24 Cdo 572/2026-79

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. ve věci umístěné I. Š., zastoupené ustanoveným opatrovníkem pro řízení Mgr. Petrem Šmídem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Komenského 1321/1, za účasti zdravotního ústavu Psychiatrické nemocnice XY, identifikační číslo osoby XY, se sídlem v XY o vyslovení přípustnosti převzetí umístěné do zdravotního ústavu, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 23 L 589/2025, o dovolání posuzované proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 29. 8. 2025, č. j. 54 Co 227/2025-41, takto:

Výrok

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Jihlavě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 31. 7. 2025, č. j. 23 L 589/2025-7, vyslovil, že k převzetí umístěné I. Š. (dále jen „umístěná“), do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů a tyto důvody trvají (výrok I). Zdravotnímu ústavu dále uložil, aby sdělil Okresnímu soudu v Jihlavě ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení tohoto usnesení, zda je umístěná I. Š., nadále omezena ve styku s vnějším světem (výrok II).

2. Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně v jeho výroku I potvrdil.

3. Takto soudy obou stupňů rozhodly v rámci první fáze tzv. detenčního řízení, když dospěly k závěru, že v rozhodné době byl pobyt umístěné mimo zdravotní ústav nebezpečný pro ni a zejména pro její okolí, pročež byly splněny podmínky zákona (vtělené do § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011, o zdravotních službách, dále jen „zákon“). Soud prvního stupně konkrétně uvedl, že posuzovaná napadala lidi „ve vesnici“ (míněna obec XY), opakovaně a úmyslně na ně mimo jiné najížděla osobním vozidlem. Několika svědky bylo potvrzeno, že najížděla též na sedmnáctiletého chlapce, který před ní musel uskočit z vozovky do příkopu. Po pokusu o komunikaci s posléze umístěnou z její strany eskalovala verbální agrese a následně se pokusila přes výzvy policie o únik z místa zásahu. Při přijetí do zdravotního ústavu s lékaři umístěná nespolupracovala, křičela, byla agresivní, bylo nutno ji omezit fixačními pásy na terapeutické izolaci. Proběhlé události umístěná popírá a je zcela nekritická ke svému chování. Pravděpodobně se u ní projevuje paranoidní bludná produkce. Umístěná rovněž při přijetí do zdravotního ústavu jevila podle ošetřujících lékařů známky duševní choroby (akutní přechodové psychotické poruchy převážně s bludy) a ohrožovala bezprostředně a závažným způsobem své okolí. Druh a stupeň duševní choroby umístěné byl dle závěru soudu prvního stupně takový, že vyžadoval zbavení osobní svobody umístěné. Užití jiného, méně restriktivního opatření než nedobrovolné hospitalizace, nebylo podle něj možné.

4. Odvolací soud v podstatném rozsahu doplnil dokazování a přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, když dále akcentoval, že již z oznámení o převzetí umístěné do ústavní péče bylo patrno, že umístěná trpí paranoidní bludnou produkcí, kterou částečně disimiluje, je emotivně labilní směrem do agrese. V obci, v níž žije, napadala opakovaně spoluobčany, a to tím způsobem, že na ně například najížděla autem. Pacientka byla negativistická, své jednání popírala, eskalovala verbální agrese, a to i za použití hrubých vulgarit vůči svému okolí. Po příjezdu záchranné služby odmítla vyšetření, s obtížemi byla umístěna na transportní lehátko s nutností pout a fixace pásy, pro psychotickou ataku byla odvezena na urgentní příjem Nemocnice XY, pro pokračující agresivitu pak byla tamním lékařem odeslána do Psychiatrické nemocnice v XY, kde i nadále popírala proběhlé události s tím, že jí naopak všichni ostatní křivě obviňují. Umístěná závadové chování popírá a bagatelizuje jeho následky, naopak sama se cítí být obětí svého okolí, ve zdravotním ústavu s lékaři nespolupracovala, odmítala medikaci i následnou hospitalizaci, byla agresivní.

5. Ze zjištění učiněných (a podrobně rekapitulovaných) odvolacím soudem plyne, že umístěná podle sdělení občanů dané obce, včetně starosty, dle sdělení svědků incidentu i nejbližších rodinných příslušníků (jejichž rad posuzovaná ke své újmě rovněž nedbá) v minulosti opakovaně obtěžovala spoluobčany svým chováním, které bylo nepředvídatelné a místy nebezpečné, když kupř. v nočních a brzkých ranních hodinách vjížděla na soukromé pozemky, do oken spoluobčanů svítila baterkou či reflektory svého vozidla, blokovala provoz v obci, když např. úmyslně stála vozidlem v křižovatkách, pronásledovala a „vybržďovala“ jiná vozidla, stejným vozidlem najížděla na své spoluobčany, což vyvolávalo u veřejnosti obavy o bezpečnost, přičemž tyto incidenty byly průběžně oznamovány starostovi obce. Dne 24. 7. 2025, během dopoledne, obdržel starosta obce čtyři telefonické stížnosti od občanů na chování umístěné, téhož dne ohrožovala též nezletilého O. L., do nějž najížděla autem, což se opakuje poměrně pravidelně. Jednání umístěné všichni zainteresovaní svědci incidentu popisovali jako zpočátku relativně klidné, byť celkově nepřirozené s tím, že po krátké době začala být umístěná verbálně agresivní, její jednání nakonec přešlo až do nekontrolovatelných skřeků.

6. Odvolací soud připomenul, že nebezpečí opakovaného jednání umístěné pro okolí je o to horší, že většina incidentů se odehrávala za volantem motorového vozidla. Pro nedostatek spolupráce i ve zdravotním ústavu při hospitalizaci umístěná trpěla duševním onemocněním s příznaky psychotické poruchy s bludy, s převážně paranoidně persekučními a kverulačními a dyslogismy v myšlení. Pod vlivem bludů pak dle názoru odborníků – psychiatrů – je umístěná nebezpečná nejenom svému okolí, ale i sama sobě. Pokud jako alternativu umístěná navrhovala opatření ve formě „odebrání řidičského oprávnění“, pak k tomu odvolací soud dodal, že tento postup by nemohl zaručit, že by umístěna motorové vozidlo i přesto neřídila. Tuto obavu podporuje i její chování poté, kdy jí „léčebna“ umožnila strávit víkend v rodinném prostředí a umístěna i přesto, že jí to bylo lékaři výslovně zakázáno, se dožadovala přes protesty nejbližších rodinných příslušníků umožnění jízdy autem.

7. Usnesení odvolacího soudu umístěná (dále též „dovolatelka“) napadla v rozsahu jeho výroku I dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

9. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. ovšem není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává až tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

11. Přestože je dovolání sepsáno na náležité úrovni a je vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi, pak jím předestřená otázka, zda bylo možno ve smyslu § 38 odst. 1 písm. b) zákona nahradit detenci pro umístěnou méně omezujícím opatřením, zejména ve formě dočasného odebrání řidičského průkazu, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.

12. S dovolatelkou je možné souhlasit v tom, že k rozhodnutí o naplnění zákonných podmínek nedobrovolné hospitalizace zásadně nepostačuje skutečnost, že pacient trpí duševní poruchou (případně jeví známky duševní poruchy nebo je pod vlivem návykové látky), nýbrž k této skutečnosti musí přistoupit ještě další skutečnost či skutečnosti, spočívající v konkrétním chování nebo jednání pacienta, z něhož lze dovodit, že pacient bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí; dále musí být prokázáno, že hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nebylo možno odvrátit jinak (srov. ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 24 Cdo 268/2024, nebo usnesení ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 352/2022; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 24 Cdo 556/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 24 Cdo 438/2023, a také nález Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 2667/21). Rozhodnutí soudu musí přitom vždy obsahovat řádné a vyčerpávající odůvodnění, v čem je spatřováno naplnění všech výše uvedených hmotněprávních podmínek zákonnosti zbavení osobní svobody podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1974/14, obdobně pak nález ze dne 1. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 563/06). Rovněž podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) má článek 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva o lidských právech“) chránící právo na osobní svobodu v demokratické společnosti vrcholný význam (rozsudek ESLP ze dne 26. 5. 2011 ve věci Ťupa proti České republice, stížnost č. 39822/07, § 45).

13. Ve svém rozsudku ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2368/2024, dovolací soud dále vysvětlil, že zákonem předjímané ohrožení umístěného nebo jeho okolí musí být ošetřujícím lékařem při přijetí pacienta dostatečně identifikováno a následně musí být v návazném rozhodnutí soudu o tom, že k převzetí (popř. k dalšímu držení) pacienta došlo ze zákonných důvodů, podrobně popsáno, není však vyloučeno – aby s ohledem na známé okolnosti – šlo o ohrožení vysoce pravděpodobné (založené na jeho tzv. potencialitě). Zákon o zdravotních službách vychází z principu prevence a bylo by proti jeho smyslu s detencí v každém jednotlivém případě vyčkávat až do doby, než pacient bude skutečně v důsledku duševní poruchy či pod vlivem omamných prostředků vykonávat činnost, kterou bezprostředně zasáhne některou ze zákonem chráněných hodnot, zejména život, zdraví nebo lidskou důstojnost. Nedávalo by kupř. rozumný smysl, aby osoba s podezřením na duševní poruchu, která vyhrožuje svému okolí vážnými následky na zdraví byla proti své vůli umístěna do zdravotního ústavu až teprve tehdy, kdy by své výhrůžky zcela nebo i jen zčásti naplnila. Řečeno jinak: detenční řízení slouží k předcházení předpokládaným závažným následkům jednání osoby s duševní poruchou (nebo jejími známkami), popř. osoby pod vlivem návykové látky, a je třeba vždy podrobně a s respektem ke všem známým skutečnostem pečlivě porovnávat, jaké základní hodnoty jsou v příslušném řízení v sázce, zejména jde-li o život a zdraví samotného pacienta, popř. jiných osob, na straně jedné a právo na osobní svobodu na straně druhé.

14. Dovolatelka především namítá, že hrozbu újmy na zdraví ve vztahu k třetím osobám bylo možno odvrátit odnětím či zadržením řidičského průkazu. K dané materii se v nedávné době vyjádřil Ústavní soud, a to ve svém nálezu ze dne 8. 1. 2026, sp. zn. I. ÚS 1114/25, kdy obecným soudům uložil, aby při posuzování oprávněnosti nedobrovolné hospitalizace své závěry činily nejen na důkazech svou povahou odborných (výpovědi lékařů a znalců, znalecké posudky, lékařské zprávy), ale též přihlédly i k dalším dostupným důkazům. Především musí soudy zvážit relevantní tvrzení a důkazy předkládané osobou umístěnou do nedobrovolné hospitalizace a s těmito se také vypořádat. Je výlučně úkolem soudů, aby posoudily, zda došlo k naplnění hmotněprávních podmínek nedobrovolné hospitalizace, a to za pečlivého zvážení provedených důkazů, požadavku restriktivního výkladu podmínek přípustnosti nedobrovolné hospitalizace jako výjimky ze základního práva na osobní svobodu a požadavku jejího subsidiárního použití. Uvedené judikatorní závěry soudu ochrany ústavnosti soudy prvého i druhého stupně v nyní projednávané věci náležitě respektovaly a zejména odvolací soud podrobně odůvodnil, proč považoval možnost zadržení či odebrání řidičského průkazu umístěné za zcela nedostatečnou v relaci ke konkrétní hrozbě, kterou umístěná v důsledku své dlouhodobě neléčené duševní poruchy pro své okolí představuje. Navíc rozhodnutí Ústavního soudu dopadalo do tzv. druhé fáze detenčního řízení (po propuštění tehdejší umístěné), v níž je třeba provádět dokazování v plném rozsahu, kdežto v přítomné věci byly soudy obou stupňů omezeny velmi krátkými lhůtami, jež se váží k rozhodování v první fázi detenčního řízení.

15. Nejvyšší soud nepovažuje za potřebné znovu rekapitulovat skutková zjištění soudů nižších stupňů (nejen pro jejich jednoznačnost, ale zejména z důvodu, že skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel, nemůže být v zásadě předmětem dovolacího přezkumu (srov. § 241a odst. 1 věta prvá o. s. ř.). Je naprosto zřejmé, že projevy duševní poruchy založené na bludných produkcích, které si umístěná odmítá připustit, vedly opakovaně ke zcela reálnému ohrožení života a zdraví dalších osob, včetně osoby nezletilé, do níž (vedle dalších) umístěná opakovaně a úmyslně najížděla motorovým vozidlem, popř. řidiče jiných vozidel při své jízdě šikanovala formou jejich tzv. vybržďování či vytvářením překážek pro plynulou jízdu v křižovatkách (což rovněž mohlo vést ke vzájemnému střetu vozidel a vzniku újem na zdraví osob v nich cestujících). S touto obecně nebezpečnou činností neustala ani poté, co byla opakovaně spoluobčany, starostou obce, a dokonce i svými nejbližšími marně vybízena k tomu, aby s popisovaným protiprávním jednáním přestala. Odvolací soud zcela správně kladl důraz na zvláštní nebezpečnost takového jednání, neboť např. předpisy trestního práva hmotného považují i motorové vozidlo za „zbraň“. Podle § 118 tr. zákona platí, že trestný čin je spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možné učinit útok proti tělu důraznějším. Zbraní se rozumí nejen zbraň v technickém slova smyslu (například střelná, sečná nebo bodná zbraň), ale jakýkoli předmět, který je způsobilý učinit útok pachatele vůči tělu poškozeného důraznějším, tzn. učinit tento útok intenzivnějším a více způsobilým zasáhnout do tělesné integrity člověka a způsobit mu zranění. Může se tak jednat nejen o střelné zbraně, ale i o motorové vozidlo, se kterým pachatel najíždí na poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1312/2012, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/2013, část trestní). Nebylo proto možno přehlédnout, že odsouzení hodné jednání umístěné, které bylo způsobilé ohrozit život a zdraví jiných osob se v minulost opakovalo a stupňovalo, umístěná takové jednání popírá, nemá na něj nejmenší náhled a zarputile odmítá léčbu, která by mohla její nepříznivý zdravotní stav závažně ohrožující její okolí alespoň zmírnit. S tím souvisí i příhodný poukaz soudu prvního stupně na to, že právě charakter dlouhodobě neléčeného psychotického onemocnění (projevující se od neklidu, napadání okolí až po vyluzování skřeků) brání úvaze, že by umístěná skýtala záruku, že při dočasném odnětí či odebrání řidičského průkazu (bez ohledu, zda jde o možnost právem aprobovanou či nikoliv) by do budoucna byla s vysokou mírou pravděpodobnosti odvrácena hrozba recidivy jejího jednání. Tomu ostatně nasvědčuje i další okolnost, že umístěná přes opačné doporučení ošetřujících lékařů i své rodiny znovu používala v místě svého bydliště motorové vozidlo v době, kdy byla v průběhu detence krátkodobě propuštěna do domácího prostředí, že si nikdy závadnost svého jednání nepřipustila a nelze ani pominout fakt, že při incidentu, jež nakonec vyústil v nařízení detence, opakovaně nerespektovala ani pokyny zasahujících policistů a z místa samého se snažila utéci (č.l. 24 verte procesního spisu). Lze tak v plné shodě s nižšími soudy shrnout, že umístěná pro své psychické onemocnění neskýtá nejmenší záruku v tom, že by ji předčasné propouštění z detence, popř. zadržení řidičského průkazu přimělo k respektování práv dalších osob, které ji (ať už jde o starostu, spoluobčany, zasahující policisty či její nejbližší rodinné příbuzné) shodně považují za „nepříčetnou“. Tedy v intencích výše zmiňované judikatury zde nestojí názory ošetřujících lékařů – odborníků izolovaně, ale jsou podpořeny mnohými dalšími důkazy, které si soudy obou stupňů, byť rozhodovaly v krátké lhůtě, zcela správně vyžádaly a náležitě je také zhodnotily. Odvolacímu soudu je neprávem podsouváno, že jeho závěry jsou založeny na pouhé spekulaci; je tomu zcela zřejmě naopak. Konkrétně popsané jednání umístěné projevující se opakujícím se nedostatkem respektu k právům jiných osob, včetně recidivy užívání motorového vozidla, s nímž již předtím několikrát ohrozila život a zdraví spoluobčanů ve spojení s tím, že nerespektovala pokyny ošetřujících lékařů a doporučení rodiny, včetně opakovaného neuposlechnutí výzvy policejního orgánu vedou i Nejvyšší soud v rámci testu proporcionality k přesvědčení, že bez omezení osobní svobody umístěné by zcela zřejmě došlo (mohlo s vyšší mírou potencionality dojít) k závažnějšímu zásahu do základních práv a svobod jiných. Tomu ostatně nasvědčuje i okolnost, že bludná produkce u umístěné se jeví ošetřujícím lékařům jako spíše trvalejšího rázu. Výslednou úvahu odvolacího soudu nemůže samozřejmě nijak zpochybnit poukaz dovolatelky na to, že jí řízení motorových vozidel nebylo zakázáno, neboť zasáhnout do práv jiného lze způsobem, který obecně právo nereprobuje (např. již zmiňovaným zneužitím dovoleného řízení motorových vozidel, popř. užitím střelné zbraně, kterou pachatel drží legálně apod.). Dovolatelka sice také obecně hovoří o jakýchsi jiných (dalších) mírnějších opatřeních nahrazujících detenci, která však na škodu věci nijak nespecifikuje.

16. Dovolací soud ve sledovaných souvislostech vychází z toho, že je imanentní povinností státu poskytnout obecnou ochranu společnosti také před potenciálním násilným činem zjevně duševně narušeného jedince (srov. mutatis mutandis rozsudky ESLP ze dne 24. 10. 2002 ve věci Mastromatteo proti Itálii, stížnost č. 37703/97, § 69,; ze dne 15. 12. 2009 ve věci Maiorano a ostatní proti Itálii, stížnost č. 28634/06, § 111; nebo ze dne 17. 1. 2012 ve věci Choreftakis a Choreftaki proti Řecku, č.46846/08, § 50). V rozsudku ESLP ze dne 18. 9. 2014 ve věci Blajakaj a další proti Chorvatsku, stížnost č. 74448/12, bylo dále vysvětleno, že jestliže (tamní pachatel) „vypadal psychicky narušený a nebezpečný sobě a/nebo ostatním a že příslušné orgány usoudily, že je potřeba poskytnout mu lékařský dohled, kdy navíc byl ráno předmětného dne dvakrát pod kontrolou a dohledem policie, pak ohrožení života v tehdy posuzované kauze bylo reálné a naléhavé a vnitrostátní orgány o něm věděly nebo měly vědět. V takových situacích je závazkem státu podle článku 2 Úmluvy, aby vnitrostátní orgány udělaly vše, co od nich lze rozumně očekávat, aby takové riziko odvrátily (viz např. rozsudek ESLP ze dne 28. 10. 1998 ve věci Osman proti Spojenému království, § 116; a také Mastromatteo, cit. výše, § 74; Maiorano a ostatní, cit. výše, § 109; Choreftakis a Choreftaki, cit. výše, § 55). V tehdy judikované věci sice nešlo o detenční řízení (ač k detenci podle ESLP mělo správně dojít, viz § 130 označeného rozsudku), nicméně ESLP národním orgánům vytkl, že včas a adekvátně nereagovaly na podezřelé chování pachatele, který s odstupem na policejní stanici tvrdil, že „vše vyřeší sám“ (aby následně usmrtil další osoby – poznámka Nejvyššího soudu).

17. Lze tak shrnout, že odvolací soud posoudil otázku možnosti nahrazení osobní svobody mírnějším opatřením zcela v intencích ustálené judikatury, nespoléhal se jen na odborná vyjádření ošetřujících lékařů, nýbrž – v omezených časových souvislostech – spolu se soudem prvního stupně provedl (doplnil) dokazování natolik široce, že o nezbytné potřebě a zákonnosti převzetí a dalšího držení umístěné ve zdravotním ústavu nemohlo být žádných rozumných pochybností. Odvolací soud pak podrobně a vyčerpávajícím způsobem hodnotil jemu známé skutečnosti, a to rovněž logickým způsobem, jemuž nelze z hlediska již zmiňovaných vysokých nároků dovolacího soudu ničeho vytknout. Procesní ani hmotněprávní výhrady dovolatelky proto neměly potenciál vést k závěru, že se odvolací soud ve smyslu § 237 o. s. ř. odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, který tak podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

18. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).

19. Na soudu prvního stupně nyní bude, aby zvážil, jaké procesní důsledky má pro osud dalšího vedení řízení skutečnost, že umístěná byla v mezidobí propuštěna ze zdravotního ústavu.

Poučení