25 Cdo 1712/2026

Rubrum

25 Cdo 1712/2026-679 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) S. Č., b) V. Č., c) V. K., všichni zastoupeni Mgr. Martinem Láníkem, advokátem se sídlem Italská 1274/8, Praha 2, proti žalované: Vsetínská nemocnice a. s., IČO 26871068, se sídlem Nemocniční 955, Vsetín, zastoupená JUDr. Vladimírem Hamplem, advokátem se sídlem Havlíčkova 864/4, Nový Jičín, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Generali Česká pojišťovna, a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 9 C 1/2018, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2026, č. j. 71 Co 170/2025-648, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 14 750 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Hampla.

III. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

1. Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí usnesením ze dne 21. 5. 2025, č. j. 9 C 1/2018-607, zamítl žalobu na obnovu řízení směřující proti rozsudku téhož soudu ze dne 9. 2. 2023, č. j. 9 C 1/2018-457, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 1. 2026, č. j. 71 Co 170/2025-648, potvrdil usnesení soudu prvního stupně v zamítavém výroku o návrhu na obnovu řízení a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a vedlejší účastnicí, změnil jej ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro povolení obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Rozhodnutí Čestné rady České lékařské komory ze dne 8. 9. 2023, č. j. 16/75-001/0149, (dále též jen „rozhodnutí ČLK“) sice představuje nový důkaz, který žalobci nemohli bez své viny uplatnit v původním řízení, neboť jim bylo doručeno až po rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, ale nejde o důkaz způsobilý přivodit pro ně příznivější rozhodnutí ve věci. Z obsahu rozhodnutí ČLK vyplývá, že disciplinární orgán sice identifikoval určitá pochybení při poskytování zdravotní péče (zejména nedostatečně pružnou reakci na zhoršování zdravotního stavu pacienta, opožděné vyhodnocení některých varovných příznaků či pozdější nasazení antibiotické léčby), avšak zároveň výslovně uzavřel, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi těmito dílčími pochybeními a úmrtím S. Č. a že vzhledem k závažnosti zdravotního stavu pacienta nelze jednoznačně dovodit, že by zcela správný odborný postup úmrtí zabránil (lze se spíše domnívat, že nikoliv). Odvolací soud zdůraznil, že i kdyby byly závěry rozhodnutí ČLK považovány za přesvědčivější než závěry znaleckého posudku, na němž bylo založeno původní rozhodnutí, nevedlo by to ke změně výsledku sporu. V takovém případě by bylo možno konstatovat existenci určitého pochybení na straně žalované nemocnice, avšak nadále by chyběl jeden ze základních předpokladů občanskoprávní odpovědnosti za újmu, totiž příčinná souvislost mezi tímto pochybením a vzniklým následkem. Jak znalecký posudek provedený v původním řízení, tak i samotné rozhodnutí ČLK se totiž shodují v tom, že souvislost mezi postupem zdravotníků a úmrtím pacienta nebyla prokázána. Stejně tak odvolací soud neshledal prostor pro uplatnění koncepce tzv. ztráty šance.

2. Proti všem výrokům usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání s tím, že odvolací soud nesprávně právně posoudil podmínky obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu dospěl k závěru, že nově předložené rozhodnutí Čestné rady České lékařské komory nemůže vést k příznivějšímu rozhodnutí ve věci. Napadené rozhodnutí podle nich závisí na pěti otázkách procesního a hmotného práva, které byly odvolacím soudem vyřešeny nesprávně.

1. Výklad podmínky stanovené v § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podle níž nový důkaz musí být způsobilý přivodit pro účastníka příznivější rozhodnutí ve věci – odvolací soud tuto podmínku vyložil příliš restriktivně, když po žalobcích fakticky požadoval, aby již v řízení o obnově prokázali všechny předpoklady odpovědnosti žalované. Podle dovolatelů přitom z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1292/2021 vyplývá, že pro povolení obnovy postačuje pravděpodobnost, že nový důkaz by mohl vést k příznivějšímu rozhodnutí, nikoliv jistota, že takové rozhodnutí skutečně přinese.

2. Zda může soud žalobu na obnovu řízení zamítnout pouze proto, že nově předložený důkaz sám o sobě ještě neprokazuje příčinnou souvislost mezi pochybením poskytovatele zdravotní péče a vzniklou újmou v intenzitě vyžadované pro rozhodnutí ve věci samé, přestože tento důkaz zásadně zpochybňuje původní skutkové závěry a vytváří prostor pro nové hodnocení důkazů a doplnění dokazování – odvolací soud nesprávně redukoval obsah rozhodnutí ČLK jen na jeho spekulativní formulaci k příčinné souvislosti.

3. Hodnocení nového odborného důkazu – podle dovolatelů odvolací soud předem upřel rozhodnutí ČLK způsobilost ovlivnit výsledek řízení jen proto, že nejde o soudem ustanovený znalecký posudek. Tím byla porušena zásada volného hodnocení důkazů, neboť znalecký posudek pořízený v soudním řízení nemá automaticky vyšší důkazní sílu než jiný odborný podklad (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 878/2024).

4. Existence vzájemně rozporných odborných závěrů – dovolatelé tvrdí, že pokud nový odborný podklad dospívá k závěrům odporujícím znaleckému posudku, na němž bylo původní rozhodnutí vystavěno, nemůže soud bez dalšího uzavřít, že takový důkaz nemůže přivodit příznivější rozhodnutí. Podle jejich názoru bylo povinností soudu vzít v úvahu, že po povolení obnovy by mohlo být nezbytné rozporné odborné závěry konfrontovat, vyslechnout jejich autory nebo opatřit další znalecké posouzení.

5. Možnost obrácení důkazního břemene v medicínských sporech – žalobci namítají, že odvolací soud vůbec nezohlednil, zda nové skutečnosti plynoucí z rozhodnutí ČLK nemohou mít význam i pro posouzení důkazní nouze žalobců, rozsahu vysvětlovací povinnosti žalované nemocnice nebo případně úvah o důkazní úlevě či obrácení důkazního břemene. Podle dovolatelů mohl nový důkaz otevřít otázku úplnosti a věrohodnosti zdravotnické dokumentace a tím ovlivnit i procesní postavení účastníků v případném obnoveném řízení. Dovolatelé proto uzavírají, že odvolací soud nesprávně posoudil význam nového důkazu, aplikoval nepřiměřeně přísný standard pro povolení obnovy řízení, porušil zásadu volného hodnocení důkazů a předčasně uzavřel otázku příčinné souvislosti, která měla být případně řešena až v obnoveném řízení po doplnění dokazování. Navrhují proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl jako nedůvodné. Ztotožnila se plně se závěry soudů obou stupňů, které podrobně posoudily splnění podmínek obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a správně dospěly k závěru, že předložené rozhodnutí ČLK není způsobilé přivodit žalobcům příznivější rozhodnutí ve věci. Dovolací argumentace je vystavěna na nesprávném předpokladu, podle něhož má rozhodnutí ČLK obdobnou důkazní sílu jako znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem. Závěry oborové komise ČLK nelze stavět na stejnou úroveň jako závěry znaleckého ústavu, jenž byl ustanoven soudem a jehož posudek byl vypracován kolektivem odborníků z oborů bezprostředně souvisejících s léčbou S. Č. (z chirurgie, infekčního lékařství, neurologie, traumatologie, mikrobiologie a posudkového lékařství). Naproti tomu osoby podílející se na rozhodnutí ČLK podle žalované nedisponovaly odborností odpovídající všem relevantním medicínským specializacím potřebným k posouzení správnosti léčby. Žalovaná dále odmítá námitku dovolatelů, že soudy při rozhodování o obnově řízení nepřípustně hodnotily otázku příčinné souvislosti, která má být řešena až v případném obnoveném řízení. Podle jejího názoru je naopak povinností soudu v řízení o obnově posoudit obsah nově předloženého důkazu a vyhodnotit, zda je tento důkaz skutečně způsobilý přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Bez takového hodnocení by soud nemohl dospět k závěru, zda jsou zákonné podmínky obnovy splněny. Původní věc byla již v minulosti přezkoumána Nejvyšším soudem i Ústavním soudem, ty neshledaly v postupu nalézacích soudů ani v jejich právních závěrech pochybení.

4. Vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadené usnesení odvolacího soudu je věcně správné a plně souladné s procesními i hmotněprávními předpisy. Uvádí, že věc byla v původním řízení opakovaně a podrobně projednána soudy několika stupňů, které provedly rozsáhlé dokazování a na jeho základě dospěly ke správným skutkovým i právním závěrům. Proto podle jejího názoru nelze samotnou skutečnost, že žalobcům bylo po skončení původního řízení doručeno rozhodnutí ČLK, automaticky považovat za důvod pro povolení obnovy řízení. Žalobci v dovolání vytrhují jednotlivé závěry rozhodnutí ČLK z jejich celkového kontextu a přikládají jim význam, který z něj ve skutečnosti nevyplývá. Česká lékařská komora hodnotila postup zdravotníků převážně z pohledu ex post, tedy se znalostí všech později známých skutečností a konečného výsledku léčby. V civilních i trestních medicínských sporech je však podle ustálené judikatury nutno správnost postupu zdravotníků posuzovat z pohledu ex ante, tedy podle informací a poznatků, které měli lékaři k dispozici v době svého rozhodování. Vedlejší účastnice považuje za rozhodující skutečnost, že sama Česká lékařská komora ve svém rozhodnutí uzavřela, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi vytýkanými dílčími pochybeními a úmrtím pacienta. Poukazuje na závěr, podle něhož nelze jednoznačně konstatovat, zda by zcela správný odborný postup zabránil úmrtí pacienta, přičemž s ohledem na závažnost jeho zdravotního stavu se lze spíše domnívat, že nikoli. Tento závěr se shoduje s výsledky dokazování provedeného v původním soudním řízení a potvrzuje správnost závěrů znaleckých posudků, z nichž soudy vycházely. Uvedené rozhodnutí ČLK nemá dostatečnou důkazní sílu k prolomení skutkových a právních závěrů, které byly přijaty na základě rozsáhlého dokazování v původním řízení, a současně samo podporuje závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi poskytovanou zdravotní péčí a úmrtím S. Č. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců jako nedůvodné zamítl.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.

6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je žaloba na obnovu řízení v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohl být znovu projednán pravomocně skončený spor nebo jiná právní věc, jestliže tu jsou skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, pro které původní rozhodnutí o věci samé z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů nemůže obstát. Žaloba na obnovu řízení je institutem procesního práva, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4165/2013, uveřejněné pod č. 53/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, dále jen „Sb. rozh obč.“). Skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy mohou být podle § 228 odst. 1 o. s. ř. důvodem obnovy řízení jen tehdy, jestliže účastník, který se domáhá obnovy, je nemohl bez své viny použít v původním řízení. To znamená, že jsou pro účastníka ve srovnání s původním řízením „nové“ a současně mohou pro účastníka přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Skutečnosti a důkazy jsou „nové“ tehdy, jestliže je účastník – přestože v době původního řízení objektivně existovaly – nemohl použít, protože o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo povinnost důkazní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3530/2007, dále ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1920/2009, nebo ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2001/2012). Byly-li důkazy účastníku již v původním řízení známy, nejedná se o způsobilý důvod k obnově řízení, ale o snahu směřující k nepřípustné reparaci pravomocného soudního rozhodnutí. Při výkladu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. byl v soudní praxi přijat právní názor (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2001/2012), že důvodem žaloby na obnovu řízení mohou být nové skutečnosti, rozhodnutí a důkazy, jimiž může být podstatně oslabena například věrohodnost svědka, tedy jinak řečeno nové skutečnosti, rozhodnutí a důkazy, jimiž je možné zpochybnit předpoklady, na nichž bylo hodnocení důkazů založeno. Žalobou na obnovu řízení však nelze napadnout samotné hodnocení důkazů soudem provedené podle § 132 a násl. o. s. ř.

8. Současně platí, že dovoláním proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na obnovu řízení, nelze úspěšně napadnout hodnocení tvrzených skutečností a nově navržených důkazů odvolacím soudem, jestliže takové hodnocení nevykazuje defekty v přijatých závěrech z pohledu logické úvahy, resp. není v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností, a to ve spojitosti s poměřováním skutkového stavu, z nějž vycházelo žalobou na obnovu řízení dotčené pravomocné rozhodnutí, a z hlediska odůvodnění závěru soudní úvahy, zda (v daném případě) nově navržené důkazy mohou pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí ve věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 356/2017).

9. Přípustnost dovolání není způsobilá založit čtvrtá ani pátá dovolací otázka, neboť na jejich řešení není napadené rozhodnutí založeno. Platí, že otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/15). Navíc jde (zejména u páté otázky vztahující se k tzv. obrácení důkazního břemene) o dovolací argumentaci vážící se k věci samé, k níž dovolací soud nepřihlížel, neboť o ní meritorně již rozhodl v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2024, č. j. 25 Cdo 733/2024-555. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí dovolacího soudu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 2480/24.

10. Prostřednictvím první, druhé a třetí dovolací otázky a argumentace k nim žalobci nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že není dán důvod obnovy řízení ve smyslu § 228 odst. 1 o. s. ř., neboť jimi předložený důkaz (rozhodnutí Čestné rady České lékařské komory ze dne 8. 9. 2023, č. j. 16/75-001/0149) není způsobilý založit pro ně příznivější rozhodnutí ve věci.

11. Podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. pro povolení obnovy řízení by ohledně žalobci předkládaného důkazu musely být kumulativně splněny dvě podmínky. Za prvé musí jít o důkaz, který žalobci nemohli bez své viny použít v původním řízení před soudem prvního stupně (tato podmínka byla splněna), a za druhé tento důkaz musí být schopen přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci. Druhou podmínku příznivějšího rozhodnutí ve věci soudní praxe považuje za splněnou, je-li pravděpodobné, že uváděné skutečnosti, rozhodnutí a důkazy mohou pro navrhovatele přivodit příznivější rozhodnutí, přičemž není nutné, aby soud v tomto směru dospěl ke zcela bezpečnému závěru (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 7. 1967, sp. zn. 4 Cz 81/67, publikované pod č. 6/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

12. Odvolací soud však v dané věci v tom směru nedovodil ani výše uvedenou „pravděpodobnost“ pro závěr, že by předložený důkaz rozhodnutím ČLK mohl přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci, jestliže uvedený důkaz nebyl schopen přivodit změnu dovoláním napadeného skutkového závěru o neexistenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným pochybením žalované při péči o S. Č. a jeho úmrtím.

13. Odvolací soud tedy správně dovodil, že v posuzované věci nebyla naplněna podmínka pro povolení obnovy řízení, aby důkaz, který bez své viny nemohli žalobci použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a o. s. ř. též před odvolacím soudem, mohl přivodit pro ně příznivější rozhodnutí ve věci. Usnesení odvolacího soudu je v souladu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, dovolání nebylo shledáno přípustným, a dovolací soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

14. Dovolání do výroků o náhradě nákladů řízení je podle § 238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř. objektivně nepřípustné.

15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má proti žalobcům právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta ve výši 14 300 Kč odpovídající součtu tarifních hodnot tří uplatněných nároků podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 9a odst. 1 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění ke dni podání vyjádření k dovolání za jeden úkon právní služby. Z judikatorních závěrů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. 28 Cdo 830/2024, nebo ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 1290/2017) vyplývá, že v řízení o žalobě na obnovu řízení se pro účely stanovení sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby vychází z tarifní hodnoty určené podle předmětu řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ostatně podání žaloby na obnovu řízení je v ustanovení § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu (vedle odvolání, dovolání a žaloby pro zmatečnost) výslovně uvedeno jako jeden z úkonů právní služby, za něž v řízení náleží mimosmluvní odměna. Vedle toho žalované náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta 450 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy 14 750 Kč. Náhrada nákladů řízení je splatná k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a vedlejší účastnicí se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 27. 8. 2026 JUDr. Petr Vojtek předseda senátu