25 Cdo 1383/2002
V PLATNOSTINejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně ve věci náhrady škody způsobené dopravní nehodou, protože odvolací soud nesprávně posoudil skončení pracovních poměrů žalobců. Soud vysvětlil, že nárok na náhradu ztráty na výdělku může existovat i po ukončení pracovního poměru, pokud byl tento způsoben příčinně souvislým účinkem úrazu. Rozsudek odvolacího soudu byl založen na nesprávném právním posouzení, protože nezvážil, zda k ukončení pracovních poměrů došlo v souvislosti s poškozením zdraví. Věc byla vrácena k dalšímu řízení, aby bylo zjištěno, zda by žalobci v případě, že by nehoda nebyla, nadále pracovali u zaměstnavatele.
Rubrum
25 Cdo 1383/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců A/ I. M. a B/ M. M., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému J. V., zastoupenému advokátem, za účasti Č. k. p., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 1700/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2001, č. j. 23 Co 532/2001-100, takto:
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2001, č. j. 23 Co 532/2002-100, v zamítavých výrocích o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. 4. 2001, č. j. 13 C 1700/2000-53, ve vyhovujících výrocích o věci samé ohledně částek 88.669,- Kč ve vztahu k první žalobkyni a 29.692,- Kč ve vztahu k druhému žalobci a ve výroku o náhradě nákladů řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění
: Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 4. 4. 2001, č. j. 13 C 1700/2000-53, uložil žalovanému povinnost zaplatit první žalobkyni 104.469,- Kč a druhému žalobci 46.592,- Kč, zamítl žalobu co do částek 6.025,- Kč první žalobkyni, 64.065,- Kč druhému žalobci a co do příslušenství žalovaných částek a řízení co do částky 12.813,- Kč druhému žalobci zastavil. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že dne 19. 2. 1999 došlo k dopravní nehodě, kterou zavinil řidič žalovaného v rámci plnění svých pracovních úkolů. Při nehodě byli oba žalobci těžce zraněni. Podle pracovních smluv uzavřených na dobu neurčitou dne 15. 2. 1999 mezi žalobci a Z. P., a. s., měli oba žalobci nastoupit do zaměstnání od 1. 3. 1999, na místo vedoucí prodeje (první žalobkyně) za dohodnutou mzdu 15.800,- Kč měsíčně, tj. 12.050,- Kč čistého, a na místo obsluhy NC strojů a horizontáře (druhý žalobce) za 16.900,- Kč hrubého, tj. 12.813,- Kč čistého měsíčně. Protože v důsledku nehody byli oba žalovaní v dlouhodobé pracovní neschopnosti (první žalobkyně od 19. 2. 1999 do 13. 12. 1999 a druhý žalobce od 19. 2. 1999 do 2. 7. 1999), do zaměstnání u Z. P., a. s. nenastoupili. O překážce v práci na jejich straně se zaměstnavatel dozvěděl po několika týdnech a vzhledem k předpokládané délce léčby se s nimi dohodl, že od pracovních smluv „oboustranně odstoupí“. S poukazem na § 48 zákoníku práce soud prvního stupně dovodil, že pracovní poměr žalobců trval až do skončení jejich pracovní neschopnosti, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by došlo k odstoupení od pracovních smluv ve smyslu ust. § 33 zákoníku práce, a pokud mezi žalobci a Z. P., a. s., došlo v březnu 1999 k ústní dohodě o skončení jejich pracovních poměrů, nejednalo se o skončení pracovního poměru ve smyslu ust. § 43 zákoníku práce. Soud dospěl k závěru, že v důsledku dopravní nehody, za kterou odpovídá žalovaná, nedošlo k nástupu žalobců do zaměstnání, a proto žalobcům přiznal náhradu škody ve výši předpokládané mzdy snížené o vyplacené dávky nemocenského pojištění za dobu jejich pracovní neschopnosti. K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2001, 23 Co 532/2001-100, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé změnil tak, že žalobu co do částky 88.669,- Kč první žalobkyni a 29.692,- Kč druhému žalobci zamítl, a co do částky 15.800,- Kč první žalobkyni a 16.900,- Kč druhému žalobci jej v tomto výroku potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů. V zamítavých výrocích a ve výroku o zastavení řízení zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že žalobci nenastoupili do zaměstnání v důsledku zranění, jež utrpěli při dopravní nehodě. S ohledem na § 242 odst. 2 zákoníku práce, podle nějž nedodržení písemné formy právního úkonu nezpůsobuje jeho neplatnost, posoudil soud ústní ujednání žalobců se Z. P., a. s. o tom, že od uzavřených smluv „oboustranně odstoupí“, jako platnou dohodu o rozvázání pracovního poměru podle § 43 zákoníku práce, na níž se § 48 zákoníku práce nevztahuje. Protože nejpozději dnem 31. 3. 1999 skončily pracovní poměry žalobců u Z. P., a. s., odvolací soud zamítl žalobu v rozsahu přesahujícím mzdu každého ze žalobců, která by jim náležela za jeden měsíc trvání pracovního poměru u Z. P., a. s., podle mzdových výměrů z 15. 2. 1999. Proti tomuto rozsudku, a to do výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba na zaplacení částek 88.669,- Kč první žalobkyni a 29.692,- Kč druhému žalobci zamítá, podali žalobci dovolání z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci, neboť dle jejich názoru není z hlediska výše škody rozhodné, kdy a jak došlo ke skončení pracovního poměru, když k tomu došlo právě v důsledku dopravní nehody. Dovozují, že pokud by k dopravní nehodě nedošlo, nemusel by být ukončen ani jejich pracovní poměr a nepochybně by pobírali za vykonanou práci mzdu. Okamžik skončení pracovního poměru by mohl mít význam pouze tehdy, kdyby bylo prokázáno, že k tomu došlo bez příčinné souvislosti se škodou, např. při likvidaci podniku. Namítají, že i v případě, že by jejich pracovní poměr skončil k 31. 3. 1999, je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, neboť by jim náležely vyšší nemocenské dávky, než jim byly fakticky vypláceny. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalovaný vyvracel důvody dovolání a uvedl, že žalobci mohou požadovat ušlý výdělek pouze za dobu, kdy by jim skutečně náležel, tj. jen po dobu trvání pracovního poměru. Navíc není podstatná příčinná souvislost škodní události s důvody skončení pracovního poměru, nýbrž příčinná souvislost škodní události se vznikem škody. Žádné z ustanovení zákoníku práce pak neukládá zaměstnanci povinnost ukončit pracovní poměr v důsledku pracovní nezpůsobilosti, a žalobcům tak nic nebránilo na existenci pracovního poměru trvat, když na jejich straně byla překážka v práci ve smyslu ust. § 33 odst. 2 zákoníku práce. Žalobcům škoda po 31. 3. 1999 nevznikla, neboť nárok na výdělek jim zanikl v důsledku jejich jednání, které nebylo vynuceno škodní událostí. Navrhl zamítnutí dovolání. Vedlejší účastník považuje právní závěr odvolacího soudu o skončení pracovních poměrů žalobců a z toho plynoucí rozhodnutí o náhradě za ztrátu na výdělku za správné. Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné. Podle § 445 obč. zák. ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, se hradí peněžitým důchodem; přitom se vychází z průměrného výdělku poškozeného, kterého před poškozením dosahoval. Ztráta na výdělku je majetková újma spočívající v tom, že v důsledku pracovní neschopnosti po poškození zdraví přichází poškozený o výdělek, kterého by – nebýt úrazu či jiného poškození zdraví - dosáhl. Pokud poškozený v době úrazu nepracoval, avšak prokazatelně měl do zaměstnání nastoupit a pouze v důsledku poškození zdraví do sjednaného zaměstnání nenastoupil, má právo, aby mu byl nahrazen výdělek, který mu tak ušel. V tomto směru je právní názor, z něhož soudy obou stupňů vycházely, plně v souladu s dosavadní judikaturou (srov. rozhodnutí býv. NS ČSR publikované pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999). Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud po právní stránce posoudil ujednání o „odstoupení od pracovních smluv“ jako platnou dohodou o skončení pracovních poměrů žalobců u Z. P., a. s. ke dni 31. 3. 1999 a své rozhodnutí založil na úvaze, že žalobci pozbyli nárok na náhradu za ztrátu na výdělku v důsledku rozvázání pracovního poměru dohodou v době své pracovní neschopnosti, aniž považoval za právně významné, z jakých důvodů ke skončení pracovního poměru ze strany žalobců a jejich zaměstnavatele došlo. Je však třeba vycházet z toho, že poškozeným náleží náhrada za ztrátu na výdělku i po skončení pracovněprávního vztahu, pokud byl ukončen právě pro následky úrazu a lze-li zároveň podle okolností důvodně předpokládat, že nebýt poškození zdraví, postižený by u svého zaměstnavatele i nadále vykonával sjednanou práci v souladu s uzavřenou pracovní smlouvou a zaměstnavatel by ho i v následné době zaměstnával. Pokud by bylo prokázáno, že k rozvázání pracovního poměru žalobců došlo v přímé souvislosti s jejich poškozením zdraví, za které odpovídá žalovaný (i v tomto směru leží důkazní břemeno na žalobcích), nevylučuje tato okolnost právo žalobců na náhradu ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti i v době po ukončení jejich pracovních poměrů. Ačkoliv v průběhu řízení žalobci tvrdili, že ke skončení jejich pracovních poměrů došlo v souvislosti s jejich pracovní neschopností po dopravní nehodě, odvolací soud se touto skutkovou otázkou nezabýval a nepovažoval ji po právní stránce za podstatnou pro rozhodnutí. Jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, zrušil; protože ke správnému rozhodnutí ve věci je zapotřebí skutkové zjištění, které vzhledem k jinému právnímu názoru neučinil ani soud prvního stupně, platí důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, i na rozhodnutí soudu prvního stupně. Proto byl ve stejném rozsahu zrušen i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. července 2003 JUDr. Marta Škárová,v.r. předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.