nebo odborných podkladů byl tento limit odvozen a proč právě tato částka má odpovídat schopnostem posuzovaného, neboť znalecký posudek, ze kterého soud při stanovení rozsahu omezení svéprávnosti vycházel, žádný takový konkrétní limit nestanoví“. Dovolatel proto navrhl, aby „namísto pevně stanovené finanční hranice, bylo omezení jeho svéprávnosti vymezeno tak, že posuzovaný je způsobilý samostatně nakládat s peněžními prostředky až do výše svého aktuálního starobního důchodu vypláceného Českou správou sociálního zabezpečení“. Takové vymezení považuje posuzovaný „za právně i prakticky vhodné, neboť zohledňuje nejen individuální schopnosti posuzovaného, ale i proměnlivou ekonomickou realitu, včetně zákonem stanovené valorizace důchodů“. Tento způsob vymezení finanční hranice přitom podle jeho mínění není v rozporu ani s požadavkem na určitost a nezaměnitelnost výroku rozsudku, „pokud bude ve výroku soudu jednoznačně určeno, o jaký důchod se jedná (např. starobní důchod vyplácený Českou správou sociálního zabezpečení), a je-li tento důchod objektivně zjistitelný z úředních evidencí“. Výše důchodu je „v každém okamžiku známá, zjistitelná i snadno a přesně doložitelná, což zajišťuje praktickou vykonatelnost i přezkoumatelnost výroku“. Kromě toho „navázání způsobilosti na výši důchodu odstraňuje potřebu opakovaných návrhů na změnu výroku při každém překročení pevně stanovené částky a přináší větší právní jistotu jak pro posuzovaného, tak pro jeho opatrovníka, příslušné úřady i další subjekty“, a „lze jej tedy považovat za plně slučitelný s požadavky § 55 a násl. občanského zákoníku, stejně jako s požadavkem minimalizace zásahu do autonomie osoby při omezení svéprávnosti“. Posuzovaný proto navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

III. Přípustnost dovolání

4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

7. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu na vyřešení hmotněprávní otázky, jaký způsobem lze ve výroku rozsudku stanovit peněžní limit, jehož prostřednictvím je vymezen rozsah omezení způsobilosti posuzovaného samostatně právně jednat pro oblast majetkoprávních vztahů. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka doposud nebyla v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání posuzovaného je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

IV. Důvodnost dovolání

8. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

9. Podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření (§ 55 odst. 2 o.z.).

10. Podle ustanovení § 40 odst. 2 z.ř.s. v rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost, vymezí soud rozsah, v jakém způsobilost posuzovaného samostatně právně jednat omezil, a popřípadě dobu, po kterou účinky omezení trvají.

11. Podle současné právní úpravy může k omezení svéprávnosti dojít jen v zájmu člověka, o jehož svéprávnosti se jedná. Ke každému případu je nutno přistoupit individuálně a zohlednit jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Přitom je mimo pochybnost, že rozhoduje-li soud o omezení svéprávnosti posuzované osoby, musí důsledně dbát, aby svéprávnost posuzované osoby nebyla omezena ve větším rozsahu, než je nezbytné, neboli – jak akcentuje dovolatel – je povinen ctít „požadavek minimalizace zásahu do svéprávnosti“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2020 sp. zn. 24 Cdo 1290/2020 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.5.2016 sp. zn. 30 Cdo 944/2016).

12. Uvedené zásady a požadavky na kvalitu rozhodování soudu ve věcech svéprávnosti platí i pro stanovení peněžního limitu, jehož prostřednictvím je soudem vymezen rozsah omezení způsobilosti posuzovaného samostatně právně jednat pro oblast majetkoprávních vztahů. K určení výše tohoto peněžního limitu dovolací soud již v minulosti vyjádřil názor, že musí být stanoven v takovém rozsahu, aby umožňoval uskutečnění právních jednání v běžných záležitostech každodenního života (§ 64 o.z.), kterými jsou směňovány hodnoty, avšak je nezbytné stanovit jej se zřetelem k majetkovým poměrům posuzovaného, zejména k množství zbytných peněžních prostředků (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.2.2021 sp. zn. 24 Cdo 2837/2019).

13. V projednávané věci dovolatel, jehož duševní stav je od roku 1999, kdy bylo poprvé soudem rozhodnuto o omezení jeho svéprávnosti (tehdy omezení způsobilosti k právním úkonům), prakticky neměnný, nerozporuje závěr soudů (vycházející z aktuálního znaleckého posudku ze dne 29.9.2024), že omezení způsobilosti posuzovaného samostatně právně jednat pro oblast majetkoprávních vztahů „by se mělo týkat částky přesahující hranici starobního důchodu posuzovaného“. Výhrady má dovolatel toliko ke způsobu stanovení výše tohoto peněžního limitu, jestliže požaduje, aby „namísto pevně stanovené finanční hranice (jak to učinily soudy), bylo omezení jeho svéprávnosti vymezeno tak, že posuzovaný je způsobilý samostatně nakládat s peněžními prostředky až do výše svého aktuálního starobního důchodu vypláceného Českou správou sociálního zabezpečení“.

14. Při úvahách o tom, jakým způsobem může soud ve výroku rozsudku stanovit výši peněžního limitu, jehož prostřednictvím vymezuje rozsah omezení způsobilosti posuzovaného člověka samostatně právně jednat pro oblast majetkoprávních vztahů, je třeba mít na zřeteli – jak si je toho ostatně vědom i sám dovolatel – formální požadavky kladené zákonem i ustálenou judikaturou na znění výroku soudního rozhodnutí. Tyto požadavky reflektují skutečnost, že výrok (enunciát) je esenciální (nepominutelnou) a zároveň nejdůležitější částí rozsudku, neboť v něm soud formuluje své konečné rozhodnutí ve věci samé (srov. § 155 o.s.ř.). Jen tato část soudního rozhodnutí nabývá právní moci (srov. § 159 o.s.ř.) a je následně subjektivně závazná pro různě široké okruhy osob podle typu soudního rozhodnutí (srov. § 159a o.s.ř.). Ustálená rozhodovací praxe proto již v minulosti dovodila, že výrok má být formulován tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, neboť jen tak se jeho rozhodnutí stává přezkoumatelným. Výrok soudního rozhodnutí musí být přesný, určitý a srozumitelný tak, aby obsah vydaného rozhodnutí byl z meritorního či nemeritorního výroku seznatelný, neboli – řečeno jinak – nezbytnou součástí výroku musí být určitost a srozumitelnost stanovení jím ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak z jeho znění bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 7.3.2001 sp. zn. IV. ÚS 386/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2010 sp. zn. 30 Cdo 1593/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.11.2009 sp. zn. 30 Cdo 3590/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 33 Odo 640/2003).

15. Z uvedeného vyplývá, že určitost výroku rozsudku, jímž soud stanoví výši peněžního limitu, jehož prostřednictvím je vymezen rozsah omezení způsobilosti posuzovaného samostatně právně jednat pro oblast majetkoprávních vztahů, se projevuje (musí projevit) především v určitosti peněžní (finanční) částky, která tento peněžní limit představuje. V případě rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o omezení svéprávnosti, je třeba vzít v úvahu i subjektivní meze závaznosti tohoto typu soudního rozhodnutí. Jedná se o rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o osobním stavu, který je závazný pro každého (srov. § 159a odst. 3 o.s.ř.), tj. nejen pro účastníky řízení, ale také pro všechny třetí osoby (fyzické i právnické), včetně státu a jeho organizačních složek. Právě pro realizaci právních jednání posuzovaného v oblasti majetkoprávních vztahů (jehož rozsah způsobilosti v této oblasti je vyjádřena příslušným peněžním limitem) je typické, že posuzovaný člověk se v rámci nejen běžných záležitostí každodenního života (§ 64 o.z.) dostává do kontaktu a vstupuje do majetkoprávních vztahů se třetími osobami, pro které musí o rozsahu omezení jeho svéprávnosti vyplývat jasná informace z příslušného pravomocného rozsudku. Proto nejen účastníkům řízení, ale též všem třetím osobám, musí být z výroku rozsudku jednoznačně seznatelná částka, která má představovat příslušný peněžní limit, aniž by ke zjištění její konkrétní výše byli nuceni činit jakékoli další kroky. To znamená, že peněžní limit lze ve výroku rozsudku stanovit pouze konkrétní (určitou) finanční částkou, nikoli dovolatelem požadovaným způsobem, který odkazuje na blíže neurčenou částku, jež má vyplývat z dokumentů, které nejsou součástí soudního rozhodnutí. Kromě toho „navázání“ peněžního limitu na „výši aktuálního starobního důchodu posuzovaného, vypláceného Českou správou sociálního zabezpečení“ (tedy na „dynamickou hodnotu“, která se v čase mění), není pro třetí osoby – jak se dovolatel mylně domnívá - „v každém okamžiku známá, zjistitelná i snadno a přesně doložitelná“ z úředních evidencí, neboť k této informaci se třetí osoby nedostanou bez součinnosti s posuzovaným.

16. Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně namítat, že „uvedení konkrétní částky nezohledňuje, že posuzovanému je ze zákona každoročně valorizována výše jemu vypláceného starobního důchodu“. Pro rozsudek odvolacího soudu, jímž byl stanoven rozsah omezení svéprávnosti posuzovaného člověka, je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (srov. § 154 odst. 1 o.s.ř.) a je přijímán s výhradou změny poměrů. Ve věcech svéprávnosti zákon výslovně pamatuje na situaci, kdy po právní moci rozsudku dojde ke změně okolností. V takovém případě je soud povinen své rozhodnutí bezodkladně změnit nebo zrušit, a to i bez návrhu (srov. § 60 o.z.). To v praxi znamená, že jakmile vyjdou najevo skutečnosti, že zde je důvod pro omezení v menším rozsahu, či dokonce pro užití mírnějších a méně omezujících opatření, soud je povinen zahájit řízení o změně či zrušení omezení svéprávnosti, a to i před uplynutím doby, na kterou byla svéprávnost osoby omezena. Za takovou právně relevantní skutečnost, která má (může mít) vliv na rozsah omezení svéprávnosti posuzovaného v oblasti majetkoprávních vztahů, je třeba daném případě považovat také zvýšení (valorizaci) starobního důchodu posuzovaného nad peněžní limit stanovený soudem, jak ostatně naznačil i odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku.

17. V této souvislosti lze dovolateli přisvědčit, že z hlediska shora nastíněných zásad, jimiž je soud povinen se řídit při rozhodování ve věcech svéprávnosti, jistě není žádoucí, aby i drobné zvýšení jeho starobního důchodu nad stanovený peněžní limit, znamenalo, že „nebude posuzovaný oprávněn důchod sám převzít, a bude každý měsíc odkázán na pomoc opatrovníka, který za posuzovaného bude muset starobní důchod převzít“. Taková situace již v projednávané věci v minulosti sice nastala, nelze však sdílet výtku dovolatele, že u soudů „nevyvolala žádnou procesní aktivitu“. Jeho žádost o vyřešení této situace soudy vyřídily v přiměřené době v rámci již zahájeného řízení o přezkum svéprávnosti posuzovaného. Aby se tato nežádoucí situace v budoucnu (v době následujících 5 let, na kterou byla svéprávnost posuzovaného omezena), pokud možno, neopakovala, odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) při aktuální výši starobního důchodu posuzovaného v částce 16.687,- Kč stanovil peněžní limit, jehož prostřednictvím vymezil rozsah omezení způsobilosti posuzovaného samostatně právně jednat pro oblast majetkoprávních vztahů, ve výši 25.000,- Kč, tedy s velkorysou „rezervou pro navyšování částky vypláceného starobního důchodu“ tak, aby nebyly „ohroženy zájmy posuzovaného“. V případě takto nastaveného peněžního limitu tedy nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že představuje „nepřiměřený zásah do autonomie posuzovaného“ a že „je v přímém rozporu s požadavkem minimalizace zásahu do svéprávnosti“.

18. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by napadený rozsudek byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání posuzovaného podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

19. S ohledem na ustanovení § 23 z.ř.s. ve spojení s ustanovením § 243b o.s.ř. nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání posuzovaného III. Přípustnost dovolání IV. Důvodnost dovolání Poučení: