25 Cdo 1278/2026

Rubrum

25 Cdo 1278/2026-616 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: M. G., zastoupený JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem Ovesná 356/7, Ostrava, proti žalované: UNIQA pojišťovna, a. s., IČO 49240480, se sídlem Evropská 810/136, Praha 6, zastoupená JUDr. Petrem Kazdou, advokátem se sídlem Palackého třída 223/5, Nymburk, o 1.333.657 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 462/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2025, č. j. 19 Co 160/2025-538, takto:

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2025, č. j. 19 Co 160/2025-538, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se po žalované domáhal pojistného plnění na základě pojistné smlouvy č. 2943987668 o pojištění majetku a odpovědnosti, kterou spolu účastníci uzavřeli v roce 2018. Předmětem pojištění byl rodinný dům žalobce v XY (dále též jen „dům“). K události, z níž žalobce dovozoval existenci svého nároku, došlo v létě 2020 v době, kdy žalobce v domě nebydlel. Bezprostředně před vznikem události došlo k rozvodnění odvodňovacího kanálu a k zaplavení pozemku kolem domu intenzivními dlouhodobými přívalovými dešti, voda se dostala dovnitř domu a poškodila jej. Voda pronikla do domu pravděpodobně skrz kopoflexovou chráničku hlavního elektrického kabelu od venkovního rozvaděče do technické místnosti, odkud navlhly sousední konstrukce a prvky. Na majetku žalobce tak měla vzniknout škoda 735.185 Kč. Po rozšířeních žaloby vzhledem k dalším nákladům včetně nájemného, které musel žalobce vynaložit, neboť jeho dům byl neobyvatelný, činila žalovaná částka 1.333.657 Kč.

2. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 7. 2. 2025, č. j. 19 C 462/2021-477, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 754.879,47 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do 578.777,53 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III), a uložil žalované povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu (výrok IV) a soudní poplatek (výrok V). Soud prvního stupně učinil následující skutková zjištění. V době škodní události žalobce pobýval v důsledku pracovní neschopnosti u svého otce, v domě jinak bydlel od roku 2018. Škodní událost byla žalobcem zjištěna v létě 2020. Z měření blízké meteorologické stanice vyplynulo, že v době před škodní událostí intenzivně pršelo, což potvrdil i soused žalobce. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že v daném případě jde o to, zda je škodní událost pojistnou událostí a zda je kryta rizikem „atmosférické srážky“ či „záplava“. Definice záplavy nevylučuje žádný ze zdrojů poškození pojištěného majetku (vyjma těch uvedených ve výlukách), a nelze tedy vyloučit ani poškození domu vyššími srážkami v oblasti. Za klíčový rozdíl mezi oběma jevy považoval otázku, zda se v místě vytvoří souvislá vodní plocha, která následně způsobí škodu na předmětu pojištění. S odkazem na znalecký posudek Ing. Pavla Tatrana konstatoval, že voda se nejpravděpodobněji dostala do domu žalobce elektrochráničkou v důsledku vzniku lagun na jeho pozemku. Podle názoru soudu prvního stupně nedošlo k pouhému vniknutí či prosáknutí vody do domu, ale voda v domě vytvořila souvislou vodní plochu, jak předpokládá pojistné riziko záplavy. Dospěl tak k závěru, že škodní událost je pojistnou událostí krytou rizikem „záplava“ a zároveň se na něj neuplatní žádná z výluk, které by mohly odpovědnost žalované vyloučit. Z hlediska pojistných podmínek není rozhodné, že poškození vodou nebylo zjevné zvnějšku domu či jakou měla vodní plocha velikost, přičemž je třeba odlišit pojistné riziko „záplava“ od pojistného rizika „povodeň“. Soud neshledal spoluzpůsobení si újmy na straně žalobce, neboť podle znaleckého posudku Ing. Tatrana byl rozdíl mezi výší škody zjištěné ihned a zjištěné za několik týdnů nulový, neboť voda vzlínala postupně nejprve vrstvami pod podlahou, tedy v místech, kde by ji žalobce nemohl zaznamenat, ani kdyby v domě v předmětnou dobu bydlel. Žalobce nahlásil škodní událost žalované bez zbytečného odkladu, učinil opatření, aby škoda vzniklá v důsledku škodní události byla co nejmenší, a v souladu se všeobecnými pojistnými podmínkami by vliv případného porušení povinností žalobce musel být navíc podstatný. Soud prvního stupně rovněž dovodil, že projekt výstavby domu nelze považovat za vadný, protože předmětné chráničky nejsou běžně vodotěsné a takový požadavek na ně nestanoví ani právní předpisy, když jejich úkolem je ochrana před mechanickým poškozením a vniknutím jemných částic. Jde-li o výši škody, vycházel ze znaleckého posudku Ing. Tatrana. Zohlednil sjednanou spoluúčast a to, zda se v konkrétních případech (u jednotlivých položek) žalobci podařilo prokázat příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a pojistnou událostí.

3. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2025, č. j. 19 Co 160/2025-538, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I), ve výroku II jej potvrdil (výrok II), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III), rozhodl, že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV), a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V tak, že žalovaná není povinna zaplatit soudní poplatek (výrok V). Odvolací soud odkázal na § 555 odst. 1, § 556 odst. 1 a 2, § 2758 odst. 1 a § 2798 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, a předestřel judikaturu týkající se výkladu právních jednání. Vzhledem k tomu, že účastníky uzavřená pojistná smlouva včetně pojistných podmínek patří mezi smlouvy formulářové, není účelné zkoumání individuálního úmyslu stran při uzavírání smlouvy, ale uplatní se objektivní metoda interpretace. Projevu vůle se tak přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nejde o škodní událost krytou mezi účastníky uzavřenou pojistnou smlouvou. Pojmy použité ve smlouvě a v pojistných podmínkách je třeba chápat a vykládat ve smyslu, v jakém jsou obvykle chápány a přijímány ve společnosti, a to vzhledem k uplatnění objektivní metody interpretace. Pod pojmem „povodeň“ či „záplava“, jež jsou v pojistné smlouvě zařazeny do skupiny „katastrof“, člověk chápe velké množství vody, nikoliv jen kaluž, která je také nepochybně vodní plochou, nikoliv však souvislou (vodní plochou je i rozlitá sklenice vody). Pro vodní plochu je typické, že se nachází pod širým nebem, a podle závěru odvolacího soudu se nemohla vytvořit v souvrství podlahy. Pojem „záplava“ je třeba chápat jako přírodní katastrofu velkého rozsahu, a to alespoň lokálně. Z provedeného dokazování vyplynulo, že v místě pojištění, respektive v jeho okolí, nevznikla žádná souvislá vodní hladina, na pozemku žalobce se na jílovité půdě pouze vytvořily kaluže. K vniknutí vody do domu žalobce nedošlo v souvislosti s povodní nebo záplavou, u nichž se předpokládá silné a invazivní působení velkého množství vody na pojištěný objekt, ale v důsledku pomalého a postupného pronikání vody do domu prostřednictvím podpovrchového vstupu. Podle závěrů znalce Ing. Tatrana se v daném případě jednalo o občasné pronikání vody přes chráničku přípojky elektřiny trvající po řadu týdnů či měsíců. Odvolací soud tedy uzavřel, že nešlo ani o přímé zatečení atmosférických srážek, ale spíše o pronikání (vysoké hladiny) spodní vody, které je však z pojistného krytí výslovně vyloučeno, v důsledku vady projektu, neboť za tu je třeba považovat nejen rozpor s právními předpisy či normami, ale i provedení naplánované tak, že nedostatečně řeší běžné situace, jako například intenzivní déšť a vysokou hladinu spodní vody (k žádným mimořádně intenzivním srážkám však v relevantní době ani nedošlo). Škodní událost tak nelze považovat za nahodilou událost krytou pojistnou smlouvou.

4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde-li o problematiku výkladu pojistné smlouvy a pojistných podmínek. Odkázal na judikaturu dovolacího soudu týkající se výkladu právních jednání a vytkl odvolacímu soudu, že v tomto směru nepostupoval tak, jak mu ukládá § 556 a § 557 o. z., neboť se opomněl zabývat společným úmyslem stran. Jelikož pojem „záplava“ připouští různý výklad, měl jej v pochybnostech vyložit k tíži žalované coby subjektu, který tento výraz použil jako první. Dovolatel uvedl, že odvolací soud nerozlišuje mezi pojmy „záplava“ a „povodeň“, které jsou v pojistných podmínkách definovány odlišně. Odvolací soud podle jeho názoru bagatelizoval poškození jeho majetku, když přirovnal záplavu v jeho domě k rozlité sklenici vody. Dále nesprávně vyložil pojem „vady projektu“ obsažený ve výlukách z pojištění. Žalobce též upozornil na vadu řízení spočívající v tom, že se odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně (jde-li o přítomnost souvislé vodní hladiny v souvrství podlahy a v domě a jeho okolí, stejně jako jde-li o mimořádně intenzivní srážky předcházející zjištění škodní události). Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

5. Samostatným podáním ze dne 23. 3. 2026 dovolatel navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku (poté, co byl jeho předchozí vlastnoruční návrh obdobného znění usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2026, č. j. 25 Nd 54/2026-22, zamítnut), který odůvodnil svým nepříznivým zdravotním stavem a majetkovou situací. Vytknul rovněž odvolacímu soudu, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení neaplikoval § 150 o. s. ř.

6. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné. Dovolatel vznesl především skutkové námitky, přičemž odvolací soud pojistnou smlouvy vyložil správně. Osvětlila, jak ona sama chápala pojem „záplava“ ve smyslu pojistných podmínek. Závěrem žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

7. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. Napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu řešící otázku výkladu smluvního ustanovení coby dvoustranného právního jednání a pro řešení této otázky je dovolání přípustné.

8. Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je též důvodné.

9. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

10. Podle § 556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.

11. Podle § 556 odst. 2 o. z. se při výkladu projevu vůle přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

12. Podle čl. 11.2 všeobecných pojistných podmínek pro pojištění majetku a odpovědnosti občanů – zvláštní části UCZ/PMO/17, dále jen „pojistné podmínky“, se dále pojištění nevztahuje na škody vzniklé: f) pronikáním spodní vody kromě případů, kdy ke škodě došlo v příčinné souvislosti s povodní a záplavou; g) vadami projektu, nedodržením technologických postupů výstavby nebo montáže nebo nesprávnou údržbou.

13. Podle čl. 43.62 pojistných podmínek záplavou se rozumí vytvoření souvislé vodní plochy, která po určitou dobu stojí nebo proudí v místě pojištění.

14. Z právní úpravy i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyjadřující se k výkladu adresovaných právních jednání (podle § 556 o. z.) vyplývá závěr, že základním hlediskem je zde podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 u vícestranných jednání společný úmysl jednajících stran. Soud nejprve zjišťuje, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících zjištěných okolností. Skutečnou vůli jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Při zjišťování úmyslu jednajícího soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Při nalézání tohoto úmyslu je třeba zohlednit též praxi zavedenou mezi stranami v právním styku, to, co právnímu jednání předcházelo, i to, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (viz rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněný pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 381/2022).

15. Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace totiž neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Při výkladu projevu vůle je třeba pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní nebo jiné vyjádření učiněno, a významné rovněž je, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen (k tomu srovnej obdobně namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011, nebo ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 949/2013).

16. Vedle toho nelze při výkladu právního jednání opomenout interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z úsudku, že strany jednaly racionálně. Volní projev je nutné vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené vůli (podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti). Zde lze přihlédnout ke konkrétním okolnostem a zájmům jednajícího i adresáta (za všechny viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 107/2020, a v něm citovaná rozhodnutí).

17. Výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jimi projevené), není zpravidla řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury se odvolací soud může odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srovnej především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1872/2023). Rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází z plné aplikovatelnosti zákonem upravených interpretačních metod při výkladu pojistných smluv, tedy i pojistných podmínek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2069/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 788/2021).

18. Promítnuto do poměrů nyní posuzované věci je z citované judikatury zřejmé, že odvolací soud, ačkoliv si byl jejích závěrů vědom (viz body 27 a 28 napadeného rozsudku), se skutečnou vůlí smluvních stran v okamžiku uzavření pojistné smlouvy nezabýval. Jeho úsudek, že jelikož mezi účastníky uzavřená pojistná smlouva patří mezi smlouvy formulářové, není účelné zkoumat individuální úmysl stran při jejím uzavírání, nemá oporu v zákoně ani v judikatuře. Dovolací soud naopak opakovaně judikoval, že i v případě výkladu pojistných smluv, respektive pojistných podmínek, je třeba zjišťovat skutečnou vůli jednajících (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 27 Cdo 935/2022, uveřejněný pod číslem 101/2023 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 369/2023, uveřejněný pod číslem 42/2025 Sb. rozh. obč., a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 764/2022, ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1907/2024, ze dne 10. 9. 2025, sp. zn. 25 Cdo 2349/2024, ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2804/2024, ze dne 5. 11. 2025, sp. zn. 25 Cdo 2977/2024, ze dne 9. 4. 2026, sp. zn. 25 Cdo 1775/2025, či ze dne 29. 1. 2026, sp. zn. 33 Cdo 35/2026).

19. Jakkoliv může být složité společný úmysl stran při uzavírání smlouvy zjistit, soud má s ohledem na výše uvedená výkladová pravidla povinnost se o to pokusit. Teprve v případě, že ani za použití naznačených pravidel nelze úmysl jednajících zjistit, uplatní se objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, či ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019). V posuzovaném případě je stěžejní otázka výkladu pojmů „záplava“ a „vada projektu“ ve smyslu příslušných pojistných podmínek. Odvolací soud k němu bez dalšího přistoupil prostřednictvím objektivní metody podle § 556 odst. 1 věty druhé o. z. Takový postup je však namístě teprve v okamžiku, kdy nelze v souladu s § 556 odst. 1 větou první o. z. zjistit společný úmysl jednajících stran v okamžiku uzavření smlouvy, a to za použití kritérií příkladmo uvedených v § 556 odst. 2 o. z. [viz komentář k § 556 o. z., Lavický, P., a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1769, marg. č. 25]. Pokud by navíc uvedený postup vedl k různým interpretacím, bylo by nutné zvážit, zda není třeba pohlížet na žalobce jako na spotřebitele a v souladu s § 1812 o. z. zvolit interpretaci pro žalobce nejpříznivější (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2804/2024).

20. Dovolací soud pak podotýká, že závěr o vadě projektu, jež měla vést ke škodní události a v jejímž důsledku se uplatní výluka z pojištění, učinil odvolací soud v jediné větě (viz bod 30 napadeného rozsudku). Aplikoval přitom obecnou úvahu, že za vadu projektu je třeba považovat nejen rozpor s právními předpisy či normami, ale i „provedení naplánované tak, že nedostatečně řeší běžné situace, mezi které náleží i intenzivnější déšť a hladina spodní vody“. Neopřel se přitom o případný závěr znalce, že by projekt byl podle jeho úsudku vadný, ačkoliv se jedná o otázku odbornou, k níž nemá soud dostatečné znalosti. K otázce pronikání spodní vody Ing. Tatran ve svém znaleckém posudku uvedl, že z dokladů ve spise takový závěr nevyplývá (viz s. 18 znaleckého posudku na č. l. 289 spisu). Problematice kvality projektu v řízení zvláštní pozornost věnována nebyla a je otázkou, z čeho by mělo pochybení projektanta vyplývat, nebyl-li učiněn závěr o takovém jeho postupu, jenž by byl v rozporu s právními předpisy či technickými normami. Ing. Tatran ve znaleckém posudku uvedl, že vzniku škody mohlo zabránit umístění elektroměrového pilíře v jiném místě pozemku a utěsnění chráničky proti srážkové vodě, které však není v projektech obdobných staveb požadováno a nerealizuje se (viz s. 21 znaleckého posudku na č. l. 292 spisu). Z takového konstatování však nelze jednoznačně dovodit, že projekt lze v tomto směru považovat za vadný.

21. S pojmem „záplava“ pak odvolací soud nakládal poměrně volně, když jej na některých místech vyložil společně s pojmem „povodeň“, avšak ten je v pojistných podmínkách definován odlišně (především je dáván do souvislosti s vodními toky a nádržemi, viz čl. 43.29 pojistných podmínek). Uváděl-li přitom, že kaluž (zjevně míněno v okolí domu žalobce v inkriminované době) je vodní plochou, nikoliv však vodní plochou souvislou, pomíjí, že pojistné podmínky nestanoví, jak rozsáhlá musí v případě záplavy vodní plocha být. Nadto soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že kolem domu žalobce se vyskytovaly různě velké plochy stojící vody (zjištěno z fotografií, viz bod 21 rozsudku soudu prvního stupně), že znalec Ing. Tatran vycházel z toho, že v okolí domu žalobce se vytvořily vodní plochy o velikosti desítek metrů čtverečných (viz bod 35 rozsudku soudu prvního stupně), a při svém výslechu hovořil mimo jiné o lagunách (zjištěno z výpovědi znalce, viz protokol o jednání před soudem prvního stupně konaném 31. 10. 2024, č. l. 391 spisu), a že v létě 2020 byla na pozemku kolem domu žalobce laguna o velikosti 10-20 m? (zjištěno z výpovědi svědka L. O., viz bod 38 rozsudku soudu prvního stupně). Zjevně tak v daném případě nešlo o kaluže, jejichž ekvivalentem by byla rozlitá sklenice vody. Jde-li o výklad pojistných podmínek, měl se odvolací soud zabývat otázkou, zda je z hlediska tam obsažené definice pojmu „záplava“ nezbytné, aby se souvislá vodní plocha vytvořila uvnitř domu coby předmětu pojištění, nebo postačuje, aby se vytvořila v jeho bezprostředním okolí, neboť soud prvního stupně v tomto směru hovořil jak o lagunách v okolí domu žalobce, tak o tom, že voda stála v sondě v technické místnosti (viz bod 49 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud ani dostatečně nevysvětlil, z jakého důvodu by musela záplava představovat silné a invazivní působení velkého množství vody a nemohlo by její definici ve smyslu pojistných podmínek naplňovat například rozsáhlé zaplavení, k němuž došlo postupně a následně se výrazně zhoršilo v důsledku přívalových dešťů (viz s. 11 znaleckého posudku na č. l. 282 spisu).

22. Jestliže odvolací soud nevyložil důsledně podle zákonem stanovených výkladových pravidel blíže rozvedených v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu pojmy „záplava“ a „vady projektu“ uvedené v pojistných podmínkách, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné a dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 1 o. s. ř. je naplněn.

23. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud učinil skutkový závěr, že z úhrnu srážek vyplývá, že v době předcházející zjištění škodní události neproběhly žádné mimořádně intenzivní srážky (viz bod 30 napadeného rozsudku), zatímco soud prvního stupně shledal, že k intenzivním dešťům došlo (viz bod 47 rozsudku soudu prvního stupně). Bylo tedy vhodné, aby odvolací soud přinejmenším vysvětlil, co ho k přehodnocení závěru soudu prvního stupně v tomto směru vedlo. Neučinil-li tak, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

24. Dovolací soud uzavírá, že uplatněný dovolací důvod je naplněn a že rozhodnutí odvolacího soudu není věcně správné. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu, napadený rozsudek bez jednání zrušil (§ 243a odst. 1 věta první, § 243e odst. 1 o. s. ř.).

25. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V dalším řízení soud podle naznačených výkladových pravidel vyloží pojistnou smlouvu uzavřenou mezi žalobcem a žalovanou a své závěry aplikuje na řádně zjištěný skutkový stav. V závislosti na tom zhodnotí, zda nárok žalobce spadá mezi výluky z pojištění či nikoliv.

26. Závěrem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že důvodem, proč napadené rozhodnutí ruší, je neúplně provedený výklad smlouvy. Nikterak přitom nepředjímá a ani nenaznačuje, s jakým výsledkem by měl být řádný výklad proveden, respektive jaký by měl být výsledek tohoto řízení.

27. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě všech nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Přitom se vypořádá s námitkami vznesenými dovolatelem a přihlédne k nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 2933/15, z něhož vyplývá, že pokud by k náhradě nákladů měl být podle obecných zákonných zásad zavázán účastník, který byl dříve v řízení osvobozen od placení soudních poplatků, pak je obecný soud při rozhodování o nákladech řízení povinen uvážit poměry účastníka, které vedly k jeho osvobození, a posoudit, zda není namístě uplatnění § 150 o. s. ř.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Robert Waltr předseda senátu