24 Cdo 649/2026-314

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci péče o opatrovanou B. U., zastoupené opatrovníkem Obcí O., identifikační číslo osoby XY, se sídlem v XY, zastoupené JUDr. Michaelou Anastázií Písařovičovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Urxova 430/4, o změně opatrovníka, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 50 P 135/2023, o dovolání účastnice proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2025, č. j. 36 Co 269/2025-266, takto:

Výrok

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2025, č. j. 36 Co 269/2025-266, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 5. 2025, č. j. 50 P 135/2023-245, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 26. 5. 2025, č. j. 50 P 135/2023-245, soud prvního stupně odvolal Statutární město XY, sídlem XY, z funkce opatrovníka B. U. [jejíž svéprávnost byla omezena rozsudkem téhož soudu ze dne 12. 9. 2022, č. j. 50 Nc 537/2021-72, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 9. 3. 2023, č. j 36 Co 473/2022-113], a zároveň mu uložil, aby ve lhůtě 30 dnů od právní moci usnesení předložilo Obvodnímu soudu pro Prahu 5 závěrečný účet a aby řádně a přehledně předalo správu majetku nově jmenovanému opatrovníkovi (výrok I), jmenoval paní B. U., opatrovníkem obec O. se sídlem XY s tím, že tento nový opatrovník je oprávněn a povinen opatrovanku zastupovat v právních jednáních v rozsahu omezení svéprávnosti opatrovanky podle výroku I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 9. 2022, č. j. 50 Nc 537/2021-72, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2023, č. j. 36 Co 473/2022-113, s výjimkou jednání, u nichž to zákon vylučuje. Dále je opatrovník povinen jedenkrát ročně předložit soudu zprávu o osobě opatrovanky a předložit průběžné vyúčtování o nakládání s majetkem opatrovanky, a to vždy do 30. června každého roku. Při skončení zastupování je opatrovník povinen předložit soudu závěrečný účet a podle tohoto účtu předat majetek opatrovanky (výrok II). Soud prvního stupně současně vyslovil, že se tím mění výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 9. 2022, č. j. 50 Nc 537/2021-72 (výrok III) a nakonec vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).

2. Soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel ze znění ustanovení § 471 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) s tím, že ze zprávy obce O., výpovědi opatrovanky a jejího manžela zjistil, že na území Statutárního města XY se B. U. (dále též jen „opatrovaná“) opatrovanka již delší čas nezdržuje, nemá zde bydliště, když kamarád, u kterého přebývala, přišel o bydlení, a ona proto nyní bydlí v obci O. u svého manžela, se kterým sdílí společnou domácnost. Oba manželé zároveň vyjádřili úmysl společně přebývat v obci O. i v budoucnu. Není tak v zájmu opatrovanky, aby funkci opatrovníka nadále zastávalo Statutární město XY, se kterým opatrovanku již nepojí žádné vazby. Naopak pro výkon této funkce se jeví vhodnou obec, ve které se opatrovanka fakticky zdržuje se svým manželem s úmyslem činit tak i nadále. Dále soud prvního stupně uvedl, že ačkoli si je vědom přání a návrhu opatrovanky, aby jí soud ustanovil opatrovníkem jejího manžela D. U., nejsou s ohledem na relativně krátké období obnoveného soužití manželů na jisto prokázány podmínky, že manžel je vhodnou osobou pro výkon této funkce.

3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě odvolání podaného nově jmenovaným opatrovníkem obcí O. v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně v jeho výroku II potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu). Odvolací soud, aniž by doplňoval dokazování k základní odvolací výhradě, že měl být opatrovníkem jmenován manžel B. U., přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, které doplnil s tím, že z dosavadních skutkových zjištění nelze prozatím učinit závěr, že manžel opatrovanky splňuje podmínky pro výkon funkce, když v původním (měněném) rozhodnutí (rozsudku soudu prvního stupně ze dne 12. 9. 2022, č. j. 50 Nc 537/2021-72) „nebyl shledán osobou vhodnou k tomu, aby mohl tuto funkci ve prospěch opatrovanky odpovědně vykonávat“. Tomuto závěru svědčí podle mínění odvolacího soudu navíc i skutečnost, že ani „nová zjištění ustanovit jiného, než veřejného opatrovníka neumožňují, a tedy je na místě, aby v souladu s ust. § 471 odst. 2, 3 o. z. funkci vykonával nadále tzv. veřejný opatrovník v místě posledního známého bydliště opatrovanky“.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla obec O. (dále jen „dovolatelka“), jako jmenovaný hmotněprávní opatrovník dovoláním. V dovolání bylo namítáno, že právní posouzení ze strany soudů obou stupňů není správné, zejména pokud jde o náležitou aplikaci § 471 odst. 2 o. z. a rozhodnutí odvolacího soudu je v kolizi s judikaturou jak Nejvyššího soudu, tak i soudu Ústavního, zejména je v rozporu s principem subsidiarity veřejného opatrovnictví. Přesto napadeným rozhodnutím byl opatrovankou jmenován veřejný opatrovník, a to přesto, že opatrovaná opakovaně a jednoznačně vyjádřila přání, aby se jejím opatrovníkem stal její manžel D. U. (dále též jen „manžel“), se kterým sdílí společnou domácnost, žije v nekonfliktním prostředí a který zároveň výslovně projevil souhlas s tím, aby byl do funkce opatrovníka jmenován. Dovolatelka má za to, že ze skutkových zjištění jednoznačně plyne, že „manžel fakticky spravuje jmění opatrované, žije s ní ve společné domácnosti, vede ji k pochopení základních ekonomických souvislostí (nakupování), podporuje ji v nácviku vedení domácnosti, samostatných nákupů, vaření a dalších činností každodenního života a že vztah mezi opatrovanou a manželem je založen na důvěře“. Soudy obou stupňů současně nijak nezjistily, že by manžel byl osobou, která by funkci opatrovníka nemohla vykonávat, či že by vykonával tuto funkci v rozporu se zájmem opatrované.

5. Přání opatrovance ve vztahu k osobě opatrovníka má být zásadním vodítkem pro soud, neboť zpravidla odráží existenci vztahu důvěry, jenž je základním stavebním kamenem opatrovnictví, kdy navržená osoba opatrovníka opatrovance zná, je s ním v blízkém kontaktu a může tak lépe naplňovat základní cíle opatrovnictví. Soud by se od tohoto přání měl odchýlit jen výjimečně, a to zejména tehdy, je-li navržená osoba sama omezena ve svéprávnosti nebo odmítá funkci opatrovníka přijmout. O takovou situaci však v projednávané věci podle dovolatelky nejde. Soudy obou stupňů přesto zvolily opačný postup, kdy přání opatrované a souhlas manžela se jmenováním do funkce opatrovníka reflektovaly toliko formálně, aniž by se věcně a přesvědčivě vypořádaly s tím, proč není možné naplnit základní zákonnou preferenci osoby navržené opatrovanou. Úvaha, že „je třeba delšího času“, aby bylo postaveno najisto, že vztah opatrované a manžela je skutečně trvalý a výkon opatrovnictví bude v jejím prospěchu, nemá oporu v provedeném dokazování a je vnitřně rozporná s vlastním skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, podle něhož opatrovaná opětovně po dlouhou dobu žije s manželem ve společné domácnosti, sdílí s ním běžný rodinný život. Manžel se aktivně podílí na chodu domácnosti, na rozvoji jejích schopností a opatrovanka mu důvěřuje.

6. Soudy nižších stupňů podle dovolatelky nezjistily žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že by manžel nebyl schopen řádně spravovat záležitosti opatrované nebo že by jeho jmenování bylo v rozporu s jejím zájmem. Výkon opatrovnictví ze strany osoby blízké je přitom z hlediska účelu opatrovnictví a ochrany zájmů opatrovanky nepochybně efektivnější než výkon této funkce veřejným opatrovníkem, kterým je dovolatelka, coby obec. Manžel s opatrovankou žije, zná její potřeby, denní režim, zdravotní a osobní omezení i možnosti, a je schopen pružně reagovat na její situaci. Tím, že soudy přesto upřednostnily ustanovení veřejného opatrovníka, aniž vyčerpaly možnosti vyhovět přání opatrovanky a jmenovat manžela, došlo k porušení zásady subsidiarity veřejného opatrovnictví, dovolatelka poukázala na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2025, sp. zn. 24 Cdo 2123/2025, v němž bylo vyloženo, že pokud v odůvodnění rozhodnutí chybí náležitě hodnotící úsudek o tom, proč skutečně není možné, aby byla opatrovníkem jmenována osoba navržená samotným opatrovancem, a soud nepřihlédne ke všem pro tento úsudek podstatným skutkovým okolnostem, zůstává posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné, obdobně pak vyznívá i nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 3333/11, ve kterém Ústavní soud zdůraznil, že ústavní hodnoty, jako je právo na soukromí, lidská důstojnost a individuální autonomie v projevu vůle, se neuplatní pouze v řízení o omezení svéprávnosti, ale i v řízení, jehož předmětem je změna osoby opatrovníka. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu i soud prvního stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

7. K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření.

III. Přípustnost dovolání

8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. S ohledem na charakter daného řízení vycházel Nejvyšší soud rovněž ze znění § 1 odst. 1, 3 a 4 a § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).

9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.

10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, podané dovolání tak není přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti výroku II odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v otázce náhrady nákladů řízení; dovolací soud však v uvedeném rozsahu dovolání neodmítl, neboť nákladový výrok v důsledku své akcesority sdílel osud výroku o věci samé.

13. V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení právní otázky, zda bylo v projednávané věci možno ustanovit opatrovníkem B. U. dovolatelku (obec O.) a zda jím neměla být osoba opatrované blízká a jí k výkonu opatrovnictví navržená – její manžel D. U. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při řešení dané otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

14. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je v otázce výběru vhodného opatrovníka nejen přípustné, ale též zcela opodstatněné.

15. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právního předpisu, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní předpis, sice správně vybraný, nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

16. Podle ustanovení § 62 o. z. v rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka. Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebě i k podnětům osob opatrovanci blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi (uvedené zásady nepochybně platí i pro navazující změnu v osobě opatrovníka – poznámka Nejvyššího soudu).

17. Podle ustanovení § 465 odst. 1 o. z. soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem. Soud jmenuje opatrovníka zejména tomu, koho ve svéprávnosti omezil, tomu, o kom není známo, kde pobývá, neznámému člověku zúčastněnému při určitém právním jednání nebo tomu, jehož zdravotní stav mu působí obtíže při správě jmění nebo hájení práv.

18. Podle ustanovení § 471 odst. 2 o. z. soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona.

19. Z citovaných ustanovení vyplývá, že osobě, jejíž svéprávnost je omezena (takovou osobou je i posuzovaná v projednávané věci), je nutno vždy jmenovat opatrovníka. Je přitom mimo pochybnost, že výběr opatrovníka je pro opatrovance naprosto zásadní. Opatrovník je totiž povinen udržovat s opatrovancem pravidelné spojení (vhodným způsobem a v potřebném rozsahu), projevovat o něj skutečný zájem, dbát o jeho zdravotní stav, starat se o naplnění jeho práv a chránit jeho zájmy (srovnej § 466 odst. 1 o. z.). Zákon proto stanoví pro soud závazná pravidla pro výběr opatrovníka, v jejichž rámci upřednostňuje vůli opatrovance tím, že v první řadě uvádí jako možného opatrovníka osobu, kterou navrhne opatrovanec (soud je povinen vyslechnout vyjádření opatrovance nebo jinak zjistit jeho stanovisko a vycházet z něho – srovnej § 471 odst. 1 o.z.). Navrženou osobou opatrovníka je soud vázán potud, že tuto osobu nejmenuje opatrovníkem pouze tehdy, není-li to možné (srovnej § 471 odst. 2 větu druhou o. z.).

20. O případ, kdy není možné, aby soud jmenoval opatrovníkem osobu navrženou opatrovancem, se bude jednat zejména v situaci, kdy opatrovanec není reálně schopen volby opatrovníka, či v situacích, kdy by sama osoba opatrovníka nebyla natolik svéprávná, aby byla schopna úlohu opatrovníka vykonávat, případně by se jednalo o osobu neznámou, či osobu, která s výkonem funkce nesouhlasí. Obecně totiž platí, že opatrovník musí být sám plně způsobilý k právním jednáním, jeho zájmy nesmí být v rozporu se zájmy opatrovance a (s výjimkou veřejného opatrovníka – srovnej § 471 odst. 3 o. z.) musí se svou funkcí souhlasit. Zároveň je mimo pochybnost, že při výběru opatrovníka musí soud zvážit i další hlediska tak, aby jmenovaný opatrovník skýtal záruky, že se své funkce zhostí v souladu s účelem opatrovnictví, tedy že zajistí všestrannou a efektivní ochranu zájmů opatrovance a naplňování jeho práv (srovnej § 457 o. z.). Těmito dalšími hledisky mohou být podle okolností konkrétního případu osobní poměry navržené osoby, její věk, zdravotní stav, situace, v níž se tato osoba nachází, její vztah k opatrovanci apod., případně další skutečnosti, které mohou vypovídat o důvěryhodnosti (spolehlivosti) navržené osoby z hlediska její schopnosti řádné správy opatrovancova majetku, včetně péče o jeho zdraví. Významné přitom může být i stanovisko samotného opatrovance k navržené osobě, a to jak stanovisko kladné, tak stanovisko záporné. Jsou-li přitom některá hlediska pro posouzení způsobilosti (resp. vhodnosti) navržené osoby k opatrovnictví v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 24 Cdo 1591/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3444/2021 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020 sp. zn. 24 Cdo 3590/2019, na které poukazuje soud prvního stupně i dovolatel).

21. Nejvyšší soud přisvědčuje dovolací výhradě, že opatrovníkem má být primárně osoba opatrovanému blízká, která souhlasí se jmenováním do funkce a kterou opatrovaný označí (navrhne), což zpravidla vede k naplnění zásady, že mezi opatrovaným a opatrovníkem by měla být pokud možno nastolena důvěra. Přitom platí, že právě osoba, kterou opatrovaný sám jako vhodného opatrovníka označí, je zpravidla tou osobou, k níž má opatrovaný největší důvěru a která tak nejspíše bude schopna přání opatrovaného sledovat. Připomenout možno, že stávající občanský zákoník vychází z přirozenoprávního pojetí práva s dominancí lidských práv, a je založen na zásadě autonomie vůle, kterýžto princip byl, pokud šlo o vhodnou osobou opatrovníka, zdůrazňován ve starší judikatuře Ústavního soudu (srovnej jeho nález ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. I. ÚS 557/05, nebo ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 333/11) a je nadále reflektován i v judikatuře současné (dovolatelka příhodně odkazuje na nález ze dne 26. září 2013, sp. zn. III. ÚS 333/11), podle nichž – stručně řečeno – je soud povinen brát v potaz vůli opatrovance. To sice neznamená, že je přáním opatrovaného soud vždy a bezvýhradně vázán, nicméně nepovažuje-li osobu, kterou jako svého opatrovníka navrhl sám posuzovaný (či opatrovaný) za způsobilou k výkonu opatrovnictví, je povinen na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů přednést přesvědčivou argumentaci, jejímž prostřednictvím zdůvodní, proč navržená osoba není vhodná či způsobilá k výkonu opatrovnictví.

22. V poměrech nyní projednávané věci soud prvního stupně žádné takové úvahy v důvodech svého rozhodnutí nenabídl a omezil se na poněkud strohé konstatování, že k obnovení manželského soužití mezi opatrovanou a jejím manželem došlo teprve nedávno a bude třeba určitého času, aby se projevila trvalost jejich soužití. Odhlédnuto od toho, že tyto jeho úvahy jsou zčásti v rozporu se (stručnými) skutkovými zjištěními obsaženými v odstavci 6 a 7 odůvodnění jím vydaného rozhodnutí, pak pro výkon opatrovnictví zpravidla ani není v obecné rovině nezbytně nutné, aby opatrovník sdílel společnou domácnost s opatrovaným (leda by to např. vyžadoval jeho zdravotní stav či specifický charakter duševní poruchy, pro níž došlo či má dojít k omezení svéprávnosti), navíc mezi manžely zákon dokonce předpokládá, že se budou v běžných záležitostech zastupovat (§ 696 odst. 1 o. z.). Nelze ani pominout, že v poslední době podle obsahu spisu to byl právě D. U., který jednal s předchozím opatrovníkem a svou manželku doprovázel i k výslechu před dožádaným Okresním soudem v Chebu. Řečeno jinak: pouhé povšechné pochybnosti o vhodnosti ustanovení hmotněprávního opatrovníka, jehož si přeje opatrovaný (posuzovaný) nemohou být samy o sobě překážkou jeho jmenování, nebudou-li současně v řízení, jež je navíc ovládáno principem oficiality, provedeny (a náležitě zhodnoceny) důkazy, z nichž vyplyne neschopnost či nezpůsobilost konkrétní navržené osoby opatrovnictví řádně vykonávat.

23. Odvolací soud v rámci instančního přezkumu uvedené pochybení nejenže nenapravil, ale poněkud kusé odůvodnění jím vydaného rozhodnutí neodpovídá požadavkům vtěleným do § 157 odst. 2 o. s. ř. Nejenom, že soud prvního stupně neuvedl, že by manžel opatrované nesplňoval podmínky pro výkon funkce opatrovníka (jak je uvedeno v odstavci 6 odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu), nýbrž jen v odstavci 11 svého rozhodnutí zdůraznil, že „nebylo postaveno najisto, že výkon opatrovnické funkce manžela opatrovanky bude k jejímu prospěchu“ (čímž nakonec sám obnažil slabinu svého rozhodnutí tkvící v nedostatečně provedeném dokazování), ale odvolací soud pochybil i tím, že pro účastníky zcela překvapivým způsobem kladl důraz na to, že „v původním (měněném) rozhodnutí (rozsudku /soudu prvního stupně/ ze dne 12. 9. 2022, č. j. 50 Nc 537/2021-72) nebyl [D. U.] shledán osobou vhodnou k tomu, aby mohl tuto funkci ve prospěch opatrovanky odpovědně vykonávat“. Tomuto nově ex catedra uplatněnému argumentu nemohli účastníci řízení ovšem nijak čelit, nadto šlo o argument zjevně nesprávný, neboť v předchozím rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno pouze a jen to, že „aktuálně v okolí posuzované není žádná vhodná osoba blízká schopná a ochotná vykonávat funkci opatrovníka“ (tedy hodnocením způsobilosti manžela opatrované se soud podrobněji nezabýval), přičemž ve věci sice posléze rozhodoval i odvolací soud (Městský soud v Praze, a to rozsudkem ze dne 9. 3. 2023, č. j. 36 Co 473/2022-113), který však otázce konkrétního opatrovníka nevěnoval bližší pozornost a toliko uvedl, že v příslušném výroku je přezkoumávané rozhodnutí „rovněž správné“.

24. Nejvyšší soud závěrem zdůrazňuje, že rozhodování o tom, kdo bude jmenován opatrovníkem v praxi často pro opatrovaného (posuzovaného) subjektivně představuje daleko významnější otázku, než zda a vůbec v jakém rozsahu došlo k omezení jeho svéprávnosti [typicky v případech, kdy proti rozhodnutí o rozsahu omezení svéprávnosti není podán opravný prostředek], jde přitom o problematiku nikoliv okrajovou, ale pro opatrovaného zcela zásadní a podstatnou, které jsou soudy povinny věnovat náležitou pozornost a vyhnout se přitom formálnímu přístupu k rozhodování dané materie.

25. Lze proto uzavřít, že právní posouzení dovoláním předestřené otázky odvolacím soudem (ale i soudem prvního stupně) je neúplné, a tedy i nesprávné.

26. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud v projednávané věci shledal existenci vad, jež mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí a k nimž je povinen přihlížet bez ohledu na to, zda je dovolatel namítal či nikoliv. Tato vada je představována porušením procesních práv účastníků řízení a zejména samotné dovolatelky, která byla jmenována opatrovníkem bez toho, že by předtím byla procesně korektním způsobem (usnesením) přibrána jako účastník do řízení, a to přestože soud prvního stupně hodlal rozhodovat a nakonec i autoritativně rozhodl o jejích právech a povinnostech (srovnej § 7 z. ř. s.). Ani tuto procesní vadu odvolací soud napadeným usnesením nenapravil.

27. Odtud plyne, že usnesení odvolacího soudu je nejen zatíženo procesní vadou, ale je rovněž založeno na nesprávném právním posouzení věci vycházejícím navíc z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než usnesení odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).

28. Důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, přitom přiměřeně platí i pro usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

29. V dalším řízení jsou soudy obou stupňů vázány vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.). Na soudu prvního stupně nyní bude, aby (s přihlédnutím k potřebě periodického přezkumu svéprávnosti) podle § 7 z. ř. s. vydal usnesení, jímž přibere manžela opatrované i dovolatelku do řízení, umožní se jim k věci vyjádřit, znovu na základě provedeného dokazování s přihlédnutím k plynutí času posoudí aktuální schopnost D. U. vykonávat funkci opatrovníka a pokud bude chtít ustanovit opatrovníkem jinou osobu, než kterou navrhla B. U., své rozhodnutí v intencích výše zastávaných názorů podrobně odůvodní. Do doby vydání nového rozhodnutí v dané otázce je třeba dále jednat s dříve ustanoveným opatrovníkem – statutárním městem XY, kterému je nutno doručit stejnopis tohoto rozhodnutí.

30. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.)

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu III. Přípustnost dovolání IV. Důvodnost dovolání Poučení: