24 Cdo 2909/2025-111

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci posuzovaného M. V., zastoupeného Mgr. Ladou Richterovou, advokátkou, se sídlem v Chrudimi, Opletalova 690, k návrhu navrhovatele M. V., zastoupeného Mgr. Romanem Sulánským, advokátem, se sídlem v Hrádku, Pod tratí 275, o omezení svéprávnosti a jmenování opatrovníka, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 21 Nc 913/2024, o dovolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. 5. 2025, č. j. 23 Co 138/2025-74, takto:

Výrok

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 5. 2025, č. j. 23 Co 138/2025-74, a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 2. 2025, č. j. 21 Nc 913/2024-43, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 28. 2. 2025, č. j. 21 Nc 913/2024-43, zastavil řízení o omezení svéprávnosti spojené s řízením o jmenování opatrovníka (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Takto rozhodl o návrhu M. V. na omezení svéprávnosti jeho otce M. V. [dále též jen „posuzovaný“], když vycházel z toho, že jeho předchozím usnesením ze dne 21. 9. 2023 č. j. 21 Nc 904/2023-32, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 31. 10. 2023, č.j. 23 Co 292/2023-46, bylo zastaveno dříve iniciované řízení ve věci obdobného návrhu ze dne 10. 4. 2023, ohledně omezení svéprávnosti posuzovaného M. V. podle § 35 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), neboť jím tehdy nebyla předložena lékařská zpráva o duševním stavu posuzovaného a ani z dalšího provedeného šetření nebyla prokázána potřeba vedení řízení o omezení svéprávnosti. To přesto, že navrhovatel tvrdil, že posuzovaný dne 27. 10. 2010 utrpěl těžký úraz, po němž má trvalé následky a postižení fyzické i mentální (kognitivní). Je odkázán na pomoc manželky a ošetřovatelek. Soud prvního stupně i v nynějším řízení vyzval navrhovatele, aby předložil lékařskou zprávu o duševním stavu posuzovaného, z níž by vyplynuly skutečnosti, na jejichž základě bude možné učinit předběžný závěr, že posuzovaný může trpět duševní poruchou, která není jen přechodná, léky neovlivnitelná, pro niž je schopen jen omezeně právně jednat. Navrhovatel však ani přes výzvu ve stanovené lhůtě v průběhu nynějšího řízení žádnou (aktuální) lékařskou zprávu nepředložil.

2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) na základě navrhovatelem podaného odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, že absence předložení lékařské zprávy za současného rozptýlení pochybností o potřebě dalšího vedení řízení o omezení svéprávnosti jsou okolnostmi vedoucími k zastavení řízení.

3. K odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud s odkazem na své předcházející rozhodnutí ze dne 31. 10. 2023, č. j. 23 Co 292/2023-46 (přijaté v řízení o dřívějším obsahově obdobném návrhu navrhovatele), vysvětlil, že účelem soudem vyžadované lékařské zprávy od navrhovatele je obrana proti neodůvodněným, případně šikanózním, návrhům na zahájení řízení o omezení svéprávnosti. Tuto povinnost soud navrhovateli uložit nemusí; povinnost předložit lékařské vysvědčení soud neuloží tam, kde se podle okolností případu jeví takový požadavek zbytečným nebo tam, kde je v obecném zájmu nebo v zájmu posuzovaného, aby řízení proběhlo. Odvolací soud sdílel závěr soudu prvního stupně o tom, že v dané věci není požadavek na předložení lékařské zprávy o zdravotním stavu posuzovaného zbytečným formalismem, včetně toho, že ani z úřední povinnosti soud neshledává potřebu vedení takového řízení (přitom odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 303/05, či ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09) a smysl právní úpravy svéprávnosti (srov. Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením, publikovanou pod č. 10/2010 Sb. m. s., zákon č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, dále jen „o. z.“). Současná právní úprava podle odvolacího soudu klade důraz na minimální zásahy státu do svéprávnosti člověka a výjimečnosti takového rozhodnutí. Nový občanský zákoník chápe omezení svéprávnosti člověka jako krajní prostředek ochrany jeho zájmů. V ustanovení § 55 odst. 2 o. z. stanoví, že tak soud učiní až v případě, kdy vzhledem k zájmům člověka mírnější a méně omezující opatření nepostačují. Dále výslovně uvádí, že k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká (§ 55 odst. 1 o. z.). Takové rozhodnutí musí být pro člověka přínosem, tj. výhody z tohoto opatření musí převážit nad nevýhodami. A dále také, že zájem tohoto člověka je jediným důvodem takového zásahu. Nejde tedy o ochranu zájmů třetích osob, ani zájmu veřejného. V daném případě nevyplývá podle odvolacího soudu z obsahu spisu, že by zájem posuzovaného vyžadoval vedení dalšího řízení o svéprávnost a opatrovnictví. I pokud by bylo možné připustit, že zdravotní stav posuzovaného může vyvolávat pochybnosti o jeho duševních schopnostech, tak nebylo zjištěno, že by mu hrozila závažná újma a že by jeho životní podmínky a potřeby nebyly řádně zajištěny. Námitky odvolatele o tom, že soud prvního stupně neprovedl zhlédnutí posuzovaného, odvolací soud nepovažoval za důvodné. Je sice pravdou, že zhlédnutí dle § 38 odst. 2 z. ř. s. je obligatorní náležitostí každého řízení o svéprávnosti, a od zhlédnutí soud nemůže upustit, nicméně ono „zhlédnutí“ ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 o. z. a § 38 odst. 2 části první věty za středníkem z. ř. s. (kterým se rozumí pokus o zjištění stavu člověka vlastním pozorováním soudce), není přímo důkazním prostředkem. Je třeba jej ale nezbytně provést až tehdy, je-li řízení o svéprávnost vedeno (a je uvažováno do zásahu svéprávnosti posuzovaného). O takový případ se ale v odvoláním napadeném rozhodnutí podle odvolacího soudu nejednalo, neboť soud zastavil řízení a o svéprávnosti posuzovaného žádným způsobem nerozhodoval.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Usnesení odvolacího soudu navrhovatel napadl v rozsahu výroku I, o zastavení řízení dovoláním. Namítal, že odvolací soud nesprávně věc posoudil po stránce právní a přitom se měl odchýlit od ustálené judikatury dovolacího soudu, konkrétně od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2412/2020, ze dne 21.1.2025, sp. zn. 24 Cdo 25/2025, rozsudku ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3777/2023, popř. též od nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 4260/16, podle nichž soudy nemohou své povinnosti přenášet na navrhovatele postupem podle § 35 odst. 2 věty druhé z. ř. s. a formalisticky se tak uložením povinnosti předložit lékařskou zprávu o duševním stavu posuzované osoby vyhýbat meritornímu rozhodnutí. Možnost zastavení řízení v případě nepředložení takové lékařské zprávy je v právním řádu upravena pro naplnění smyslu a účelu řízení o omezení svéprávnosti.

5. Odkazoval-li se odvolací soud rovněž na rozhodnutí Ústavního soudu, konkrétně jeho nález ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 303/05, či ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, pak podle dovolatele ona rozhodnutí nejsou pro tento případ přiléhavá, neboť se vztahují až k fázi meritorního rozhodování ve věci, ke které však v předmětném řízení nedošlo, neboť bylo (dle dovolatele předčasně) zastaveno dle § 35 odst. 2 z. ř. s. Zejména pak v případě, že odvolací soud sám v napadeném usnesení uvádí, že zdravotní stav posuzovaného může vyvolávat pochybnosti o jeho duševních schopnostech, mělo být dle názoru odvolatele, provedeno ve věci řádné dokazování. Dovolatel dále namítal, že soudy obou stupňů posuzovaného v tomto řízení náležitě „neshlédly“. Rovněž jim vytkl, že posuzovanému již v počátku řízení neustanovily k ochraně jeho zájmů opatrovníka, i zde bylo poukazováno na usnesení Nejvyššího soudu usnesení ze dne 20. 1. 2025, sp. zn. 24 Cdo 25/2025. Závěr odvolacího soudu, podle něhož je dovolatelem podaný návrh na zahájení řízení o omezení svéprávnosti šikanózní byl pro něj navíc závěrem překvapivým. Konečně dovolatel podrobně poukazoval na vady předcházejícího řízení a závěrem se dožadoval, aby Nejvyšší soud svým rozhodnutím zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. K podanému dovolání se podrobně vyjádřil prostřednictvím svého zástupce posuzovaný. Ve vyjádření bylo zdůrazněno, že je jen velmi lidsky těžko pochopitelné, z jakého důvodu navrhovatel (jeho syn) činí takové kroky a podává opakované návrhy na zbavení jeho svéprávnosti. Posuzovaný si uvědomuje své zdravotní limity a omezení, které souvisejí s prodělanou nehodou v roce 2010 a jejími následky, ať se jedná o poškození paměti, či fyzická omezení související s postupnou ztrátou zraku, či hybností. Po celou dobu od nehody je péče o něj velice dobře ze strany manželky zajištěna. Tuto skutečnost si sám uvědomuje a tato stávající osobní péče manželky je pro něj prioritní. Navrhovatel o něj nemá prakticky žádný zájem, s péči nikdy nepomáhal a ani pomoc nenabídl. Po nehodě, která posuzovaného postihla před 15 lety byl jeho stav vážnější a pouze díky péči manželky je jeho stav již dlouhodobě stabilizovaný. Posuzovaný má dovolání navrhovatele za nepřípustné, neboť podle něj toliko zpochybňuje soudy zjištěný skutkový stav. Nejde zde o řešení „právní otázky zásadního významu“, neboť dovolacímu soudu žádná nová právní otázka nebyla předložena, a navíc odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou. Zákon stanoví, že soud může navrhovateli uložit předložení lékařské zprávy o duševním stavu osoby, o jejíž svéprávnosti se jedná, což soud v tomto případě učinil. Tento postup soudu je zcela legitimní, což také odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2412/2020)

7. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu i s další judikaturou dovolacího i Ústavního soudu, která připouští, že u „soukromého navrhovatele“ může soud vyžadovat aktuální lékařskou zprávu, a pokud tato není předložena, lze řízení zastavit. Dovolatel se sice odvolává na některé nálezy Ústavního soudu, ty však jen zdůrazňují povinnost meritorně projednávat případy, kde existují relevantní a aktuální indicie duševní poruchy. Navrhovatel soudu předložil pouze lékařské zprávy z let 2019–2020, avšak žádné aktuální lékařské podklady. Ani jedna z předložených lékařských zpráv, včetně odborného vyjádření MUDr. Jana Boháče neuvádí, nebo nepotvrzuje, že by posuzovaný trpěl nebo v současné době trpí duševní poruchou, která není pouze přechodná. Veškeré lékařské zprávy, které navrhovatel předložil pouze potvrzují, že měl posuzovaný v roce 2010 úraz v jehož důsledku trpí poruchou paměti, koncentrace, komunikace a snížením psychomotorického tempa. Ani ve zprávách neurologických, ani ve zprávách psychiatrických není zmíněna duševní porucha ani nebyl ze strany těchto odborných lékařů podán návrh na omezení svéprávnosti z důvodu možného ohrožení klienta, kterému by snad hrozila jinak závažná újma, jak uvádí navrhovatel. Navrhovatel se nezákonným způsobem dostal ke starším lékařským zprávám, které obsahují osobní a velmi citlivé údaje o jeho zdravotním stavu, a které byly navrhovatelem předloženy Okresnímu soudu v Pardubicích nelegálním způsobem. V návrhu na omezení svéprávnosti je uvedeno, že je navrhovatel obdržel od třetího subjektu, a to s ohledem na postavení posuzovaného jako svědka v rámci výše specifikovaných soudních řízeních. Zjevně se tedy jedná o neoprávněné nakládání s citlivými osobními údaji (únik ze spisové dokumentace), k čemuž posuzovaný nedal souhlas. Posuzovaný souhlasí s tím, jak odvolací soud vypořádal námitku, že nebyl v dosavadním řízení zhlédnut a vyjadřuje se i ohledně šetření, které proběhlo (v řízení o předchozím návrhu) dne 19. 9. 2023. Ohledně námitky týkající se ustanovení opatrovníka (§ 37 odst. 1 z. ř. s.) má posuzovaný za to, že se vztahuje až k vlastnímu řízení o omezení svéprávnosti. Judikatura sice potvrzuje nutnost opatrovníka v probíhajícím řízení, nikoliv však v řízení, které bylo od počátku nedůvodné a zastaveno. Z obsahu obou podání (tedy jak návrhu v předchozím, tak i přítomném řízení) je zřejmé, že navrhovatel nepřichází s žádnými novými skutečnostmi, ale pouze opakuje již dříve tvrzené a soudy vyhodnocené okolnosti. Takový postup je v rozporu s účelem řízení o svéprávnosti, které má sloužit výhradně ochraně zájmů klienta, nikoli k řešení rodinných konfliktů či k prosazování zájmů jedné strany proti vůli klienta. Posuzovaný proto navrhoval, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243c o. s. ř.

III. Přípustnost dovolání

8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. S ohledem na charakter daného řízení vycházel Nejvyšší soud rovněž ze znění § 1 odst. 1, 3 a 4 a § 30 z. ř. s.

9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.

10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V projednávané věci proto záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení právní otázky za jakých okolností může soud přistoupit k zastavení řízení o svéprávnosti, nepředloží-li navrhovatel vyžádanou lékařskou zprávu a dále na související otázce, kdy je třeba posuzovanému ustanovit opatrovníka pro dané řízení a jakým způsobem má být prováděno dokazování. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť odvolací soud se při řešení dovoláním nastolených otázek odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu.

IV. Důvodnost dovolání

12. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

13. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právního předpisu, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní předpis, sice správně vybraný, nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

14. Nejvyšší soud (s ohledem na zásadu „setrvej při rozhodnutém“ zakotvenou v § 13 o. z.) předesílá, že se těmi otázkami, jež jsou mu nyní předkládány dovolatelem, souhrnně zabýval ve svém usnesení ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 24 Cdo 25/2025, na něž navrhovatel také ve svém dovolání odkazuje, a v němž dovolací soud dospěl k následujícím závěrům:

15. Podle § 35 z. ř. s. platí, že návrh na zahájení řízení o omezení nebo vrácení svéprávnosti může podat též zdravotní ústav (odst. 1). Z návrhu musí vyplývat, z jakých skutkových a právních důvodů považuje navrhovatel návrh za důvodný a že užití mírnějších a méně omezujících opatření není možné. Nepodal-li návrh na zahájení řízení státní orgán nebo zdravotní ústav, může soud uložit navrhovateli, aby do přiměřené lhůty předložil lékařskou zprávu o duševním stavu osoby, o jejíž svéprávnost se jedná (dále jen „posuzovaný“); není-li v této lhůtě lékařská zpráva předložena, soud zastaví řízení (odst. 2).

16. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2412/2020, vyložil, že k podání návrhu na zahájení řízení o omezení svéprávnosti je v zásadě legitimována každá fyzická nebo právnická osoba, která má právní osobnost ve smyslu ustanovení § 15 o. z. (§ 19 o. s. ř.). V rámci řízení o omezení svéprávnosti, které se vede v zájmu posuzované osoby a je řízením nesporným, v němž se uplatňuje zásada oficiality a vyšetřovací, pak soud komplexně posoudí svéprávnost člověka nezávisle na rozsahu návrhu na zahájení řízení. Ke každému podání však soud musí přistupovat individuálně a citlivě, s vědomím, že jde o záležitost, která může fyzickou osobu stigmatizovat. Již samotné zahájení a vedení řízení je pro dotčenou osobu velmi závažnou a nepříjemnou okolností, a tudíž se může stát i zneužitelným nástrojem k šikanóznímu jednání ze strany třetích osob. Z uvedeného důvodu, neboť se nepožaduje prokázání právního zájmu navrhovatele na podaném návrhu, zákon v ustanovení § 35 odst. 2 z. ř. s. podmiňuje podání návrhu na omezení svéprávnosti splněním několika náležitostí. Navrhovatel zde především musí tvrdit konkrétní skutečnosti, které představují předpoklady omezení svéprávnosti, a to existenci duševní poruchy, existenci hrozby závažnou újmou, pro případ, že svéprávnost člověka nebude omezena, a nedostatečnost méně omezujících opatření. Podává-li návrh jiný navrhovatel, než zdravotní ústav či státní orgán, může soud navíc fakultativně požadovat, aby ve stanovené lhůtě navrhovatel předložil lékařskou zprávu o duševním stavu posuzovaného. Nesplnění této povinnosti ve stanovené lhůtě může vyústit v zastavení řízení (srov. § 35 odst. 2 větu druhou z. ř. s.). U soukromých osob může být předložení takové lékařské zprávy – vzhledem k povinnosti zachovávat údaje ve zdravotní dokumentaci důvěrnými – velmi obtížně splnitelné, proto je třeba požadavek soudu na předložení lékařské zprávy o duševním stavu posuzovaného považovat za ospravedlnitelný (právě a jen) tehdy, kdy je zřejmé, že se jedná o návrh šikanózní a zcela nedůvodný. Jde tedy o jakousi zákonnou „pojistku“, která umožňuje soudu zabránit jednání o návrhu na omezení svéprávnosti, který je od počátku zjevně nedůvodný, či šikanózní (srovnej za obsahově totožné předešlé právní úpravy rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1963, sp. zn. 2 Cz 29/1969, uveřejněné pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970). Naopak soud nebude požadovat lékařskou zprávu tam, kde by se zdál podle okolností případu takový požadavek zbytečným, nebo když by jiné okolnosti nasvědčovaly tomu, že je v obecném zájmu, aby řízení bylo provedeno, např. tam, kde by mohlo dojít k ohrožení života či zdraví jiných osob (srovnej rozhodnutí uveřejněné pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1965). Uvedený výklad je plně v souladu i s judikaturou Ústavního soudu, z níž se podává, že „povinnost předložit lékařskou zprávu chrání posuzovanou osobu před šikanózními a zjevně nedůvodnými návrhy“, a že obecné soudy „předtím, než uloží navrhovateli povinnost předložit lékařskou zprávu, zhodnotí, zda nejsou splněny podmínky pro pokračování v řízení i bez toho; v opačném případě pečlivě zváží, zda je návrh zjevně neodůvodněný či šikanózní“. Prostor pro uložení povinnosti předložit lékařskou zprávu podle ustanovení § 35 odst. 2 věty druhé z. ř. s. se tedy „nabízí podpůrně, a to zejména pro případy tzv. šikanózních (zjevně neodůvodněných) návrhů na zahájení řízení“ (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 4260/16). Závěr o tom, zda návrh na omezení svéprávnosti, který podal jiný navrhovatel než státní orgán nebo zdravotní ústav, je šikanózní (či zjevně neopodstatněný) závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. V rámci této úvahy soud vychází nejen ze skutkových tvrzení a důkazů obsažených v samotném návrhu, ale může přihlédnout i k jiným skutečnostem, které vyhodnotí, že jsou (mohou být) z tohoto hlediska podstatné.

17. Vycházeje z uvedených judikatorních závěrů je zřejmé, že možnost zastavit řízení podle § 35 odst. 2, věta druhá z. ř. s. představuje výjimku z pravidla, že v řízení se postupuje v souladu s principem oficiality plynoucím z § 20 odst. 1 z. ř. s., a že řízení lze takto specificky zastavit jen tehdy, je-li návrh zjevně (prima facie) nedůvodný, popř. lze-li ho dokonce označit za šikanózní. Jde navíc – jak právě vyloženo – o výjimku v právu, pročež je jí třeba, jako každou jinou výjimku, vykládat spíše restriktivním způsobem (princip „singularia non sunt extendenda“). V případě, že na základě pouhého neformálního šetření soudu, nelze učinit spolehlivý závěr o bezdůvodnosti (šikanóznosti) návrhu, je třeba (v případech sporných či hraničních, jakým je i právě projednávaná věc) preferovat rozhodnutí o věci samé, tedy provést o podaném návrhu řádné dokazování předvídané ustanovením § 38 odst. 1 a 2 z. ř. s. a rozhodnout buď meritorně (rozsudkem, jímž se částečně omezí svéprávnost posuzovaného podle § 40 z. ř. s., nebo se přijme jiné opatření) nebo – po tzv. kvazimeritorním přezkumu – je možno, ukáže-li se návrh nedůvodným, řízení usnesením zastavit podle § 16 z. ř. s., a to i když bylo zahájeno na návrh (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2179/2022). „Věcné“ zastavení řízení v nesporném řízení tu plní obdobný účel jako zamítnutí návrhu v řízení sporném.

18. Závěr Nejvyššího soudu o tom, že pochybnosti o důvodnosti podaného návrhu (učiněné v této fázi řízení navíc nikoliv na základě dokazování provedeného procesně korektním způsobem při jednání [srov. § 122 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 1 z. ř. s. ], nýbrž toliko na základě neformálních zjištění) nemohou vyústit v zastavení řízení pro nepředložení soudem vyžádané lékařské zprávy podle § 35 odst. 2 z. ř. s. odpovídá úvahám obsaženým v precedenčně závazném (čl. 89 odst. 2 Ústavy) nálezu Ústavního soudu ze dne ze dne 5.12.2016, sp. zn. IV. ÚS 1580/16, podle něhož jsou obecné soudy povinny posuzovat věci tohoto druhu důsledně (a v pochybnostech meritorně), na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby rozsah omezení svéprávnosti - od (jejího plného) přiznání bez jakéhokoli omezení až po omezení fakticky se blížící zbavení způsobilosti k právním úkonům podle dřívější právní úpravy - zásadně odpovídal skutečným vlastnostem a schopnostem a zejména nejlepšímu zájmu daného člověka, který nemůže být zjednodušeně vnímán pouze jako zájem člověka být omezen ve svéprávnosti v co možná nejmenší míře.

19. Vztaženo do poměrů projednávané věci lze doplnit, že tvrzení navrhovatele obsažená v návrhu na zahájení řízení o tom, že ze svého (byť jistě subjektivního a laického) úhlu pohledu shledává u svého otce projevy psychického onemocnění nelze mít, alespoň v současné fázi řízení, ani za šikanózní, ale ani za zjevně bezdůvodná. Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že na jedné straně zcela správně zdůraznil oficialitu daného typu řízení, aby na straně druhé sice také správně postřehl, že „zdravotní stav posuzovaného může vyvolávat pochybnosti o jeho duševních schopnostech“, aniž by však z této opět zcela správné úvahy vyvodil pro věc odpovídající právní závěry. Právě existence pochybností o zdravotním stavu posuzovaného měly naopak indikovat potřebu dalšího vedení řízení.

20. Předložené lékařské zprávy, byť staršího data, hovoří o těžkém organickém psychosyndromu, který je trvalého rázu (zpráva MUDr. Frátrikové z 12/2019, č.l. 7 spisu), obdobnou diagnózu přebírá v tomtéž období MUDr. Sillinger, který hovoří o těžkém poškození mozku (č.l. 9 spisu), v odborném vyjádření pro Městský soud v Praze, který projednával tr. věc obž. B. (dříve Ch.) pod sp. zn. 4 T 4/2019 se v 11/2020, a který hodlal vyslechnout posuzovaného v roli svědka, jenž měl za nevyjasněných okolností rubopisovat zpochybňovanou směnku za 900 000 000 Kč se ve vztahu k posuzovanému hovoří o „trvalé poruše paměti“ a vzhledem k jeho „těžkému organickému psychosyndromu“ nelze výpověď (nyní) posuzovaného považovat za validní“ (č.l. 21 spisu). Rovněž zpráva MUDr. Buluška z 3/2022 (č.l. 58 spisu) opět hovoří o „dlouhodobě stacionárním nálezu“, přičemž i při CT vyšetření vykonaném zhruba 12 let od dopravní nehody je zjišťována „difúzní mozková atrofie“. Z přílohového spisu uvedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. 21 Nc 904/2023, vyplývá, že pode sdělení ošetřujícího lékaře MUDr. Sillingera z 8. 9. 2023 je posuzovaný apsychotický, při vědomí, plně orientovaný, klidný a spolupracující (č.l. 231 přílohového spisu).

21. V této fázi řízení lze (samozřejmě bez jakékoliv prejudice k výsledku případného navazujícího meritorního rozhodnutí) alespoň pro účely posouzení, zda je podaný návrh šikanózní či nikoliv, shrnout, že podle náhledu lékařů odborníků, vedlo poškození mozku v důsledku autonehody v říjnu 2010 k dlouhodobým, trvalým a závažným následkům, pokud jde o hodnocení psychického stavu posuzovaného. Zůstává tak i nadále otázkou, zda tento psychický handicap je přítomen u posuzovaného i v současné době (a zda proto vyvstane potřeba zvážení omezení ve svéprávnosti), jak tvrdí navrhovatel, či zda se naopak jeho psychický stav podstatně zlepšil, jak tvrdí manželka posuzovaného, která v tomto směru předkládá i aktuálnější zprávu ošetřujícího lékaře. Nicméně tvrzení navrhovatele, nelze přeceňovat z důvodů, které uvádí manželka posuzovaného ve vyjádření k dovolání (tedy pro údajný nezájem navrhovatele o svého otce), obdobně však nelze alespoň za současného stavu řízení nekriticky vycházet ani z tvrzení manželky posuzovaného, v jejímž zájmu nemusí být úplné posouzení jeho zdravotního stavu, vznikly-li v minulosti zřejmé pochybnosti o „převodu bytu“ z posuzovaného na jeho manželku, k němuž mělo dojít v roce 2017 (tedy ještě v době, k níž se vztahovaly nepříznivé zdravotní zprávy). Pochybnosti o legálnosti celé transakce by přitom mohly být výsledkem tohoto řízení případně utvrzeny (viz čestné prohlášení L. V. ze dne 28. 4. 2025 na č.l. 69 a 70 spisu). Posuzovaný také dosud nebyl vyslechnut ani soudcem, ani ustanoveným soudním znalcem.

22. Řečeno jinak: vyplynulo-li z lékařských zpráv, byť staršího data, že zdravotní (psychická) indispozice posuzovaného byla přinejmenším po velmi dlouhou dobu velmi závažná a jevila se většímu počtu lékařů jako stacionární, trvalá, resp. nevratná, je třeba zásadní a objektivní pochybnosti o jejím přetrvávání, vylepšení či snad vymizení náležitě v dalším řízení zákonu odpovídajícím prověřit, a to vedle dalších navržených důkazů i obligatorním znaleckým posudkem.

23. Odtud plyne, že podaný návrh nebyl ani šikanózní, ale ani zjevně nedůvodný, nebylo proto namístě vyzývat navrhovatele k předložení (další, aktuální) lékařské zprávy, tím méně z procesních důvodů zastavovat řízení, když neformálně soudem prvního stupně zjištěné skutečnosti tvrzení obsažená v návrhu jednoznačně a spolehlivě nevyvrátila. Zastavení řízení podle § 35 odst. 2 z. ř. s., které z hlediska své dispozice nedopadá na situace, v nichž je i po šetření soudu situace posuzovaného sporná či nejednoznačná, totiž nelze odůvodnit jen obecným poukazem o dopadech řízení o svéprávnosti do poměrů posuzovaného, tím méně pak je vhodné v této fázi řízení argumentovat zásadami, jimiž se spravuje až vlastní (meritorní) rozhodování o tom, zda je posuzovaného vůbec namístě omezit ve svéprávnosti, případně v jakém rozsahu. Tyto závěry lze totiž činit až po náležitě provedeném dokazování, které se provádí zásadně při jednání (§ 122 o. s. ř.), a to s plným respektem k procesním právům všech účastníků řízení. Ve vztahu ke vzájemně provázaným otázkám bylo dovolání uplatněno opodstatněně, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k nim není ve výsledku správné. Nejvyšší soud připomíná, že při potřebě materiálního nazírání projednatelnosti dovolání není dovolatel, přísně vzato, povinen formulovat jednotlivé námitky či dokonce otázky, postačí, jestliže - slovy zákona - vyloží, jaké právní posouzení ze strany odvolacího soudu považuje za nesprávné a v čem tuto nesprávnost spatřuje (viz § 241a odst. 3 o. s. ř.), oproti tomu „zásadní právní význam předestřené otázky“, jak se o něm zmiňuje posuzovaný ve svém vyjádření k dovolání, již od 1. 1. 2013 nepatří mezi předpoklady přípustnosti dovolání.

24. Dovolání je však důvodné i ve vztahu k otázce třetí, vytýkající soudům nižších stupňů, že posuzovanému neustanovily ihned v počátku řízení opatrovníka. Nejvyšší soud se danou otázkou již zabýval, a to ve svém usnesení ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 24 Cdo 650/2023, a znovu v již zmiňovaném usnesení z 21. 1. 2025, sp. zn. 24 Cdo 25/2025, v nichž při posouzení povinnosti soudu směřující v rámci řízení o svéprávnosti k ustanovení (tzv. procesního) opatrovníka uvedl, že ze znění § 37 odst. 1 věta prvá z. ř. s. je bez rozumných pochybností zřejmé, že soud obligatorně přistoupí k ustanovení procesního opatrovníka posuzovanému bez prodlení, jakmile bylo zahájeno řízení o svéprávnosti (§ 34 a násl. z. ř. s.), a to zcela bez ohledu na to, bylo-li takové řízení zahájeno bez návrhu (tzv. z moci úřední - usnesením soudu vydaným dle § 13 odst. 1 z. ř. s.) nebo – jako v poměrech právě projednávané věci – na návrh účastníka řízení (§ 1 odst. 1 až 4, § 35 odst. 1 a 2 z. ř. s.). Není přitom samozřejmě určující, zda je podaný návrh důvodný nebo má-li být řízení o něm zastaveno, neboť posuzovaný musí být procesním opatrovníkem zastoupen po celou dobu řízení. Takto jmenovaný opatrovník je subjektivně oprávněn samostatně podat jménem posuzovaného odvolání do všech navazujících rozhodnutí, pokud to zákon připouští, usnesení o zastavení řízení (pro nepředložení lékařské zprávy navrhovatelem) nevyjímaje (posuzovaný totiž není vyloučen z okruhu osob, které mohou podat návrh na zahájení řízení a může se kupř. dožadovat, aby byla jeho svéprávnost přezkoumána a přijato vhodné opatření). Řečeno jinak: z hlediska nutnosti ustanovení procesního opatrovníka jsou bezvýznamné výhrady (v tehdy judikované věci posuzovaného), že řízení nemělo být zahájeno, popř. má být zastaveno. Nejvyšší soud současně odkázal na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 8 Co 2017/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1, ročník 2016, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2497/2019. Rovněž Ústavní soud se k předestřené otázce vyslovil v nálezu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 866/16, kde uvedl: "Jmenování opatrovníka je úkonem soudu, jenž je podmíněn splněním zákonem stanovených předpokladů. Z ustanovení § 37 odst. 1 z. ř. s. plyne, že soud v řízení o svéprávnosti jmenuje posuzovanému opatrovníka, a lze dospět i k názoru, že takto učiní i v případě, že posuzovaná osoba již opatrovníka (hmotněprávního opatrovníka dříve jí jmenovaného) má“. Možnost volby zmocněnce posuzovaným i v takovém řízení rovněž zůstane nedotčena (jako se stalo i v přítomné věci).

25. I ve vztahu k otázce obligatorního ustanovení opatrovníka posuzovanému proto nebyl postup odvolacího soudu (a především soudu prvního stupně) správný, přičemž vedle naplnění dovolacího důvodu tkvícího v nesprávném právním posouzení věci představuje uvedený nedostatek současně i tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít vliv na věcnou správnost napadeného usnesení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), k níž by musel Nejvyšší soud u jinak přípustného dovolání přihlédnout z úřední povinnosti, i kdyby nebyla dovolatelem uplatněna.

26. Za nastalé procesní situace, kdy bude na soudu prvního stupně, aby ve věci dále jednal a znovu rozhodl, je nadbytečné, aby se Nejvyšší soud zabýval důvodností dovolání též ve vztahu k námitkám o údajné překvapivosti napadeného rozhodnutí. Stejně tak je nadbytečné vysvětlovat, že odvolací soud a spolu s ním i soud prvního stupně naopak v nejmenším nepochybily, pokud posuzovaného (prozatím) nezhlédly. Zhlédnutí je institut vlastní až samotnému posuzování potřeby omezení svéprávnosti, zde však soudy nižších stupňů nepřikročily ke zhlédnutí, neboť byly vedeny odlišným právním názorem k výkladu § 35 odst. 2 z. ř. s. a prvoplánovitě nesměřovaly ke krácení práva účastníků řízení na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod. Bez významu je pak zabývat se údajnými vadami předcházejícího řízení, neboť v něm vydaná rozhodnutí nejsou předmětem nynějšího dovolacího přezkumu. Sluší se pak dodat, že /potud „procesní“/ rozhodnutí o zastavení řízení pro nepředložení lékařské zprávy netvoří překážku věci rozhodnuté a nebrání podání nového návrhu, byť i stejně odůvodněného (na rozdíl od zastavení řízení podle § 16 z. ř. s., k němuž dochází až po výše zmiňovaném tzv. „kvazimeritorním přezkumu“).

27. Lze proto uzavřít, že právní posouzení dovoláním předestřených otázek ze strany odvolacího soudu je neúplné, a tedy i nesprávné.

28. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci zmatečnostních vad nebo jiných vad řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného usnesení (nad rámec vytýkaného neustanovení procesního opatrovníka) neshledal. Pokud jde o namítanou nezákonnost předložených listinných důkazů (způsobu jejich opatření), neskýtá dosud spisový materiál spolehlivý podklad pro to, aby ona námitka mohla být v úplnosti posouzena, navíc tyto důkazy dosud nebyly regulérně provedeny (dokazování se zásadně provádí při jednání, srov. § 122 odst. 1 o. s. ř.) a hodnocení jejich legálnosti bude proto vyhrazeno soudům v navazující fázi řízení.

29. Protože je usnesení odvolacího soudu založeno na nesprávném právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než usnesení odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).

30. Důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, přitom přiměřeně platí i pro usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

31. V dalším řízení jsou soudy obou stupňů vázány vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.).

32. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).