25 Cdo 1488/2024-486

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: S. D. S., zastoupený Mgr. Janem Vydrželem, advokátem se sídlem Blanická 1008/28, 120 00 Praha 2, proti žalovaným:

1. Základní umělecká škola, Praha 10 – Hostivař, Trhanovské náměstí 8, IČO 68403704, se sídlem Trhanovské náměstí 129/8, 102 00 Praha 10, zastoupená Mgr. Bc. Alicí Kubů Frýbovou, advokátkou se sídlem Za Poříčskou bránou 365/21, 186 00 Praha, a 2. hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem magistrátu Mariánské nám. 2/2, 110 01 Praha 1, o přiznání přiměřeného zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 393/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2023, č. j. 29 Co 115/2023-426, takto:

Výrok

I. Dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu se zamítá, jinak se dovolání odmítá.

II. Ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovanou nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Druhému žalovanému se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal po žalovaných zadostiučinění ve výši 200 000 Kč za zásah do jeho osobnostních práv, k němuž došlo pořízením jeho fotografie v době nezletilosti a opakovaným zveřejňováním plakátu s touto fotografií (žalobu za tehdy nezletilého žalobce podala jeho zákonná zástupkyně).

2. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 11. 11. 2022, č. j. 12 C 393/2018-358, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 1. 2023, č. j. 12 C 393/2018-378, uložil oběma žalovaným povinnost zaplatit žalobci 140 000 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká ve stejném rozsahu povinnost druhého žalovaného (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a o povinnosti žalovaných zaplatit soudní poplatek z žaloby (výrok III). Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 12. 11. 2021, č. j. 12 C 393/2018-248, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 13. 12 2021, č. j. 12 C 393/2018-260, částečně zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 6. 2022, č. j. 29 Co 134,135/2022-316. Vyšel ze zjištění, že ve školním roce 2011/2012 tehdy osmiletý žalobce (mulat, který nosil afro účes) navštěvoval lekce hry na flétnu v zařízení 1. žalované. V tomto období pořídila 1. žalovaná fotografie žalobce bez vědomí a souhlasu jeho zákonné zástupkyně. Jedna z fotografií, kde drží hudební nástroj, byla bez vědomí žalobce a jeho zákonných zástupců používána oběma žalovanými jako ilustrační. V rámci akcí 1. žalované bez bližšího časového určení a v rámci akce nazvané „Hudební maraton pražských základních uměleckých škol“ pořádané 2. žalovaným byla fotografie použita na plakát této akce v letech 2012, 2014, 2016 a 2018 s tím, že bude takto používána i nadále; plakáty na tuto akci byly zveřejněny vždy asi po dobu jednoho týdne na veřejnosti v Praze (např. i v prostředcích hromadné dopravy), ale i prostřednictvím internetu. Ředitel 1. žalované informoval 2. žalovaného o ústním souhlasu matky žalobce a 2. žalovaný se s danou informací spokojil a k dalšímu užití – zveřejnění a šíření plakátu s fotografií žalobce souhlas jeho zákonného zástupce nevyžadoval. Právně soud věc posoudil podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod (vyhlášené pod č. 2/1993 Sb.), § 12, § 81 odst. 1, 82 odst. 1, § 84, § 85 odst. 1, § 88 až § 90 a § 2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a dovodil, že žalovaní pořízením fotografie nezletilého žalobce a využitím této fotografie k propagaci akce 2. žalovaného bez jeho souhlasu, resp. bez souhlasu jeho zákonného zástupce, a bez vysvětlení důvodu a účelu pořízení fotografie, neoprávněně zasahovali do osobnostních práv žalobce od roku 2012, kdy použili fotografii žalobce poprvé, a jejich protiprávní jednání ustalo až v druhé polovině roku 2018, po výzvě právního zástupce žalobce. Vzhledem k závažnosti nemajetkové újmy vzniklé nezletilému žalobci, k intenzitě zásahu do jeho osobnostních práv (kontinuální trvání zásahu od roku 2012 do roku 2018 zveřejněním a šířením plakátu na území hlavního města Prahy, ale i na internetu s možností přístupu z celého světa), s přihlédnutím k osobě žalobce a negativním dopadům tohoto jednání na jeho osobu s ohledem na to, že se jednalo o dítě jiné pleti, dospěl soud k závěru, že jsou dány důvody pro relutární zadostiučinění. Proto uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci 140 000 Kč (když ve zbytku z původně žalovaných 200 000 Kč byla již žaloba pravomocně zamítnuta). Námitku promlčení vznesenou žalovanými soud neshledal důvodnou.

3. K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 6. 2023, č. j. 29 Co 115/2023-426, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že žalobu zamítl (výrok I), žalovaným nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III tak, že se žalovaným povinnost zaplatit soudní poplatek neukládá. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po zopakování výslechu žalobce zjistil, že o existenci plakátů se dozvěděl s odstupem času poté, kdy jej na to upozornil spolužák; matku o tom neinformoval, myslel, že k tomu dala souhlas. V souvislosti se zveřejněním plakátu nebyl nikdy zesměšňován ani urážen. S odstupem času si uvědomil, že použití jeho fotografie z dětství žalovanými bez jeho souhlasu je nesprávné. V minulosti se nechával fotografovat jako model na castingu, což mu nevadilo, protože s tím souhlasil a dostal za to zaplaceno. V české společnosti se jako člověk s jinou barvou pleti setkává s projevy rasismu. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že pořízení a následné použití fotografie žalobce na propagačních materiálech hudební akce bez souhlasu je neoprávněným zásahem do osobnosti žalobce ve smyslu § 81 a násl. o. z. Dovodil však, že v řízení nebyl tvrzen ani prokázán vznik takové újmy, která by odůvodňovala poskytnutí finančního zadostiučinění. Žalobce pouze poukázal na použití jeho fotografie bez jeho souhlasu, o existenci plakátů se on i jeho matka dozvěděli náhodně od známých či spolužáků. Jelikož na zveřejnění své fotografie nezaznamenal žádnou negativní reakci, nikdo se mu nevysmíval, nikdo jej neurážel, není vůbec zřejmé, jaká újma, jež by zasluhovala poskytnutí finančního odškodnění, mu měla vzniknout. Za účelové soud považoval rozšíření tvrzení žalobce o otázku rasovou, neboť žalobce připustil, že se v souvislosti se zveřejněním své fotografie s žádným projevem rasové urážky nesetkal. Vzhledem k závěru o nedůvodnosti žaloby se odvolací soud nezabýval řešením námitky promlčení, pouze poznamenal, že zveřejňování plakátů s fotografií žalobce probíhalo sice opakovaně a pravidelně, nicméně vždy po dobu asi jednoho týdne v souvislosti s tím kterým ročníkem hudební akce, a to s odstupem 2 let. Takové jednání není možné považovat za jednání kontinuální, a promlčecí dobu je třeba posuzovat vždy u každého jednotlivého protiprávního zásahu zvlášť.

4. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud odpovídající právní předpis nesprávně vyložil, jestliže za zásah do osobnostních práv nepřiznal žalobci přiměřené finanční zadostiučinění. Dovolatel připustil, že člověk žijící ve společnosti musí ledacos snést (běžné urážky atd.), není však již povinen snášet nezákonné pořízení své podobizny (navíc v nezletilém věku) a její opakované masové šíření na plakátech a internetu za účelem propagace akce třetích osob (obou žalovaných). Je přesvědčen, že přiměřeným zadostiučiněním za takový zásah je relutární satisfakce, a nikoliv jen satisfakce morální, která není v daném případě způsobilá předmětný zásah odčinit. Plakát s podobiznou žalobce propagující Hudební maraton byl několik let šířen jako reklama, a to jak na internetu, tak fyzicky. Vzhledem k časovému a místnímu rozsahu šíření podobizny žalobce lze jen stěží zvolit takový způsob omluvy, aby se dostala k dostatečnému množství adresátů seznámených s touto kampaní. Rovněž je třeba vzít v potaz, že nejméně ředitel 1. žalované jednal vůči žalobci podvodným (nekalostním) způsobem, jestliže přesto, že mu bylo (nebo být mělo) známo, že nedisponuje souhlasem k použití podobizny žalobce pro účely dané akce, jeho podobiznu zneužil. Dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1873/2006 s tím, že k náhradě nemajetkové újmy v penězích postačí samotný fakt, že došlo k porušení žalobcova práva na ochranu jeho podoby ve značné míře tím, že byla šířena v letech 2012, 2014, 2016 a 2018 na internetu a na reklamních plakátech k Hudebnímu maratonu. Již to samo o sobě představuje dostatečně závažnou újmu. Způsobení duševních útrap, snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve společnosti je pouze uznávaným kvalifikovaným následkem, který zakládá nárok na přiznání relutární satisfakce, avšak nikoliv jediným a nutně ne nezbytným. Užití podobizny fyzické osoby pro komerční či reklamní účely bez jejího souhlasu představuje zásah proti její chráněné osobnostní sféře se všemi atributy závažnosti, který následně většinou odůvodňuje přisouzení relutární satisfakce (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1154/2010). Ke vzniku občanskoprávních sankcí za neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby pak postačí i jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 603/2011). Dovolatel poukázal na to že je osobou jiné barvy pleti než většinová společnost a potýká se s projevy rasismu, přičemž při použití jeho podobizny se žalovaní nezabývali tím, zda vzhledem k této skutečnosti by zveřejnění nemohlo mít negativní dopad na jeho psychiku a důstojnost, k čemuž však vzhledem k povaze žalobce (flegmatik) nedošlo. Soud nezohlednil, že přiznaná finanční částka umožňuje poškozenému ji použít k opatření náhradních požitků a tím zmírnit újmu své osobnosti. Takovou částku by žalobce považoval za zadostiučinění a rovněž by představovalo náhradu, kterou by mohl obdržet jako smluvní odměnu běžnou na trhu, pokud by se svým fotografováním souhlasil. Dovolatel připomněl preventivní i satisfakční funkci relutární náhrady i to, že peněžité zadostiučinění lze přiznat již při spolehlivém zjištění, že morální zadostiučinění není dostačující, aniž by bylo třeba zjišťovat značné snížení důstojnosti či vážnosti fyzické osoby ve společnosti. Rozhodnutí odvolacího soudu postrádá úvahu, proč je morální zadostiučinění v daném případě jediným vhodným způsobem, jak by žalovaní mohli zásah do osobnostních práv žalobce odčinit. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a potvrzen rozsudek soudu prvního stupně.

5. Druhý žalovaný se ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu. Rozsudek je podle něj v souladu s ustálenou judikaturou, podle které je pro úspěch ve věci nezbytné prokázat újmu. Žalobce měl v řízení možnost případnou újmu tvrdit a prokázat, což však neučinil. Dovolání považuje za nedůvodné.

6. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro posouzení podmínek pro přiznání peněžité náhrady za neoprávněné použití podobizny, která za daných skutkových okolností nebyla dovolacím soudem vyřešena.

7. Podle § 11 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“, fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.

8. Podle § 12 obč. zák. písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením (odst. 1). Svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona (odst. 2). Podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy se mohou bez svolení fyzické osoby pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství. Ani takové použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby (odst. 3).

9. Podle § 13 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1). Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odst. 2). Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo (odst. 3).

10. Podle § 81 o. z. chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého (odst. 1). Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy (odst. 2).

11. Podle § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

12. Podle § 84 o. z. zachytit jakýmkoli způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení bylo možné určit jeho totožnost, je možné jen s jeho svolením.

13. Podle § 85 o. z. rozšiřovat podobu člověka je možné jen s jeho svolením (odst. 1). Svolí-li někdo k zobrazení své podoby za okolností, z nichž je zřejmé, že bude šířeno, platí, že svoluje i k jeho rozmnožování a rozšiřování obvyklým způsobem, jak je mohl vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat (odst. 2).

14. Podle § 88 o. z. svolení není třeba, pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob (odst. 1). Svolení není třeba ani v případě, když se podobizna, písemnost osobní povahy nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí na základě zákona k úřednímu účelu nebo v případě, že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu (odst. 2).

15. Podle § 89 o. z. podobizna nebo zvukový či obrazový záznam se mohou bez svolení člověka také pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též k vědeckému nebo uměleckému účelu a pro tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství.

16. Podle § 2951 odst. 2 o. z. nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

17. Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

18. K neoprávněnému zásahu do práva žalobce pořízením fotografie došlo v roce 2012 a ve stejném roce i k zásahu použitím této fotografie (podobizny) na veřejně šířeném plakátu, kterým byla prezentována akce pořádaná 2. žalovaným. K dalším zásahům do práva k podobizně docházelo v letech 2014, 2016 a 2018. Vzhledem k časovému odstupu od jednotlivých zásahů jde o zásahy samostatné. Z toho vyplývá, že zásahy, k nimž došlo v roce 2012, je třeba posuzovat podle tehdejší právní úpravy (§ 11, § 12 a § 13 obč. zák.) a zásahy, k nimž došlo po 1. 1. 2014, již podle současné právní úpravy. Protože však ochrana uvedených osobnostních práv nedoznala v nové úpravě podstatných změn a dosavadní judikatura je použitelná i za nové právní úpravy (jak vyplývá i z níže citované judikatury), posuzuje dovolací soud kritéria pro přiznání relutární náhrady ve vztahu ke všem zásahům podle týchž zásad a kritérií.

19. Obecně platí, že soud musí při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2206/2006). V případě nároku na náhradu při újmě na přirozených právech člověka ve smyslu § 2956 o. z. navazuje občanský zákoník č. 89/2012 Sb. na úpravu obsaženou v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. vycházející z obdobných kritérií (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2062/2015). Při určení formy satisfakce a výše náhrady je třeba dále zohlednit okolnosti jak na straně poškozeného, tak i na straně škůdce, např. na straně poškozeného jinou poskytnutou satisfakci (škůdce se omluvil, byl postižen ve správním řízení či odsouzen v trestním řízení) nebo na straně škůdce jeho postoj ke škodní události, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i jeho majetkové poměry.

20. Jak podle dřívější právní úpravy, tak podle úpravy současné je podobu člověka možné zachytit pouze s jeho souhlasem. Ustanovení § 12 obč. zák. uvádělo, že písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením. Bylo sice formulováno vcelku triviálně, lze však zároveň dodat, že výstižně a jednoznačně. Naproti tomu odpovídající ustanovení občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 jsou v určité míře poznamenána jistou terminologickou nevyvážeností a nekonzistentností. Pojmově je jistě vyloučeno, aby podoba člověka, představovaná její fyzickou podstatou, byla rozšiřována. Proto ustanovení, že rozšiřovat podobu člověka je možné jen s jeho svolením, je třeba vykládat tak, že se vztahuje k případům rozšiřování zobrazení podoby člověka, týká se tedy podobizny [pojem podobizna zahrnuje statické zobrazení člověka (nejen věrné, ale např. i zkarikované), z něhož lze objektivně dovodit totožnost určitého člověka, jež může být ztvárněno např. graficky, sochařsky, lze sem řadit i fotografie apod]. Právo k podobizně je právo, jehož předmětem je podobizna. Na rozdíl od práva na podobu, které vzniká již narozením člověka, vzniká právo k podobizně teprve okamžikem, kdy je podoba zachycená na podobizně již individualizovatelná. Obsahem práva k podobizně je užívací a dispoziční právo subjektu ve vztahu k podobizně. Jestliže § 84 o. z. vyžaduje souhlas k zachycení podoby člověka jakýmkoli způsobem, § 85 o. z. se vztahuje na případy souhlasu s rozšiřováním podobizen, tj. s jejich použitím. Tím, že způsob a forma vyžadovaného souhlasu nejsou stanoveny, může být udělen konáním – výslovně nebo konkludentně, resp. opomenutím, přičemž je třeba, aby bylo z právního jednání bez pochybností zřejmé, že byl takovýto souhlas udělen [Pavlík, P. § 85 Rozšiřování podoby člověka. In: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek I, (§ 1-654). Praha: Wolters Kluwer, 2020, s. 315–317]. V tomto smyslu vykládala výše citovaná zákonná ustanovení i dřívější judikatura (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1873/2006), tedy rozlišovala mezi oprávněním nechat zachytit svou podobu (udělit jiným svolení k jejímu zachycení), jemuž odpovídalo právo dotčené osoby bránit se proti neoprávněnému zachycení podoby, a právem k podobizně, jehož obsahem je dispoziční právo subjektu ve vztahu k nakládání s pořízenou podobiznou, jež zahrnuje oprávnění užívat podobiznu sám jakýmkoli způsobem a udělovat jiným souhlas k jejímu užívání, ale současně i právo bránit se proti jejímu neoprávněnému použití.

21. Odvolací soud vyšel ze skutkového závěru (skutkové závěry – vzhledem k tomu, že jediným způsobilým dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je nesprávné právní posouzení věci – nepodléhají dovolacímu přezkumu), že fotografie žalobce byla pořízena v době jeho nezletilosti, aniž by k tomu dal jeho zákonný zástupce souhlas, a posléze byla opakovaně zveřejňována na plakátech v souvislosti s Hudebním maratonem, a to rovněž bez vědomí a souhlasu jeho zákonného zástupce (žalobce se v době své nezletilosti o zveřejňování plakátů dozvěděl, ale matku o tom neinformoval, protože se domníval, že s tím souhlasila). Je tedy nepochybné, že bylo protiprávně zasaženo do osobnostního práva na podobu i k podobizně žalobce, neboť jeho podoba byla zachycena i zveřejňována bez jeho souhlasu (souhlasu jeho zákonného zástupce), aniž by se jednalo o použití v rámci zákonné licence (§ 88 a § 89 o. z.). Tímto protiprávním jednáním žalovaných došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce (práva k podobě a podobizně). Zbývá posoudit, zda je dána taková intenzita újmy, která odůvodňuje přiznání relutární náhrady, pouze které se žalobce domáhá.

22. I při posouzení intenzity újmy vzniklé zásahem do práva k podobě i k podobizně a na to navazující úvaze o formě a rozsahu zadostiučinění se lze přidržet hledisek, která podle ustálené judikatury (vzniklé za předchozí právní úpravy, již je však možné použít i při současné právní úpravě) bylo třeba respektovat při použití podobizen se souhlasem nebo na základě zákonných licencí (byť se v posuzované věci o takový případ nejedná). Podle této judikatury musí být zachovány dvě základní podmínky: použít podobiznu lze vždy jen přiměřeným způsobem a nesmí se tak stát v rozporu s oprávněnými zájmy člověka, jež je třeba bezpodmínečně respektovat, a které jsou tedy za všech okolností nedotknutelné (§ 90 o. z.). Nejsou-li tyto předpoklady splněny, stává se použití, které by bylo případně samo o sobe přípustné, neoprávněným ve smyslu § 82 o. z. Přiměřeným je pak použití pouze tehdy, pokud je co do formy, rozsahu a obsahu odůvodněno potřebou užití k účelu, k němuž oprávněný dal svolení nebo pro který byla stanovena zákonná licence, k níž se souhlas nevyžaduje, jestliže těmto privilegovaným účelům vyhovuje i svým ztvárněním (zákonné licence viz § 88 odst. 1 a 2 a § 89 o. z.). I když je užití samo o sobe přípustné, přesto může vyústit v závažný zásah do osobnostní sféry, například vzhledem k souvislostem, za nichž k němu došlo, popřípadě do nichž bylo situováno, nebo vzhledem ke komentáři, který k němu byl připojen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 42/2011). Uvedená hlediska je tím spíš nezbytné respektovat, byla-li podobizna užívána bez vědomí a svolení dotčené osoby.

23. Z žaloby je patrno, že za zásadní považuje žalobce zásah do práva k podobizně, která byla opakovaně použita na plakát, jímž byla propagována akce pořádaná 2. žalovaným nazvaná „Hudební maraton pražských základních uměleckých škol“. Z hlediska výše uvedených rozhodných kritérií je třeba zohlednit, že šlo o propagaci, která upozorňovala veřejnost na vystoupení žáků uměleckých škol, tedy na akci záslužnou a společensky prospěšnou, neboť jejím cílem bylo podpořit zájem dětí o hudbu a její výuku. Nejednalo se o komerční využití. Podobizna žalobce na plakátě nebyla nijak dehonestující, naopak jeho podobizna s hudebním nástrojem vyznívá pozitivně, prezentuje žalobce jako nadané dítě věnující se hře na hudební nástroj. V řízení bylo prokázáno, že v souvislosti se zveřejněním plakátů nebyly žalobcem zaznamenány žádné negativní reakce, nebyl nikdy zesměšňován ani urážen. Ostatně samotnému žalobci zveřejnění jeho podobizny na plakátech v době, kdy se o tom dozvěděl, tedy ve 13 letech, nijak nevadilo, což vyplývá nejen z jeho výpovědi před soudem prvního stupně, ale i z faktu, že si na to matce nestěžoval (neinformoval ji o tom). Zohlednit je třeba rovněž skutečnost, že se souhlasem matky žalobce navštěvoval castingy a nechával se nejen fotografovat, ale vystupoval i např. v reklamách. Podle vyjádření žalobce mu to nevadilo, protože s tím souhlasil, a navíc za to dostával zaplaceno. Ohledně skutečnosti, že žalobce je jiné barvy pleti než většinová společnost a podle svých tvrzení se potýká s projevy rasismu, je pro posouzení nároku podstatná okolnost, že v souvislosti se zveřejněním své podobizny na plakátech se s žádným projevem rasové urážky nesetkal. Zohlednit je na místě i to, že zásah zveřejněním podobizny žalobce na plakátech trval vždy pouze týden a opakoval se jednou za dva roky. Jedná se sice o zásah opakovaný, vyznačující se však nízkou intenzitou vzhledem k délce jeho trvání i odstupu jednotlivých zásahů. Navíc při posledním zveřejnění, kdy byl žalobce již téměř zletilý, je sporné, zda veřejnost mohla jeho podobiznu pořízenou v jeho dětském věku s žalobcem vůbec spojovat.

24. Podle ustálené judikatury zákon nečiní rozdíl v subjektech, které jsou právem na ochranu osobnosti nadány, a nositelem těchto práv je tak i nezletilé dítě. Tato ochrana je dítěti zajišťována i Úmluvou o právech dítěte (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., dále jen "Úmluva o právech dítěte"), podle jejíhož čl. 16 odst. 1 žádné dítě nesmí být vystaveno svévolnému zasahování do svého soukromého života, rodiny, domova nebo korespondence, ani nezákonným útokům na svou čest a pověst. Podle ustanovení čl. 16 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte má dítě právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům. Postavení dítěte v řízení o ochranu osobnosti je specifické díky jeho vyšší zranitelnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3770/2011). Této zvláštní ochrany nezletilých a jejich osobnostních práv si je dovolací soud vědom, stejně jako povinností plynoucích z mezinárodní smlouvy. Při úvaze o přiměřeném zadostiučinění je však i v případě zásahu do práv nezletilého dítěte třeba přihlížet ke všem okolnostem za nichž k zásahu došlo. V případě řešeném ve věci v tomto odstavci citované (kde soud přiznal relutární náhradu) šlo mimo jiné o neoprávněné zveřejňování fotografií nezletilého, avšak i o jeho zesměšňování, poukazování na jeho nadváhu např. nadpisy „Chudák tlustý“, „Všichni se mi smějí“, byl označován jako otesánek, lívaneček, vše ve velkém rozsahu v bulvárním periodiku s celostátním dosahem. Naproti tomu v nyní posuzované věci šlo o lichotivou podobiznu žalobce, která směřovala k jednoznačně prospěšnému cíli, jímž je podpora umělecké výchovy dětí a činnosti základních uměleckých škol. Použitá podobizna žalobce nebyla doplněna žádným dehonestujícím textem, v souvislosti se zveřejněním podobizny nedošlo ve vztahu k žalobci k žádným negativním projevům jeho okolí a zveřejnění nemělo celostátní dosah. Je tedy nepochybné, že i když se jednalo v obou případech o zásah do osobnostních práv dítěte, v nyní posuzované věci měl mnohem menší intenzitu, což je třeba zohlednit i při úvaze o přiměřeném zadostiučinění.

25. Pouze nejeví-li se postačujícím zadostiučinění v podobě omluvy (ať již byla omluva požadována či nikoli, a ať již byla přiznána či nikoli), má fyzická osoba (též) právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích, a to zejména byla-li ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 25 Cdo 177/2022). Vzhledem k tomu, že v této věci bylo od dalších zásahů upuštěno ihned poté, kdy se právní zástupce žalobce na žalované obrátil, a s ohledem na okolnosti uvedené výše, byla by přiměřeným zadostiučiněním utrpěné újmy omluva, kterou však žalobce nepožadoval. Opírá-li dovolatel námitky proti nepřiznání relutární náhrady o argument, že omluva by vzhledem ke zveřejnění zásahů s časovým odstupem nebyla dostatečnou satisfakcí, lze poznamenat, že z takových důvodů nelze automaticky omluvu nahrazovat finanční satisfakcí. Navíc zadostiučinění formou omluvy záleží i na požadavcích žalobce, který tak může zvolit nejen konkrétní znění omluvy, ale i to kde a po jakou dobu má být případně zveřejněna.

26. Lze shrnout, že neoprávněný zásah do práva nezletilého dítěte k podobě i podobizně, která byla použita k propagaci veřejně prospěšné akce a její zveřejnění nebylo spojeno s negativními reakcemi, sám o sobě neodůvodňuje poskytnutí zadostiučinění v penězích. Při zohlednění všech výše uvedených okolností daného případu nelze závěru odvolacího soudu, že protiprávní zásahy žalovaných nezpůsobily žalobci újmu takové intenzity, která by odůvodňovala relutární náhradu, ničeho vytknout.

27. Dovolací soud nepominul argumentaci žalobce, z níž je patrné, že jako satisfakci za zásah do osobnostních práv by měl obdržet finanční částku odpovídající přiměřené odměně za použití své fotografie za účelem reklamy. Tuto argumentaci však používal výhradně v souvislosti se stanovením výše finančního zadostiučinění za zásah do svých osobnostních práv. Měl-li žalobce za to, že by mu žalovaní měli zaplatit finanční odměnu za použití jeho fotografie, k takové náhradě slouží jiné právní instituty (které žalobce ani obsahově v tomto řízení neuplatnil), nikoli však zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnostního práva.

28. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., a nebyla zjištěna jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

29. Přípustnost dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení je vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Proto ohledně nich Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

30. Dovolání žalobce bylo zamítnuto, proto by žalovaní měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Avšak s ohledem na okolnosti případu dovolací soud z důvodů mimořádného zřetele hodných náhradu nákladů dovolacího řízení 2. žalovanému podle § 150 o. s. ř. nepřiznal. Tyto důvody shledal jednak v tom, že žalovaní svým protiprávním jednáním vůči žalobci v době jeho nezletilosti zavdali příčinu ke sporu a dále též v nerovném ekonomickém postavení žalobce (soukromé osoby) a 2. žalovaného (právnické osoby značné ekonomické síly). První žalované pak v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Z těchto důvodů dovolací soud rozhodl, jak je ve výrocích II a III tohoto rozsudku uvedeno.

Poučení