25 Cdo 1797/2026

Rubrum

25 Cdo 1797/2026-713 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Tomáše Novosada v právní věci žalobkyně: VINCENCI s. r. o., IČO 27550605, se sídlem Vilibalda Svobody 948, Skuteč, zastoupená JUDr. Terezou Jelínkovou, LL.M., advokátkou se sídlem Dražkovice 181, Pardubice, proti žalované: KOROSTENSKI ASISTANCE s. r. o., IČO 28071921, se sídlem Nerudova 2167/22, České Budějovice, zastoupená Mgr. Janou Volrábovou, advokátkou se sídlem Malá 43/6, Plzeň, o 228 876 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1127/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2026, č. j. 1 Cmo 35/2025-681, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 5 748 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. Terezy Jelínkové, LL.M.

Odůvodnění

1. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. 2. 2025, č. j. 13 Cm 1127/2012-652, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 2. 2025, č. j. 13 Cm 1127/2012-645, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 79 140 Kč s příslušenstvím (výrok I), ohledně 149 736 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výroky III a IV). Rozhodl tak o nároku na náhradu škody, která žalobkyni vznikla na soupravě tahače s návěsem nevhodným způsobem vyproštění žalovanou (poskytující asistenční služby) dne 27. 2. 2012 poté, co tahač při převážení nákladu sjel mimo vozovku. Výši škody vyčíslila jako náklady potřebné k opravě návěsu. Mezitímním rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 23. 1. 2023, č. j. 13 Cm 1127/2012-555, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 22. 8. 2023, č. j. 1 Cmo 49/2023-596, bylo pravomocně rozhodnuto, že základ nároku je dán. Soud prvního stupně následně po provedeném dokazování (zejména několika znaleckými posudky a výslechy znalců) k rozsahu škody dospěl k závěru, že v důsledku škodní události došlo na návěsu k vyhnutí (zkroucení) profilu levého podélného nosníku rámu v zadní části směrem vlevo, vyhnutí levé zadní pružící jednotky a poškození držáků kastlíku. Naproti tomu za prokázaná nepovažoval zbylá čtyři ze sedmi tvrzených poškození návěsu (deformaci držáku levé zadní pružící jednotky, poškození pravého podélného nosníku valníkové nástavby ani další tvrzená poškození příčníků rámu podlahy a levého nosníku valníkové nástavby). Pro posouzení rozsahu oprav je klíčovým podkladem měřicí protokol, který umožňuje přesně určit charakter a rozsah deformací i následně prováděných oprav. Jelikož však měřicí protokol nebyl k dispozici, nebylo možné zpětně přezkoumat rozsah poškození ani ověřit přiměřenost fakturovaných nákladů. Za této situace soud prvního stupně přistoupil k aplikaci § 136 o. s. ř. a výši náhrady určil podle své úvahy. Vyšel přitom z žalobkyní předložené faktury, která obsahovala celkovou cenu za opravu sedmi tvrzených poškození, zohlednil, že dvě položky uvedené na faktuře (demontáž a montáž konstrukce a podlahy) by musely být provedeny bez ohledu na rozsah poškození, proto je nijak nekrátil; ve vztahu ke zbývajícím nákladům postupoval poměrně (částku představující ostatní opravné práce rozdělil na sedm dílů podle počtu žalobkyní tvrzených poškození) a žalobkyni přiznal náhradu odpovídající třem sedminám této částky.

2. Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 25. 2. 2026, č. j. 1 Cmo 35/2025-681, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a IV a ve výroku III po úpravě do správného znění potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i s právními závěry soudu prvního stupně, který provedl ve vztahu k výši škody všechny dostupné důkazy, logicky a přesvědčivě je zhodnotil a správně dospěl k závěru, že byla prokázána tři z tvrzených sedmi poškození návěsu. Podle odvolacího soudu žalobkyně uplatnila nárok na náhradu skutečné škody ve formě nákladů potřebných k uvedení věci do předešlého stavu v souladu s § 442 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“), předložila však pouze doklady k celkovým nákladům nutným na opravu návěsu bez specifikace jednotlivých prací. Proto soud prvního stupně správně přistoupil k použití § 136 o. s. ř. a dostál judikaturou vymezeným požadavkům na odůvodnění tohoto postupu tím, že za základ svých úvah vzal jediný dostupný objektivní údaj (fakturovanou cenu opravy). O přiměřenosti ceny navíc svědčila skutečnost, že znalec Ing. Petr Mikulášek ji označil za akceptovatelnou ve vztahu k tvrzeným poškozením. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalované, že § 136 o. s. ř. nelze použít proto, že důkazní nouzi si žalobkyně způsobila sama svým přístupem; příčina důkazní nouze z hlediska aplikace § 136 o. s. ř. není relevantní a rozhodující je okolnost, že právní základ nároku byl prokázán, zatímco jeho přesnou výši zjistit nelze. Neshledal ani důvody pro užití moderačního práva soudu podle § 450 obč. zák. Žalovaná netvrdila, že by přiznaná částka byla vzhledem k jejím majetkovým poměrům nepřiměřeně tvrdá. Škoda navíc vznikla v důsledku jejího neodborného postupu při výkonu podnikatelské činnosti, tedy v oblasti, kde se od ní očekává zvýšená profesionalita. Odvolací soud rovněž odmítl námitky žalované založené na ustanoveních objednávky a všeobecných obchodních podmínek, které ji měly zprošťovat odpovědnosti za škodu vzniklou při vyprošťování vozidla. Tyto otázky byly vyřešeny již mezitímním rozsudkem a nemají žádný vliv na posouzení výše náhrady. Za právně bezvýznamné označil tvrzení, že žalobkyně měla svým následným jednáním zmařit možnost žalované uplatnit pojistné plnění. Taková okolnost totiž nesouvisí se vznikem škody, ale až s následnými vztahy mezi žalovanou a jejím pojistitelem.

3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Namítá, že odvolací soud nesprávně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a tím podle jejího názoru legitimizoval zásadní vady prvoinstančního rozhodnutí. Je přesvědčena, že se oba soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a zatížily řízení vadami, které měly zásadní vliv na výsledek sporu. Trvá na tom, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně rozsahu škody, a tedy ani její výše. Podle dovolatelky soudy nesprávně použily ustanovení § 136 o. s. ř. a prostřednictvím soudní úvahy nahradily nedostatek důkazů, které měla předložit sama žalobkyně. Nebyla prokázána ani samotná škoda v rozsahu, z něhož soudy při stanovení nároku vycházely (u údajného poškození levého podélného nosníku nebylo prokázáno poškození celé konstrukce, podobně nebylo prokázáno poškození samotného kastlíku, nýbrž pouze jeho držáků). Z toho dovolatelka dovozuje, že soud při výpočtu náhrady škody postupoval nelogicky. Zatímco formálně vyšel z toho, že byla prokázána pouze tři ze sedmi tvrzených poškození, při následném výpočtu podle jejího názoru nereflektoval skutečnost, že ani tato tři poškození nebyla prokázána v rozsahu tvrzeném žalobkyní. Výsledný postup, kdy soud po odečtení určitých položek rozdělil zbývající částku na sedm dílů a přiznal žalobkyni tři sedminy nákladů, označuje dovolatelka za mechanický a nespravedlivý. Významnou část dovolání tvoří argumentace týkající se příčin důkazní nouze. Dovolatelka trvá na tom, že nemožnost zjistit skutečný rozsah škody nevznikla objektivně, nýbrž výlučně v důsledku jednání žalobkyně, která rezignovala na řádnou dokumentaci škodní události i opravy vozidla, nepořídila vlastní fotodokumentaci poškození, nezajistila odborné posouzení před opravou, neuchovala měřicí protokol, nevyžádala si podrobnější specifikaci oprav a následně vozidlo prodala, čímž znemožnila jeho další prohlídku. Soudy tak nepřípustně přenesly důsledky procesního pochybení žalobkyně na žalovanou a výsledek řízení vede k nerovnováze mezi účastníky, kdy je na straně jedné objektivně odpovědný subjekt s omezenými možnostmi obrany a na straně druhé poškozený, kterému soudy fakticky pomohly překlenout vlastní důkazní nečinnost. Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nejsou dány důvody pro snížení výše náhrady škody podle § 450 obč. zák. Považuje za ně chování žalobkyně před vznikem škody a při samotném vyprošťování vozidla. Zdůrazňuje, že řidič žalobkyně vjel na neudržovanou a zasněženou komunikaci, přestože si musel být vědom její nevhodnosti. Tím podle dovolatelky vytvořil nebezpečnou překážku v silničním provozu, kterou bylo nutné odstranit, a to v mimořádně obtížných podmínkách; dovolatelka tedy jednala za účelem ochrany ostatních účastníků silničního provozu a prevence daleko závažnějších následků. Poukazuje na smluvní dokumentaci mezi stranami, zejména objednávku zásahu a všeobecné obchodní podmínky, z nichž plyne, že žalobkyně byla předem upozorněna na rizika zásahu, souhlasila s nimi a zavázala se případné škody neprodleně oznámit a zdokumentovat. Dovolatelka namítá též porušení základních procesních zásad, zejména projednací zásady, zásady důkazního břemene, zásady rovnosti účastníků a práva na spravedlivý proces. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že je považuje za nepřípustné. Dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř., protože neotevírá žádnou novou nebo judikatorně nevyřešenou právní otázku. Podle jejího názoru žalovaná pouze polemizuje se správností rozhodnutí nižších soudů a opakuje námitky, které již uplatnila v odvolacím řízení. Napadené rozhodnutí podle žalobkyně obsahuje dostatečné a přesvědčivé odůvodnění a odpovídá ustálené rozhodovací praxi. Žalovaná v dovolání znovu zpochybňuje samotný vznik škody a svou odpovědnost za ni, přestože tyto otázky byly pravomocně rozhodnuty již mezitímním rozhodnutím. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., není však přípustné.

6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

8. Dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání a může vést přezkum jen k otázkám formulovaným v dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu první v návaznosti na § 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka, ačkoli přípustnost dovolání spojuje s otázkou hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, žádnou právní otázku, jež by byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neformuluje, a to ani z oblasti hmotného, ani procesního práva. Podstatná část dovolací argumentace je kritikou procesního postupu při zjišťování rozhodných skutečností pro stanovení výše škody, avšak k vadám řízení, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci, je Nejvyšší soud oprávněn přihlížet jen u dovolání, které je jinak přípustné (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.). Ostatně i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, na něž pak navázal i ve své další rozhodovací praxi (viz např. usnesení ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 3808/17, a ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 1098/19) zdůraznil, že § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, a to případně jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu. Procesní vada tak může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s (dovolatelem formulovanou) otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, bod 37, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022).

9. Určení výše škody, která žalobkyni vznikla tím, že žalovaná (nabízející dopravní asistenční služby) zvolila nesprávný postup při vyprošťování havarovaného tahače s návěsem, závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (§ 127 odst. 1 o. s. ř.). Důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí podle zásad vyjádřených v § 132 o. s. ř., tomuto hodnocení však nepodléhají odborné závěry ve smyslu jejich správnosti. Hodnotí se především přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 253/2014). Pokud soudy obou stupňů dospěly k závěru, že ani v jednom z několika posudků, jimiž byl proveden důkaz, nebyla spolehlivě stanovena výše škody s ohledem na absenci měřícího protokolu (z něhož by bylo možné určit, v jakém rozsahu byly opravné práce prováděny a zda odpovídají žalobou uplatněné částce náhrady škody), nepochybil, určil-li konečnou výši nároku podle své úvahy ve smyslu 136 o. s. ř. na základě údajů čerpaných z faktury za uskutečněnou opravu návěsu, které vyhodnotil jako nejpřesvědčivější, a svůj postup též náležitě odůvodnil. Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud při použití tohoto ustanovení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Platí totiž, že soud může postupovat podle § 136 o. s. ř. tehdy, je-li jistý právní základ uplatněného nároku. Při určení výše nároku jsou podkladem pro úvahu soudu skutečnosti, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006, publikovaný pod C 5987 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, a ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3768/2008, Soubor C 9407). Je-li žalobní nárok důvodný co do základu (jak tomu je v nyní posuzované věci), nemůže soud žalobu zcela zamítnout pro neunesení důkazního břemene týkajícího se výše nároku; v takovém případě určí výši nároku soud podle své úvahy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4762/2010, Soubor C 10959). Použití § 136 o. s. ř. odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) v projednávané věci je tedy v souladu se závěry ustálené judikatury dovolacího soudu. Účelem dovolacího řízení není podrobný přezkum kvantifikace rozsahu škody postupem podle § 136 o. s. ř., a tato otázka proto nemůže založit přípustnost dovolání (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1978/2007).

10. Dovolatelka se dále domáhá snížení náhrady škody podle § 450 obč. zák. Smyslem tzv. moderačního práva soudu je zmírnění dopadu odpovědnosti za škodu na škůdce tam, kde by uložení povinnosti v plném rozsahu představovalo s přihlédnutím ke všem okolnostem přílišnou tvrdost. Východiskem uvedeného ustanovení je úvaha, že v některých případech zvláštního zřetele hodných, kdy došlo k neúmyslnému způsobení škody, by uložení povinnosti nahradit škodu v plném rozsahu bylo v rozporu s preventivními i reparačními účinky odpovědnosti za škodu, jakož i principy spravedlnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 691/2006). V daném případě dospěl odvolací soud k závěru, že důvody zvláštního zřetele hodné pro přiměřené snížení náhrady škody nejsou dány v situaci, kdy žalovaná netvrdila, že by přiznaná částka byla vzhledem k jejím majetkovým poměrům nepřiměřeně tvrdá, a kdy škoda vznikla v důsledku jejího neodborného postupu při výkonu podnikatelské činnosti. Navíc je zřejmé, že žalobkyni byla v řízení přiznána toliko zhruba třetina z celkového žalobou uplatněného nároku. Lze uzavřít, že ani tyto námitky (stejně jako dovolací argumentace vztahující se k základu nároku) nezakládají přípustnost dovolání.

11. Odvolací soud tedy nepostupoval v rozporu s ustálenou judikaturou jednak v tom, že dovodil, že soud prvního stupně vyhodnotil rozsah prokázaných poškození a při neunesení důkazního břemene žalobkyní ohledně přesné výše škody oprávněně použil § 136 o. s. ř., podle nějž určil výši náhrady přezkoumatelnou a logickou úvahou, jednak v tom, že neshledal podmínky pro použití moderačního práva soudu podle § 450 obč. zák., neboť okolnosti vzniku škody neposkytují důvod pro snížení přiznané náhrady.

12. Vzhledem k tomu, že dovolatelkou předestřené právní otázky byly vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle § 237 o. s. ř. přípustné, a Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

13. Proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.

14. Nákladový výrok nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 26. 8. 2026 JUDr. Petr Vojtek předseda senátu