25 Cdo 2133/2025

Rubrum

25 Cdo 2133/2025-322 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: M. K., zastoupený JUDr. Olgou Strakovou, advokátkou se sídlem Jeronýmova 1485/19, České Budějovice, proti žalovanému: Lipensko pro život, z. s., IČO 13998676, se sídlem Za dvorem 1863/1, Praha 4, zastoupený Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M., advokátem se sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 12 C 184/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 4. 2025, č. j. 8 Co 1090/2024-281, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 5 022 Kč k rukám advokáta Mgr. Štěpána Ciprýna, LL.M. do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 21. 5. 2024, č. j. 12 C 184/2023 -231, uložil žalovanému povinnost zaslat žalobci doporučeným dopisem omluvu ve znění: „Spolek Lipensko pro život, z. s. se omlouvá M. K. za zveřejnění lživých informací o jeho osobě v příspěvku publikovaném na facebookové stránce spolku dne 4. ledna 2023. Všechny informace o M. K. obsažené v tomto příspěvku byly nepravdivé, za jejich šíření se proto tímto omlouváme“ a zveřejnit ji na facebookovém profilu žalovaného, dále v rubrice „Aktuálně“ na www.lipenskoprozivot.cz a na první straně občasníku Lipensko pro život (výrok I), dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 150 000 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný aktivně usiloval o šíření příspěvku, neboť za úplatu nechal po dobu jednoho týdne příspěvek zobrazovat vybranému okruhu uživatelů sítě Facebook a i poté jej ponechal veřejně přístupným, což se projevilo množstvím negativních komentářů (hate speech). Žalovaný příspěvek ze svého profilu odstranil až asi po roce od jeho zveřejnění. Soud prvního stupně věc posoudil podle příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 30 Cdo 1847/2013, sp. zn. 30 Cdo 262/2014, sp. zn. 25 Cdo 2656/2022, sp. zn. 25 Cdo 2386/2020). Dospěl k závěru, že všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti za neoprávněný zásah do osobnosti žalobce (zejména do jeho cti, vážnosti a důstojnosti) byly naplněny, a proto uložil žalovanému, aby se žalobci omluvil doporučeným dopisem i zveřejněním omluvy na označených platformách provozovaných žalovaným. Soud prvního stupně nepovažoval omluvu za dostačující formu přiměřeného zadostiučinění, proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci též 150 000 Kč.

2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. 4. 2025, č. j. 8 Co 1090/2024-281, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že požadavek na omluvu a náhradu nemajetkové újmy v penězích zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by se ztotožnil s jeho právním posouzením. Na daný případ aplikoval § 81, § 82 a § 2951 odst. 2 o. z. a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1638/2020 nebo sp. zn. 25 Cdo 3384/2020) shledal, že žalobce omluvu neformuloval dostatečně konkrétně. Odvolací soud dále vyloučil možnost procesního postupu podle § 43 odst. 1 o. s. ř., neboť měl žalobní petit za projednatelný. Zdůraznil, že požadavek na konkrétnost veřejné omluvy je mnohem přísnější, než je tomu u omluvy soukromé. Bez uvedení konkrétních nepravdivých informací o osobě žalobce, které měly představovat zásah do jeho osobnosti, není adresátům zveřejňované omluvy zřejmé, za jaké nepravdivé výroky se žalovaný omlouvá. Takto obecně formulovaná omluva není přiměřená a neplní svou satisfakční funkci. Odvolací soud uzavřel, že nelze-li žalobě vyhovět z důvodu požadavku na nekonkrétně formulovanou omluvu, pak nelze vyhovět ani žalobě na zadostiučinění v penězích, které je možné přiznat jen pokud by omluva nebyla dostačujícím prostředkem satisfakce. Z uvedených důvodů odvolací soud žalobu zamítl.

3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci v podobě nesprávného výkladu § 2951 odst. 2 o. z. Žalobce měl za to, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od ustálené judikatury v otázce, zda je nezbytné, aby omluva obsahovala výčet konkrétních nepravdivých výroků nebo postačí jejich vymezení odkazem na daný publikovaný text (facebookový příspěvek). Dále se tázal, zda je soud oprávněn po zamítnutí nároku na omluvu nepřiznat peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu, aniž by rozhodl o jiném způsobu odčinění újmy podle § 2951 odst. 2 o. z. Žalobce byl přesvědčen, že pokud vymezil předmět omluvy odkazem na konkrétní zveřejněný příspěvek a současně uvedl, že všechny výroky v něm obsažené byly nepravdivé, naplnil tím satisfakční funkci omluvy, neboť identifikoval jednání žalovaného i jeho rozsah. Dále byl toho názoru, že napadené rozhodnutí trpí vadami, neboť nesplňuje požadavky dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu na přezkoumatelnost a předvídatelnost rozhodnutí (srov. např. sp. zn. 22 Cdo 3332/2015 a sp. zn. 25 Cdo 1903/2018). Navrhl, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

4. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalobci se vznik nemajetkové újmy nepodařilo prokázat, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.).

6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Pro případ, že v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti člověka došlo ke vzniku nemajetkové újmy, občanský zákoník stanoví, že fyzická osoba má právo se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti nebo aby byly odstraněny následky těchto zásahů (§ 82 odst. 1 o. z.), respektive aby jí bylo podle § 2951 odst. 2 o. z. poskytnuto přiměřené zadostiučinění, které náleží v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení) skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Pokud soud shledá, že navržená forma morálního zadostiučinění není přiměřená, a tím z hlediska § 2951 odst. 2 o. z. postačující a účinná, je na soudu, aby žalobu na přiznání navržené formy morálního zadostiučinění zamítl. Soud při úvaze o přiměřenosti navrhované morální satisfakce musí především vyjít z celkové povahy i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod.). Jinak řečeno, neshledá- li soud, který je vázán žalobním petitem, že žalobcem požadovaná forma (respektive též obsah) zadostiučinění je objektivně s ohledem na okolnosti posuzované věci přiměřená, postačující a tím i účinná, pak v těchto případech nelze požadovanou finanční satisfakci poškozenému přiznat, a žalobu je proto třeba zamítnout (srov. obdobně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, a ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2058/2010).

8. V daném případě je třeba konstatovat, že dovolatelem požadovaný text omluvy je natolik nekonkrétní, že objektivně postrádá satisfakční efekt. Nevyplývá z něj, čím konkrétně mělo být zasaženo do jeho práv, čeho se měly nepravdivé výroky žalovaného týkat, a není z něj patrné, za jaké výroky se žalovaný omlouvá (skutková zjištění nejsou předmětem dovolacího přezkumu). Formulace omluvy je natolik obecná, že morálnímu zadostiučinění v této formě nelze vyhovět ani částečně. Odvolací soud souladně s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu podrobně vysvětlil, že z obsahu omluvy učiněné veřejně musí být žalobci, ale i každému dalšímu z neurčitého okruhu adresátů této omluvy zřejmé, kdo se omlouvá, za jaké konkrétní jednání a v jakém rozsahu. Uzavřel také, že byla-li by v daném případě omluva dostatečně konkrétní, představovala by sama o sobě účinné odčinění nemajetkové újmy, a naplnila by tak zcela svou satisfakční funkci.

9. Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka, zda v textu omluvy postačí vymezení nepravdivých výroků odkazem na konkrétní publikovaný příspěvek, jehož znění však již není veřejně dostupné. Odkazem na již odstraněný příspěvek nelze dostát požadavku na konkrétnost veřejné omluvy, jak bylo vysvětleno výše. Je pravdou, že primární funkcí morálního zadostiučinění formou omluvy je satisfakce pro poškozenou osobu, té však lze dosáhnout písemnou omluvou určenou jen poškozenému. Nelze však opomenout, že i škůdce má právo vědět, za co (za přesně jaké své protiprávní zásahy) se má omluvit. A byť by mohl mít subjektivně sám vědomí o tom, čeho se dopustil, domáhá-li se žalobce veřejné omluvy s cílem informovat o omluvě širokou veřejnost, je třeba trvat na objektivním hledisku, neboť text omluvy musí být právě pro tuto veřejnost dostatečně určitý a konkrétní, jinak postrádá smysl a nedosáhne účelu, o který žalobce usiluje. Z hlediska dovolatelem vymezené právní otázky je tedy napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou, srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1638/2020; ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. II. ÚS 2351/22.

10. K dovolatelem namítaným vadám napadeného rozsudku odvolacího soudu nutno dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu je podrobně a logicky odůvodněno a dovolací soud tudíž neshledal, že by vykazovalo znaky nepřezkoumatelnosti či nepředvídatelnosti.

11. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.

12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 24. 7. 2026 JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu