25 Cdo 1047/2026

Rubrum

25 Cdo 1047/2026-168 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: J. K., zastoupený advokátem JUDr. Tomášem Nielsenem, se sídlem Radhošťská 1942/2, Praha 3, proti žalované: I. K., zastoupená advokátem Mgr. Markem Pilařem, se sídlem Revoluční 763/15, Praha 1, o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 13/2025, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2026 (v usnesení chybně uvedeno 5. 1. 2025), č. j. 51 Co 264/2025-134, takto:

Výrok

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2026, č. j. 51 Co 264/2025-134, se mění takto: Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 9. 2025, č. j. 15 C 13/2025-122, se mění tak, že se řízení nezastavuje.

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 22. 9. 2025, č. j. 15 C 13/2025-122, zastavil řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Takto rozhodl ve věci žaloby o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, v níž žalobce tvrdil, že s žalovanou byli manželé (manželství bylo rozvedeno dne 25. 7. 2019) a že ke společnému návrhu na rozvod manželství připojili dohodu ze dne 18. 6. 2019 o úpravě majetkových poměrů a bydlení pro dobu po rozvodu manželství. Dle ní byla žalovaná povinna ve lhůtě do 31. 12. 2019 zaplatit žalobci částku 15 000 000 Kč jako vypořádací podíl na nemovitostech, jejichž výlučným vlastníkem se měla stát žalovaná. Protože katastrální úřad návrh na vklad vlastnického práva nepovolil z důvodu nesprávné identifikace jedné nemovitosti, vzali účastníci řízení návrh na vklad do katastru nemovitostí zpět a dne 8. 1. 2020 sepsali opravenou dohodu, podle které měla opět žalovaná zaplatit žalobci na vypořádání stejnou částku 15 000 000 Kč. Opravenou dohodu přiložili účastníci řízení k druhému návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Některé pozemky ovšem převedli ještě před tím, než byla vlastnická práva dle dohody zapsána v katastru nemovitostí. To způsobilo další komplikace při vkladu práv do katastru. Žalovaná odmítla dohodu o vypořádání plnit, podala žalobu na zrušení dohody z důvodu neúměrného zkrácení (tato žaloba byla později zamítnuta), nechala v katastru zapsat poznámku spornosti ke všem nemovitostem uvedeným v dohodě a následně katastrální úřad zamítl návrh na vklad, o který původně účastníci řízení na základě dohody žádali. V důsledku chování žalované se po uplynutí tří let od rozvodu manželství nemovitosti staly podílovým spoluvlastnictvím účastníků řízení. Žalobce v roce 2020 podal žalobu, kterou se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila kompenzaci dle dohody. Tato žaloba byla zamítnuta. Žalovaná následně podala žalobu na zrušení a rozdělení spoluvlastnictví. Na základě uzavřeného smíru byly nemovitosti rozděleny tak, jak je uvedeno v dohodě. Žalobci však nebyla poskytnuta původně dohodnutá kompenzace v rozsahu 15 000 000 Kč. V rámci uzavřeného smíru došlo také k vypořádání zápůjčky v částce 2 500 000 Kč, kterou podle smíru není žalobce povinen žalované vrátit. Výše škody, která jednáním žalované žalobci vznikla, tak činí nejméně 12 500 000 Kč. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 231/2020 se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 1 000 000 Kč z titulu splnění její povinnosti zaplatit žalobci částku 15 000 000 Kč dle dohody. Žaloba v této věci byla pravomocně zamítnuta. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobce ve věci sp. zn. 8 C 231/2020 domáhal stejného nároku, jako se nyní domáhá v projednávané věci. Z toho důvodu soud prvního stupně s odkazem na § 159a odst. 4 a § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavil pro překážku věci pravomocně rozhodnuté.

2. Městský soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 5. 1. 2026, č. j. 51 Co 264/2025-134, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Shledal, že ze žalobcem uváděných skutkových tvrzení vyplývá, že důvodem obou žalob je nedodržení smluvních povinností žalované dle dohody, což žalobce v prvním řízení kvalifikoval jako žalobu na splnění smluvního závazku a v nynějším řízení jako náhradu škody. Z obou navrhovaných petitů je zřejmé, že petit v tomto řízení je užší, neboť žalobce požaduje menší příslušenství. Odvolací soud tak shrnul, že žalobce se na podkladě týchž skutkových okolností domáhá v nynějším řízení nižšího plnění pouze s odlišnou právní kvalifikací. Ta je ovšem zásadně věcí soudu, a proto odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně o skutkové totožnosti obou řízení. Je tak dána překážka věci pravomocně rozhodnuté a soud prvního stupně řízení správně zastavil dle § 104 odst. 1 o. s. ř. Dále pak se odvolací soud ve svém usnesení vyjádřil k dalším odvolacím námitkám, které též shledal nedůvodnými (námitka podjatosti a námitky vztahující se k náhradě nákladů řízení a k poplatkové povinnosti).

3. Usnesení odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadl žalobce (dovolatel) dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení tří otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Odvolací soud posoudil otázku překážky věci pravomocně rozsouzené v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu reprezentovanou např. rozhodnutími sp. zn. 28 Cdo 2663/2008 a 33 Cdo 3060/2024. V předešlém řízení se dovolatel domáhal nároku vyplývajícího z dohody o úpravě manželských majetkových práv, nyní se domáhá náhrady škody vzniklé jednáním žalované v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud postupoval formalisticky a nezohlednil odlišný skutek, odlišný právní titul a nárok z něj vyplývající. Škoda, jejíž náhrady se v nynějším řízení dovolatel domáhá, mu vznikla teprve následkem marného uplynutí tříleté doby od rozvodu manželství, a to v příčinné souvislosti s jednáním žalované, která realizaci uzavřené dohody úmyslně zmařila. Dovolatel si byl vědom toho, že uplynutím této doby dohoda o vypořádání pozbyla účinků, a proto v předešlém řízení 8 C 231/2020 předestřel podáním ze dne 8. 11. 2024 nové skutečnosti a navrhl změnu žaloby, avšak soud změnu žaloby nepřipustil. V rozsudku pak soud uvedl, že požadovaný nárok na náhradu škody nemá po hmotněprávní stránce souvislost s původním návrhem, jedná se o zcela nový nárok vzniklý po podání původní žaloby a dosavadní výsledky řízení nemohou být podkladem pro řízení o náhradě škody. V prvotním řízení se tedy soud odmítl nárokem dovolatele na náhradu škody zabývat, a nyní řízení zastavil s tím, že o nároku již bylo rozhodnuto, což dovolatel pokládá za absurdní. Otázka, nakolik je účastník řízení chráněn dobrou vírou a presumpcí správnosti aktu veřejné moci v kontextu této věci, nebyla dosud dovolacím soudem jednoznačně vyřešena. Konečně pak nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena otázka totožného skutkového vymezení věci tak, aby takové řešení poskytlo jasné vodítko pro další rozhodování v podobných věcech. Z judikatury je zřejmé, že pro odlišení nepostačí jiná právní kvalifikace uplatněného nároku. Předmětná věc však vyjevuje spornou otázku, kdy lze ještě hovořit o skutkově totožné věci a kdy již nikoli. Nebyla dosud vyřešena otázka, kdy jeden nárok předchází nároku druhému, a otázka, zda pro závěr o totožnosti skutkového vymezení věci postačí, když výše nároku (a nikoli nárok sám) vychází ze stejného právního jednání. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a také usnesení soudu prvního stupně.

4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto a aby bylo žalobci uloženo nahradit jí náklady dovolacího řízení. Dovolání nesplňuje zákonné náležitosti, neboť v něm nejsou uvedeny ty okolnosti, které mohou dovolání činit přípustným dle § 237 o. s. ř. Pokud dovolatel míní, že jím předestřené otázky řešené odvolacím soudem jsou dovolacím soudem řešeny odlišně, pak ovšem v celém dovolání neuvedl jediné rozhodnutí dovolacího soudu, kterým by své tvrzení o neustálené praxi dovolacího soudu potvrdil. Druhý dovolatelem uvedený důvod přípustnosti dovolání není v § 237 o. s. ř. vůbec uveden. V podstatě je tak dovolání pouze polemikou se skutkovými závěry odvolacího soudu, ovšem tato polemika a nesouhlas nemohou přípustnost dovolání založit.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání je přípustné. Odvolací soud se při řešení procesní otázky totožnosti žalobního skutku potažmo procesní otázky překážky věci pravomocně rozhodnuté odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

6. Podrobný přehled aktuální judikatury týkající se procesních otázek v předešlém odstavci specifikovaných a z ní plynoucích závěrů dovolacího soudu předestřel Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 26. 1. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3124/2022. V něm mimo jiné uvádí: - Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází ze závěru, že občanský soudní řád pojmy „skutek“ a „totožnost skutku“ nevymezuje. Definice skutku se v řízení sporném odvíjí především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení rozhodujících skutečností (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout (jejich absence způsobuje vadu žaloby, pro kterou nelze v řízení pokračovat). Nestačí tu pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. z „kupní smlouvy“, „ze smlouvy o dílo“ apod.), nýbrž je třeba, aby byly všechny rozhodující skutečnosti vylíčeny sice stručně, přesto však úplně. - O změnu žaloby (§ 95 o. s. ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě. Nikoliv o změnu žaloby (§ 95 o. s. ř.), nýbrž o doplnění žalobních tvrzení jde v případě, uvede-li žalobce další relevantní okolnost. O změnu žaloby nejde ani v případě, jestliže žalobce na základě téhož skutku mění pouze jeho právní kvalifikaci. Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Pouhá změna v právní kvalifikaci skutku proto není změnou žaloby. - Pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu lze žalobci přiznat plnění, kterého se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než jak žalobce svůj nárok po právní stránce kvalifikoval, soud nemůže žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobci plnění přiznat. Nepřípustným překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo pouze přiznání jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce dle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl v žalobě vylíčen a byl předmětem dokazování. - Ve vztahu mezi nároky na plnění ze smlouvy a na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním podle absolutně neplatné smlouvy uvedené judikaturní pojetí ústí v závěr, podle kterého vzhledem k tomu, že otázka absolutní neplatnosti smlouvy je otázkou právní a nikoliv skutkovou, nemůže právní posouzení smlouvy ze strany soudu jako neplatné znamenat změnu skutkového stavu vymezeného žalobou.

7. Dále ve zmíněném rozsudku Nejvyšší soud odkázal na teze Ústavního soudu týkající se totožné věci a přijaté: - v nálezu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16, podle kterého v případě nároku na náhradu škody jsou sice relevantními prvky skutkového děje – na rozdíl od smluvního plnění – porušení právní povinnosti, vznik a výše škody a příčinná souvislost, nicméně také v případě bezdůvodného obohacení se tyto prvky značně liší od plnění ze smlouvy, neboť jimi jsou neplatnost smlouvy, vznik a výše obohacení na straně obohaceného (a to právě na úkor žalobce) a také příčinná souvislost. Podle Ústavního soudu není zřejmé, v čem se obě situace zásadně liší, jestliže v souzené věci v úvahu přicházejí nároky (na plnění ze smlouvy, na vydání bezdůvodného obohacení, na náhradu škody) vycházející ze stejné události (v obecném smyslu), jejíž podstata tkví v tom, že žalobkyně provedla konkrétní práce, aniž by však obdržela protiplnění. - v nálezu ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 543/22, podle kterého v obecné rovině lze souhlasit s tím, že nárok na náhradu škody představuje nárok s rozdílnou skutkovou podstatou oproti nároku z bezdůvodného obohacení. Tzv. totožnost skutku je však třeba posuzovat komplexně, konkrétně a s ohledem na zásadu, že žalobce není odpovědný za právní kvalifikaci skutkové podstaty. Ústavnímu soudu jde v dané věci o zohlednění konkrétních okolností posuzované věci, kdy je zřejmé, že žalobní požadavek žalobkyně na zaplacení určité částky vychází z téže události vnějšího světa, z téhož „příběhu“, tj. že žalovaný nezaplatil žalobkyni za provedené dílo. Ústavní soud v této souvislosti odkázal na pojem životní události v obecném smyslu. Žalobkyně doplnila svá tvrzení o údaj, že žalovaný způsobil porušením zákona počáteční neplanost smlouvy tím, že neprovedl výběrové řízení. Vzhledem k právnímu posouzení, které žalobkyně učinila, doplnila tvrzení vztahující se ke škodnému jednání žalovaného, avšak objektivně bylo možno skutkový stav současně kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení. Jinak řečeno, totožnost skutku zůstane v projednávané věci zachována, zůstalo-li alespoň zčásti zachováno jak tvrzení žalobkyně vztahující se k jednání žalovaného, že žalobkyni ničeho neuhradil, ač ona v jeho prospěch plnila, tak tvrzení žalobkyně o následku, a to v podobě újmy spočívající v neproplacených fakturách.

8. V nyní projednávané věci je ve světle předestřených závěrů judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu podstatné, zda při zohlednění všech konkrétních okolností lze dovodit totožnost skutku, tedy jediný (týž) příběh, resp. jedinou (tutéž) životní událost v obecném smyslu. Skutkové okolnosti vztahující se k posouzení otázky věci rozhodnuté nejsou sporné a plynou také z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 11. 2024, č. j. 8 C 231/2020-126, (ve spise vedeném v projednávané věci na listu č. 76) a z podání žalobce ze dne 8. 11. 2024 Obvodnímu soudu pro Prahu 7 ve věci sp. zn. 8 C 231/2020 (ve spise vedeném v projednávané věci na listu č. 83). Manželství žalobce a žalované bylo rozvedeno dne 25. 7. 2019. Žalobce se v řízení zahájeném v roce 2020 a vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 231/2020 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 15 000 000 Kč s příslušenstvím (po částečném zpětvzetí žaloby 1 000 000 Kč s příslušenstvím) s odůvodněním, že žalovaná je tuto částku povinna žalobci zaplatit ve lhůtě do 31. 12. 2019 podle odst. 1.4 a 4.1 dohody ze dne 18. 6. 2019 o úpravě majetkových poměrů manželů a bydlení pro dobu po rozvodu manželství ve znění opravy této dohody ze dne 8. 1. 2020. Tedy se žalobce domáhal vůči žalované splnění smluvní povinnosti na základě smlouvy uzavřené dne 18. 6. 2019 a opravené (byla odstraněna formální vada týkající se označení jedné z nemovitostí) dne 8. 1. 2020. Teprve v průběhu řízení žalobce podáním ze dne 8. 11. 2024 Obvodnímu soudu pro Prahu 7 sdělil, že doplňuje nové skutečnosti, které v mezidobí nastaly a které mohou mít vliv na řízení. Žalobce popsal dle něj opakované protiprávní jednání žalované (podání šikanózní žaloby a záměrné zdržování jejího vyřízení, vyhýbání se splnění povinnosti dle dohody o vypořádání, nepravdivé sdělení katastrálnímu úřadu). Tyto dle žalobce nekalé kroky žalované pak vedly k tomu, že nedošlo k naplnění dohody o vypořádání a po třech letech od rozvodu manželství nastala zákonná fikce, kdy veškeré nemovité věci, které byly původně součástí společného jmění manželů, se staly podílovým spoluvlastnictvím žalobce a žalované o velikosti rovných dílů. Proto žalobce v tomto podání uvedl, že jím požadovanou částku lze pro případ pozbytí účinnosti dohody o vypořádání z důvodu uplynutí tří let od rozvodu manželství posoudit jako škodu, kterou žalovaná způsobila žalobci porušením dobrých mravů, obstrukcemi, porušením smluvní povinnosti umožnit přechod všech vlastnických práv dle smlouvy. Žalobci škoda vznikla z viny žalované okamžikem, kdy marným uplynutím tří let od rozvodu manželství došlo k zákonné fikci vypořádání nemovitého společného jmění manželů na rovné spoluvlastnické díly. Obvodní soud posoudil zmíněné podání žalobce jako změnu žaloby, kterou nepřipustil, a žalobu zamítl s odůvodněním, že se žalobce domáhá plnění na základě dohody, která je od 26. 7. 2022 neúčinná.

9. Nyní uvedené konkrétní okolnosti nelze pokládat za jedinou „životní událost“, za jeden procesní příběh ve smyslu popsané soudní praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Ve zmíněné věci řešené v minulosti Nejvyšším soudem a Ústavním soudem byl v době podání žaloby skutkový děj ukončen a žalobkyni šlo o to, aby dostala finanční protihodnotu za provedené dílo, a to z jakéhokoli právního důvodu. A Ústavní soud zdůraznil, že by bylo lze uvažovat též o nároku na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v hodnotě díla, kterého se dostalo žalovanému, aniž by on sám svým plněním (platbou) tuto hodnotu vyvážil. Naopak v nyní projednávané věci se smlouva (dohoda), na základě níž žádal žalobce v předešlém řízení o plnění smluvní povinnosti zaplatit danou částku, stala neúčinnou až několik let po podání původní žaloby, a to tvrzeně na základě protiprávního jednání žalované, k němuž docházelo (alespoň zčásti) také po podání předešlé žaloby. Tedy zde ani ohledně rozhodného jednání ani následku není skutková totožnost (uzavření platné smlouvy – nárok na smluvní plnění X pozdější protiprávní jednání – nárok na náhradu škody). A navíc zde na rozdíl od věci řešené Nejvyšším soudem a Ústavním soudem nelze uvažovat o posouzení nároku jako práva na vydání bezdůvodného obohacení. Totiž z veškerých okolností plyne, že žalobce sám žalobkyni nic na základě dohody o vypořádání společného jmění neposkytl, neboť jestliže nastaly účinky zákonné domněnky (fikce) vypořádání podle § 741 o. z., pak dohoda nebyla naplněna v celém rozsahu, a tedy též ohledně způsobu, jakým měly být podle dohody nemovitosti společně vlastněné žalobcem a žalovanou rozděleny. Nedošlo k tomu, že by se žalovaná stala vlastníkem nemovitostí dle dohody, avšak žalobce by neměl právo na platbu dle dohody z důvodu jejího zániku, a proto by se domáhal vůči žalované vydání protihodnoty. Jinak řečeno, následné protiprávní jednání a škoda z něj vzešlá jsou za daných okolností jiným příběhem (slovy Ústavního soudu) než předešlé uzavření smlouvy (dohody o vypořádání) a právo na plnění v ní dohodnuté.

10. Jestliže odvolací soud potvrdil jako správný závěr soudu prvního stupně, že řízení v projednávané věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, pak posoudil tuto otázku procesního práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a též v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

11. Na základě všeho uvedeného Nejvyšší soud postupem dle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil usnesení odvolacího soudu a rozhodl, že se usnesení soudu prvního stupně mění tak, že se řízení nezastavuje. Tím jsou též odklizeny nákladové výroky usnesení soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu.

12. Nejvyšší soud nerozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§ 151 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243c odst. 3 o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. 8. 2026 JUDr. Robert Waltr předseda senátu