25 Cdo 1330/2025

Rubrum

25 Cdo 1330/2025-776 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: R. B., zastoupený Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti žalované: Ústřední vojenská nemocnice – Vojenská fakultní nemocnice Praha, IČO 61383082, se sídlem U Vojenské nemocnice 1200/1, Praha 6, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, zastoupená doc. JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem Veleslavínova 59/3, Praha 1, o 103 138 859,72 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 425/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2024, č. j. 30 Co 180/2024-698, takto:

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2024, č. j. 30 Co 180/2024-698, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se po žalované domáhá zaplacení 103 138 859,72 Kč s příslušenstvím na náhradu škody na zdraví (bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění, ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, nákladů léčení, náhrady nákladů péče o žalobce poskytované jeho rodinou a nemajetkové újmy) způsobené nesprávným postupem žalované při poskytování zdravotních služeb. Ve věci již soud prvního stupně mezitímním rozsudkem ze dne 19. 12. 2022, č. j. 9 C 425/2014-493, rozhodl, že základ nároku je dán, odvolací soud však usnesením ze dne 20. 6. 2023, č. j. 30 Co 168/2023-546, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že žalobce dostatečně neprokázal existenci příčinné souvislosti mezi škodou na svém zdraví a pochybením žalované.

2. Obvodní soud pro Prahu 6 poté, co doplnil dokazování, dalším mezitímním rozsudkem ze dne 16. 2. 2024, č. j. 9 C 425/2014-618, rozhodl, že základ nároku žalobce je důvodný (výrok I) a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci (výrok II). Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 1. 11. 2012 po dvanácté hodině při akci pořádané Policií ČR v důsledku samovolného výbuchu protitankové střely utrpěl vážná zranění hlavy a levé dolní končetiny (přerušení podkolenní tepny). Byla mu okamžitě poskytnuta první pomoc, krvácení z tepny zastaveno škrtidlem a byl převezen do nemocnice žalované. Tam byl přijat ve 14:00 hodin a od 14:20 hodin do cca 17:30 hodin operován, přerušená část tepny nad kolenem byla osazena žilní náhradou (tzv. bypassem), čímž došlo ke zprůchodnění celé tepny levé dolní končetiny (dále též jen „LDK“). Bezprostředně po provedení operace byly pulzace na LDK sporné. Při pooperační péči v noci z 1. 11. 2012 na 2. 11. 2012 je v dekurzech u postižené končetiny zaznamenán nejprve nehmatný puls, o půlnoci puls hmatný, stejně jako 2. 11. 2012 v 7:

8. První vyšetření k ověření průchodnosti rekonstrukce tepny LDK provedl MUDr. Pantoflíček dne 2. 11. 2012 v 9:45 hod., oxymetrií zjistil 57% saturaci kyslíkem a dal pokyn k ověření průchodnosti tepny sonografií na lůžku, tento pokyn opakoval v 10:28 hodin, provedení sonografie neověřil. Kontrolní sonografie (o jejíž provedení bylo zažádáno až cca ve 13:10 hodin) byla provedena v 15:35 hod. se závěrem, že k průtoku krve v tepně nedochází, neboť došlo k uzávěru rekonstruované části tepny. Od 18:30 hod. byl žalobce reoperován MUDr. Šlaisem, jemuž se tepnu podařilo zprůchodnit, nicméně po zákroku shledal známky nástupu tzv. kompartment syndromu, projevujícího se nevratnými změnami na poškozené tkáni. Nekróza tkáně v LDK se dále šířila, končetina byla postižena sepsí, a proto nakonec musela být žalobci dne 23. 11. 2012 amputována v části nad kolenem. Na základě posudku a konfrontačního výslechu znalců prof. MUDr. Jana Černého CSc. a doc. MUDr. Špačka (zástupce znaleckého ústavu Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, dále jen „VFN“, který ve věci podal revizní znalecký posudek), vyjádření prof. Debuse i z výslechu svědka MUDr. Pantoflíčka soud uzavřel, že prodleva mezi zjištěním nutnosti potřebných vyšetření (k jejichž indikaci mohlo při řádném monitorování žalobce dojít dříve), jejich objednáním a následným provedením představuje pochybení žalované v rámci pooperační péče. Podle závěrů prof. Černého, prof. Debuse i doc. Špačka doba prodlení s výkonem reoperace s ohledem na sporné prokrvení LDK ihned po první operaci a hrozící nevratné změny tkání, jež nastupují v řádu několika málo hodin po uzávěru tepny, byly pro ztrátu končetiny žalobce zásadní. Nedostatečné prokrvení LDK (dále také jen „ischemie“) trvalo 2. 11. 2012 minimálně od cca 9:45 do 19:00 hodin. Soud prvního stupně věc právně posoudil podle § 420 odst 1. a § 444 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) ve spojení s § 28 a § 45 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, (dále jen „zákon o zdravotních službách“). Uzavřel, že žalovaná porušila svou zákonnou povinnost postupovat lege artis (podle § 45 zákona o zdravotních službách) neboť se dopustila pochybení v pooperační péči (spočívajícího v nedostatečném pooperačním sledování stavu LDK, neadekvátní reakci lékařů na riziko prodlužování ischemie, neprovedení sonografického vyšetření včas, a v nepřiměřené prodlevě s reoperací), které bylo příčinou nekrózy, následné sepse svalů LDK a vedlo k její amputaci. Porušením povinnosti žalovanou byla žalobci způsobena škoda na zdraví s trvalými následky, za niž odpovídá žalovaná podle § 420 obč. zák.

3. Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 1. 10. 2024, č. j. 30 Co 180/2024-698, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá (výrok I), nepřiznal žalované a vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok III a výrok IV). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že prodlení žalované mezi zjištěním podezření na neprůchodnost tepny a objednáním sonografického vyšetření (i jeho provedením), kterým byla neprůchodnost potvrzena, neodpovídá postupu lege artis. Dále bylo prokázáno pochybení žalované spočívající v prodlení mezi potvrzenou uzávěrou bypassu tepny provedeným sonografickým vyšetřením (v 15:35 hodin) a provedením reoperace (v cca 19:00 hodin). Odvolací soud však nepovažoval za správný způsob hodnocení znaleckých posudků soudem prvního stupně (k tomu uvedl, že výslech znalců provedl jiný soudce, než pak ve věci rozhodl, a navíc doc. Špaček musel jednání předčasně opustit, tedy mohl reagovat na výslech prof. Černého jen omezeně), a proto podle § 213 odst. 2 a 3 o. s. ř. zopakoval dokazování odborným vyjádřením prof. Debuse (jenž podpořil závěry posudku prof. Černého), který konstatoval, že v jakémkoliv okamžiku od první operace až do revizní operace dne 2. 11. 2012 byla u žalobce přítomna kritická ischemie LDK, reoperace byla provedena příliš pozdě, neboť prodleva od první operace činila více než 24 hodin. Duplexní sonografie uzávěru bypassu měla být provedena bezprostředně po prvním operačním zákroku. Odvolací soud zopakoval také konfrontační výslech znalců prof. Černého a doc. Špačka, kteří se shodli, že sonografické vyšetření mělo být provedeno bezodkladně po zjištění sporné pulzace v LDK a že časová prodleva do reoperace byla nepřiměřeně dlouhá. Prof. Černý uvedl, že v případě ischemické končetiny dochází k nekróze nervů do dvou hodin, do tří až pěti hodin dochází k nekróze cév, což představuje nevratné poškození a do šesti až osmi hodin dochází taktéž k nevratnému poškození svalů. V tomto případě trvala ischemie LDK minimálně 10 hodin. Prof. Černý dále vyjádřil názor, že pokud by byl žalobce reoperován bezodkladně, nemuselo by dojít k amputaci končetiny v míře pravděpodobnosti blížící se 100 %. Doc. Špaček s takto jednoznačným názorem nesouhlasil. Končetina byla amputována z důvodu infekce nekrotických svalů, k čemuž může dojít, byť je to méně pravděpodobné, i při ischemii končetiny, která trvá kratší dobu. Dále vyslovil názor, že prodlení s provedením sonografie a druhé operace rozhodně zvýšilo riziko amputace, ale nelze s jistotou říci, že by první úspěšná operace znamenala stoprocentní zachování končetiny. Odvolací soud po zhodnocení obou posudků (s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, a ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014) vzal za podklad svého rozhodnutí posudek znaleckého ústavu VFN (dále jen „revizní znalecký posudek“), jehož závěry obhajoval doc. Špaček. Podle revizního znaleckého posudku ischemie LDK trvala od rána 2. 11. 2012 do doby reoperace (tj. cca 10 hod), negativní dopady na zdraví má uzávěr tepen trvající i několik málo hodin, je to vždy individuální, včetně rizika vzniku kompartment syndromu, přičemž s narůstající dobou ischemie se riziko ztráty končetiny zvyšuje. Příčinná souvislost mezi pochybením žalované a ztrátou žalobcovy končetiny není podle revizního znaleckého posudku prokazatelná, neboť hlavní příčinou amputace byla nekróza svalů s následnou infekcí a příčinou nekrózy byla ischemie způsobená uzávěrem tepen LDK, nelze však vyloučit podíl poškození tkání bérce při primárním úrazu a vliv ischemie končetiny před první operací. Odvolací soud konstatoval, že revizní znalecký posudek koresponduje se závěry znalce prof. Debuse a v zásadě i se znaleckým posudkem prof. Černého, vyjma závěru o existenci či neexistenci příčinné souvislosti mezi pochybením žalované v pooperační péči a amputací končetiny. Na názoru prof. Černého ohledně příčinné souvislosti odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, když měl za to, že je příliš kategorický a pomíjí nepochybnou existenci ischemie LDK v době od úrazu do první operace (v trvání přibližně 5 hodin), jež se mohla na vzniku nekrózy taktéž podílet. Žalobcem tvrzená příčinná souvislost by byla prokázána jedině tehdy, pokud by bylo v řízení zjištěno, že pochybení žalované je doloženou příčinou škody na zdraví pacienta alespoň s vysokou mírou pravděpodobnosti či stupněm hraničícím s jistotou. Odvolací soud uzavřel, že v posuzované věci nebyla příčinná souvislost prokázána, a tudíž nejsou naplněny předpoklady odpovědnosti za škodu na zdraví na straně žalované.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu v otázkách hmotného i procesního práva. Nesprávným způsobem odvolací soud především přistoupil k řešení otázky důkazního břemene při posouzení příčinné souvislosti. Odvolací soud totiž uzavřel, že se žalobci nepodařilo prokázat, že pochybení žalované je hlavní příčinou amputace jeho končetiny. Podle žalobce by to však měla být žalovaná, koho tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně existence jiné okolnosti vylučující její odpovědnost. Žalovaná by měla prokázat, že by ke škodě na zdraví žalobce (k amputaci LDK) došlo i při poskytnutí náležité pooperační péče (tedy nebýt jejího postupu non lege artis). K tomu žalobce odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 176/24. Odpovědnost žalované by nebyla vyloučena ani v případě, že by byl prokázán podíl další okolnosti na vzniku škody (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1628/2013 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1919/08). Aplikace procesních pravidel v rozporu s judikaturou pak podle dovolatele spočívala v tom, že odvolací soud zopakoval dokazování a vyvodil z něj skutkové závěry odlišné od závěrů soudu prvního stupně, aniž by mu v procesu provádění a hodnocení důkazů vytkl konkrétní vady (v rozporu např. s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3439/2020 či usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1472/2017). Dále dovolatel namítl, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a to zejména pokud jde o délku trvání druhé ischemie, kterou odvolací soud počítá bez jakéhokoli vysvětlení (a bez zopakování důkazu zdravotnickou dokumentací) až od 2. 11. 2011 od 9:45 hodin, ačkoli soud prvního stupně na základě provedeného dokazování (především sporných záznamů o stavu prokrvení končetiny v průběhu noci z 1. 11. 2011 na 2. 11. 2011) uzavřel, že k zanedbání pooperační péče došlo již od ukončení první operace (bod 21 rozsudku soudu prvního stupně). Odůvodnění odvolacího soudu v otázce přesvědčivosti znaleckých závěrů doc. Špačka oproti závěrům prof. Černého žalobce označil za nepřezkoumatelné a konečně namítl, že se odvolací soud vůbec nevěnoval požadavku žalobce na náhradu nemajetkové újmy z pohledu tzv. teorie ztráty šance podle § 2971 a § 3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“). Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

5. Vedlejší účastník se ve svém vyjádření ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, popř. zamítl. Odvolací soud je podle něj zcela oprávněn hodnotit proces dokazování soudu prvního stupně, přezkoumat jeho skutkové závěry a odchýlit se od nich (za stanovených procesních pravidel). Ve sporech o náhradu škody na zdraví je to žalobce, kdo je povinen tvrdit a prokázat všechny podmínky vzniku nároku, nikoli žalovaný. Námitky proti zjištěním soudů o délce ischemie jsou námitkami skutkovými, tedy v dovolacím řízení nepřípustnými. Napadené rozhodnutí zjevně nebylo nepřezkoumatelné, když žalobci nic nebránilo ve formulování dovolacích námitek.

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné pro posouzení otázky prokázání existence příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti postupovat lege artis a utrpěnou škodou na zdraví a je důvodné, neboť se odvolací soud v řešení této otázky odchýlil od judikatury dovolacího soudu.

7. Podle § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“) a podle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách ve znění účinném ke dni 1. 11. 2012.

8. Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.

9. Podle § 45 zákona o zdravotních službách na zanedbání řádného poskytování zdravotních služeb lze usuzovat v neprovedení diagnostických úkonů, jejich zanedbání či podcenění rizika spojeného s určitým nepříznivým zdravotním stavem pacienta.

10. Podle § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

11. Zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). Příčinná souvislost, jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za újmu, je dána tehdy, je-li újma podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015). Má-li však být určitý škodní následek přičítán v plném rozsahu k tíži škůdce, je třeba dospět k závěru, že nebýt jeho protiprávního počínání, k posuzované újmě by nedošlo. Zvažují se veškeré příčiny, které se na vzniku té které újmy podílely, přičemž příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez níž by ke škodnému následku nedošlo, i když jde jen o jednu z příčin, která se spolupodílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1442/2018). Obecné pojetí příčinné souvislosti se v zásadě prosadí bez ohledu na konkrétní povahu vzniklé škody, neboť zákon nemá žádnou speciální úpravu pro určitou oblast škod, tedy ani pro tzv. medicínské spory.

12. Je-li příčinou škody na zdraví diagnostické pochybení (opožděné či nesprávné stanovení diagnózy) poskytovatele zdravotní péče, které představuje porušení právní povinnosti, vzniká odpovědnostní vztah pouze tehdy, je-li toto pochybení doloženou příčinou újmy na zdraví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2217/2017, či ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 978/2019), jinak řečeno, je-li možné učinit závěr, že by správně zvolený postup při stanovení diagnózy negativním následkům zabránil nebo je přinejmenším zmírnil. Zjištěné pochybení při péči o pacienta musí být alespoň jednou z příčin zásadního a trvalého zhoršení jeho zdravotního stavu, a to příčinou natolik podstatnou, že by bez ní k takovému následku nedošlo. Poskytovatel zdravotní péče naopak nemůže odpovídat za poškození zdraví pacienta v rozsahu, v němž k nepříznivému výsledku došlo zcela či zčásti z důvodů, které nemohl ovlivnit, respektive na něž neměla nepříznivý vliv ani nesprávná diagnóza (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1778/2009, nebo ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1442/2018). Poskytovatel zdravotní péče tedy neodpovídá za nesprávně stanovenou diagnózu či jiný postup tzv. non lege artis (tj. protiprávní jednání), jestliže zdravotní stav pacienta byl takový, že ani řádně zvolený postup při léčbě by trvalému poškození jeho zdraví při obvyklém chodu věcí nezabránil. Pokud by přitom byl postup poskytovatele zdravotní péče až sekundární událostí, která měla vliv na výsledný zdravotní stav poškozeného, je třeba rozlišovat, s jakou událostí je v příčinné souvislosti zhoršení zdravotního stavu poškozeného, případně rozlišit, jaké následky jsou spojeny s událostí připisovanou poskytovateli (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3097/2012). V rámci uplatňování nároků na náhradu újmy na zdraví ve vztahu k poskytovatelům zdravotní péče a prokazování rozhodných skutečností, včetně příčinné souvislosti, akceptovala konečně judikatura určitá specifika v procesní rovině, mimo jiné též přijatelnost pravděpodobnostně formulovaných závěrů znalce, neboť s ohledem na složitost biologických procesů je takováto formulace závěru pochopitelná a v praxi znaleckého dokazování v oboru zdravotnictví nikoli výjimečná a nelze vždy trvat na stoprocentním prokázání příčinné souvislosti mezi postupem poskytovatele zdravotní péče a tvrzenou újmou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012).

13. I v případě medicínských sporů se v zásadě uplatní konstantní rozložení důkazního břemene jako v civilním sporném procesu, v souladu s nímž důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence daných skutečností pro sebe vyvozuje příznivé následky (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3010/2018, a ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3934/2014). Tvrdí-li škůdce, že újma byla zcela nebo zčásti vyvolána okolnostmi, za něž neodpovídá, nebo že onemocnění bylo již natolik rozvinuté, že mu ani správný diagnostický či léčebný postup nemohl zabránit, je povinen tato svá tvrzení prokázat.

14. V daném případě soudy obou stupňů dospěly ke stejnému závěru, že postup žalované v rámci pooperační péče nebyl postupem lege artis, neboť prodlení s kontrolním vyšetřením po operaci i prodleva s reoperací neodpovídala náležité lékařské péči, ani závažnosti zdravotního stavu žalobce. Toto prodlení (byť by byla zvažována pouze doba od 9:45 hodin, kdy MUDr. Pantoflíček konstatoval nehmatný puls, do doby ukončení reoperace po 19:00 hodině, po něž trvala ischemie postižené končetiny) cca 10 hodin dosáhlo doby, po jejímž uplynutí prokazatelně dochází k nevratné nekróze tkání (nervů, svalů i pokožky). Bylo tak prokázáno, že žalovaná se v pooperační péči o žalobce dopustila pochybení, které samo o sobě bylo způsobilé přivodit nutnost amputace končetiny žalobce. Pokud za této situace žalovaná tvrdí, že za škodlivý následek neodpovídá, je na ní, aby prokázala, že převažující (či jedinou) příčinou vzniku újmy byla jiná okolnost, na kterou žalovaná neměla vliv. Tedy, že by k amputaci končetiny žalobce došlo i v případě, kdyby její pooperační péče byla bez vad.

15. Založil-li odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat, že nesprávná péče žalované byla jedinou či převažující příčinou amputace, postupoval v rozporu se shora citovanou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Námitka žalobce proti právnímu posouzení příčinné souvislosti odvolacím soudem je tedy důvodná.

16. Dovolání bylo shledáno přípustným, proto se dovolací soud zabýval též otázkou, zda v řízení nedošlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Existenci takových vad neshledal. Zopakování dokazování posudky a konfrontačním výslechem znalců odvolací soud odůvodnil tím, že o věci rozhodl jiný soudce soudu prvního stupně než ten, který provedl výslech znalců, a tím, že z konfrontačního výslechu znalců odešel z pracovních důvodů o něco dříve doc. Špaček. Důvodem k opakování dokazování není podle judikatury odvolacím soudem zmíněná změna v obsazení soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, či ze dne 4. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1755/2016). Rozdíl v časovém prostoru jednotlivých znalců při provádění konfrontačního výslechu (a možnosti jejich vzájemné reakce) sice nelze označit za bezvýznamnou okolnost, která by nemohla ovlivnit výsledek hodnocení důkazu postupem vyplývajícím z § 132 o. s. ř. Avšak vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí z jiného důvodu, se dovolací soud vlivem procesního postupu odvolacího soudu při opakování dokazování blíže nezabýval. Ani další dvě žalobcovy námitky důvodné nejsou. Nepřezkoumatelností rozhodnutí odvolacího soudu netrpí, což je zřejmé již z toho, že obsah jeho odůvodnění nebránil žalobci ve formulaci dovolací argumentace. Protože odvolací soud neshledal existenci příčinné souvislosti mezi pochybením žalované a újmou na straně žalobce, nezabýval se žádným z žalobcem uplatněných nároků, tedy ani nárokem na náhradu nemajetkové újmy podle § 3079 odst. 2 a § 2971 o. z. Nešlo tedy o pochybení, které by mělo vliv na správnost napadeného rozhodnutí.

17. Dovolací soud pokládá za potřebné upozornit, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k procesním vadám. Soud prvního stupně rozhodl mezitímním rozsudkem, že základ nároku je dán, aniž by se jakkoli vyjádřil k tomu, o jaký nárok či nároky se jedná a čím byla prokázána jejich existence. Z obsahu spisu je přitom zřejmé, že žalobce požadoval různé majetkové i nemajetkové nároky – náhradu za bolest, za ztížení společenského uplatnění, za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhradu nákladů léčení, nákladů péče o žalobce poskytované jeho rodinou a náhradu nemajetkové újmy podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014. Mezitímním rozsudkem ve smyslu § 152 odst. 2 o. s. ř. se rozhoduje o všech otázkách potřebných k rozhodnutí o věci, s výjimkou výše plnění. Rozhodnutí o základu věci v řízení o nároku na náhradu škody podle § 420 obč. zák. zahrnuje posouzení všech podmínek odpovědnosti. Jestliže nárok uplatněný žalobou sestává z několika nároků či dílčích položek, jež jsou skutkově samostatnými nároky, je předpokladem vydání mezitímního rozsudku splnění všech podmínek odpovědnosti, a to ve vztahu ke každému jednotlivému nároku. Mezitímním rozsudkem je závazně rozhodnuto o základu sporu, tedy musí v něm být vyřešeny všechny sporné otázky týkající se nejen existence a rozsahu nároku, ale i otázky tzv. spoluzavinění, solidární povahy plnění při pluralitě účastníků či příp. prekluze, promlčení apod., tedy všechny otázky kromě výše plnění, a to ohledně všech nároků, o nichž soud rozhoduje. Po právní moci mezitímního rozsudku nelze totiž žalobu ohledně některého z uplatněných nároků zamítnout z důvodu chybějící některé podmínky odpovědnosti (např. srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3829/2007, uveřejněný pod č. 93/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

18. Odvolací soud při posuzování existence příčinné souvislosti a rozložení důkazního břemene mezi účastníky postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

19. Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V dalším řízení bude na žalované, aby prokázala, že by k amputaci končetiny žalobce (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. III. ÚS 176/24) došlo i v případě, že by se při pooperační péči o žalobce nedopustila pochybení. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 7. 2026 JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu