24 Cdo 780/2026

Rubrum

24 Cdo 780/2026-1378 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzovaného J. K., zastoupeného opatrovníkem pro řízení JUDr. Martinem Knobem, advokátem se sídlem v Jičíně, Denisova č. 585, za účasti nezletilé AAAAA (pseudonym), zastoupené opatrovníkem městem L., se sídlem Městského úřadu v L., dcery rodičů J. K. (posuzovaného) a Ž. D. a Okresního státního zastupitelství v Jičíně, se sídlem v Jičíně, Šafaříkova č. 842, o prodloužení doby omezení svéprávnosti, o opatrovnictví, o rodičovské odpovědnosti, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 30 P 98/2021, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. září 2025, č. j. 17 Co 111/2025-1265, takto:

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. září 2025, č. j. 17 Co 111/2025-1265, se v dovoláním napadeném výroku I. mění tak, že rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. května 2025, č. j. 30 P 98/2021-1113, se ve výroku I. (pokud jím bylo rozhodnuto, že omezení svéprávnosti posuzovaného J. K., o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. dubna 2019, č. j. 30 Nc 1902/2015-400, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. července 2020, č. j. 17 Co 150/2019-571, a ve znění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2021, č. j. 24 Cdo 1087/2021-630, tak, že posuzovaný J. K. není způsobilý vykonávat advokacii, se prodlužuje na dobu pěti let od právní moci tohoto rozsudku), zrušuje a řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti u J. K. se zastavuje.

II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. září 2025, č. j. 17 Co 111/2025-1265, se v části výroku II. mění tak, že rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. května 2025, č. j. 30 P 98/2021-1113, se ve výroku II. (pokud jím bylo rozhodnuto, že opatrovník se posuzovanému J. K. nejmenuje), zrušuje a řízení ve věcech opatrovnictví člověka u J. K. se zastavuje.

III. Žádný z účastníků řízení ani Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem ani před dovolacím soudem.

Odůvodnění

1. Ve věcech omezení svéprávnosti, opatrovnictví člověka a o rodičovské odpovědnosti u posuzovaného J. K., bylo naposledy rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 4. 2019, č. j. 30 Nc 1902/2015-400, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 7. 2020, č. j. 17 Co 150/2019-571, a ve znění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2021, č. j. 24 Cdo 1087/2021-630, tak, že posuzovaný J. K. se omezuje ve svéprávnosti tak, že není způsobilý vykonávat advokacii, a že omezení svéprávnosti se stanoví na tři roky od právní moci tohoto rozsudku, a že opatrovník se posuzovanému nejmenuje. Rozsudek Nejvyššího soudu nabyl právní moci dne 23. 8. 2021.

2. Okresní soud v Jičíně usnesením ze dne 6. 8. 2024, č. j. 30 P 98/2021-717, zahájil řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti u posuzovaného, řízení ve věcech rodičovské odpovědnosti a řízení ve věcech opatrovnictví člověka u posuzovaného a všechna řízení spojil ke společnému řízení.

3. Následně Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 13. 5. 2025, č. j. 30 P 98/2021-1113, rozhodl, že omezení svéprávnosti posuzovaného J. K., o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 4 2019, č. j. 30 Nc 1902/2015-400, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 7. 2020, č. j. 17 Co 150/2019-571, a ve znění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2021, č. j. 24 Cdo 1087/2021-630, tak, že posuzovaný J. K. není způsobilý vykonávat advokacii, se prodlužuje na dobu pěti let od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), že opatrovník se posuzovanému nejmenuje (výrok II.), že řízení ve věcech rodičovské odpovědnosti posuzovaného se zastavuje (výrok III.), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.), že se České republice náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok V.), a rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů opatrovníka posuzovaného (výrok VI.). Soud prvního stupně předně dovodil, že byla-li svéprávnost posuzovaného omezena na dobu tří roků rozsudkem, který nabyl právní moci dne 23. 8. 2021, vzhledem k tomu, že řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti bylo zahájeno dne 6. 8. 2024, účinky omezení trvají i nadále. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že v nyní vedeném řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti bylo prokázáno, že „posuzovaný stále trpí schizoafektivní poruchou manického typu, a na jeho diagnóze se tedy nic nezměnilo“, že jde o závažnou duševní poruchu, která není jen přechodného rázu, s epizodickým průběhem, a která byla u posuzovaného donedávna v remisi, což ovšem neznamená, že není přítomna, a že i přes ambulantní ochranné léčení, jež posuzovaný podstupuje, u něj došlo k dekompenzaci jeho duševního stavu a od 5. 4. 2025 byl psychiatricky hospitalizován, že však po zaléčení lze předpokládat opět návrat do stavu remise, v němž je schopen činit právní jednání a postarat se o své osobní záležitosti, kdy „v klidovém stadiu duševní poruchy (remisi) je plně zachována jeho schopnost právně jednat a obstarávat si své záležitosti i schopnost vykonávat rodičovskou odpovědnost ve vztahu k nezletilé dceři“. Stran výkonu advokacie soud dospěl k závěru, že je situace jiná, kdy v případě výkonu profese advokáta by podle znaleckého posudku jeho pracovní činnost měla i v době remise onemocnění podléhat supervizi“, což souvisí s nekritickým postojem posuzovaného k vlastnímu onemocnění a odmítavému a formálnímu přístupu k léčbě, že však „výkon advokátní profese pod supervizí je vyloučen“, protože „činnost advokáta nemůže být podrobena dohledu, kontrole, usměrňování či verifikaci jinou osobou“, a tím, že „si posuzovaný ani v současné době neuvědomuje a nepřipouští nebezpečí své duševní poruchy, která ovlivňuje jeho chování a jednání, pro které by jako advokát mohl čelit nepříznivým následkům a mohl by být ohrožen závažnou újmou“, a „před tím je potřeba jej chránit“. Ve vztahu k otázce, zda člověka lze omezit ve svéprávnosti pro výkon povolání, konkrétně pro výkon advokacie, pak soud prvního stupně uvedl, že tuto již vyřešil Nejvyšší soud v rozsudku, jímž posuzovaného ve svéprávnosti omezil tak, že není způsobilý vykonávat advokacii, a že je tímto právním názorem Nejvyššího soudu vázán a nemá žádného důvodu se od něj odchýlit. Soud prvního stupně uzavřel, že jsou splněny zákonné předpoklady pro prodloužení omezení doby svéprávnosti posuzovaného bez změny rozsahu omezení, a že mírnější opatření v daném případě „nepřicházejí v úvahu“, když se jedná o omezení svéprávnosti pro výkon advokacie, a vzhledem k tomu, že duševní porucha posuzovaného je dle závěrů znaleckého posudku chronická, a zásadní zlepšení jeho zdravotního stavu očekávat nelze, naopak by mohlo nastat výrazné zhoršení, přestal-li by se léčit, prodloužil omezení svéprávnosti posuzovaného tak, že není způsobilý vykonávat advokacii, na dobu pěti let od právní moci tohoto rozsudku, s tím, že jde o opatření, „jehož smyslem a účelem je ochrana zájmů posuzovaného před vlastním sebepoškozováním a závažnou újmou, kterou by si mohl při výkonu advokacie přivodit“. Soud prvního stupně také dovodil, že je-li vyloučeno, aby posuzovaný vykonával advokacii prostřednictvím opatrovníka a v jiné oblasti svéprávnosti omezen není, nevyžaduje jeho zájem, aby mu byl opatrovník jmenován. Ačkoliv soud také dovodil, že posuzovaný dle znaleckých závěrů není schopen rozhodovat o léčbě svého duševního stavu a zásahu do své duševní integrity, uzavřel, že k omezení svéprávnosti posuzovaného v této oblasti neshledal důvody, neboť posuzovaný má nařízené ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě.

4. K odvolání posuzovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 9. 2025, č. j. 17 Co 111/2025-1265, změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I tak, že „posuzovaný J. K. se na dobu pěti let od právní moci rozsudku omezuje ve svéprávnosti tak, že není způsobilý vykonávat advokacii“ (výrok I.), potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích II a III (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků ani Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před krajským soudem (výrok III.). Odvolací soud předně dovodil, že řízení před soudem prvního stupně nebylo postiženo žádnou podstatnou procesní vadou, která by mohla mít vliv na správnost rozsudku a vést k jeho zrušení, plně se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně a ani k právnímu posouzení neměl žádných výhrad. Následně uzavřel, že skutečnost, že posuzovaný stále trpí schizoafektivní poruchou manického typu, byla v řízení spolehlivě prokázána, a závěr, že posuzovaný trpí duševní poruchou, která má vliv na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti, a to zvláště v oblasti výkonu povolání advokáta, byl klíčovou otázkou projednávané věci, neboť „jeho psychický stav je vlivem duševní poruchy natolik závažný, že i v remisi onemocnění by jeho případná advokátní činnost musela být podrobena supervizi, což je ovšem u advokacie vyloučeno“, a tato okolnost způsobuje, že „v dané oblasti nelze reálně uvažovat o nějakém mírnějším opatření, které by mohlo omezení svéprávnosti nahradit“, a že výkon advokátní profese je spojen s odpovědností, která může při selhání advokáta vyústit v závažnou újmu, nejen na straně klienta, ale potažmo též u advokáta, který za takovou újmu odpovídá, a proto lze mít s ohledem k duševnímu onemocnění posuzovaného za to, že lze mít za reálné, že posuzovaný „by byl vznikem závažné újmy skutečně ohrožen“. K oblasti omezení svéprávnosti posuzovaného také odvolací soud v plném rozsahu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2021, č. j. 24 Cdo 1087/2021-630. S ohledem na skutečnost, že dosavadní omezení svéprávnosti posuzovaného zaniklo uplynutím doby jednoho roku dle § 59 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku dnem 23. 8. 2025, a že posuzovaný je od následujícího dne plně svéprávný, pak odvolací soud uzavřel, že „nyní již zaniklé omezení není možné prodloužit“, ale že „samotné uplynutí doby dřívějšího omezení svéprávnosti nepředstavuje překážku pro další pokračování v zahájeném řízení a pro případné rozhodnutí o novém omezení svéprávnosti“, neboť „předmětem takového řízení je vždy posouzení, zda a v jakém rozsahu omezit člověka v jeho svéprávnosti“, a tedy „předmět obou řízení je shodný“, v obou případech jde o řízení o svéprávnosti, a „vzhledem k nesporné povaze daného řízení“ tedy „nic nebrání tomu, aby v soudním řízení zahájeném jako řízení o prodloužení omezení svéprávnosti byl posuzovaný po zániku účinků dřívějšího omezení uplynutím doby uvedené v § 59 odst. 1 a 2 občanského zákoníku znovu omezen ve svéprávnosti, jsou-li pro to splněny zákonné podmínky“. Vzhledem k tomu, že odvolací soud dospěl k závěru, že u posuzovaného i nadále trvají důvody pro omezení svéprávnosti v oblasti výkonu advokacie, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že „posuzovaný se na dobu pěti let od právní moci rozsudku omezuje ve svéprávnosti tak, že není způsobilý vykonávat advokacii“.

5. Proti výroku I. tohoto rozsudku odvolacího soudu podal posuzovaný (osobně i prostřednictvím opatrovníka pro řízení) dovolání s tím, že se odvolací soud odchýlil od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2160/2023, stran otázky účinků uplynutí jednoroční lhůty podle § 59 odst. 2 občanského zákoníku v řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti. Dovolatel vznáší otázku, „zda je odvolací soud oprávněn v řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti pokračovat a nově rozhodnout o omezení svéprávnosti posuzovaného, jestliže v průběhu odvolacího řízení marně uplynula lhůta jednoho roku podle § 59 odst. 2 věty druhé o. z. a dosavadní omezení svéprávnosti tím zaniklo, anebo zda je za této situace povinen řízení zastavit a případné nové omezení svéprávnosti řešit v novém řízení“. Dovolatel namítá, že na základě původního omezení svéprávnosti posuzovaného dle rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 4. 2019, č. j. 30 Nc 1902/2015-400, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 7. 2020, č. j. 17 Co 150/2019-571, a ve znění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2021, č. j. 24 Cdo 1087/2021-630, běžel původní tříletý časový úsek omezení svéprávnosti posuzovaného od právní moci rozsudku (23. 8. 2021) a skončil dne 23. 8. 2024, že po uplynutí tříleté doby začala běžet jednoletá ochranná lhůta od 24. 8. 2024 do 23. 8. 2025, během níž mělo být pravomocně rozhodnuto o prodloužení omezení, aby účinky původního omezení trvaly, a že uplynutím roční lhůty dnem 23. 8. 2025 (což odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí výslovně připustil) původní omezení svéprávnosti posuzovaného zaniklo, a tedy že od 24. 8. 2025 je posuzovaný plně svéprávný. Dovolatel namítá, že odvolací soud nerespektoval závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2160/2023, dle kterých není-li ve lhůtě podle § 59 odst. 2 občanského zákoníku pravomocně rozhodnuto o prodloužení, účinky původního omezení zanikají a posuzovaný se stává znovu plně svéprávným; dojde-li k tomu v průběhu odvolacího řízení, je odvolací soud povinen napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušit a řízení zastavit podle § 16 zákona o zvláštních řízeních soudních, neboť odpadl důvod pro jeho další vedení; případné nové omezení je nutno řešit novým řízením a novým rozsudkem, a proto odvolacímu soudu vytýká, že „nahradil postup předepsaný Nejvyšším soudem vlastním řešením, spočívajícím v překlopení původního řízení o prodloužení v řízení o nové omezení“. Dovolatel také zpochybňuje posouzení otázky, zda lze svéprávnost člověka omezit výlučně pro výkon určité profese, a namítá, že „takové omezení svéprávnosti pouze v profesní oblasti představuje do značné míry mimořádný postup, a že z ústavy zaručeného práva na svobodnou volbu povolání (čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) vyplývá, že omezení způsobilosti vykonávat povolání smí nastat jen na základě zákona a za dodržení principu proporcionality“, a že se odvolací soud vůbec nezabýval otázkou nezbytnosti a přiměřenosti takto vymezeného omezení, nadto že „pojmovým smyslem institutu omezení svéprávnosti je ochrana dotčené osoby (případně jejích práv), nikoli ochrana veřejnosti před touto osobou či jakési disciplinární působení“, že soud nerespektoval ani podmínku konkrétní hrozící újmy, která je podmínkou omezení svéprávnosti, jestliže odvolací soud neuvádí, jaká konkrétní újma by měla posuzovanému nebo jeho klientům za občanskou činnost posuzovaného jako advokátovi hrozit, jakož že v dané věci nebyl naplněn ani princip subsidiarity, jestliže nebylo prokázáno, že mírnější opatření (např. zvýšený dohled psychiatra, dočasné pozastavení výkonu advokacie v rámci stavovské pravomoci ČAK apod.) by nepostačovalo chránit zájmy posuzovaného. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a řízení v dané věci zastavil.

6. Vyjádření k dovolání posuzovaného nebylo podáno.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 1 odst. 1, 3 z. ř. s. a § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 1 odst. 3 z. ř. s., § 236 odst. 1 o. s. ř.).

9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 1 odst. 3 z. ř. s., § 237 o. s. ř.).

10. Rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci závisí na posouzení otázky, zda soud v řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti může rozhodnout o „novém“ omezení svéprávnosti, uplyne-li v průběhu (odvolacího) řízení ve věci prodloužení doby omezení svéprávnosti doba podle § 59 odst. 2 o. z. Vzhledem k tomu, že tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání posuzovaného J. K. je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

11. Po přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.

12. Podle § 55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Podle § 55 odst. 2 o. z. omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.

13. Podle § 56 odst. 1 o. z. omezit svéprávnost člověka může jen soud.

14. Podle § 57 odst. 1 o. z. soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil.

15. Podle § 59 odst. 1 o. z. soud může svéprávnost omezit v souvislosti s určitou záležitostí na dobu nutnou pro její vyřízení, nebo na jinak určenou určitou dobu, nejdéle však na tři roky. Je-li zjevné, že se stav člověka v této době nezlepší, může soud svéprávnost omezit na dobu delší, nejdéle však na pět let. Podle § 59 odst. 2 o. z. uplynutím doby omezení svéprávnosti právní účinky omezení zanikají. Zahájí-li se však v této době řízení o prodloužení doby omezení, trvají právní účinky původního rozhodnutí až do nového rozhodnutí, nejdéle však jeden rok.

16. Ustanovení § 59 o. z. je odrazem stávající soudní judikatury, podle níž omezení svéprávnosti (dříve způsobilosti k právním úkonům) může trvat pouze po nezbytně nutnou dobu, dokud existují důvody, které vedly k omezení svéprávnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3502/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4243/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2185/2010). Tomuto imperativu odpovídá i zde obsažený zajišťovací prostředek, kterým je časové omezení účinnosti rozhodnutí omezujícího svéprávnost dobou maximálně tří, případně pěti let. Doba omezení svéprávnosti přitom běží od právní moci rozhodnutí, jímž k omezení svéprávnosti došlo. S jejím uplynutím pak dochází k obnově svéprávnosti dotčeného člověka v plném rozsahu (ex lege bez dalšího), ledaže je v této době zahájeno řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti dotčeného člověka. Je-li takové řízení včas zahájeno, právní účinky původního rozhodnutí trvají i po dobu řízení o prodloužení doby omezení, nejdéle však po dobu jednoho roku. Doba, o niž bylo omezení svéprávnosti prodlouženo, pak nahrazuje původně určenou, maximálně tříletou (pětiletou) dobu. Pokud však do jednoho roku nebude rozhodnuto o prodloužení omezení svéprávnosti, dotčený člověk nabude plné svéprávnosti uplynutím doby (ex lege bez dalšího s účinky ex nunc).

17. Ve vztahu k uvedenému Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2160/2023, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 87, ročník 2024, na nějž dovolatel odkazuje ve svém dovolání, dospěl k závěru, že „dobu jednoho roku uvedenou v § 59 odst. 2 o. z., v rámci níž je soud povinen rozhodnout o prodloužení doby omezení svéprávnosti tak, aby mezitím nepominuly právní účinky původního rozsudku, je třeba odvíjet od následujícího dne po uplynutí vymezené doby maximálně tří (pěti) let, na kterou byla omezena svéprávnost dotčené osoby podle původního rozsudku“. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud také uzavřel, že „je-li včas zahájeno řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti, musí být – aby mezitím nepominuly právní účinky původního rozsudku o omezení svéprávnosti – ve lhůtě jednoho roku (počítané od následujícího dne po uplynutí doby tří, případně pěti let, na kterou byla svéprávnost dotčené osoby podle původního rozsudku omezena) rozhodnuto o prodloužení doby omezení svéprávnosti pravomocným rozsudkem; jinak právní účinky původního rozsudku pominou nejpozději do jednoho roku po uplynutí vymezené doby maximálně tří, případně pěti let, na kterou byla svéprávnost dotčené osoby podle původního rozsudku omezena, a tato osoba se (ze zákona) stane opět plně svéprávnou. Případný rozsudek o prodloužení doby omezení svéprávnosti, který nabude právní moci až po uplynutí této doby, již nemůže do svéprávnosti této osoby jakkoli zasáhnout a nemá vůči ní žádné právní účinky (je neúčinný). Bude-li však zde i nadále potřeba svéprávnost dotčené osoby v určitém rozsahu omezit, musí tak soud učinit v novém řízení, novým rozsudkem, kterým (nově) rozhodne o omezení svéprávnosti a vymezí rozsah tohoto omezení, a stanoví dobu, po kterou účinky omezení trvají (srov. § 40 odst. 2 z. ř. s.)“, a tedy odpadl-li v průběhu odvolacího řízení důvod vedení řízení, „měl odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušit a řízení zastavit (srov. § 16 z. ř. s.)“, s tím, že „následně bude na soudu prvního stupně, aby bez návrhu (ex officio) zahájil nové řízení, ve kterém se bude svéprávností posuzované (nově) zabývat“. Nelze proto souhlasit s dovolatelem, který namítá rozpor závěrů obsažených v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, neboť Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí řešil právní otázku výkladu ustanovení § 59 odst. 2 o. z. z hlediska určení počátku a nejzazšího konce doby, do níž musí být soudem (novým rozhodnutím) pravomocně rozhodnuto o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzovaného člověka tak, aby mezitím nezanikly právní účinky původního rozhodnutí o omezení svéprávnosti; otázka změny předmětu řízení nebyla v řízení vznesena, a proto se k ní Nejvyšší soud v dané věci ani cestou obiter dicta nevyjadřoval.

18. Vztaženo do poměrů projednávané věci: za situace, kdy o omezení svéprávnosti posuzovaného J. K. bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 4 2019, č. j. 30 Nc 1902/2015-400, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 7. 2020, č. j. 17 Co 150/2019-571, ve znění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2021, č. j. 24 Cdo 1087/2021-630, jímž byl posuzovaný omezen ve svéprávnosti tak, že není způsobilý vykonávat advokacii, a že omezení se stanoví na tři roky od právní moci tohoto rozsudku, a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 8. 2021, byla svéprávnost posuzovaného omezena do 23. 8. 2024. Vzhledem k tomu, že dne 6. 8. 2024 (tzn. včas) bylo zahájeno řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti, účinky omezení svéprávnosti trvaly i nadále, a to s ohledem na § 59 odst. 2 větu druhou o. z. a závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2160/2023, až do dne 23. 8. 2025. Protože do tohoto dne, tj. ve lhůtě jednoho roku (počítané ode dne následujícího po uplynutí doby tří let, na kterou byla svéprávnost posuzovaného podle původního rozsudku omezena), nebylo o prodloužení doby omezení svéprávnosti pravomocným rozsudkem rozhodnuto (bylo-li o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzovaného rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. 5. 2025, č. j. 30 P 98/2021-1113, proti němuž posuzovaný podal odvolání a o odvolání posuzovaného nebylo do tohoto dne odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto), zaniklo jejím uplynutím (tj. dnem 23. 8. 2025) dosavadní omezení svéprávnosti posuzovaného (ze zákona s účinky ex nunc), a jak namítá dovolatel a dovodil také odvolací soud, od následujícího dne je posuzovaný plně svéprávný.

19. Dovolatel proto odvolacímu soudu (důvodně, jak je vysvětleno níže) vytýká, že dojde-li k uplynutí doby jednoho roku dle § 59 odst. 2 o. z. v průběhu odvolacího řízení, je odvolací soud povinen napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušit a řízení zastavit podle § 16 z. ř. s., neboť odpadl důvod pro jeho další vedení, a že „případné nové omezení svéprávnosti je třeba řešit v novém řízení a novým rozsudkem“.

20. Podle § 13 odst. 1 z. ř. s. se řízení zahajuje i bez návrhu, není-li zákonem stanoveno, že lze řízení zahájit jen na návrh. Soud řízení zahájí bezodkladně poté, co se dozví o skutečnostech rozhodných pro vedení řízení podle tohoto zákona. Podle § 13 odst. 2 z. ř. s. o zahájení řízení bez návrhu vydá soud usnesení, které doručí účastníkům do vlastních rukou, nestanoví-li zákon jinak. Řízení je zahájeno dnem, kdy takové usnesení bylo vydáno. Podle § 13 odst. 3 z. ř. s. proti usnesení o zahájení řízení bez návrhu není odvolání přípustné.

21. Podle § 16 z. ř. s. odpadne-li důvod pro vedení řízení, soud řízení zastaví i bez návrhu.

22. Stran otázky odpadnutí důvodu pro vedení řízení v řízení o návrhu na vrácení či mírnější omezení svéprávnosti posuzované osoby Nejvyšší soud již rozhodoval rozsudkem ze dne 12. 8. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2179/2022, ve kterém dovodil, že „odpadnutí důvodu pro další vedení řízení upraveného v z. ř. s. musí vést k jeho zastavení (nestanoví-li zákon jinak, jako např. v § 72 z. ř. s.), a to zcela bez zřetele k tomu, zdali řízení bylo zahájeno na návrh nebo z povinnosti úřední na základě usnesení soudu vydaného podle § 13 odst. 2 z. ř. s.“, a že „odpadne-li důvod pro další vedení řízení až v průběhu odvolacího řízení, v němž je přezkoumáváno rozhodnutí o věci samé, odvolací soud řízení ve věci podle § 211 o. s. ř. a § 16 z. ř. s. zastaví za současného zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně (viz § 222a odst. 1 o. s. ř. per analogiam)“.

23. Odvolací soud však při svém rozhodování vycházel z premisy, že ačkoliv již zaniklé omezení svéprávnosti v důsledku uplynutí roční lhůty dle § 59 odst. 2 věty druhé o. z. není možné prodloužit, „samotné uplynutí doby dřívějšího omezení svéprávnosti nepředstavuje překážku pro další pokračování v zahájeném řízení a pro případné rozhodnutí o novém omezení svéprávnosti“, tedy že „nic nebrání tomu, aby v soudním řízení zahájeném jako řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti byl posuzovaný po zániku právních účinků dřívějšího omezení uplynutím doby uvedené v § 59 odst. 1 a 2 o. z. znovu omezen ve svéprávnosti, jsou-li pro to naplněny zákonné podmínky“. S tímto závěrem se však dovolací soud neztotožňuje.

24. Podle § 1 odst. 1 z. ř. s. podle tohoto zákona projednávají a rozhodují soudy právní věci stanovené v tomto zákoně.

25. Podle § 1 odst. 3 z. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, použije se občanský soudní řád.

26. Podle § 1 odst. 4 z. ř. s. nevyplývá-li z povahy jednotlivých ustanovení něco jiného, použijí se ustanovení tohoto zákona vedle občanského soudního řádu.

27. Podle § 26 z. ř. s. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu.

28. Protože z. ř. s. neobsahuje komplexní úpravu změny návrhu, předmětu řízení, použije se subsidiárně také o. s. ř. Podle § 95 odst. 1 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo. Podle § 95 odst. 2 o. s. ř. soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení.

29. Podle § 216 odst. 2 o. s. ř. v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok.

30. Řízení o svéprávnosti je řízením, které lze zahájit na návrh, tak i bez návrhu usnesením soudu (srov. § 13 a § 35 z. ř. s.).

31. Ve sporném řízení, jakož i ve zvláštních řízeních, která lze zahájit výhradně na návrh, se prakticky bezvýjimečně uplatní dispoziční zásada, podle níž je soud vázán návrhem na zahájení řízení, včetně jeho petitu, a navrhovateli (žalobci) se tím umožňuje, aby obsah návrhu a své požadavky přizpůsoboval nejen svým představám na řešení sporu nebo jiné právní věci, jak se mu vyjevily v průběhu řízení, ale také procesně nebo hmotněprávně změněné situaci, ukazuje-li se, že nadále nemohou obstát. Ustanovení § 26 z. ř. s. představuje výjimku z této zásady pro zvláštní řízení, která lze zahájit i bez návrhu (jako je tomu také v případě řízení o omezení svéprávnosti nebo řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti). Z tohoto ustanovení však nelze dovodit, že by soud mohl rozhodovat mimo rámec předmětu řízení, tedy nad rámec limitů projednávaných vztahů, které vyplývají z hmotného nebo procesního práva. Má-li proto soud za to, že jsou dány skutečnosti rozhodné pro zahájení řízení o omezení svéprávnosti nebo pro řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti, a nebylo-li dané řízení zahájeno na návrh, vydá soud usnesení o zahájení řízení o omezení svéprávnosti nebo usnesení o zahájení řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti, které doručí účastníkům do vlastních rukou.

32. Předmět řízení (neboli určitý rámec vztahů, které vyplývají z hmotného nebo procesního práva) v řízeních dle z. ř. s. je tedy vymezen buďto návrhem na zahájení řízení nebo - nebyl-li návrh podán a není-li zároveň zákonem stanoveno, že lze řízení zahájit jenna návrh - usnesením soudu o zahájení řízení. Z pohledu projednávané věci: v řízení o omezení svéprávnosti soud posuzuje, zda a v jakém rozsahu a na jakou dobu omezit člověka v jeho svéprávnosti. V řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti se pak soud zabývá otázkou případné změny stavu posuzované osoby a možnými důsledky. Dovolací soud se ve své rozhodovací praxi vyjádřil, že při zjišťování toho, zda u posuzovaného člověka došlo k právně relevantní změně okolností, jež by mohla vést ke změně (zúžení či rozšíření) rozsahu omezení svéprávnosti, je nezbytné porovnání okolností, které byly právně významné pro předešlé rozhodnutí soudu, a aktuálních poměrů posuzovaného. Prvořadým úkolem soudu je tak posoudit, jaký rozsah omezení svéprávnosti je aktuálně (oproti předchozímu stavu) v zájmu posuzovaného člověka, a zda by posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti v konkrétních životních situacích vskutku hrozila závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením. Zájem posuzovaného člověka i hrozbu závažné újmy soud vždy musí zkoumat podle okolností konkrétního případu. Nebezpečí, že v případě neomezené svéprávnosti dojde k závažné újmě na straně člověka, musí být nikoliv jen hypotetické. Soud při posuzování, zda a do jaké míry přikročí k omezení svéprávnosti, zvažuje, zda míra tohoto nebezpečí a případný následek vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti. Finální závěr může ovšem soud přirozeně učinit jen po proběhnuvším dokazování, v němž bude soustředit v dostatečné míře nezbytná skutková zjištění o osobních poměrech posuzovaného (tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o své potřeby, jak hospodaří s finančními prostředky apod.), přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo; všechna takto učiněná skutková zjištěná je pak třeba poměřovat ve světle ustanovení § 55 odst. 1 a 2 o. z., tj. s ohledem na posouzení, zda v daném případě je nezbytné setrvat na dosavadním rozsahu omezení svéprávnosti posuzovaného, nebo zda je třeba rozsah jeho dosavadního omezení rozšířit, či naopak je možné jej zúžit, anebo zda lze přistoupit k některému ze zákonem předvídaných mírnějších a méně omezujících opatření a ponechat tak posuzovanému plnou svéprávnost (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017 sp. zn. 30 Cdo 1287/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2612/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. 24 Cdo 257/2024). V řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti tedy soud nerozhoduje pouze mechanicky o prodloužení doby omezení svéprávnosti, ale posuzuje, jaký rozsah omezení svéprávnosti je aktuálně (oproti předchozímu stavu) v zájmu posuzovaného člověka. Je pak třeba vzít také v úvahu, že již ze zákona (viz § 38 z. ř. s.) vyplývá potřeba ne zcela totožného rozsahu dokazování, a to v závislosti na tom, zda se jedná o řízení o omezení svéprávnosti či o řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti. V ustanovení § 38 odst. 4 z. ř. s. (po novele z. ř. s. účinné od 1. 1. 2026 označeno jako § 38 odst. 5) ve vztahu k řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti je promítnuta zásada procesní ekonomie za situace, kdy nutnost provedení důkazu novým znaleckým posudkem a výslechem znalce by nadbytečně a neúčelně prodlužovala řízení o přezkum svéprávnosti i náklady tohoto řízení. Zákonodárce v tomto případě umožňuje soudu, který rozhoduje o prodloužení doby omezení svéprávnosti, aby upustil od provedení důkazu novým znaleckým posudkem a výslechem znalce tehdy, je-li zjevné, že stav posuzovaného (člověka omezeného ve svéprávnosti) se oproti rozhodnutí o omezení svéprávnosti či poslednímu rozhodnutí o prodloužení nezměnil, tedy nejen nezlepšil, ale ani nezhoršil. Znalecký posudek pak musí být nahrazen jiným důkazem, zejména písemnou zprávou ošetřujícího lékaře ve spojení s naposledy vypracovaným znaleckým posudkem. Závěr o tom, zda se zdravotní (duševní) stav posuzovaného oproti rozhodnutí o omezení svéprávnosti či poslednímu rozhodnutí o prodloužení doby omezení svéprávnosti „zjevně“ nezměnil, přitom závisí na úvaze soudu, která vždy musí vycházet z konkrétních okolností každého jednotlivého případu. V tomto rámci je pak obzvláště podstatné zhlédnutí posuzovaného a porovnání jeho stavu s předloženými důkazy.

33. S přihlédnutím k právě uvedenému proto Nejvyšší soud dovodil, že v řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzovaného člověka není (zcela) zapovězeno, aby soud - s ohledem na účel sledovaného tímto řízením, tj. skutečnou a plnohodnotnou ochranu posuzovaného člověka - rozhodl o omezení svéprávnosti této osoby, ale že tak soud nemůže rozhodnout, aniž by předtím takové řízení vlastním usnesením zahájil, a to bez ohledu na to, zda již uplynuly právní účinky (původního) rozhodnutí o omezení svéprávnosti posuzovaného či nikoliv. Uvedený postup je však zcela zapovězen v průběhu odvolacího řízení v řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti, neboť nelze-li v průběhu odvolacího řízení uplatnit nový nárok (srov. § 1 odst. 3 z. ř. s. a § 216 odst. 2 o. s. ř.), pak ani odvolacímu soudu nepřísluší v řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti, jež bylo zahájeno usnesením soudu, rozhodnout o změně předmětu řízení (tj. z řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti na řízení o omezení svéprávnosti) a o takto změněném předmětu řízení následně rozhodnout (tzn. ani rozhodnout o zahájení řízení o omezení svéprávnosti). Takovým postupem by dotčená osoba byla (mohla být) zasažena na svém ústavně zaručeném právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod, které plně zajišťují právě opravné prostředky. Posuzované osobě by tím byla odebrána možnost podat řádný opravný prostředek – odvolání, které by této osobě poskytovalo kvalifikovanou možnost skutkově a právně argumentovat proti rozhodnutí soudu o omezení svéprávnosti této osoby, neboť odvolání, kterým může být napadeno pouze rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni (srov. § 201 o. s. ř.), a které může být založeno také na skutkových námitkách (srov. § 205 odst. 2 o. s. ř.), nelze podat proti rozhodnutí odvolacího soudu. Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu lze napadnout například mimořádným opravným prostředkem - dovoláním, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.), které však lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Nadto nelze přehlédnout, že o změně žaloby nebo - v řízeních dle z. ř. s. - o změně návrhu na zahájení řízení, a v případě řízení, které lze zahájit i bez návrhu, o změně předmětu řízení, soud nemůže rozhodovat až v rámci meritorního rozhodnutí (jako tomu bylo v projednávaném případě, jak vyplývá z obsahu spisu), neboť předmět řízení musí být postaven najisto ještě před vynesením rozsudku.

34. Za dané situace proto Nejvyšší soud přisvědčil námitkám dovolatele a dospěl k závěru, že došlo-li v průběhu odvolacího řízení v řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzovaného k uplynutí doby jednoho roku dle § 59 odst. 2 o. z. (počítané ode dne následujícího po uplynutí doby tří let, na kterou byla svéprávnost posuzovaného podle původního rozsudku omezena), aniž bylo v této době o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzovaného rozhodnuto pravomocným rozsudkem, posuzovaný (ex lege) nabyl plné svéprávnosti, čímž odpadl důvod pro vedení řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzovaného a v takovém případě měl odvolací soud řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzovaného podle § 211 o. s. ř. a § 16 z. ř. s. zastavit za současného zrušení (ve vymezeném rozsahu) rozsudku soudu prvního stupně (viz § 222a odst. 1 o. s. ř. per analogiam).

35. Lze pak také dovodit, že za situace, kdy soud nemůže o prodloužení doby omezení svéprávnosti (pravomocně) rozhodnout právě z důvodu (i v blízké době předpokládanému) uplynutí v § 59 odst. 2 o. z. vymezené doby pro (pravomocné) rozhodnutí o prodloužení doby omezení svéprávnosti, v důsledku čehož dochází k pozbytí právních účinků původního rozhodnutí o omezení svéprávnosti dotčené osoby, a tedy k odpadnutí důvodu vedení řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti, není vyloučeno, aby tato situace byla posouzena jako „skutečnost rozhodná“ pro zahájení nového řízení o omezení svéprávnosti dotčené osoby, která uplynutím doby dle § 59 odst. 2 o. z. nabývá plné svéprávnosti ex lege bez dalšího, a tedy aby soud prvního stupně bez návrhu (ex officio) zahájil nové řízení, ve kterém se bude svéprávností posuzovaného „nově“ zabývat. Není také vyloučeno, aby důkazy, které byly opatřeny v rámci řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti, byly využity také v novém řízení o omezení svéprávnosti posuzovaného, zejména za situace, kdy soud prvního stupně v projednávaném případě v řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti přistoupil k provedení důkazu novým znaleckým posudkem (posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaného dne 25. 3. 2025 prof. MUDr. Ladislavem Hosákem, Ph.D.), který byl písemně doplněn dne 16. 4. 2025, a také výslechem znalce. Ve vztahu k (novému) řízení o omezení svéprávnosti dotčené osoby lze poukázat také na ustanovení § 38 odst. 4 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění účinném od 1. 1. 2026, které umožňuje nahradit důkaz znaleckým posudkem a výslechem znalce písemnou zprávou ošetřujícího lékaře ve spojení s hodnocením potřeby podpory osoby při právním jednání zpracovaný soudním sociálním pracovníkem (tzv. „clearing“).

36. Nad rámec řečeného Nejvyšší soud k argumentaci dovolatele, který zpochybňuje posouzení otázky, zda lze svéprávnost člověka omezit výlučně pro výkon určité profese, konkrétně advokacie, připomíná (a dovolatel zřejmě nebere náležitě v úvahu), že ve věci dovolatele již rozhodoval Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 2. 7. 2021, č. j. 24 Cdo 1087/2021-630, jímž rozhodl, že se posuzovaný omezuje ve svéprávnosti tak, že není způsobilý vykonávat advokacii, a že omezení svéprávnosti se stanoví na tři roky od právní moci tohoto rozsudku. Vzhledem k tomu, že soudy v projednávaném případě - v řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzovaného – posoudily dovolatelem vznesenou otázku možnosti soudu omezit svéprávnost člověka ve výkonu profese – ve výkonu advokacie, v souladu s uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, na jehož závěrech dovolací soud setrvává a nemá důvod se od něj odchýlit, pak soudům v tomto rozsahu právního posouzení nelze ničeho vytknout.

37. Za nastalé procesní situace, kdy odvolací soud vycházel z nesprávné úvahy, že „nic nebrání tomu, aby v soudním řízení zahájeném jako řízení o prodloužení omezení svéprávnosti byl posuzovaný po zániku účinků dřívějšího omezení uplynutím doby uvedené v § 59 odst. 1 a 2 občanského zákoníku znovu omezen ve svéprávnosti“, je pak předčasné zabývat se i ostatními dovolatelem vznesenými otázkami (otázkou „konkrétní hrozící újmy“ a otázkou „subsidiarity a proporcionality zásahu“ v projednávaném případě), a proto se jimi dovolací soud v předmětném rozhodnutí nezabýval.

38. Z uvedeného se tak podává, že rozhodl-li odvolací soud v řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzovaného - poté, co uplynula doba jednoho roku dle § 59 odst. 2 o. z. počítaná od následujícího dne po uplynutí doby tří let, na kterou byla svéprávnost posuzovaného podle původního rozsudku omezena, jejímž uplynutím pominuly účinky původního rozhodnutí o omezení svéprávnosti a posuzovaný se (ze zákona) stal opět plně svéprávným - o omezení svéprávnosti posuzovaného, aniž by bylo zahájeno řízení o omezení svéprávnosti posuzovaného na návrh nebo usnesením soudu o zahájení řízení, není dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu vzhledem k výše uvedeným závěrům správný. Protože v průběhu odvolacího řízení v řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzovaného zanikly uplynutím doby dle § 59 odst. 2 o. z. právní účinky původního rozhodnutí soudu omezení svéprávnosti posuzovaného, a posuzovaný tak nabyl plné svéprávnosti, odpadl důvod vedení řízení, pro který bylo třeba řízení zastavit (§ 211 o. s. ř. a § 16 z. ř. s.) za současného zrušení (viz § 222a odst. 1 o. s. ř. per analogiam) rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto, že se omezení svéprávnosti posuzovaného, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 4. 2019, č. j. 30 Nc 1902/2015-400, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 7. 2020, č. j. 17 Co 150/2019-571, a ve znění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2021, č. j. 24 Cdo 1087/2021-630, tak, že posuzovaný J. K. není způsobilý vykonávat advokacii, prodlužuje na dobu pěti let od právní moci tohoto rozsudku.

39. Protože dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud postupoval ve smyslu § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že sám změnil v potřebném rozsahu rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2025, č. j. 17 Co 111/2025-1265, tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku. Vzhledem k tomu, že usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 6. 8. 2024, č. j. 30 P 98/2021-717, bylo (mimo jiné) spolu s řízením o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzovaného zahájeno také řízení o opatrovnictví člověka a tato řízení byla spojena, a že bylo-li v projednávaném případě rozhodnuto o omezení svéprávnosti posuzovaného, soudy v projednávaném případě rozhodovaly také o opatrovnictví posuzovaného, je zřejmé, že výrok II. rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. 5. 2025, č. j. 30 P 98/2021-1113 (tj. že se opatrovník posuzovanému nejmenuje), který byl potvrzen částí výroku II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2025, č. j. 17 Co 111/2025-1265, je závislý právě na zrušovaném výroku o svéprávnosti posuzovaného, a tedy je-li tímto rozhodnutím rušen výrok o svéprávnosti posuzovaného a řízení je v tomto rozsahu zastaveno, odpadá tím také důvod pro vedení řízení o opatrovnictví člověka u posuzovaného. Z tohoto důvodu proto dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku II. tak, že rozhodl také o zastavení řízení ve věcech opatrovnictví člověka u posuzovaného za současného zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku II., jímž bylo rozhodnuto, že se opatrovník posuzovanému nejmenuje (srov. § 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.; § 211 o. s. ř., § 16 z. ř. s. a § 222a odst. 1 o. s. ř. per analogiam).

40. Protože tento rozsudek Nejvyššího soudu v dotčeném rozsahu zčásti mění rozsudky soudů nižších stupňů (čímž bez dalšího vzaly zcela za své i nákladové výroky v nich obsažené), byl povinen tzv. originárně rozhodnout o všech dosavadních nákladech řízení účastníků.

41. S ohledem na ustanovení § 23 z. ř. s. a § 43 z. ř. s. ve spojení s ustanovením § 243b o. s. ř. a vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud (stejně jako soud prvního stupně a soud odvolací) neshledal žádné mimořádné důvody, které by měly vést k výjimečnému přiznání náhradového práva některému z účastníků nebo státu, nebylo žádnému z účastníků řízení ani České republice přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani řízení odvolacího a dovolacího.

42. O nárocích soudem jmenovaného opatrovníka pro řízení advokáta JUDr. Martina Knoba na odměnu a náhradu hotových výdajů rozhodne na základě § 140 odst. 2 o. s. ř. soud prvního stupně poté, co bude řízení pravomocně skončeno.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. 6. 2026 JUDr. Roman Fiala předseda senátu