24 Cdo 533/2026

Rubrum

24 Cdo 533/2026-480 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci posuzované L. L., zastoupené procesním opatrovníkem JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem, se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, a hmotněprávním opatrovníkem statutárním městem XY, identifikační číslo osoby XY, se sídlem v XY, za účasti dětí posuzované 1) nezletilé AAAAA (pseudonym), 2) nezletilé BBBBB (pseudonym), 3) nezletilého CCCCC (pseudonym), 4) nezletilého DDDDD (pseudonym), všichni zastoupeni kolizním opatrovníkem statutárním městem XY, se sídlem v XY, manžela posuzované 5) M. L., 6) Okresního státního zastupitelství v Kladně, se sídlem v Kladně, Pavlisova 2818, o svéprávnost, opatrovnictví a o rodičovské odpovědnosti, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 42 P 14/2020, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2025, č. j. 24 Co 297/2024-377, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 5. 2026, č. j. 24 Co 297/2024-475, takto:

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2025, č. j. 24 Co 297/2024-377, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 5. 2026, č. j. 24 Co 297/2024-475, se mění tak, že se do jeho výrokové části I doplňují bod 4) a 5), které znějí: „4) M. L., se odvolává z funkce opatrovníka L. L. 5) Tím se mění ve výrocích I a II rozsudek Okresního soudu v Kladně č. j. 42 P 14/2020-116 ze dne 25. 5. 2021.“

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání posuzované odmítá.

III. Žádný z účastníků řízení ani Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem ani před dovolacím soudem.

Odůvodnění

Předmět rozhodování Tento rozsudek řeší otázku jmenování a odvolání hmotněprávního opatrovníka v řízení o přezkoumání omezení svéprávnosti a v řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti, konkrétně zda a za jakých podmínek soud musí výslovně rozhodnout ve výroku jím vydaného rozhodnutí o jmenování a odvolání dříve jmenovaného hmotněprávního opatrovníka, a také jak má být vyjádřen vztah mezi novým a dříve vydaným pravomocným rozsudkem.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 9. 2024, č. j. 42 P 14/2020-272, omezil L. L. (dále též „posuzovanou“ nebo „opatrovanou“) ve svéprávnosti na dobu 5 let, jde-li o právní jednání týkající se nakládání s finančními částkami přesahujícími 1 000 Kč měsíčně, spravování majetku v hodnotě přesahující 500 Kč, pořizování pro případ smrti, možnost činit prohlášení o vydědění a jejich odvolání, uzavírat jakékoli smlouvy, jejichž předmětem je jednorázové či opakující se plnění, vyjma darovací smlouvy, kdy bude přijímat darem věci osobní potřeby, rozhodovat se ve věcech svého zdravotního stavu a léčby poruchy zdraví, včetně zásahu do své duševní a tělesné integrity a udělení souhlasu s hospitalizací ve zdravotnickém zařízení, rozhodovat se ve věci obstarání si sociální služby, uzavírat smlouvy o poskytování sociálních služeb, uzavírat manželství a registrované partnerství, rozhodovat se a jednat ve věci rodičovské odpovědnosti, vyjma osobního styku s nezletilými dětmi AAAAA, BBBBB, CCCCC a DDDDD, který bude probíhat pod dohledem další osoby, rozhodovat se a jednat ve věcech udělení souhlasu s osvojením dítěte, určení a popření rodičovství k dítěti, vykonávat volební právo, uplatňovat nároky a přijímat plnění vyplývající z veřejnoprávních předpisů, zejména při vyřizování důchodů a dávek státní sociální podpory a dalších dávek, vyřizovat si osobní a cestovní doklady (výrok I), dále soud prvního stupně odvolal z funkce opatrovníka posuzované M. L. (výrok II), opatrovníkem posuzované bylo jmenováno statutární město XY (výrok III). Soud prvního stupně také změnil (dřívější) rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 5. 2021, č. j. 42 P 14/2020-116, (výrok IV nynějšího rozsudku) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok V a VI).

2. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plyne, že řízení o přezkoumání svéprávnosti a opatrovnictví bylo zahájeno usnesením uvedeného soudu ze dne 29. 6. 2023, č. j. 42 P 14/2020-172, na základě podnětu Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 8. 6. 2023. Podnět byl odůvodněn tím, že ze znaleckého posudku z května 2023 vypracovaného pro účely trestního řízení plyne, že posuzovaná netrpí duševní poruchou v pravém slova smyslu, tj. psychózou. Soud prvního stupně vzal po provedeném dokazování za prokázané (zejména ze znaleckého posudku ze dne 15. 4. 2024 a z výslechu jednoho ze zpracovatelů znaleckého posudku), že zdravotní stav posuzované, jde-li o duševní poruchu, se od posledního rozhodnutí soudu nezměnil. Posuzovaná stále trpí lehkou mentální retardací a těžkou smíšenou poruchou osobnosti, v důsledku které není schopna se samostatně rozhodovat a jednat ve většině běžných životních situací. Jde-li o duševní poruchu, posuzovaná je vystavena hrozbě závažné újmy na svých majetkových a osobnostních právech. Posuzovaná je schopna pouze základní péče o děti, a to pod dohledem jiné osoby. Proto soud prvního stupně shledal, že je nutno nově omezit posuzovanou ve svéprávnosti, jde-li o rodičovskou odpovědnost ve vztahu ke všem dětem, a dále, jde-li o určení rodičovství, popření otcovství a osvojení s tím, že zůstane zachováno právo styku s dětmi pod dohledem jiné osoby. Jde-li o opatrovníka, původně jím byl ustanoven manžel posuzované M. L., avšak ten nevykonával funkci řádně, a to jak ve vztahu k dohledové činnosti soudu, tak i ve vztahu k zajištění a ochraně zájmů posuzované. Rodina má dluhy, které opatrovník neřeší, nesnaží se cokoliv změnit, spoléhá pouze na sociální dávky a pomoc svého okolí. Rodina selhává i v péči o nezletilé děti, které byly rodičům odebrány předběžným opatřením. Proto soud prvního stupně jmenoval posuzované veřejného opatrovníka statutární město XY, které bude lépe chránit zájmy posuzované, a současně odvolal M. L. z funkce opatrovníka. Omezení svéprávnosti bylo přijato na dobu 5 let s tím, že nelze očekávat zlepšení stavu posuzované, když duševní porucha posuzované je trvalá, léčbou neovlivnitelná.

3. K odvolání posuzované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozhodnutím ze dne 5. 6. 2025, č. j. 24 Co 297/2024-377, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že posuzované omezil výkon rodičovské odpovědnosti k nezletilým dětem AAAAA, BBBBB, CCCCC a DDDDD, a posuzované se zachovalo právo osobního styku s nezletilými. Posuzovanou na dobu 3 let od právní moci napadeného rozsudku omezil ve svéprávnosti, jde-li o právní jednání týkající se nakládání se jměním, jehož hodnota přesahuje hodnotu 1 000 Kč, jimiž dochází k realizaci práv a povinností vyplývajících ze zdravotního, důchodového a nemocenského pojištění, na zajištění v hmotné nouzi a státní sociální podporu, a jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby a příspěvku na péči. Opatrovníkem posuzované jmenoval statutární město XY, které je oprávněno a povinno zastupovat posuzovanou, jde-li o právní jednání týkající se nakládání se jměním, jehož hodnota přesahuje hodnotu 1 000 Kč, a jimiž dochází k realizaci práv a povinností vyplývajících ze zdravotního, důchodového a nemocenského pojištění, na zajištění v hmotné nouzi a státní sociální podporu, a jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby a příspěvku na péči (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).

4. Odvolací soud shledal, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nutno změnit, ve smyslu § 60 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), zejména jde-li o záležitosti týkající se rozsahu omezení svéprávnosti posuzované a řešení její rodičovské odpovědnosti. Doplnil dokazování, aktualizoval zjištěné skutečnosti o posuzované a o nezletilých dětech, načež uzavřel, že duševní stav posuzované se od posledního rozhodování o omezení svéprávnosti nezměnil, nadále trpí velmi závažnou duševní poruchou. Od posledního rozhodování o svéprávnosti posuzovaná porodila další tři děti. Z obsahu spisu a obsahu opatrovnického spisu týkajícího se nezletilých dětí posuzované, vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 42 P 135/2023 vyplývá, že posuzovaná a otec nezletilých dětí (hmotněprávní opatrovník posuzované) dlouhodobě zanedbávali lékařskou péči o nezletilé děti, žili v neutěšených podmínkách, včetně nedostatečného zabezpečení základních životních potřeb. Ve vztahu k nezl. AAAAA byla nařízena ústavní výchova, nezletilá BBBBB, CCCCC a DDDDD byli svěřeni do pěstounské péče na přechodnou dobu. K osobním poměrům posuzované bylo zjištěno, že tato nepracuje, nemá žádné příjmy ani dávky státní sociální podpory. Posuzovaná má dluh u zdravotní pojišťovny cca 120 000 Kč, dluh z titulu nesplacené půjčky ve výši 10 000 Kč. Své dluhy posuzovaná (ani prostřednictvím opatrovníka) zásadně nesplácí. V zájmu nezletilých dětí proto odvolací soud rozhodl o omezení výkonu rodičovské odpovědnosti ve smyslu § 870 o. z. ve všech jejích složkách s výjimkou osobního styku s nezletilými dětmi, kde posuzovaná podle aktuálního zjištění neselhávala. Z hlediska principu subsidiarity odvolací soud poměřoval také jaký význam má rozsah a stupeň neschopnosti posuzované postarat se o vlastní záležitosti v podmínkách, v nichž současně žije. Uzavřel, že i nadále přetrvává vážná hrozba újmy posuzované v případě ponechání plné svéprávnosti. V rámci finančního hospodaření a nakládání se jměním, a i s ohledem na rozsah majetku posuzované, odpovídá omezení svéprávnosti při nakládání se jměním, jehož hodnota přesahuje částku 1 000 Kč. Další oblasti, v nichž by bylo nutno zasáhnout výrokem soudu do svéprávnosti posuzované již odvolací soud neshledal. V souladu se změněným rozsahem omezení svéprávnosti rozhodl odvolací soud i o opatrovnictví, kdy vycházel z § 62 a 63 o. z. Ztotožnil se přitom se závěrem soudu prvního stupně, jde-li o nevhodnost stávajícího opatrovníka posuzované – jejího manžela M. L. – k výkonu funkce opatrovníka. Dosavadní opatrovník řádně neplnil své povinnosti, zejména šlo-li o umořování dluhů posuzované. Jiná vhodná osoba coby opatrovník posuzované z řad osob posuzované blízkých nebyla soudu známa, nezbylo tedy než jmenovat statutární město XY jako veřejného opatrovníka. Odvolací soud se vypořádal i s námitkami posuzované stran konfliktu statutárního města XY se zájmy posuzované při vyřizování sociálních dávek a sociálních služeb, a tvrzeným konfliktem procesního opatrovníka nezl. dětí v tomto řízení a statutárního města XY, jež bylo nakonec jmenováno opatrovníkem hmotněprávním, se zájmy posuzované. Uzavřel, že v prvním namítaném střetu rozhoduje orgán veřejné moci nadaný k takovým rozhodnutím v rámci výkonu přenesené státní správy. Pokud by i tak k takové situaci došlo, bylo by možné situaci řešit právě dle § 460 o. z. jmenováním kolizního opatrovníka. V rámci druhého namítaného konfliktu odvolací soud konstatoval, že ke střetu zájmů nedochází, když v dané věci jde o spojení tří (relativně) samostatných řízení (o svéprávnosti, o opatrovnictví, o rodičovské odpovědnosti) se samostatným okruhem účastníků řízení, kde nezletilé děti zastoupené kolizním opatrovníkem statutárním městem XY se neúčastní řízení o opatrovnictví posuzované.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti rozhodnutí odvolacího soudu, v rozsahu výroku I bodů 2) a 3), podala posuzovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého procesního opatrovníka dovolání, jehož přípustnost dovozuje na „dosud dovolacím soudem nevyřešených otázkách“. Tedy (1) Jaký je vztah omezení posuzované nakládat se společným jměním manželů za situace, kdy manžel posuzované není omezen ve svéprávnosti? Do doby, kdy manžel dovolatelky byl jejím opatrovníkem, bylo možné, aby poměrně neformálně docházelo k běžným nákupům v rodině posuzované, když částky nad 1 000 Kč (resp. 400 Kč podle předchozí soudní úpravy omezení její svéprávnosti) mohl za posuzovanou vydávat i její manžel jako opatrovník. Nyní došlo fakticky ke znemožnění nakládat se společným jměním manželů nad částku 1 000 Kč, protože k takovému jednání by bylo třeba souhlasu veřejného opatrovníka. Odvolací soud podle posuzované nevyslovil, zda veřejný opatrovník je zvláštním opatrovníkem pro správu jmění, nebo zda se jedná pouze o jediného opatrovníka, který je oprávněn zastupovat posuzovanou ve vyjmenovaných záležitostech. Poukázala na okolnost, že odvolací soud ve výroku napadeného rozsudku změnil toliko výrok soudu prvního stupně ve věci samé, nedošlo však ke změně dřívějšího rozsudku o omezení svéprávnosti a opatrovnictví posuzované, konkrétně rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 5. 2021, č. j. 42 P 14/2020-116. Upozornila dále, že veřejný opatrovník zastupuje děti posuzované v rámci opatrovnického řízení, které se týká péče o ně samotné a posuzovaná toto důvodně považuje za kolizi v zájmech jejího opatrovníka, který je současně opatrovníkem dětí. Navrhla, aby veřejný opatrovník byl jmenován pouze pro správu majetku posuzované, který je v hodnotě např. nad 20 000 Kč či 40 000 Kč včetně případů, kdy se jedná o společné jmění manželů. Takové řešení označila za souladné s § 464 o. z. Dále vymezila otázku (2) Zda je možné u osob trpících duševní poruchou, která odůvodňuje omezení svéprávnosti, stanovit běžného opatrovníka jako veřejného opatrovníka podle zvláštního zákona v případě, že existuje kolize zájmů posuzovaného a veřejného opatrovníka, který vůči posuzované a její rodině je činný v oblasti samostatné působnosti i v oblasti přenesené působnosti státní správy? Posuzovaná uvedla, že statutární město XY jako veřejný opatrovník v oblasti sociálních dávek a oblasti OSPOD rozhoduje v přenesené působnosti státní správy a v rámci výkonu opatrovnictví osob omezených ve svéprávnosti v samostatné působnosti. Existuje zde systémová podjatost, kdy nelze fakticky oddělit tyto dva okruhy působnosti, i když činnosti vykonávají jiní zaměstnanci. Z tohoto důvodu je jmenování veřejného opatrovníka v běžných záležitostech nesprávné, a proto by měl být manžel posuzované i nadále jejím opatrovníkem. (3) Zda odvolací soud ve výroku svého rozsudku, kterým se mění rozsudek soudu prvního stupně, se musí výslovně vypořádat se všemi výroky soudu, které jsou odvoláním napadeny anebo jsou závislé na výrocích, které jsou odvoláním napadené, anebo zda odvolací soud může svým výrokem změnit pouze některé odvoláním napadené výroky, a ostatní výroky výslovně nezmiňovat? Odvolací soud podle posuzované vůbec ve výrokové části nereagoval na odvolání, kterým posuzovaná nesouhlasila s odvoláním z funkce dosavadního opatrovníka v osobě jejího manžela. Upozornila tak na zřejmý rozpor s ustanovením § 219 až 220 o. s. ř., tedy, že buď konkrétní výrok napadeného rozsudku odvolací soud potvrdí, anebo změní, případně výrok zruší. V rámci posuzovaní této věci se jedná o skutečnost, že odvoláním byly napadeny výroky I až III rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud, aniž výslovně změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně, sám rozhodl o omezení výkonu rodičovské odpovědnosti posuzované, a dále rozhodl o omezení posuzované ve svéprávnosti, jde-li o právní jednání týkající se nakládání se jměním, jehož hodnota přesahuje 1 000 Kč, aniž se dále vyjádřil o dalších výrocích pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně. Posuzované tak nyní není zřejmé, zda jsou jí aktuálně jmenováni dva hmotněprávní opatrovníci, když její manžel nebyl z funkce opatrovníka výslovně odvolán. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a aby byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

7. Vyjádření k dovolání podalo Okresní státní zastupitelství v Kladně, které považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, a navrhlo, aby dovolání posuzované bylo Nejvyšším soudem zamítnuto.

8. Podrobné vyjádření k dovolání podalo rovněž Nejvyšší státní zastupitelství, které má za to, že se dovolatelce nepodařilo otevřít brány dovolacího přezkumu. K dovolací argumentaci nesprávnosti posouzení jmění, s kterým posuzovaná může nakládat, vymezuje otázku velmi nekonkrétně. Nejvyšší státní zastupitelství má za to, že omezení svéprávnosti k nakládání s majetkem, jehož hodnota přesahuje 1 000 Kč zjevně neznemožňuje posuzované právně jednat v běžných záležitostech. V tomto poukázalo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, č. j. 24 Cdo 2837/2019, a vztáhlo na předmětnou věc, kdy odvolací soud určil posuzované limit významně vyšší (v poukázaném rozhodnutí byl peněžní limit 100 Kč vázaný na součet právních jednání realizovaných během jednoho dne) a to nikoli pro souhrn úkonů v určitém časovém úseku, tedy tak, aby se limit ve výsledku fakticky nesnižoval. Ve vztahu k nakládání se společným jměním manželů, resp. při kolizi opatrovníka a manžela posuzované, který není omezen ve svéprávnosti, kdy „by bylo třeba, aby pro každé právní jednání pana L. byl opatřen souhlas veřejného opatrovníka“, označuje za zcela nesrozumitelnou již proto, že rozhodnutí ve věci omezení svéprávnosti je z povahy věci rozhodnutím o způsobilosti samostatně právně jednat jen ve vztahu k posuzované osobě, nikoli ve vztahu k jejímu manželovi, ani rozhodnutím o společném jmění manželů. Jinak řečeno, posuzovaná cílí svoji argumentaci na posouzení otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nijak nezáviselo. Nad rámec uvedeného zmínilo, jak vyplývá z § 714 odst. 1 o. z., že v záležitostech týkajících se společného jmění manželů a jeho součástí, které lze považovat za běžné, právně jednají manželé samostatně. Přitom záležitosti ve smyslu § 714 odst. 1 o. z. týkající se společného jmění a jeho součástí, které nelze považovat za běžné, se nekryjí s běžnými záležitostmi každodenního života ve smyslu § 64 o. z., když první cílí na běžnou správu a majetkovou rovnováhu dispozic v manželství, druhé na neomezitelné minimum autonomie jednání člověka. K dovolací argumentaci nesvéprávného ohledně posouzení osoby veřejného opatrovníka, který je vůči posuzované a její rodině činný v oblasti samostatné působnosti i v oblasti přenesené působnosti státní správy, a to z důvodu existence systémové podjatosti, Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že posuzovaná směšuje systémovou podjatost, která přichází v úvahu při vrchnostenském postupu správních orgánů, resp. úředních osob, a střet zájmů, resp. nezpůsobilost hájit zájmy či ztrátu důvěry opatrovance, které jsou rozhodné pro posouzení výkonu opatrovnictví jakožto institutu soukromého práva. Uvedlo, že výkon funkce veřejného opatrovníka je výkonem přenesené působnosti. A i přestože se v případě veřejného opatrovnictví jedná o přenesenou správu, jde svou povahou o správu nevrchnostenskou a institut soukromého práva. Rozhodné jsou pouze ty okolnosti, které obecně vylučují opatrovnictví, tj. konkrétní střet zájmů, nezpůsobilost hájit zájmy či ztráta důvěry. K dovolací argumentaci nesprávného rozhodnutí odvolacího soudu o rozsahu odvolání posuzované uvedlo, že odvolací soud může ve smyslu § 28 odst. 2 z. ř. s. přezkoumat i jiné než odvoláním napadené výroky. Poukázalo na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1358/2020, přiměřeně rozsudek ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1040/2023), podle které se výrok rozhodnutí vykládá v souvislosti s jeho odůvodněním. Závěrem Nejvyšší státní zastupitelství navrhlo, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, a v případě, že Nejvyšší soud shledá dovolání přípustné, navrhlo, aby rozhodl tak, že dovolání jako nedůvodné zamítne.

III. Přípustnost dovolání

9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. S ohledem na charakter daného řízení vycházel Nejvyšší soud rovněž ze znění § 1 odst. 1, 3 a 4 a § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).

10. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou– účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.

11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Dovolání posuzované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné v části vztahující se k otázce 1) v podobě nesprávného posouzení jmění, s kterým posuzovaná může nakládat, konkrétně jaký je vztah omezení posuzované nakládat se jměním za situace, kdy manžel posuzované není omezen. Úkolem Nejvyššího soudu není řešení akademických či spekulativních otázek (byť Nejvyšším soudem dosud neřešených), ani podávání metodického výkladu ustanovení právního předpisu, nýbrž podat řešení konkrétních otázek hmotného či procesního práva, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, nebo ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017). Ze strany dovolatelky se jedná o argument zdůrazňující potřebu rozhodnout v této otázce tak, aby opatrovníkem byl její manžel. Tímto však dovolatelka nevymezuje otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo. Odvolací soud tuto otázku neřešil jako otázku nosnou pro své rozhodnutí a ani ji řešit nepotřeboval; její posouzení by v poměrech projednávané věci mělo toliko povahu úvahy obecné, respektive akademické. Nejvyšší soud k vymezení rozsahu, v jakém byla soudem způsobilost posuzované samostatně právně jednat omezena pro oblast občanskoprávních majetkových vztahů (bod 2 výroku I napadeného rozhodnutí), neshledává důvod se od závěrů přijatých v rozsudku ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1465/2020, a ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2837/2019, odchýlit. Odvolací soud (a i soud prvního stupně) stanovil výši peněžního limitu se zřetelem k subjektivnímu hledisku vyjadřujícímu majetkové poměry posuzované, tak aby posuzovaná nebyla omezena v běžných záležitostech každodenního života (srovnej body 34 až 37 napadeného rozhodnutí), a to, aniž by manžel posuzované byl sám napadeným rozsudkem jakkoliv omezen jednat v záležitostech společného jmění manželů tam, kde každý z nich může jednat (s účinky pro oba manžele) samostatně.

14. Obdobně otázka 2) ohledně nesprávného posouzení osoby veřejného opatrovníka, když zde existuje kolize zájmů posuzované a veřejného opatrovníka, který vůči posuzované a její rodině je též činný v oblasti samostatné působnosti i v oblasti přenesené působnosti státní správy, také nemůže přípustnost založit. Ze strany dovolatelky se i zde jedná o argument zdůrazňující potřebu rozhodnout v této otázce tak, aby opatrovníkem byl její manžel. Dovolatelka v tomto směru zpochybňuje skutkové a hodnotící závěry odvolacího soudu. Odvolací soud se s tímto právním posouzením vypořádal ve svém rozhodnutí (srovnej jeho body 50 až 52) tak, že se opatrovník při výkonu funkce může v určitých situacích zcela přirozeně dostávat do určitého konfliktu zájmů s opatrovancem, a to i v namítaném hmotněprávním konfliktu statutárního města XY, kde posuzovaná vystupuje jako žadatelka sociálních dávek a sociálních služeb. Poznamenal, že takovou situaci právě řeší § 460 o. z., podle něhož, dojde-li k takovému střetu, anebo hrozí-li takový střet, jmenuje soud zastoupenému jen pro ten případ kolizního opatrovníka. Ve vztahu k veřejnému opatrovnictví dovolací soud ve své dřívější judikatuře vyložil, že již samotná právní úprava podstatně upozaďuje obavu z nenaplnění účelu opatrovnictví z toho důvodu, že by veřejný opatrovník upřednostňoval ochranu svých zájmů před zájmy opatrovance, který by tím byl poškozen. Zákon předpokládá výkon opatrovnické funkce osobou k tomu odborně způsobilou (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 24 Cdo 26/2019, a obdobně též v usnesení ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1617/2016, a ze dne 22. 8. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2181/2023, ze dne 26. 1. 2026, sp. zn. 24 Cdo 3024/2025). K veřejnému opatrovnictví, jako nevrchnostenské státní správě vykonávané v přenesené působnosti, se ve svém rozhodnutí ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. Komp 3/2018, zabýval tzv. zvláštní senát zřízený pro řešení kompetenčních konfliktů a působící při Nejvyšším správním soudu. Vyložil, že veřejné opatrovnictví je projevem pomoci a ochranné funkce státu. Osoba neschopná obstarat své záležitosti nesmí zůstat bez ochrany. Tu v posledku, pokud tu není nikdo jiný, zajistí stát (§ 471 odst. 2 o. z.), který chrání zájmy a práva opatrovance, a jedná se tak z jeho strany o ochranu zájmů osoby a člověka jako takového.

15. Je třeba poukázat na skutečnost, že jak judikatura, tak doktrína zdůrazňují nezbytnost přistupovat, ve věcech omezení svéprávnosti, ke každému případu individuálně, vzít v úvahu jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Soud je povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech posuzovaného člověka, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky apod. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6047/2017, ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3064/2019, nebo ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2612/2020).

16. V souladu s výše uvedeným odvolací soud (stejně jako před ním i soud prvního stupně) přesvědčivě vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil a se kterými závěry soudu prvního stupně se ztotožnil a vycházel z nich stran opatrovnictví. Odvolací soud pečlivě zohlednil vhodnost opatrovníka posuzované. Z obsahu spisu vyplynulo, že dosavadní opatrovník, manžel posuzované, pan M. L. soustavně neplnil své povinnosti, zejména šlo-li o řešení dluhů posuzované. Vzhledem k tomu, že soudu nebyla známa jiná blízká osoba coby vhodný opatrovník posuzované a ani sama posuzovaná žádnou takovou osobu neoznačila a nevyjádřila žádné přání (vyjma jejího manžela, kterého za odpovídajícího opatrovníka nepovažoval naopak soud) nezbylo než jmenovat opatrovníka veřejného. Odvolací soud tak vycházel z ustanovení § 62, 63 a 471 o. z.

17. Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci však bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky 3), kterou dovolatelka formulovala ve vazbě na konkrétní okolnosti projednávané věci. Pro účely dovolacího přezkumu ji lze obecněji formulovat jako otázku, zda soud v řízení o omezení svéprávnosti, při jeho přezkumu (pro změnu okolností), kdy posuzuje vhodnost jmenování hmotněprávního opatrovníka posuzovaného, musí samostatným výrokem rozhodnout též o odvolání dosavadního opatrovníka. Současně nebyla jednoznačně vyřešena v judikatuře dovolacího soudu ani související subotázka, kdy a za jakých podmínek je soud povinen změnit dřívější pravomocné rozhodnutí v otázce svéprávnosti a opatrovnictví. Vzhledem k tomu, že posouzení obou těchto dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešených otázek bylo v projednávané věci pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (určující), dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání posuzované proti napadenému rozsudku je ve vztahu k oběma uvedeným otázkám podle § 237 o. s. ř. přípustné.

IV. Důvodnost dovolání

18. V průběhu dovolacího řízení odvolací soud, na základě pokynu Nejvyššího soudu, usnesením ze dne 28. 5. 2026, č. j. 24 Co 297/2024-475, rozhodl o opravě chybné číslice „5“ v odůvodnění napadeného rozsudku v odstavci 44 tak, že se nahradila správnou číslicí „3“. Konkrétně se jedná o číslici vymezující soudem stanovenou délku omezení svéprávnosti posuzované, tak aby předmětná část odůvodnění byla v souladu s výrokem rozsudku (neboť do té doby nebylo zřejmé, zda došlo k písařskému pochybení ve výroku rozsudku anebo v jeho odůvodnění). Dovolacímu soudu byl spis následně vrácen dne 24. 6. 2026 k rozhodnutí o dovolání posuzované.

19. Po přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 242 o. s. ř., a s přihlédnutím k vadám uvedeným v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.

20. Podle ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“, nestanoví-li tento zákon jinak, použije se občanský soudní řád.

21. Podle ustanovení § 155 odst. 1 o. s. ř. obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku.

22. Podle § 27 z. ř. s. výrok pravomocného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o statusové věci fyzické nebo právnické osoby, je závazný pro každého.

23. Podle § 46 z. ř. s. nebylo-li řízení o svéprávnosti zastaveno podle § 35 odst. 2, soud zahájí řízení ve věcech opatrovnictví člověka a řízení spojí.

24. Podle § 60 o. z. změní-li se okolnosti, soud své rozhodnutí bezodkladně změní nebo zruší, a to i bez návrhu.

25. Podle § 62 o. z. v rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka. Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebě i k podnětům osob opatrovanci blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi.

26. Podle § 463 odst. 1 a 2 o. z. opatrovníka jmenuje soud; současně určí rozsah opatrovníkových práv a povinností. Osoba, které byl opatrovník jmenován, se na dobu trvání opatrovnictví stává opatrovancem. Požádá-li o to opatrovník, soud ho odvolá; soud opatrovníka odvolá i v případě, že neplní své povinnosti. Zároveň opatrovanci jmenuje nového opatrovníka.

27. Předně, ve vztahu k řízení o opatrovnictví posuzované, bylo rozhodováno v souvislosti se změnou poměrů v řízení o omezení svéprávnosti a o opatrovnictví, a to s poukazem na výše uvedený podnět Okresního státního zastupitelství v Kladně.

28. Z citovaných ustanovení z. ř. s. vyplývá, že řízení o opatrovnictví tvoří samostatnou část řízení spojeného s řízením o svéprávnosti. Samostatnost obou řízení se projevuje zejména v jejich odlišném předmětu: v řízení o svéprávnosti soud rozhoduje o existenci, rozsahu a době omezení způsobilosti člověka samostatně právně jednat; v řízení o opatrovnictví rozhoduje o osobě opatrovníka a o rozsahu jeho práv a povinností. Obě tato řízení jsou statusovými věcmi člověka (jsou způsobilá ovlivnit osobní stav člověka), a ze své podstaty jsou tak taková rozhodnutí závazná pro každého. Ačkoli jde o řízení samostatná, jejich obsahová provázanost je nepochybná. Omezení svéprávnosti a opatrovnictví jsou v tomto smyslu spojenými nádobami: rozsah zástupčího oprávnění opatrovníka musí vždy odpovídat rozsahu, v němž byla omezena svéprávnost opatrovance.

29. Změní-li se po právní moci rozsudku okolnosti rozhodné pro omezení svéprávnosti, soud podle § 60 o. z. své předchozí rozhodnutí (o svéprávnosti) bezodkladně změní nebo zruší, a to i bez návrhu. Porovná přitom okolnosti, z nichž vycházel při předchozím rozhodnutí, s okolnostmi aktuálními a ve výroku přesně vyjádří rozsah omezení svéprávnosti. Nové rozhodnutí nemůže logicky vedle původního obstát bez náležitého vymezení jejich vzájemného vztahu; jen tak je zřejmé, jaký rozsah omezení svéprávnosti je nadále účinný. Požadavek jednoznačnosti a srozumitelnosti výroku nového rozhodnutí je umocněn zejména v řízeních týkajících se zranitelných osob, jimiž jsou nejen osoby soudem omezené ve svéprávnosti, ale i osoby se svéprávností omezenou přímo ze zákona (nezletilí). Rovněž třetí osoby (včetně orgánů veřejné moci) by měly z výroku rozhodnutí soudu jednoduše zjistit, zda vůbec a případně v jakém rozsahu zůstává nově přijatým rozhodnutím nedotčeno dřívější pravomocné rozhodnutí soudu. Nové rozhodnutí pak v zásadě působí s účinky ex nunc, tedy až zpravidla od okamžiku jeho právní moci.

30. Pro úplnost dlužno dodat, že odlišně se postupuje jen ve zcela výjimečném případě, a to pokud vyšlo najevo, že podmínky pro omezení svéprávnosti nebyly ve skutečnosti při původním rozhodování naplněny. Zákonodárce pro ten případ v § 42 z. ř. s. stanoví specifický postup, kdy zrušení rozhodnutí podle tohoto ustanovení působí ex tunc.

31. Procesní základ vzájemné provázanosti řízení o opatrovnictví s řízením o svéprávnosti vychází z § 46 z. ř. s., kdy soud zahájí řízení ve věcech opatrovnictví a spojí je s řízením o svéprávnosti. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1739/2020, bylo konstatováno, že řízení o svéprávnosti a o opatrovnictví jsou sice dvě samostatná řízení s odlišným okruhem účastníků, jejich povinné spojení se však promítá v tom, že při omezení svéprávnosti soud současně jmenuje posuzovanému opatrovníka a určí rozsah jeho zástupčí činnosti, který je vždy podmíněn rozsahem omezení svéprávnosti.

32. Obecně v řízení, v němž je opětovně posuzován rozsah omezení svéprávnosti (ať už jde o řízení vyvolané na návrh nebo zahájené soudem z úřední povinnosti, včetně tzv. periodického přezkumu podle § 59 odst. 2 o. z.) postačuje pro změnu dřívějšího rozhodnutí i méně výrazná (prostá) změna okolností, může-li odůvodnit změnu v rozsahu omezení svéprávnosti (srovnej obdobně stanovisko býv. Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1977, sp. zn. Cpj 160/76, uveřejněné pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3488/2020) [a to na rozdíl od podmínek změny rozhodnutí v případech uvedených v ustanovení § 163 odst. 1 o. s. ř., v nichž se vyžaduje podstatná změna okolností].

33. Je-li zjištěno, že nedošlo k žádné změně poměrů, ať už jde o posouzení otázky míry svéprávnosti nebo opatrovnictví posuzovaného, soud zamítne návrh na změnu rozhodnutí nebo na navrácení svéprávnosti (§ 35 odst. 3 z. ř. s.), popř. rozhodne o prodloužení doby (stávajícího) omezení [§ 59 odst. 2 věta druhá o. z.], aniž by bylo třeba ve výroku rozhodovat o opatrovníkovi. Dřívější rozsudek bude současně ve výroku nového rozsudku změněn jen co do délky trvání omezení svéprávnosti.

34. Při zjištěné změně poměrů má soud v řízení o svéprávnosti ve výroku pozdějšího rozhodnutí identifikovat a změnit předchozí rozhodnutí v rozsahu, v němž nově vymezuje omezení svéprávnosti. Pozdější pravomocné rozhodnutí v tom rozsahu, v němž jeho výrok nově (odlišně) vymezuje práva a povinnosti (ať už v otázce svéprávnosti nebo opatrovnictví) nemůže obstát vedle obsahově odlišného výroku dřívějšího rovněž pravomocného rozhodnutí. V tom rozsahu, v němž nemohou obě rozhodnutí vedle sebe koexistovat, je nezbytně nutné vyslovit, že nové rozhodnutí (buď zcela nebo v konkrétně vymezeném rozsahu) mění rozhodnutí dřívější. Jen tak je bez pochybností patrné, jaký rozsah omezení a jaké opatrovnické oprávnění aktuálně platí a jaký je vzájemný vztah dřívějšího a pozdějšího rozhodnutí. Omezení svéprávnosti, stejně jako osoba opatrovníka a rozsah jeho oprávnění jsou přijímána ve formě rozhodnutí, jež se vydává cum clausula rebus sic stantibus, tedy s výhradou možné změny poměrů, a proto je vždy nutné jednoznačně vymezit jeho vztah k předchozímu rozhodnutí. Navíc esenciální náležitostí meritorního výroku je, že v něm vymezený obsah rozhodnutí (stanovení ukládaných povinností nebo právního vztahu či práva atd.) je formulován určitě a srozumitelně. Tento obecný požadavek na kvalitu rozsudečného výroku doléhá nepochybně i na rozsudek vydaný ve věci svéprávnosti a nebo opatrovnictví (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1465/2020).

35. Při zjištěné změně okolností podle § 60 o. z., která odůvodňuje změnu samotného rozhodnutí o omezení svéprávnosti, zejména jeho rozsahu, musí logicky dojít nepochybně i ke změně rozsahu zástupčího oprávnění dosavadního opatrovníka. Jeho jmenování dřívějším pravomocným rozsudkem zůstává novým rozhodnutím v popisované situaci zásadně nedotčeno. Právní úprava totiž preferuje kontinuitu opatrovnictví a každý zásah do již ustaveného opatrovnického vztahu musí být opřen o podstatné důvody týkající se ochrany práv a zájmů opatrovance. Není proto nutné ve výroku nového rozhodnutí stávajícího opatrovníka znovu jmenovat ani „potvrzovat“ či dokonce „ponechávat v platnosti“. Postačí, aby soud pouze v odůvodnění svého rozhodnutí jasně uvedl, že opatrovníkem nadále zůstává na základě dřívějšího pravomocného rozhodnutí dosavadní opatrovník, vyloží skutkové a právní důvody tohoto závěru, s tím, že nebyly zjištěny okolnosti odůvodňující zásah do osoby opatrovníka. Ve výroku rozsudku soud naopak uvede, jaká má v souvislosti se změnou rozsahu svéprávnosti stávající opatrovník nově vymezená práva a povinnosti týkající se jeho zástupčího oprávnění. Tím není dotčeno oprávnění soudu i v tomto řízení přezkoumat výkon opatrovnictví, stanovisko opatrovance a případné relevantní změny poměrů opatrovníka; není-li dán důvod pro odvolání dosavadního opatrovníka (§ 463 odst. 2 o. z.), soud o tom žádný zvláštní výrok nečiní. Naopak shledá-li soud, že má být dosavadní opatrovník s ohledem na některý z výše uvedených důvodů odvolán, učiní tak ve výroku svého rozhodnutí a současně jmenuje opatrovníkem jinou vhodnou osobu. I zde současně uvede, že v tomu odpovídajícím rozsahu je měněn dřívější rozsudek (jeho konkrétní výroky).

36. Stejně tak soud postupuje ve vztahu k osobě opatrovníka i v řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti: pokud soud rozhodne, že omezení svéprávnosti je třeba zachovat ve stejném rozsahu a prodlužuje se pouze doba jeho trvání, pak o dosavadním opatrovníkovi, pokud není dán důvod k jeho odvolání, soud ve výroku pozdějšího rozsudku nerozhoduje.

37. Opatrovník může být odvolán v samostatném (či spojeném) řízení ve věcech opatrovnictví člověka, aniž by soud zasáhl do omezení svéprávnosti opatrovance. Takové rozhodnutí je namístě, jestliže se potřeba změny týká výlučně osoby opatrovníka, výkonu jeho funkce, nikoli podmínek, rozsahu či doby omezení svéprávnosti posuzovaného. Soud v takovém případě výrokem rozhodnutí rozhodne o odvolání dosavadního opatrovníka a současně jmenuje opatrovanci nového opatrovníka (§ 463 odst. 2 o. z.). Nutno zdůraznit, že důvody pro odvolání opatrovníka uvedené v § 463 odst. 2 o. z. (neplnění povinnosti opatrovníkem, žádost opatrovníka) nepředstavují uzavřený výčet. Odvolání opatrovníka soudem může odůvodnit také to, že přestal splňovat zákonné předpoklady pro výkon funkce, zejména není-li již sám plně způsobilý právně jednat nebo je-li mezi jeho zájmy a zájmy opatrovance trvalý a závažný střet, který nelze vyřešit jmenováním kolizního opatrovníka podle § 460 o. z. nebo požádá-li důvodně opatrovaný o jmenování jiného opatrovníka (§ 62 věta druhá o. z.). Takový závěr ústící v odvolání dosavadního opatrovníka a jmenování nového vždy vyžaduje konkrétní, přesvědčivě odůvodněné a podstatné důvody. Z odůvodnění rozhodnutí musí být zřejmé, proč jsou jednání či opomenutí opatrovníka natolik závažná, že další výkon funkce není žádoucí, i když jednotlivě nemusí představovat přímé porušení zákonné povinnosti, popř. jaké jiné důvody (výše uvedené) vedly soud k odvolání opatrovníka. Samotná skutečnost, že se objeví jiná osoba, která by mohla být pro funkci opatrovníka vhodnější, odvolání dosavadního opatrovníka sama o sobě neodůvodňuje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2026, sp. zn. 24 Cdo 2069/2025).

38. Nejvyšší soud proto uzavírá, že nedochází-li pozdějším rozhodnutím ke změně osoby opatrovníka, soud o tom žádný samostatný výrok nevydává. Osoba dříve jmenovaná posuzovanému opatrovníkem může být odvolána jen výrokem rozhodnutí soudu, a současně musí být posuzovanému jmenován opatrovník nový. Při změně rozsahu (či navrácení) svéprávnosti a stejně tak při jakékoliv změně osoby opatrovníka nebo rozsahu jeho zástupčího oprávnění musí výrok pozdějšího rozhodnutí obsahovat též údaj o tom, v jakém konkrétním (přesně vymezeném) rozsahu je tím měněno dřívější pravomocné rozhodnutí.

39. Zbývá dodat, že podání odvolání proti výroku rozhodnutí o odvolání dosavadního opatrovníka má pro svoji procesní provázanost suspenzivní účinky i ve vztahu k výroku o jmenování nového opatrovníka (ve smyslu § 206 odst. 2 věta druhá o. s. ř. ve spojení s § 28 z. ř. s.). Naopak podání odvolání jen proti výroku o jmenování nového opatrovníka, nemá vliv na právní moc výroku o odvolání dosavadního opatrovníka, pokud nebyl odvoláním též napaden, v případném mezidobí se uplatní úprava § 468 o. z.

40. V projednávané věci soudy nižších stupňů při změně rozsahu omezení svéprávnosti zcela správně posuzovaly, kdo má být opatrovníkem posuzované pro nově vymezený rozsah jejího omezení. Z jejich skutkových zjištění vyplývá, že dosavadní opatrovník řádně neplnil své povinnosti, zejména neřešil dluhy posuzované a nepředkládal soudu řádné zprávy o opatrovanci. Tyto skutečnosti byly rozhodné při úvaze, zda jej „ponechat“ opatrovníkem pro změněný rozsah omezení, a odůvodňovaly závěr, že takovým opatrovníkem manžel posuzované být nemá a má být naopak s poukazem na neplnění svých povinností podle § 463 odst. 2 o. z. odvolán. Přesto bylo z důvodů vylíčených výše namístě, aby odvolací soud vedle jmenování nového opatrovníka výslovně odvolal i opatrovníka stávajícího.

41. Důvodnost dovolání v poměrech projednávané věci je založena v rozsahu vytýkané neurčitosti výroku o změně předchozího rozhodnutí o omezení svéprávnosti a o opatrovnictví. Odvolací soud měl, jak rozebráno výše, ve výroku svého rozsudku výslovně vyjádřit, že se jeho rozhodnutím mění dřívější rozsudek o omezení svéprávnosti, a v návaznosti na to i bez dalšího opatrovnictví. Tím by odstranil možnou pochybnost (účastníků či třetích osob) o tom, zda vedle výroku o novém omezení svéprávnosti a výroku o jmenování nového opatrovníka nadále působí i výrok předchozího pravomocného rozhodnutí soudu o opatrovnictví (jak na to ostatně poukazuje i samotná dovolatelka). Jednoznačné vymezení vztahu nového a dřívějšího rozhodnutí je nezbytné z důvodu, aby bylo každému, koho se to týká (viz např. § 27 z. ř. s.) zřejmé, jaký rozsah omezení svéprávnosti a které opatrovnické oprávnění jsou aktuálně účinné. Za daného stavu, byť z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (a i soudu prvního stupně) je zřejmé, že ve vztahu k otázce opatrovnictví byly soudem důsledně posouzeny zjištěné skutečnosti a relevantně vysvětlená zjištění právně rozhodných okolností ve vazbě na příslušná ustanovení aplikovaného právního předpisu, nelze odvolacím soudem formulovaný výrok, co do otázky opatrovnictví, považovat za vyčerpávající z hlediska požadavků plynoucích z § 155 odst. 1 o. s. ř., § 27 z. ř. s. a § 60 o. z.

42. Protože dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není, byť jen při řešení těchto parciálních procesních otázek správný, a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud, maje na zřeteli zásadu, že ochrana práv účastníků občanského soudního řízení má být rychlá (§ 6 o. s. ř.), postupoval ve smyslu § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že sám změnil v potřebném rozsahu rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2025, č. j. 24 Co 297/2024-377, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 5. 2026, č. j. 24 Co 297/2024-475. Nová formulace jeho výroku odpovídá požadavku, aby bylo zřejmé, které konkrétní výroky předchozího rozsudku jsou s účinky k okamžiku právní moci pozdějšího rozsudku změněny, a které naopak zůstaly nedotčeny; současně upřesnil vzájemně provázaný výrok o odvolání dosavadního opatrovníka a jmenování nového.

43. Dovolací soud v té souvislosti na okraj poukazuje na nesprávnou praxi některých (zejména nalézacích) soudů, jež (stejně jako soud prvního stupně ve výroku IV svého rozsudku vydaného v této věci) nepřesně vyslovují, že novým rozsudkem došlo ke změně (celého) předchozího rozsudku, když přinejmenším výroky o náhradě nákladů původního řízení, jež nejsou nikdy vydávány s výhradou změny poměrů, dotčeny evidentně novým rozhodnutím býti nemohou. Již z toho je zřejmé, že je třeba věnovat formulaci rozsudečného výroku pozdějšího rozhodnutí v těchto statusových věcech odpovídající pozornost. Rovněž lze dodat, že jde o řízení nesporné, které může být zahájeno i bez návrhu, v němž Nejvyšší soud není vázán rozsahem dovolání (§ 30 odst. 2 z. ř. s.), přičemž způsob vypořádání vzájemných práv a povinností zde vyplývá z právního předpisu (§ 153 odst. 2 o. s. ř.) a nakonec i samotný soud prvního stupně, jehož rozhodnutí napadeným rozsudkem přezkoumával odvolací soud, otázku vztahu dřívějšího a nového rozhodnutí soudu, stejně jako problematiku odvolání dosavadního a jmenování nového opatrovníka výslovně řešil.

44. Protože tento rozsudek Nejvyššího soudu v nezbytném rozsahu zčásti mění rozsudky soudů nižších stupňů (čímž bez dalšího vzaly zcela za své i nákladové výroky v nich obsažené), byl povinen tzv. originárně rozhodnout o všech dosavadních nákladech řízení účastníků.

45. S ohledem na ustanovení § 23 z. ř. s. a § 43 z. ř. s. ve spojení s ustanovením § 243b o. s. ř. a vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud (stejně jako soud prvního stupně a soud odvolací) neshledal žádné mimořádné důvody, které by měly vést k výjimečnému přiznání náhradového práva některému z účastníků nebo státu, nebylo žádnému z účastníků řízení ani České republice přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani soudem druhého stupně a dovolacím soudem.

46. O nárocích soudem jmenovaného opatrovníka pro řízení advokáta JUDr. Iva Palkosky na odměnu a náhradu hotových výdajů rozhodne na základě § 140 odst. 2 o. s. ř. soud prvního stupně poté, co bude řízení pravomocně skončeno.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. 8. 2026 JUDr. David Vláčil předseda senátu