25 Cdo 1466/2025

Rubrum

25 Cdo 1466/2025-308 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) P. P., b) L. T. J., oba zastoupeni Mgr. et Mgr. Petrem Krpcem, advokátem se sídlem Vinohradská 1899/112, Praha 3, proti žalovaným: 1) R. Š., 2) I. Š., oba zastoupeni JUDr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem U Nikolajky 833/5, Praha 5, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 220/2023, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2025, č. j. 29 Co 359/2024-283, takto:

Výrok

I. Dovolání žalobců se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Žalobci se podanou žalobou domáhali uložení povinnosti žalovaným zdržet se pořizování kamerového záznamu nemovitostí na parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, vše v k. ú. XY. Tvrdili, že žalovaní na zeď přístavby svého rodinného domu nainstalovali kameru s objektivem snímajícím pozemní komunikaci mezi nemovitostmi účastníků a nemovitosti žalobců, zejména vchod do nich, čímž mělo být neoprávněně zasahováno do jejich osobnostních práv (práva na soukromí).

2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 10 C 220/2023-222, ve výroku I zamítl žalobu a ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že z doložené komunikace účastníků je zcela jednoznačné, že již v době podání žaloby předmětný kamerový systém nemovitosti užívané žalobci nesnímal, žalovaní opakovaně upravili zorné pole kamery, učinili softwarovou úpravu a opakovaně se snažili vyjít žalobcům vstříc. Při místním šetření bylo prokázáno, že kamera snímá jen plot žalovaných a jejich pozemek uvnitř oplocení, není tedy vidět přes plot a již vůbec ne na nemovitosti žalobců. V průběhu řízení navrhli žalovaní uzavření soudního smíru, žalobci to však odmítli a počali činit změny žaloby (podání ze dne 28. 11. 2023, 5. 4. 2024 a 14. 6. 2024). Soud tyto změny nepřipustil, neboť z nich bylo zjevné, že žalobci vlastně nevědí, co v řízení žádat, a protože všechny tři změny žaloby byly do značné míry neurčité. Soud prvního stupně věc právně posoudil podle § 81, 82 odst. 1, 2956, 2971 a 2951 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, a dospěl k závěru, že tvrzený zásah nadále netrvá a nehrozí ani jeho opakování v budoucnu. Z toho důvodu žalobu zamítl.

4. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 1. 2025, č. j. 29 Co 359/2024-283, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná, a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Zabýval se argumentací žalobců o nutnosti aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2303/2022. Dospěl k závěru, že se předmětná věc skutkově odlišuje od odkazované věci, neboť v nyní posuzovaném případě nebylo s kamerou nijak účelově nakládáno a manipulováno a odvolací soud to ani přes špatné sousedské vztahy účastníků nepředpokládá. Za situace, kdy aktuálně k zásahu do osobnostních práv žalobců nedochází, neboť je ani jimi užívané nemovitosti předmětná kamera nesnímá, není důvod kameru odstraňovat nebo ji umisťovat tak, aby fakticky mířila druhým směrem, což by s sebou neslo i nemalé náklady, jak vyplynulo z mimosoudních jednání stran. Nic nenasvědčuje tomu, že by žalovaní měli v budoucnosti zájem do soukromí žalobců zasáhnout a kameru opět nasměrovat tak, aby nemovitosti žalobců snímala. Nyní zde není ani potencialita natáčení žalobců a jejich nemovitostí, o níž hovoří rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2303/2022. Samotný subjektivní pocit žalobců nestačí. Za situace, kdy aktuálně nedochází k zásahu do osobnostních práv žalobců, by bylo v rozporu s ekonomikou řízení připouštět změnu žalobního petitu navrhovaného opakovaně a poněkud rozporně žalobci.

5. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v celém rozsahu dovoláním z důvodu „nesprávného výkladu zjištěného skutkového stavu, kdy i z toho důvodu je toto rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení, které je zároveň i vnitřně rozporné a nelogické“. Dovolací otázku formulují tak, zda je zásahem do soukromí člověka a hrozbou tohoto zásahu skutečnost, že třetí osoba instaluje technické zařízení, u kterého je z běžného pozorování člověkem průměrných vlastností zjistitelné, že toto zařízení je technicky způsobilé sledovat soukromí nebo soukromé prostory člověka. Rozsudek odvolacího soudu odporuje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, především rozsudku ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2303/2022. Namítají, že stejně tak, jak bylo rychle a jednoduše možné, aby žalovaní pod donucením zahájeného soudního řízení kameru prostým mechanickým způsobem sklopili dolů, mohou ji kdykoli jednoduše a bezprostředně nastavit opět nahoru, což se ostatně v minulosti už i stalo. Žalobcům není zřejmé, proč odvolací soud učinil své závěry s takovou důvěrou v poctivé úmysly žalovaných, když tento závěr není nijak podložen ani odůvodněn. Odvolací soud při hodnocení subjektivního tvrzení jednoho účastníka řízení přikládá tomuto výrazně vyšší váhu, než obsahu spisu a prokazatelně zjištěnému skutkovému stavu. Nejzávažnější pochybení soudů obou stupňů pak dovolatelé vidí ve skutečnosti, že se soudy vůbec nevypořádaly s otázkou, že k zásahu do soukromí žalobců skutečně došlo, a především pak s tím, že tento zásah se kdykoli v budoucnu může opakovat. Soudy se dopustily procesní vady, když obsahem soudního spisu je protokol ze soudního jednání ze dne 19. 6. 2024, v němž je jasně uvedeno, že žalovaní učinili nesporným, že předmětná kamera snímala a zaznamenávala nemovitost žalobců. Přesto soudy učinily skutkový závěr, že kamera nikdy do soukromí žalobců nezasahovala. Soudy také rezignovaly na provedení důsledného testu proporcionality, neboť nevyhodnotily, zda zde nehrozí střet dvou práv. Při provedení testu proporcionality by pak měly soudy dospět k závěru, že kamera nesplňuje hledisko vhodnosti, potřebnosti a neobstojí ani z hlediska poměřování, když nelze nadřazovat právo žalovaných na ochranu jejich majetku nad právo žalobců na soukromí. Odvolací soud se nevypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobců uvedenými v jejich doplnění odvolání ze dne 6. 9. 2024. Dovolatelé také odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3024/2021, dle něhož nelze vyloučit možnost opakování jednání žalovaných v budoucnu. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě se v plném rozsahu vyhovuje, případně aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, anebo aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

6. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobců není přípustné.

8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Podle § 82 o. z., má člověk, jehož osobnost byla dotčena, právo domáhat se, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nezbytnou podmínkou pro úspěšné domáhání se upuštění (zdržení se) od neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby je, aby neoprávněný zásah trval, resp. aby existovalo bezprostřední nebezpečí (hrozba) jeho uskutečnění či opakování v budoucnu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3729/2009, či ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3108/2021). Odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) zcela v souladu s nyní předestřenou rozhodovací praxí dovolacího soudu se zabýval otázkou, zda zásah do soukromí žalobců spočívající v pořizování kamerových záznamů nemovitostí žalobců (vstupu do nich) trvá či zda hrozí jeho opakování v budoucnu. Na základě provedeného dokazování pak uzavřel, že zde trvající zásah (trvající pořizování záznamů nemovitostí žalobců a vstupu do nich) není a není zde ani objektivní hrozba jeho opakování v budoucnu. Odvolací soud zdůraznil v průběhu celého řízení vykazovanou ochotu žalovaných nastavit kameru tak, aby nemohla snímat nemovitosti žalobců, a skutečnost, že při místním šetření proběhnuvším dne 19. 4. 2024 bylo zjištěno, že kamera je nastavena tak, že nemovitosti žalobců nesnímá, což bylo ještě posíleno dalším snížením kamery po místním šetření, takže může snímat jen nemovitost žalovaných (viz bod 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nesouhlasí-li dovolatelé s tímto závěrem a namítají-li v dovolání, že kamera nadále směřuje na nemovitosti žalobců a je schopná snímat vstup do rodinného domu žalobců a dění na jejich zahradě (např. bod 13. 4, 5, 6 dovolání), pak dovolatelé ve skutečnosti brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil). Jestliže ovšem dovolatelé budují právní posouzení na vlastních skutkových závěrech (odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu), neuplatňují způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2009).

10. Odvolací soud dále v napadeném rozsudku vysvětlil v bodě 20 odůvodnění, v čem se projednávaná věc odlišuje od věci projednávané dovolacím soudem pod sp. zn. 25 Cdo 2303/2022. V uvedené věci v rozsudku vydaném dne 24. 1. 2024 dovolací soud nejprve obecně uzavřel, že nemajetková újma může vzniknout i zásahem spočívajícím v ohrožení práva na soukromí. Instalace zařízení způsobilého sledovat soukromé prostory jiného člověka je proto zásahem do práva dotčené osoby na soukromí. S tímto závěrem je nyní přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu v plném souladu. Dále pak ovšem dovolací soud vyšel ve věci sp. zn. 25 Cdo 2303/2022 ze skutkového závěru, že kamery zabíraly celý pozemek žalobce, a to dlouhodobě, a že s jednou kamerou bylo před místním šetřením manipulováno. Naopak v nyní projednávané věci odvolací soud zdůraznil, že již od dubna 2024 (napadený rozsudek byl vydán dne 23. 1. 2025) byla kamera žalovaných nastavena (sklopena) tak, že není schopná snímat ani část nemovitostí žalobců, tedy není schopná jakkoli do soukromí žalobců zasáhnout. Jestliže pak odvolací soud v napadeném rozsudku v bodě 20 i s ohledem na další skutkové okolnosti (s kamerou nebylo nijak účelově manipulováno, žalovaní se od počátku snažili výtky žalobců řešit a vycházeli jim vstříc) uzavřel, že zde není objektivní obava (bezprostřední hrozba) obnovení zásahu do soukromí žalobců, na rozdíl od věci projednávané dovolacím soudem pod sp. zn. 25 Cdo 2303/2022, pak nelze shledat, že by se odvolací soud v projednávané věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované právě zmíněným rozsudkem ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2303/2022. Odvolací soud logicky a přesvědčivě vyzdvihl odlišné skutkové okolnosti projednávané věci vedoucí k odlišnému závěru o existenci hrozby opakování zásahu do soukromí žalobců, než byl závěr učiněný ve věci sp. zn. 25 Cdo 2303/2022.

11. Konečně pak dovolací soud neshledal, že by napadený rozsudek odvolacího soudu odporoval ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu předestřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3024/2021 a v dalších rozhodnutích dovolacího soudu tam uvedených. V projednávané věci nebylo vydáno předběžné opatření nutící žalované ke konkrétním opatřením, naopak podle zjištění odvolacího soudu se žalovaní sami snažili uspokojit požadavky žalobců, aby instalovaná kamera byla nastavena tak, aby nezabírala ani část nemovitostí žalobců. Nejvyšší soud v naposledy zmíněném usnesení mimo jiné vyslovil (jak je v dovolání zdůrazněno), že při rozhodování o zápůrčím nároku je nutné přihlížet k tomu, zda k protiprávnímu jednání v minulosti již došlo, či zda se jedná pouze o hrozbu do budoucna. Pokud již k protiprávnímu jednání jednou došlo, pak je pravděpodobnost jeho opakování vyšší, resp. nelze závadné jednání bez dalšího vyloučit. Na skutečnost, že hrozba závadného jednání odpadla, by bylo možné usuzovat například z toho, že by k upuštění od závadného jednání došlo dobrovolně, tj. bez donucení podáním žaloby a probíhajícím soudním řízením a po dohodě s žalobkyní. K tomu dovolací soud v nyní projednávané věci uvádí, že odvolací soud v napadeném rozsudku nijak hrozbu obnovení zásahu do soukromí žalobců v budoucnu nevyloučil bez dalšího a přesvědčivými argumenty vyložil, proč konkrétně v projednávané věci tuto hrozbu neshledal.

12. Žalobci v dovolání také namítají, že soudy neprovedly test proporcionality. Ovšem za situace, kdy k zásahu do osobnostních práv žalobců nedochází (a není zde ani hrozba jeho obnovení), nelze vůbec test proporcionality provést, neboť zde není zásah, u kterého by bylo lze testovat, zda je proporční k svému cíli (účelu).

12. Dovolací soud tedy shrnuje, že napadený rozsudek odvolacího soudu vyřešil relevantní právní otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání ve věci samé tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

13. Dovolání je nepřípustné také v rozsahu výroku o náhradě nákladů řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

14. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. 7. 2026 JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu