25 Cdo 2098/2025-497

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. PhDr. Filipa Havrdy v právní věci žalobců: a) F. F., b) J. B. c) J. M., d) J. M., e) Š. F., a f) K. F., všichni zastoupení advokátem JUDr. Petrem Pavlíkem, se sídlem Křižíkova 159/56, Praha 8, proti žalované: Fakultní nemocnice Bulovka, IČO 00064211, se sídlem Budínova 67/2, Praha 8, zastoupená JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem Vodičkova 699/28, Praha 1, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o odškodnění duševních útrap pozůstalých, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 110/2023, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2025, č. j. 35 Co 137/2025-463, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.554 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Jana Macha.

III. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejší účastnicí nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 28. 1. 2025, č. j. 27 C 110/2023-410, zamítl výroky I až VI žalobu, kterou se žalobci a) až f) domáhali náhrady nemajetkové újmy (duševních útrap způsobených usmrcením osoby blízké) každému ze žalobců částkou 1.513.560 Kč s příslušenstvím, a výroky VII až XXIV rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Žalobci jsou příbuzní zemřelé V. F.: žalobce a) manželem, žalobkyně b) matkou, žalobkyně c) dcerou, žalobce d) vnukem, žalobce e) synem a žalobkyně f) vnučkou. V. F. (dále jen „pacientka“) podstoupila u žalované dne 27. 10. 2022 implantaci totální endoprotézy kyčelního kloubu (TEP). Po operaci se u ní objevily komplikace a dne 30. 12. 2022 zemřela. Žalobci tvrdili, že žalovaná pochybila při získání informovaného souhlasu, když pacientku dostatečně nepoučila o možných rizicích a komplikacích, že vůbec k operaci pacientku přijala i přes její superobezitu (morbidní obezita III. stupně s BMI 40+) a že nepostupovala lege artis. Obvodní soud na základě znaleckého posudku MUDr. Martina Krbce, CSc., uzavřel, že žalovaná postupovala lege artis, na základě dostupných vědeckých analýz morbidní obezita obecně není překážkou pro to, aby bylo přistoupeno k operaci TEP, a že tato obezita nebyla překážkou ani v konkrétním případě pacientky, která byla indikována k operačnímu výkonu pro pokročilou sekundární koxartrózu IV. stupně. Pro pokročilý stav destrukce kyčelního kloubu byla náhrada kloubu jediným možným efektivním řešením. Pacientka podstoupila všechna nezbytná předoperační vyšetření, absence vyšetření stomatologického a gynekologického není nesprávným léčebným postupem, jedná se o doporučená, nikoli nezbytná vyšetření, jejich provedení je na přijímacím lékaři. Kdyby pacientka trpěla zánětem, na příjmu by to bylo rozpoznáno. Konečně shledal rovněž řádným poučení žalované, jež pacientka podepsala a které obsahovalo podstatné informace o povaze a rizicích zákroku, včetně možného rizika infekce, a bylo doplněno ústním poučením přijímajícího lékaře MUDr. Magerského. Chyběla-li v poučení informace o rizicích možných reoperací, vyndání implantované náhrady či vzniku trvalé invalidity, alternativních metodách léčby či o možném úmrtí a bylo obecně strohé, dospěl obvodní soud k závěru, že některé chybějící informace byly v případě pacientky nadbytečné, neboť v jejím zdravotním stavu nebyly relevantní, některé nemohly ovlivnit její rozhodnutí operaci podstoupit, neboť posuzována byla její zdravotní situace před zákrokem, kdy operace byla jediným možným řešením nekrózy její kyčle. Na základě provedeného dokazování proto konstatoval obvodní soud, že žalovaná postupovala při léčení pacientky lege artis, nepochybila při poskytování zdravotní péče ani v rámci předoperační péče, ani při informování pacientky o povaze a rizicích zákroku (i když shledal dílčí nedostatky v poučení, nebyly v příčinné souvislosti se vznikem újmy), ani při pooperační péči. Po právní stránce tedy žalobci neprokázali, že žalovaná je odpovědná za úmrtí pacientky. Žalovaná proto neodpovídá za duševní útrapy, které žalobcům vznikly při jejím úmrtí. Neodpovídá-li žalovaná za duševní útrapy žalobců, potom není povinna za tyto útrapy žalobce odškodnit podle § 2959 o. z.

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2025, č. j. 35 Co 137/2025-463, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen co do výše přiznaných nákladů řízení u každého ze žalobců, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, jakož i s jeho právním posouzením. Shodně s ním zdůraznil, že znaleckým posudkem bylo vyvráceno tvrzení žalobců o postupu non lege artis operací TEP kvůli obezitě a vysokému BMI pacientky. Správným označil i závěr ohledně dostatečnosti předoperačních vyšetření i při absenci vyšetření stomatologa a gynekologa, když původ infekce v ráně již nelze zjistit a je ryzí spekulací, zda absence vyšetření mohla mít vliv na úmrtí pacientky. Tvrzení o přítomnosti čtyř druhů bakterií v pitevním protokolu zemřelé jsou nepřípustnou novotou v odvolacím řízení, současně ani nezpůsobují nedostatečnost znaleckého posudku. Konečně i ve vztahu k otázce informovaného souhlasu a rozsahu poučení se odvolací soud ztotožnil s hodnocením obvodního soudu, že o některých rizicích nebyla pacientka poučena, avšak že nebylo prokázáno, že by v případě bezvadného poučení bylo reálně pravděpodobné, že by se pacientka rozhodla zákrok nepodstoupit ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013. Odvolací soud připomenul, že pacientka byla indikována k operaci pro vážnou diagnózu (pokročilý stav destrukce kyčelního kloubu), která jí způsobovala bolesti a značně ji omezovala v chůzi, přičemž byla pro bolesti zařazena na dřívější termín, což naopak svědčí o závažnosti její diagnózy a bolestí. Zcela bez souvislosti se vznikem škody jsou pak tvrzení o porušení licenčního řádu žalované a nedůvodnou je i námitka o neprovedení důkazu výslechem J. G., jenž nemůže v projednávané věci být ani svědkem, ani znalcem.

3. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřují v řešení otázek hmotného nebo procesního práva, které buď doposud nebyly řešeny v rozhodování dovolacího soudu, nebo při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně vymezili celkem sedm otázek vztahujících se k informovanému souhlasu, úplnosti znaleckého posudku a poskytování péče žalovanou lege artis, které dle dovolatelů dosud nebyly dovolacím soudem řešeny, a dále předložili k řešení tři otázky dokazování a důkazního břemene, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Obsahem dovolání je polemika se závěry znaleckého posudku MUDr. Krbce o postupu žalované lege artis, když dovolatelé setrvávají na žalobních tvrzeních, že výše konkrétně popsaným jednáním žalovaná postupovala při léčbě pacientky v rozporu s náležitou odbornou úrovní. Ke každé z konkrétních otázek pak dovolatelé uvedli podrobnou právní argumentaci dokládající podle nich postup žalované non lege artis. Dovolatelé zdůrazňují především obsahy tiskopisů informovaného souhlasu s operačním zákrokem v jiných nemocničních zařízeních, rozsah ústního poučení a možnosti dokazování jeho obsahem, případně administrativní pochybení v označení přijímajícího a vedoucího lékaře. Další námitky směřují proti úplnosti a správnosti znaleckého posudku, odmítnutí vypracování revizního znaleckého posudku a nevyžádání si dle dovolatelů podstatných podkladů znalcem. Dále dovolatelé zpochybňují rozložení důkazního břemene a domáhají se převrácení důkazního břemene z důvodu neúplné zdravotní dokumentace. Podle dovolatelů odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda by pacientka podstoupila operační zákrok i v případě úplného poučení o všech možných rizicích operace, a nesouhlasí s hodnocením výpovědi svědka MUDr. Magerského o obsahu ústního poučení, jakož i s procesem dokazování tohoto tvrzení. K nákladům řízení odkázala na obsah přiložené ústavní stížnosti. Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, případně i s rozsudkem soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Žalovaná ve vyjádření uvedla, že námitky žalobkyně se týkají výlučně skutkového stavu věci, hodnocení důkazů a žádná námitka nesměřuje proti právnímu posouzení věci. Rovněž v případě informovaného souhlasu jde podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1176/2024, rovněž o skutková zjištění. Soudy v projednávané věci vycházely z konstantní judikatury dovolacího soudu k otázce nároku na náhradu nemajetkové újmy sekundárních poškozených v případě absence poučení o některém riziku reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není přípustné.

6. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází z toho, že při poskytování zdravotní péče jsou její poskytovatelé povinni postupovat podle smlouvy (je-li uzavřena) s péčí řádného odborníka (§ 2643 odst. 1 o. z.). Pojem péče řádného odborníka užitý v občanském zákoníku pro závazek ze smlouvy o péči o zdraví navazuje na tradiční chápání pojmu lex artis (tzv. náležitá odborná úroveň) podle zákona o zdravotních službách. Péče řádného odborníka je takový výkon činnosti poskytovatele zdravotních služeb, který je prováděn na základě dostatečných informací, odborně a dovedně, s potřebnou pečlivostí a s odpovídající znalostí. Nedodržení těchto pravidel je protiprávním jednáním – jedním z předpokladů odpovědnosti podle § 2913 ve spojení s § 2645 o. z. Odpovědnost podle § 2913 ve spojení s § 2645 o. z. není odpovědností za výsledek, nýbrž za správnost provedení lékařského zákroku, tj. za jeho provedení s péčí řádného odborníka. Nejde o odpovědnost za porušení zákona, ale o odpovědnost za porušení smlouvy, která je postavena na objektivním principu, zavinění se nezkoumá. Základními předpoklady pro vznik odpovědnosti podle § 2913 o. z. jsou: protiprávní jednání škůdce spočívající v porušení smluvně převzaté povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením smlouvy a vznikem škody. Odpovědnost poskytovatele zdravotní péče za újmu způsobenou na zdraví (či životě) pacienta tedy nastupuje, pokud právě chybný způsob provedení zákroku či opomenutí při poskytování zdravotní péče byly vyvolávajícím činitelem (příčinou) poškození zdraví pacienta (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4536/2018, uveřejněný pod číslem 106/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Správnost postupu lékaře a jeho soulad se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a praxe se přitom vždy hodnotí tzv. „ex ante“, tj. na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době svého rozhodování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2217/2017).

7. Závěr, že poskytovatel zdravotních služeb je pacientu povinen nahradit újmu vzniklou při poskytování zdravotní péče, tedy nelze učinit, pokud poskytovatel neporušil svou povinnost poskytovat zdravotní péči na náležité odborné úrovni, podle pravidel daného oboru. Byla-li zdravotní péče poskytnuta řádně, v souladu se zákonnými požadavky, není naplněna podmínka vzniku odpovědnosti za škodu spočívající v protiprávním jednání, bez ohledu na to, že výsledkem poskytnuté péče nebyl kýžený zdravotní stav, ale dostavily se komplikace, které jej zhoršily. Okolnost, že tyto komplikace jsou důsledkem poskytnuté péče, pak sama o sobě neznamená, že péče byla poskytnuta v rozporu s požadavky na ni kladenými. Jak též připomíná ve svých rozhodnutích Ústavní soud, i přes neustálý pokrok lékařské vědy se nelze domnívat, že vyřešení jakéhokoli zdravotního problému je nyní samozřejmostí a každá operace pouhou formalitou. Operace nadále představuje závažný zásah do lidského organismu; každý člověk je jedinečný a může mít takové predispozice, které nelze před operací (ani během ní) rozpoznat. I proto jsou pacienti seznamováni s riziky konkrétních zákroků a obvykle je v konečném důsledku právě na nich, aby (i s ohledem na odbornou radu lékaře) zvážili jednotlivá rizika a učinili rozhodnutí, zda daný zákrok podstoupí, či nikoli. Zdravotnické zařízení odpovídá jen za škodu, k níž došlo v důsledku postupu non lege artis. Nese-li s sebou zákrok určitá rizika komplikací, kterým se nelze ani řádným postupem při jeho provádění vyvarovat, pak nelze pokládat za jeho řádné provedení jen situaci, kdy tyto komplikace nenastanou, ale i situaci, kdy na ně přes řádnost postupu operatéra dojde. V opačném případě by byla odpovědnost za řádné poskytnutí péče v podstatě ztotožněna s odpovědností za výsledek a po poskytovateli zdravotní péče by bylo v řadě případů v podstatě požadováno nemožné smluvní plnění, k němuž se nelze platně zavázat – viz § 580 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 25 Cdo 13/2023).

8. K otázce rozsahu, obsahu a způsobu informovaného souhlasu pacienta s operačním zákrokem rovněž existuje četná judikatura dovolacího soudu, podle níž rozsah a obsah informace, kterou je poskytovatel zdravotní péče povinen pacientovi poskytnout, je individuální a liší se zejména podle zdravotního stavu pacienta a předpokládaného výkonu. V obecné rovině má zahrnovat údaj o aktuálním zdravotním stavu, o navrženém léčebném postupu (jeho povaze a účelu), o předpokládaném výsledku, o rizicích, s nimiž je provedení zákroku spojeno, a o jiných možnostech řešení zdravotních obtíží pacienta. Tyto kategorie informací, které se vzájemně mohou prolínat, jsou z pohledu zákona rovnocenné a měla by jim být věnována srovnatelná pečlivost. To se týká i poučení o rizicích zákroku (v posuzované věci je uplatněný nárok odvozen právě od nedostatečnosti informace, k jakým může dojít komplikacím), které však na druhou stranu není bezbřehé. Rozličných rizik lze totiž pro každý zákrok vyjmenovat velmi široké množství, takže kdyby se poučovací povinnost měla vztahovat na všechna, informovaný souhlas by byl prakticky nedosažitelný a v konečném důsledku by byl potlačen samotný jeho smysl. Při úvaze, o čem poučit, tedy vychází soudní judikatura z kombinace pravděpodobnosti rizika určitého možného nepříznivého vývoje či nepříznivých následků zákroku a závažnosti takových následků pro celkový zdravotní stav pacienta. Čím závažnější budou nepříznivé následky v případě naplnění rizika, tím menší pravděpodobnost bude stačit ke vzniku povinnosti o nich pacienta poučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, publikovaný pod č. 81/2015 Sb. rozh. obč.). Podrobněji k obsahu a rozsahu informovaného souhlasu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3100/2021, podle kterého je základní formou ústní vysvětlení, neboť jen v některých případech je předepsána písemná forma. Ústní poučení lékaře zároveň nejlépe umožňuje zprostředkovat potřebné informace způsobem, který zákon označuje za srozumitelný a pochopitelný, aby bylo možno rozumně předpokládat (i s přihlédnutím k pozici pacienta čelícího zdravotním obtížím), že si pacient dokázal uvědomit obsah všech složek poučení. To platí i v případě obligatorní písemné formy nebo přistoupí-li poskytovatel zdravotní péče na žádost pacienta či z vlastní iniciativy k písemnému zachycení poučení a vyjádření souhlasu; základní údaje je zpravidla třeba i tehdy poskytnout ústně a nemůže je nahradit písemné sdělení. K otázce informovaného souhlasu pacienta s určitým lékařským postupem, případně jeho absenci a vztahu k nárokům na náhradu nemajetkové újmy pozůstalých příbuzných lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 961/2021.

9. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku, jeho úplnost, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018). K jakému znaleckému posudku se soud v nalézacím řízení přikloní a ze kterého vyjde, je tedy otázkou hodnocení důkazů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015). Hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Toliko prostřednictvím výtek stran hodnocení důkazu znaleckým posudkem tudíž na přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. usuzovat nelze (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3791/2019).

10. V projednávané věci dovolatelé předkládají dovolacímu soudu řadu otázek jako dosud Nejvyšším soudem neřešených, jež však byly v minulosti dovolacím soudem vyřešeny a odvolací soud z tohoto řešení při svém rozhodnutí vycházel, a dokonce na příslušnou judikaturu odkázal. Obsahem dovolání je především nesouhlas s odborným závěrem znalce, že žalovaná při poskytování zdravotní péče jejich příbuzné postupovala lege artis.

11. Specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče spočívá v tom, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval lege artis, je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazováním. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování. Závěr, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval lege artis ve smyslu, jak tento pojem užívá odborná literatura a judikatura, přesto přísluší soudu a nikoli znalci. Znalecký posudek je tedy skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu (non) lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014).

12. Dovolací soud rovněž konstatoval v rozsudku ze dne 17. 4. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1176/2024, že v mnoha případech (zejména tam, kde neprovedení zákroku představuje větší riziko poškození zdraví než jeho provedení) totiž bude platit, že i kdyby pacient býval onu chybějící informaci před zákrokem měl, rozhodl by se zcela stejně, tedy že výkon podstoupí. Pak je ovšem spravedlivé, aby důsledky lege artis provedeného zákroku i riziko jeho případného nezdaru nesl sám. To je v souladu s tradiční zásadou, že poškozený nese následky náhody, která jej postihla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009). Poskytovatel zdravotní péče by neměl nést odpovědnost za zákrok, jenž byl proveden odborně správně, i když naneštěstí, a to nikoli vinou zdravotnického personálu, měl pro pacienta nepříznivé důsledky. Nadměrná odpovědnost může být pro stabilitu a spravedlivost systému kompenzace za materiální i imateriální újmu stejně škodlivá jako odpovědnost nedostatečná. Neobstojí ani argument, že by jinak povinnost nezasahovat do tělesné integrity bez informovaného souhlasu nebyla efektivně sankcionována, neboť tento názor pomíjí, že zásahy do tělesné integrity, svobody, soukromí, lidské důstojnosti a dalších nehmotných statků jsou odčinitelné prostředky ochrany osobnosti.

13. Obsahem dovolání je pouze polemika se skutkovými závěry, procesem hodnocení důkazů a zpochybnění závěrů znaleckého posudku MUDr. Krbce, že žalovaná nepochybila a její postup před, během i po operačním zákroku byl na náležité odborné úrovni, tj. lege artis. Jestliže soudní znalec s příslušnou aprobací dospěl po prostudování kompletní zdravotní dokumentace k závěru, že byla provedena všechna nezbytná předoperační vyšetření, která potvrdila vhodnou indikaci k operaci, i v konkrétním případě pacientky, byť se zvýšeným rizikem, nelze tento odborný závěr nahradit úvahou soudu, že odborný standard dodržen nebyl. Naopak znalec uvedl, že nelze pacientu odepřít operaci pouze na základě údaje o jeho hmotnosti. Dále znalec uvedl, že v případě pacientky s pokročilým stavem destrukce kyčelního kloubu byla operace jediným možným efektivním řešením. Závěrem znalec konstatoval, že příčinou úmrtí pacientky bylo naplnění jednoho z rizik operace – časné kloubní infekce, a to u pacientky s významnými komorbiditami a BMI 40+, jež zvyšuje míru rizika až 4x. Zde dovolací soud doplňuje, že na riziko infekce byla pacientka upozorněna i v písemném formuláři informovaného souhlasu se zákrokem a o zvýšeném riziku vzniku některých komplikací pro svůj zdravotní stav byla ústně poučena přijímajícím lékařem, který ve své výpovědi uvedl, že si nepamatuje obsah konkrétního poučení osobně u této pacientky, ale že toto poučení dává v případě všech pacientů s vyšší hmotností. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že se takového poučení pacientce dostalo, nelze takový závěr označit za zjevně nepřiměřený či extrémně odporující provedenému dokazování. Soudy odborné závěry posudku využily k formulaci skutkových závěrů, podrobně vyložily svůj postup (což odpovídá např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, nebo ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014) a na tomto základě učinily odpovídající závěry právní. Nejde tedy o případ neúplné zdravotní dokumentace, ani o případ neunesení důkazního břemen, nebo otázky přenesení důkazního břemene.

14. Lze tedy shrnout, že dovolatelé s právním posouzením věci nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž oni nesouhlasí. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů včetně znaleckých posudků ale nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

15. K tvrzené námitce stran obrácení důkazního břemene dovolací soud pouze doplňuje, že obrácení důkazního břemene přichází v úvahu jako poslední možnost ve chvíli, kdy zdravotnická dokumentace zcela chybí nebo je neúplná, což by ve sporu neúměrně procesně znevýhodnilo pacienta, který utrpěl újmu. Takový postup však není odůvodněn v situaci, kdy žalovaná zdravotnickou dokumentaci vedla a žalobcům ji poskytla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2793/2017, a nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV.ÚS 14/17, nebo ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. I.ÚS 1785/21).

16. V projednávané věci nebylo sporu o příčině úmrtí pacientky, znalecká dokumentace byla kompletní a dovolatelé ve věci nebyli neúspěšní, protože by neunesli důkazní břemeno, ale protože byla vyvrácena jejich tvrzení o non lege artis postupu žalované.

17. Přípustnost dovolání proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení je výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ostatně dovolatelé jsou si této skutečnosti vědomi, když současně s dovoláním podali proti nákladovým výrokům ústavní stížnost.

18. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta ve výši 10.300 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, podle § 9a odst. 1 písm. a/ a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření k dovolání a z 1/6 náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu, to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 2.179 Kč, celkem tedy 12.554 Kč. Vedlejší účastnici žádné náklady této fáze řízení nevznikly.

Poučení