25 Cdo 1132/2026

Rubrum

25 Cdo 1132/2026-394 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: P. R., zastoupený Mgr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6, proti žalovanému: Společenství vlastníků jednotek pro dům XY zastoupené Mgr. Jakubem Schejbalem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1070/19, Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 195/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2024, č. j. 3 Co 9/2024-349, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 30. 12. 2013 domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit mu 150 000 Kč. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2017, č. j. 66 C 195/2013-158, uložil žalovanému zaplatit žalobci 5 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu v částce 145 000 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Předmětem řízení byl nárok žalobce na ochranu osobnosti a poskytnutí zadostiučinění v penězích ve výši 150 000 Kč za neoprávněnou a opakovanou evidenci žalobce zveřejněnou na webových stránkách žalovaného jako dlužníka na úhradách spojených s vlastnictvím jednotek č. XY a XY spravovaných žalovaným. Soud prvního stupně věc meritorně posoudil na základě pokynů obsažených v předchozím zrušovacím usnesení odvolacího soudu, projednal ji na dvou jednáních v nepřítomnosti žalobce a dospěl k závěru, že žalobce byl po určitou dobu v roce 2011 neoprávněně veden v přehledu dlužníků záloh za rok 2010, neboť na zálohách nic nedlužil. V pozdějším období (srpen a září 2011) žalovaný existenci dluhu prokázal, a žalobce tak byl v seznamu dlužníků uveden oprávněně. Žalovaný tedy neoprávněně zasáhl do osobnostních práv žalobce (do jeho cti a vážnosti) zveřejněním nepravdivé informace o jeho dluhu na zálohách za rok 2010 a podle § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) je povinen tuto újmu odčinit zadostiučiněním v penězích ve výši 5 000 Kč. Soud neshledal požadavek na vyšší zadostiučinění přiměřeným, mimo jiné i s ohledem na satisfakci poskytnutou žalobci v předchozím řízení vedeném pod sp. zn. 31 C 1/2011.

2. Žalobce se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal a využil řadu řádných i mimořádných opravných prostředků proti procesním rozhodnutím předcházejícím meritornímu posouzení odvolání. Vrchní soud v Praze následně rozsudkem ze dne 16. 9. 2024, č. j. 3 Co 9/2024-349, výrokem I odmítl odvolání proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně, výrokem II potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením, že za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce spočívající v jeho zveřejnění jako dlužníka na zálohách za rok 2010 je přiměřeným zadostiučiněním částka 5 000 Kč.

3. Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v nepřiměřeně nízké výši přiznaného zadostiučinění, která je podle něj v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou v dovolání konkrétně vymezil. Namítá nesprávnost základních úvah soudů při stanovení výše zadostiučinění. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci, konkrétně otázky dosud dovolacím soudem neřešené, a to jaká výše zadostiučinění je přiměřená při dlouhodobém zveřejňování nepravdivé informace o osobě jako dlužníkovi. Dovolatel dále nesouhlasí s posouzením intenzity zásahu odvolacím soudem, podle něj došlo k bagatelizaci jeho povahy a nezohlednění kritérií rozhodných pro stanovení přiměřeného zadostiučinění, včetně reálných dopadů na jeho osobní a profesní sféru. Výši zadostiučinění považuje za čistě symbolickou. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není přípustné.

5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

6. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena pouhým tvrzením dovolatele, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

7. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Výsledným zadostiučiněním se dovolací soud zabývá až tehdy, bylo-li by zcela zjevně nepřiměřené. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřené náhrady (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2202/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1260/2023).

8. V projednávané věci se odvolací soud ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně, že došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv dovolatele, do jeho práva na čest a vážnost. Při posuzování hledisek rozhodných pro určení výše přiměřeného zadostiučinění vyšel z ustálené judikatury a v ní vymezených kritérií pro stanovení výše náhrady (zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněného pod č. 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1231/2011, a nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09). Odkázal rovněž na předcházející řízení ve věci 31 C 1/2011, v němž byla dovolateli poskytnuta omluva a zadostiučinění v penězích ve výši 30 000 Kč za identický zásah pouze v jiném období, a porovnal obě tyto věci, včetně délky zveřejnění nepravdivé informace o dluhu dovolatele na zálohách a jeho výši, opakované a neobezřetné zveřejnění jména dovolatele v seznamu dlužníků i po podání žaloby pro předchozí období, na druhé straně zohlednil, že již dovolateli byla poskytnuta omluva bez časového omezení za protiprávní zveřejnění jeho jména v seznamu dlužníků a povahu žalovaného, který pouze zajišťuje správu domu a pozemku a nesmí podnikat.

9. Námitky žalobce, kterými zpochybňuje výši přiznaného zadostiučinění, toliko polemizují s rozhodnutím odvolacího soudu založeném na posouzení individuálních okolností projednávaného případu, tudíž nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při řešení otázky výše přiměřeného zadostiučinění se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Podle dovolacího soudu tak rozhodnutí odvolacího soudu plně v souladu s výše předestřenými judikatorními závěry vychází ze správných úvah o přiměřenosti poskytnutého zadostiučinění a částka 5 000 Kč není s ohledem na konkrétní okolnosti věci zjevně nepřiměřeně nízká, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že evidence žalobce jako neplatiče záloh byla nesprávná pouze zčásti.

10. K vlastnoručnímu dovolání sepsanému žalobcem, jenž je pro účely podání dovolání kvalifikovaně zastoupen advokátem, Nejvyšší soud v souladu s § 241a odst. 5 o. s. ř. nepřihlížel.

11. Protože dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

12. Jelikož bylo dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání, nerozhodoval (srov. obdobně důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1785/17).

13. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první a § 224 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy v dovolacím řízení úspěšný žalovaný by měl proti žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, avšak žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 15. 7. 2026 JUDr. Robert Waltr předseda senátu