25 Cdo 1559/2025

Rubrum

25 Cdo 1559/2025-314 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) J. N., b) J. N. oba zastoupeni Mgr. Pavlem Kandalcem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti žalované: INNOCENT Films Production, s.r.o., IČO 09694447, se sídlem Nové sady 988/2, Brno, zastoupená Mgr. Markem Fikrem, advokátem se sídlem Příkop 27/2a, Brno, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované:

1. Spolek Šalamoun, IČO 63837714, se sídlem U mlýna 2232/23, Praha 4, 2. P. B., zastoupený P. M., obecnou zmocněnkyní, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Brně 4 pod sp. zn. 112 C 59/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2025, č. j. 70 Co 95/2024-285, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 1. 2024, č. j. 112 C 59/2023-162, zastavil řízení v rozsahu, v němž se žalobci domáhali uložení povinnosti žalované, aby se zdržela vydání knihy XY (výrok I), uložil žalované povinnost zdržet se distribuce knihy XY (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III a IV). Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 1. 2025, č. j. 70 Co 95/2024-285, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). V řízení o nároku na ochranu osobnosti vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná vydala knihu s názvem XY. Tato kniha obsahuje sedm kapitol, které popisují údajná pochybení české justice. V šesti příbězích se autor staví na obranu obviněných z trestné činnosti a soudem následně údajně nespravedlivě odsouzených. Sedmý příběh pojednává o trestní kauze žalobců. Vypráví jej z pohledu vedlejšího účastníka 2 na straně žalované, který měl být obětí trestného činu spáchaného právě žalobci. Autor v knize výslovně uvádí jména a příjmení žalobců, žalobce a) vykresluje jako osobu arogantní, bez smyslu pro podnikání, osobu, která získala během krátké doby řadu akademických titulů a která utrácela nemalé prostředky za jachty, drahá auta, vilu a luxusní dovolené. Kniha nejprve rozebírá jejich společné podnikání a poté popisuje události ze 7. 10. 2014, kdy měli žalobci unést a vydírat vedlejšího účastníka 2 na straně žalované. Následně popisuje trestní stíhání a rozhodování soudů. Autor v textu tvrdí, že trestní soudy ignorovaly důkazy svědčící v neprospěch žalobců. Podle něj soudy uvěřily zčásti vylhaným, zčásti překrouceným argumentům obhajoby, a navzdory trpělivému předkládání důkazů ze strany vedlejšího účastníka 2 na straně žalované zprostily žalobce viny. Vyprávění příběhu končí informací, že státní zástupce podal proti zprošťujícímu rozsudku odvolání. Kniha odešla do tisku dřív, než Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. 12. 2022, č. j. 5 To 13/2022-7964, odvolání státního zástupce zamítl. Odvolací soud posoudil nárok žalobců podle § 81 a § 82 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a ve shodě se soudem prvního stupně jej shledal důvodným. Žalovaná porušila princip presumpce neviny, čímž zasáhla do osobnosti žalobců, když o trestní kauze informovala jednostranným způsobem. Kniha zcela nekriticky reprodukuje verzi události podle vedlejšího účastníka 2 na straně žalované, žalobce obviňuje z podání omamných látek, únosu a vydírání a vykresluje je jako pachatele trestné činnosti, kteří navzdory jednoznačným důkazům díky nestandardnímu postupu soudů unikli spravedlivému potrestání. Nereflektuje jiné možné verze událostí a upozaďuje osamělou zmínku o tom, že trestní řízení nebylo (v době vydání knihy) skončeno. Přitom žalobce zcela konkrétně identifikuje bez pokusu o jejich jakoukoli anonymizaci.

2. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při posouzení otázky kolize svobody projevu a ochrany osobnosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka je přesvědčena, že nemohla zasáhnout do osobnosti žalobců, jestliže až po vydání knihy soudy pravomocně rozhodly o vině žalobců. V textu kapitoly je přitom jasně uvedeno, že v době vydání knihy soudy o vině nerozhodly. Má proto zato, že v celkovém kontextu kapitoly o žalobcích neinformovala jako o nezpochybnitelných pachatelích, ale pouze kriticky informovala o průběhu celé trestní kauzy. Navíc v řízení před nalézacími soudy se nepodařilo prokázat, že by o trestné činnosti žalobců informovala nepravdivě či neobjektivně. To, že se v knize přiklonila k verzi jednoho ze svědků, považuje za své legitimní právo na vyjádření vlastního názoru. V této souvislosti pak žalovaná odkázala na judikaturu týkající se odlišení skutkových tvrzení a vyjádření názoru (hodnotícího soudu) a trvala na tom, že její informování o celé kauze bylo právě prezentováním takového názoru. Soudy proto podle ní neměly zkoumat, zda jsou tyto informace pravdivé, ale měly se zaměřit pouze na to, jakou formou je v knize prezentovala. Závěrem dovolatelka namítla, že právní závěr nalézacích soudů o zásahu do osobnosti žalobců se neopírá o dostatek skutkových zjištění a důkazů. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

3. Vedlejší účastník 1 na straně žalované se k dovolání vyjádřil tak, že jej považuje za přípustné a rovněž důvodné.

4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.).

5. Podle § 81 o. z. je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. Podle § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

6. Předpokladem odpovědnosti založené zásahem do osobnosti fyzické osoby je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným je zásah do osobnosti, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016).

7. K porušení práva na ochranu osobnosti může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o dotčené osobě. Při zkoumání přiměřenosti zásahu se totiž rozlišují skutková tvrzení a hodnotící soudy, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakta, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by jeho zveřejnění odporovalo právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, publikované pod č. 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Zásah do osobnostních práv porušením principu presumpce neviny je odlišný od zásahu zveřejněním nepravdivé informace, ačkoli spolu mohou souviset. Lež je úmyslně sdělená nepravda. V případě informování o probíhajícím trestním řízení může být porušen princip presumpce neviny, a to i v případě, že je následně pachatel pravomocně odsouzen, protože se uvedených skutků skutečně dopustil, a takové informování by bylo pravdivé od samého počátku. Stále by však šlo o neoprávněný zásah do osobnostních práv pachatele trestné činnosti porušením presumpce neviny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1542/2020, nebo ze dne 28. 4. 2026, sp. zn. 25 Cdo 378/2026).

8. Obecně platí, že presumpce neviny nebrání informování o trestním řízení nebo o okolnostech, které mohou opodstatňovat závěr o tom, že se někdo dopustil trestného činu, plynou z ní ovšem určité meze, pokud jde o způsob, jakým má k takovémuto projevu dojít (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13). Zveřejněné informace by měly být vždy do té míry objektivní, přesné, korektní a nezavádějící, aby svým obsahem nepředjímaly rozhodnutí soudu o vině osoby, na niž bylo podáno trestní oznámení, na niž byla uvalena vazba, ve vztahu k níž bylo zahájeno trestní řízení, potažmo figurující v pozici obžalovaného či nepravomocně odsouzeného, resp. aby takovou osobu neoznačovaly, byť implicitně, za pachatele, ačkoli její vina dosud nebyla vyslovena pravomocným soudním rozhodnutím (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1413/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 652/2020). V obecné rovině není zakázána ani veřejná diskuse přímo o otázce viny, vždy však musí být zřejmé, že žádný v tomto směru prezentovaný názor, byť sebevíce odůvodněný a skutkově podložený, ještě s jistotou neznamená, že se konkrétní osoba trestného činu skutečně dopustila, resp. nesmí vést ke zpochybnění toho, že s konečnou platností může o vině rozhodnout jen soud (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13).

9. Odvolací soud se od shora uvedených závěrů neodchýlil, jestliže rozhodl, že žalovaná porušila princip presumpce neviny a tím neoprávněně zasáhla do osobnosti žalobců. Celá kapitola knihy, která se jich týká, je totiž napsána velmi jednostranně. Popisuje události výhradně tak, jak je líčil vedlejší účastník 2 na straně žalované. Autor v textu zpochybňuje pouze ty důkazy a z nich učiněné závěry trestních soudů, které hovořily ve prospěch žalobců, a vůbec čtenáři nenabízí jiný pohled na věc. Kniha tak informuje o celé trestní kauze takovým způsobem, který v čtenáři vyvolává jednoznačný dojem, že žalobci jsou skutečnými pachateli popsaných trestných činů. Tím však předjímá konečné rozhodnutí soudu o vině. Na tomto celkovém vyznění nic nemění ani fakt, že kniha formálně zmiňuje, že trestní soudy v té době ještě nevynesly konečný verdikt. Porušení presumpce neviny totiž spočívá už v tom, jakým způsobem je popsáno údajné konkrétní protiprávní jednání žalobců. Navíc je potřeba vzít v úvahu, že jde o text v knize, nikoli o reportáž, která s sebou přirozeně nese určitá zjednodušení a zkratky. O to víc lze na žalovanou klást požadavek, aby při popisu trestní kauzy byla pečlivá, objektivní a korektní. Tomu však nedostála. Nalézací soudy se přitom řádně vypořádaly i s konfliktem práva na svobodu projevu a ochranu osobnosti, provedly test proporcionality a pečlivě vážily, zda byly splněny podmínky pro omezení svobody projevu (konkrétně bod 53 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 44 a násl. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Ani v tomto ohledu jim nelze nic vytknout.

10. Označuje-li dále žalovaná důkazní řízení ve věci za neúplné, nejde o námitku nesprávného právního posouzení, nýbrž o námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Ve svém důsledku navíc tato výhrada směřuje pouze proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku sloužícího ke sjednocování rozhodovací praxe soudů založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2047/2018, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16).

11. Napadla-li žalovaná rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

12. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné.

13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 6. 2026 JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu