25 Cdo 1921/2025

Rubrum

25 Cdo 1921/2025-255 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: statutární město Ostrava, IČO 00845451, se sídlem Prokešovo náměstí 1803/8, Ostrava, proti žalovanému: P. L., zastoupený JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem se sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, o zaplacení 2 181 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 77/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2025, č. j. 71 Co 360/2021-229, takto:

Výrok

I. Dovolání proti části výroku II rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2025, č. j. 71 Co 360/2021-229, jíž byl změněn zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do 1 473 300 Kč tak, že se žalovanému ukládá zaplatit 1 473 300 Kč s příslušenstvím, se zamítá, jinak se dovolání odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 13. 8. 2024, č. j. 7 C 77/2020-185, zamítl žalobu na zaplacení 2 181 500 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II a III). V řízení o vrácení částky představující náhradu za vyvlastnění vyšel ze zjištění, že na základě žádosti žalobce ze dne 2. 7. 2010 rozhodl Magistrát města Opavy o odnětí vlastnického práva žalovaného ke spoluvlastnickému podílu ve výši ? ke konkrétním pozemkům v katastrálním území XY ve prospěch žalobce jako vyvlastnitele. Žalovaný s výší náhrady nesouhlasil a napadl ji žalobou v občanskoprávním řízení. Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl s tím, že náhrada nebyla stanovena správně (resp. že nalézací soudy mají rozptýlit pochybnosti o rozdílně stanovené hodnotě pozemků ve znaleckých posudcích výslechem znalců, popř. nechat vypracovat revizní znalecký posudek). Původní rozhodnutí nalézacích soudů proto zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení. Než stihly nalézací soudy ve věci znovu rozhodnout, vyvlastňovací úřad vyhověl žádosti žalovaného a rozhodnutím, které nabylo právní moci 19. 3. 2017, zrušil rozhodnutí o vyvlastnění. Zpětný zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí provedl katastrální úřad 13. 4. 2021 k návrhu žalovaného. Žalovaný po zrušení vyvlastnění nevrátil žalobci 2 181 500 Kč, které mu žalobce poskytl jako náhradu za vyvlastnění. Naopak vůči žalobci uplatnil nárok na náhradu škody, která měla spočívat v nákladech vynaložených na právní zastoupení (508 200 Kč) a na náhradu nemajetkové újmy (2 000 000 Kč), která mu měla vzniknout omezením a odnětím vlastnického práva. Svůj podíl na pozemcích žalovaný prodal 1. 4. 2021 třetí osobě za 21 147 750 Kč, ačkoli znalcem stanovená obvyklá cena daných pozemků se v období mezi lety 2010 až 2021 pohybovala od 900 000 Kč do 2 100 000 Kč. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 26 odst. 1, 3 a § 27 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), a podle § 1987 a § 1989 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že nárok žalobce na vrácení zaplacené náhrady za vyvlastnění zanikl jednostranným započtením pohledávky žalovaného proti žalobci na náhradu škody a nemajetkové újmy. Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy soud uvedl, že žalovaný byl zásadně omezen a následně zbaven svého vlastnického práva v době od 2. 7. 2010, kdy bylo zahájeno vyvlastňovací řízení, do 13. 4. 2021, kdy byl žalovaný jako vlastník znovu zapsán do katastru nemovitostí. Vyvlastňovací řízení představovalo zásah do vlastnického práva, vůči kterému se žalovaný úspěšně bránil v civilním řízení. V této souvislosti pociťoval beznaděj a křivdu. Jeho újmu žalobce zvýšil tím, že se za zrušení vyvlastnění neomluvil a odmítl podat návrh na zpětný zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Náhradu nemajetkové újmy ve výši 2 000 000 Kč považoval soud prvního stupně za odpovídající intenzitě zásahu, který trval po dobu 128 měsíců, po kterou žalovaný nemohl disponovat s majetkem v hodnotě 21 mil. Kč. Cenu spoluvlastnického podílu žalovaného na pozemcích určil trh, neboť za tuto cenu žalovaný svůj podíl na pozemcích převedl na třetí osobu. Soud přihlédl rovněž k funkcím náhrady nemajetkové újmy, když ta by měla působit i tak, aby do budoucna odrazovala od zásahů do vlastnických práv.

2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 4. 2025, č. j. 71 Co 360/2021-229, zrušil rozsudek soudu prvního stupně co do 508 200 Kč a v této části řízení zastavil (výrok I), co do 1 473 300 Kč jej změnil tak, že žalobě vyhověl a uložil žalovanému zaplatit žalobci 1 473 300 Kč s příslušenstvím, v částce 200 000 Kč jej potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III až V). V průběhu řízení vzal žalobce žalobu zpět co do částky 508 200 Kč s příslušenstvím, představující zápočet žalovaného ve výši nákladů vynaložených na právní zastoupení v rámci vyvlastňovacího řízení, a proto odvolací soud v této části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Předmětem řízení tak zůstala částka 1 673 300 Kč představující zbylou část vyplacené náhrady za vyvlastnění. Proti této pohledávce žalobce započetl žalovaný svou pohledávku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s vyvlastněním, které bylo později zrušeno. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak na rozdíl od něj dospěl k závěru, že žalovanému vznikla nemajetková újma pouze ve výši 200 000 Kč a pouze v této výši byl zápočet důvodný. Újma trvala od 2. 7. 2010 do 19. 3. 2017, kdy bylo pravomocně zrušeno vyvlastnění. Zápis obnoveného vlastnického práva do katastru nemovitostí má pouze deklaratorní účinky a jeho návrh mohl podat jak vyvlastnitel (žalobce), tak vyvlastňovaný (žalovaný). Pozemky měly strategickou polohu pro další rozvoj města, žalovaný si tak měl být vědom toho, že mohou být potenciálně ve veřejném zájmu vyvlastněny. K pozemkům neměl žalovaný osobní vztah, nesloužily k zajištění jeho bydlení, jeho podnikatelské činnosti, ani se nejednalo o rodinné dědictví apod. Žalovaný měl v úmyslu podíly na pozemcích zpeněžit, což také učinil. Vyvlastňovací úřad odňal žalovanému vlastnické právo v souladu se zákonem (rozhodnutí o vyvlastnění pravomocně potvrdil soud) a žalovanému se dostalo peněžité náhrady, která plně vyvážila odnětí vlastnického práva. Tuto náhradu měl k dispozici a mohl s ní libovolně nakládat. Žalovaný její výši sporoval a v této souvislosti vedl soudní řízení, které mohlo být spojeno s pocity beznaděje a nejistoty. Nelze ale přehlédnout ani to, že žalovaný prodal podíl na pozemcích až po 4 letech po obnovení jeho vlastnického práva. Žalobce přitom nepostupoval svévolně, protizákonně či snad v úmyslu žalovaného poškodit. Naopak postupoval v souladu se zákonem o vyvlastnění. S přihlédnutím ke všem okolnostem na straně žalobce i žalovaného shledal odvolací soud přiměřenou náhradu ve výši 200 000 Kč. Odmítl jako srovnatelné nároky na náhradu nemajetkové újmy při zásahu do osobnostních práv, neboť u nich dochází ke kompenzaci až na základě soudního rozhodnutí. Žalovaný však od počátku disponoval finanční náhradou za vyvlastnění. V tom se tyto náhrady nemajetkové újmy podstatně liší.

3. Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku II v rozsahu, ve kterém odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě co do 1 473 300 Kč s příslušenstvím vyhověl, a ve výrocích III, IV a V dovoláním. Jeho přípustnost odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na nesprávném právním posouzení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla řešena, a to otázky stanovení výše nemajetkové újmy v penězích podle § 27 zákona o vyvlastnění. Odvolacím soudem vyčíslená náhrada ve výši 200 000 Kč neodpovídá rozsahu zjištěné újmy a nenaplňuje všechny funkce náhrady (kompenzační, satisfakční, preventivní a sankční). Vyvlastnitel zasáhl do pokojného stavu vlastnického práva žalovaného, tento zásah trval 128 měsíců, během kterých nemohl žalovaný disponovat se svým majetkem v hodnotě přesahující 21 mil. Kč. Přiznaná náhrada újmy není proporcionální v porovnání s jinými náhradami nemajetkové újmy (v této souvislosti dovolatel odkázal na rozhodnutí soudů ve věcech náhrad za zásah do osobnosti způsobený zveřejněním nepravdivých údajů ve sdělovacích prostředcích), odvolací soud přitom sám žádné srovnání neprovedl. Ve skupině náhrad nemajetkové újmy stojí podle dovolatele vlastnické právo jednoznačně na nejvyšší příčce. Odvolací soud pochybil, pokud dobu trvání zásahu do vlastnického práva omezil na dobu od 2. 7. 2010 do 19. 3. 2017, ačkoli zpětný zápis vlastnického práva k pozemkům do katastru nemovitostí provedl katastrální úřad k návrhu žalovaného až 13. 4. 2021. Žalovaný situaci vůbec nezpůsobil, nebylo tedy na něm, aby podal návrh a zjednal nápravu stavu zapsaného v katastru nemovitostí. Dále odvolací soud při vyčíslení náhrady vůbec neoperoval s cenou pozemků, které byly předmětem vyvlastnění, ačkoli jde z hlediska vyčíslení náhrady o významnou okolnost. Konečně měl odvolací soud pochybit tím, že hodnotil soudem provedené důkazy jinak, aniž by sám provedl či zopakoval dokazování a dal účastníkům řízení možnost se k nim vyjádřit (ohledně doby trvání zásahu a obvyklé ceny podílů na pozemcích). Navrhl proto, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

4. Žalobce se ve vyjádření ztotožnil s posouzením odvolacího soudu a navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky stanovení výše nemajetkové újmy podle § 27 zákona o vyvlastnění, která nebyla dosud za daných skutkových okolností dovolacím soudem řešena.

6. Podle § 2894 odst. 2 o. z. nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu.

7. Podle § 27 zákona o vyvlastnění bylo-li vyvlastnění postupem podle § 26 odst. 1 zrušeno, je vyvlastnitel povinen nahradit vyvlastňovanému škodu a jinou újmu, která mu vznikla v souvislosti s vyvlastněním, ledaže by ke škodě nebo jiné újmě došlo i jinak.

8. Podle § 2951 odst. 2 o. z. se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

9. Nemajetková újma se od 1. 1. 2014 odčiňuje jen za určitých podmínek (ne jako škoda bez dalšího, tj. vždy), a to jen tehdy, bylo-li to mezi účastníky dohodnuto nebo stanoví-li tak zákon (viz výslovnou dikci § 2894 odst. 2 o. z.). Vedle případů, kdy je náhrada případné nemajetkové újmy mezi účastníky sjednána, stanoví toto ustanovení zvláštní okruh případů, kdy nastupuje povinnost škůdce odčinit i nemajetkovou újmu, pokud to ovšem zákon připouští (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 8/2020). Takový případ představuje § 27 zákona o vyvlastnění. Z formulace všech tří skutkových podstat náhrady škody v zákoně o vyvlastnění (vyvlastnitel je povinen nahradit vyvlastňovanému škodu a jinou újmu) je zřejmé, že nemají směřovat pouze k náhradě škody (majetkové újmy), ale rovněž i další újmy, kterou lze a contrario rozumět právě nemajetkovou újmu. Lze tedy uzavřít, že jinou újmou podle § 27 zákona o vyvlastnění je i újma nemajetková.

10. Základním požadavkem § 2951 odst. 2 o. z. je, aby zadostiučinění bylo přiměřené. Při posouzení výše peněžitého zadostiučinění je vždy třeba vyjít z celkové povahy, ale i z jednotlivých okolností konkrétního případu, a vzít v potaz zejména význam statku, do něhož bylo zasaženo, intenzitu zásahu, okolnosti na straně škůdce a okolnosti na straně poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2202/2021, uveřejněného pod číslem 50/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Současně je třeba v rámci proporcionality přihlédnout rovněž k výši zadostiučinění přiznaných v obdobných věcech, nejsou-li, pak k jiným náhradám nemajetkové újmy, a není-li ani to možné, pak je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, aby to bylo vnímáno jako spravedlivé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1490/2020).

11. Při posouzení výše přiměřené náhrady nemajetkové újmy podle § 27 zákona o vyvlastnění lze vycházet z ustanovení občanského zákoníku ke způsobu a rozsahu náhrady nemajetkové újmy a aplikovat judikatorní východiska, která se k nim vztahují. Odvolací soud proto postupoval správně, vyšel-li z nich v nyní projednávané věci. Přitom tato východiska náležitě aplikoval, jestliže vzal v potaz, že újma měla trvat v období od vyvlastnění do jeho zrušení s tím, že pak mohl stejně jako žalobce i žalovaný podat návrh na zápis změny do katastru nemovitostí, avšak neučinil tak. Zohlednil, že pozemky měly strategickou polohu pro další rozvoj obce a jejich využití ve veřejném zájmu mohl žalovaný předvídat. Soud též uvážil, že žalovaný k pozemkům neměl žádný zvláštní vztah. Ačkoli závažnost nemajetkové újmy (a požadovanou výši náhrady) odůvodňoval tím, že je nemohl v důsledku vyvlastnění zpeněžit, k jejich prodeji přistoupil až po 4 letech od obnovení vlastnického práva. Vyvlastnění proběhlo v souladu se zákonem (rozhodnutí o vyvlastnění soud pravomocně potvrdil), zásah do vlastnického práva byl kompenzován a žalobce poskytl žalovanému náhradu, se kterou mohl disponovat. Žalobce jako vyvlastnitel nepostupoval svévolně, protizákonně ani s úmyslem žalovaného poškodit. Odvolací soud tak při stanovení výše peněžitého zadostiučinění vyšel z celkové povahy zásahu a současně hodnotil jednotlivé okolnosti konkrétního případu, vzal v potaz, že zásah byl při vyvlastnění kompenzován, jakož i okolnosti na straně vyvlastnitele i vyvlastňovaného. Dostatečně se vypořádal i s tím, proč náhradu nemajetkové újmy způsobené zrušením vyvlastnění nelze srovnávat s náhradou jiné nemajetkové újmy způsobené protiprávními zásahy a v těchto případech přiznávaným zadostiučiněním.

12. Nad rámec uvedeného dovolací soud podotýká, že ze skutkových zjištění není patrná mimořádná intenzita nemajetkové újmy. Zásah do vlastnického práva spočívající ve vyvlastnění byl žalovanému kompenzován, ekvivalentem majetkové hodnoty vyvlastněných podílů na pozemcích žalovaný po celou dobu zásahu disponoval. I omezená možnost nakládat s pozemky od doručení uvědomění o zahájení vyvlastňovacího řízení je kompenzována podle § 19 odst. 4 zákona o vyvlastnění. Žalovaný neměl k pozemkům žádný zvláštní vztah, pro který by byl v nejistotě ohledně jejich osudu, nebyl na nich žádným způsobem emocionálně ani jinak závislý. I pokud by skutečně nebyla náhrada poskytnuta v odpovídající výši, a žalovaný by tak po dobu od vyvlastnění do jeho zrušení mohl nakládat pouze s částí hodnoty pozemků, bylo by to stěží možno přičítat k tíži vyvlastniteli, neboť odpovědnost za řízení a stanovení odpovídající náhrady leží na vyvlastňovacím úřadu. Navíc to byl žalovaný, kdo místo toho, aby vyčkal nového rozhodnutí soudu ohledně přiměřené náhrady, se rozhodl požádat o zrušení vyvlastnění, ačkoli lhůta pro započetí uskutečňování účelu vyvlastnění uplynula již dávno před tím. Stejně tak nelze klást k tíži žalobce jako vyvlastnitele to, že žalovaný vedl řízení, jehož předmětem byl přezkum výroku o výši náhrady. Jestliže v této souvislosti vznikl žalovanému pocit beznaděje a nejistoty, které by snad měly vést ke vzniku nemajetkové újmy, pojily se tyto pocity se soudním řízením, nikoliv s jednáním žalobce. Dovoláním napadený výrok II v rozsahu, v němž odvolací soud co do 1 473 300 Kč změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a uložil žalovanému zaplatit 1 473 300 Kč s příslušenstvím, je tedy věcně správný.

13. Důvodná není ani námitka údajného odlišného hodnocení důkazů, aniž by odvolací soud provedl či zopakoval dokazování a dal žalovanému možnost se k důkazům vyjádřit. Je zřejmé, že k odlišnému závěru o trvání zásahu dospěl odvolací soud na základě odlišného právního hodnocení momentu ukončení zásahu. Obvyklou cenu pozemků pak pro účely vyčíslení újmy odvolací soud nebral v potaz, pouze uvedl, proč nelze vycházet z hodnoty zjištěné soudem prvního stupně. Odvolací soud tak v této souvislosti nehodnotil žádné důkazy odlišně, jak se mylně domnívá žalovaný.

14. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl dovolání žalovaného proti výroku II, v rozsahu, v němž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, jako nedůvodné.

15. Napadl-li žalovaný rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výrocích o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Proto ho Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce má právo na náhradu nákladů za vyjádření k dovolání žalovaného, a to ve výši 450 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. a podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, aplikovaného per analogiam (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 24. 7. 2026 JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu