25 Cdo 2330/2002

Rubrum

25 Cdo 2330/2002 25 Cdo 2341/2002 25 Cdo 2342/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové a v právní věci žalobce P. P., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 709.642,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 202/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2000, č. j. 12 Co 77/2000-130, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2002, č. j. 12 Co 17/2002-596, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2000, č. j. 12 Co 371/2000-321, takto:

Výrok

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2000, č. j. 12 Co 77/2000-130, ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 29.674,- Kč tak, že se žaloba zamítá, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2002, č. j. 12 Co 17/2002-596, se odmítá.

III. Řízení o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2000, č. j. 12 Co 371/2000-321, se zastavuje.

Odůvodnění

: Žalobce se domáhal náhrady škody z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení, který spatřuje v tom, že vůči němu bylo vedeno trestní stíhání, které skončilo zprošťujícím rozsudkem soudu. Výši škody vyčíslil žalobce částkou 744.253,- Kč, sestávající a) z částky 13.500,- Kč na náhradě za ztrátu na výdělku žalobce při zadržení, předvedení k výslechu a následném výslechu žalobce na Policii ČR dne 14. 9. 1994 (5 hodin při hodinové mzdě žalobce 150,- DEM a kurzu 18,- Kč/DEM), b) z celkem třinácti částek po 48.166,- Kč na nákladech účasti při jednotlivých úkonech v průběhu trestního řízení v době od 25. 10. 1994 do 12. 2. 1996 (vždy náklady na nocleh v P. 250 DM, tj. 4.500,- Kč, cestovné z P. do P. a zpět - 3.166,- Kč, ztráta na výdělku včetně cesty 15 hodin po 150,- DM, tj. 40.500,- Kč), c) z částky 34.611,- Kč na nákladech žalobce na obhajobu advokátkou, d) z částky 36.000,- Kč na nákladech za administrativní činnost paní H. B. při zpracovávání důkazů obhajoby (odměna 2.000 DEM) a e) z částky 33.984,- Kč na nákladech na odměnu znalci Ing. V. za znalecké úkony (1.388 DEM a 500 DEM). Obvodní soud pro Prahu 5 částečným rozsudkem ze dne 18. 11. 1999, č. j. 10 C 202/98-96, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 34.611,- Kč s příslušenstvím s tím, že o zbývající části předmětu řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vyšel ze zjištění, že dne 25. 10. 1994 bylo žalobci sděleno obvinění pro trestný čin ohrožení životního prostředí podle § 181a odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že bez řádného povolení příslušných orgánů pokácel celkem 15 vzrostlých stromů javoru mléčného, jasanu ztepilého a akátu obecného, čímž měla podle znaleckého posudku Českého ústavu ochrany přírody vzniknout škoda ve výši 672.726,- Kč. Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 2. 1996, č. j. 19 T 39/95-250, byl žalobce zproštěn obžaloby, neboť skutek, který spáchal, není trestným činem, chybějí jeho formální znaky a nebyla naplněna ani materiální stránka trestného činu (čin nevykazoval požadovaný stupeň nebezpečnosti pro společnost). Soud z toho dovodil nárok žalobce na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb., podle nějž ten, kdo byl zproštěn obžaloby, má zásadně právo na náhradu škody způsobené sdělením obvinění, přičemž toto právo nemá pouze ten, kdo si obvinění sám zavinil, nebo kdo byl obžaloby zproštěn (trestní stíhání proti němu bylo zastaveno) jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, byla mu udělena milost, nebo byl trestný čin amnestován. Žalobce trestný čin nespáchal a nemělo mu tedy ani být sděleno obvinění. Sdělení obvinění tak v daném případě bylo nesprávným úředním postupem ze strany orgánů činných v trestním řízení a je tedy dána objektivní odpovědnost státu za vznik případné škody na straně žalobce podle ustanovení § 18 odst. 1 a 2 zákona č. 58/1969 Sb. Soud proto dospěl k závěru, že co do základu je nárok žalobce po právu, považoval však za účelné ve smyslu ustanovení § 152 odst. 2 věty druhé o.s.ř. na základě doposud provedeného dokazování rozhodnout pouze o části nároku. Žalobce si v trestním řízení zvolil obhájce, čímž realizoval ústavní právo obhajoby v trestním řízení; příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody je dána vzhledem k tomu, že žalobce by nehradil náklady obhajoby, kdyby mu nebylo sděleno obvinění a nebyl trestně stíhán. Obhájkyně žalobce v trestním řízení, JUDr. E. K., vyúčtovala žalobci odměnu a výdaje ve výši celkem 34.611,- Kč podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., která umožňuje, aby si advokát s klientem sjednali odlišnou než mimosmluvní odměnu, a žalobce prokázal, že tuto částku dne 26. 3. 1996 skutečně zaplatil. Náklady, které žalobce vynaložil na obhajobu v trestním řízení, jsou tedy skutečnou škodou ve smyslu ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák., neboť se jedná o újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná penězi. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2000, č. j. 12 Co 77/2000-130, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 4.937,- Kč s příslušenstvím potvrdil, ohledně částky 29.674,- Kč s příslušenstvím a ohledně části příslušenství z částky 34.611,- Kč jej změnil tak, že se žaloba zamítá, a odmítl odvolání do výroku, že o zbývající části předmětu řízení bude rozhodnuto dodatečně. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i jeho právním závěrem, že žalobce má podle zákona č. 58/1969 Sb. nárok na náhradu škody, která mu vznikla zaplacením nákladů obhajoby. S odkazem na ustálenou judikaturu dovodil, že i v případech, kdy bylo sděleno obvinění pro trestný čin, ze kterého byl posléze obviněný obžaloby zproštěn, se jedná o odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 1 zákona č. 58/1969 Sb., nikoliv nesprávným úředním postupem. Zákon č. 58/1969 Sb., na rozdíl od zákona č. 82/1998 Sb., nemá výslovné ustanovení, že jako škodu vzniklou náklady vynaloženými na obhajobu lze přiznat pouze mimosmluvní odměnu advokáta. Smluvní odměna však musí být vypočtena v souladu s platnými právními předpisy v rozhodné době. Náklady obhajoby nevznikly za účinnosti vyhlášky č. 177/1996 Sb., jak chybně uvádí soud prvního stupně, ale ještě za účinnosti předchozího advokátního tarifu, tedy vyhlášky č. 270/1990 Sb. Výši smluvní odměny bylo tehdy možné určit buď podle počtu hodin účelně vynaložených k vyřízení věci a hodinové sazby nebo paušální částkou anebo podílem na hodnotě věci, tyto způsoby bylo možné i kombinovat. V dané věci však obhájkyně JUDr. K. žádný z těchto způsobů nepoužila, smluvní odměnu vypočetla a ve faktuře žalobci vyúčtovala podle počtu učiněných právních úkonů, tedy v zásadě způsobem, kterým se počítá odměna mimosmluvní. Do 30. 6. 1996 musela přitom být smluvní odměna ujednána jedním z výše uvedených způsobů a pokud tomu tak nebylo, nebyla odměna ujednána v souladu s právními předpisy a nelze ji přiznat ani jako náhradu škody. Žalobci proto může být přiznána pouze odměna mimosmluvní. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 10. 9. 2001, č. j. 10 C 202/98-546, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 24.990,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 684.652,- Kč s příslušenstvím a části příslušenství žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu. Soud poukázal na právní závěry o odpovědnosti žalované za škodu vzniklou žalobci, uvedené v předchozím rozsudku ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Ohledně částky 33.984,- Kč představující odměnu znalci Ing. V. za znalecké úkony v trestním řízení dovodil, že obviněný má nesporně právo si ke své obhajobě také nechat vypracovat znalecký posudek a uplatnit jej jako důkaz v trestním řízení, jak žalobce v daném případě učinil. Za znalecký posudek Ing. V. vyúčtoval částku 24.990,- Kč a žalobce tuto částku znalci zaplatil. Jedná se o újmu, která nastala v majetkové sféře žalobce (poškozeného) a je napravitelná poskytnutím majetkového plnění a má přímou příčinnou souvislost s nezákonným rozhodnutím vzhledem k tomu, že nebýt nezákonného rozhodnutí o sdělení obvinění, žalobce by si znalecký posudek pro účely trestního řízení nenechal vypracovat. Nárok na částku vyšší žalobce neprokázal, když znalci byla soudem přiznána a proplacena odměna ve výši 300,- Kč, a případná existence dohody mezi žalobcem a znalcem o zaplacení dalšího finančního obnosu by byla v rozporu se zákonem. Ohledně nákladů žalobce na účast při výslechu na Policii ČR dne 14. 9. 1994 v částce 13.500,- Kč, stejně jako ve dnech 25. 10. 1994, 16. 12. 1994, 6. 1. 1995, 12. 1. 1995 a 27. 1. 1995, nákladů na účast při jednání s JUDr. E. K. dne 23. 10. 1994, na jednání na ONV v P. s p. D. dne 14. 12. 1994, na jednání se soudním znalcem Ing. V. ve dnech 6. 8. 1995, 3. 9. 1995 a 10. 9. 1995, a ohledně účasti na hlavním líčení dne 4. 12. 1995, 15. 1. 1996 a 12. 2. 1996, vždy po 48.166,- Kč, soud dospěl k závěru, že žalobce jednak neprokázal svoji účast při výslechu na Policii ČR ve dnech 14. 9. 1994, 16. 12. 1994, 6. 1. 1995 a 12. 1. 1995, přičemž tvrzený první termín navíc předcházel datu zahájení trestnímu řízení a neměl by proto souvislost s trestním řízením, jednak neprokázal ani výši svého ušlého příjmu, náklady za pobyt v hotelu ani skutečnost, že k jednáním dojížděl z P. Podle soudu si výpovědi žalobce učiněné v tomto a v trestním řízení protiřečí jak v otázce jeho pobytu, tak zaměstnání v předmětné době, a požadované náklady nebyly věrohodně doloženy, což soud podrobně zdůvodnil ke každé jednotlivé částce. Žalobce tedy neprokázal, že se v době trestního stíhání zdržoval mimo P. a že k jednotlivým úkonům dojížděl z P. (SRN). Nebyl-li prokázán základ nároku, není prostor pro určení výše náhrady postupem podle § 136 o.s.ř. Rovněž ohledně nároku na zaplacení částky 36.000,- Kč p. H. B. soud dospěl k závěru, že žalobce jeho existenci neprokázal, neboť jeho účastnická výpověď se ukázala jako nepravdivá a listinné důkazy nevěrohodné. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 4. 2002, č. j. 12 Co 17/2002-596, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ohledně částky 7.850,- Kč s příslušenstvím potvrdil, ohledně částky 17.140,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl, v ostatních výrocích jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na straně žalobce šlo o účelně vynaložený náklad, pokud znaleckým posudkem Ing. V. v trestním řízení prokazoval, že skutek, pro který je stíhán, není trestným činem. Podle odvolacího soudu však zásadně platí, že jako znalečné může být znalci přiznána odměna i náhrada nákladů jen v souladu se zákonem dle stanovených sazeb a totéž platí i u náhrady již zaplaceného znalečného. Ve vyúčtování znalečného je chybně požadována odměna ve výši 450,- Kč za hodinu práce, zatímco podle ustanovení § 16 vyhlášky č. 37/1967 Sb. ve znění vyhlášky č. 77/1993 Sb. odměna za znalecký posudek činí podle jeho náročnosti a stupně odbornosti, kterou bylo nutné k jeho konání vynaložit, za jednu hodinu práce 75 – 125 Kč. Znalec vykázal 46 hodin práce, které odvolací soud uznal jako odpovídající, hodinovou odměnu znalce pak počítal částkou 125,- Kč a celková odměna tedy činí 5.780,- Kč, s připočtením nákladů cestovného a 5 % daně z přidané hodnoty celkem 7.850,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil též se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal vznik škody spočívající v nákladech cestovného a nocležného v P. stejně jako ušlý výdělek v době trvání výslechů na policii, účasti u jednání soudu a jiných státních orgánů a s dalšími osobami. Podle odvolacího soudu je to žalobce, kdo má důkazní povinnost ke svým tvrzením (§ 120 odst. 1 o.s.ř.); žalobce však důkazní břemeno neunesl, neboť neoznačil zaměstnavatele ani vykonávanou činnost, v níž mu měl ujít výdělek. Nelze proto ani postupem podle § 136 o.s.ř. ušlý výdělek stanovit. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 7. 8. 2000, č. j. 10 C 202/98-153, uložil žalobci pořádkovou pokutu podle ustanovení § 53 odst. 1 o.s.ř., ve výši 6.000,- Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce učinil hrubě urážlivé podání, které se svým charakterem vymyká základním pravidlům slušnosti v civilizované demokratické společnosti. Soud poukázal zejména na podání z 27. 6. 2000, ale i na řadu dalších písemných a ústních projevů, z nichž některé citoval. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 9. 2000, č. j. 12 Co 371/2000-321, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že pořádková pokuta činí 2.000,- Kč, jinak jej potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podmínky pro uložení pořádkové pokuty žalobci jsou dány. Podání ze dne 27. 6. 2000 obsahuje nejen obecnou kritiku politické a společenské situace v ČR (která je navíc pro rozhodnutí ve věci irelevantní), ale nepřípustným způsobem uráží i soud. S ohledem na charakter urážek a protože šlo o první rozhodnutí o pokutě, snížil odvolací soud výši pokuty. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2000, č. j. 12 Co 77/2000-130, do výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně zbývající částky 29.674,- Kč tak, že žaloba byla zamítnuta, podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř. Namítá, že podle ustanovení § 5 vyhlášky č. 270/1990 Sb. může být smluvní odměna advokáta určena buď jako hodinová, paušální, podílová nebo kombinací uvedených způsobů. Žalobce s advokátkou JUDr. K. se na uvedeném způsobu vyúčtování dohodli a i kdyby nebyla doložena existence jiné smlouvy mezi nimi, vyúčtování právní služby JUDr. K. je typickým příkladem kombinace typu smluvních odměn podle vyhlášky č. 270/1990 Sb. Vyúčtování odměny za obhajobu bylo JUDr. K. provedeno dovoleným způsobem, žalobce jí odměnu za obhajobu zaplatil a v rozsahu zaplacené odměny mu vznikla škoda. Způsob určení odměny advokátky však navíc vychází z písemné dohody žalobce a JUDr. K. ze dne 19. 1. 1995, kterou žalobce předkládá a z níž jednoznačně vyplývá, že základem stanovení odměny je podíl na škodě uplatňované v rámci trestního řízení po žalobci. Tato podílová odměna měla být specifikována do jednotlivých úkonů právní služby, k nimž náležel režijní paušál a hotové výdaje – i tento způsob odměny je způsobem evidentně dovoleným podle § 5 vyhlášky č. 270/1990 Sb. Uvádí, že tuto dohodu sice předložil až v rámci dovolacího řízení, ovšem v dosavadním řízení nebyl vyzván, aby existenci dohody o smluvní odměně s advokátkou doložil, ani nebyl dotazován, jakým způsobem byla vůbec odměna za obhajobu sjednána, čímž soud podle dovolatele porušil ustanovení § 120 odst. 3 o.s.ř., když z faktury advokátky bylo zřejmé, že se nemůže jednat o mimosmluvní odměnu, a soud se tedy za situace, kdy chtěl přezkoumávat způsob stanovení odměny smluvní, měl zajímat o smluvní podklad takového vyúčtování. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalobce dále podal dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2002, č. j. 12 Co 17/2002-596; jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř. a dovolání odůvodňuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že znalecký posudek byl vypracován pro žalobce soukromě, mimo trestní řízení, byť jej žalobce pro svou obranu v trestním řízení použil. Z procesního hlediska se tedy podle tehdy účinné právní úpravy nejedná o znalecký posudek, ale o listinný důkaz. Odměna za vypracování posudku je potom odměnou smluvní, kterou Ing. V. účtoval ve výši obvyklých cen, a pokud mu žalobce takovou cenu zaplatil, jde o účelně vynaložený výdaj na procesní obranu, který je škodou a žalovaná za ni odpovídá. Dovolatel dále namítá, že ohledně ušlého výdělku a cestovného za účast u různých jednání v trestní věci nebo s věcí spojených prokázal, že se předmětných jednání zúčastnil, že žil a pracoval v té době v SRN, a doložil daňové výměry finančního úřadu ve vztahu k němu. Z těchto podkladů lze, minimálně za použití § 136 o.s.ř., stanovit výši předmětných nároků žalobce a pokud soud nepovažoval za prokázané nároky vyšší, měl přiznat žalobci alespoň fiktivní náhradu za analogického použití § 29 odst. 3 jednacího řádu pro okresní a krajské soudy. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu, popř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2000, č. j. 12 Co 371/2000-321, podal žalobce vlastnoručně sepsané dovolání, v němž kromě obecné polemiky namítá, že uložení pořádkové pokuty je v daném případě v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení bodu 17. hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2000, č. j. 12 Co 77/2000-130, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2000, č. j. 12 Co 371/2000-321, projednal a rozhodl o nich podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen \"o.s.ř.\"), a po zjištění, že dovolání proti oběma těmto pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a je zároveň opodstatněné, zatímco v případě dovolání proti usnesení brání rozhodnutí o dovolání nedostatek podmínky dovolacího řízení ve smyslu § 241 odst. 1 věty druhé o.s.ř. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2002, č. j. 12 Co 17/2002-596, Nejvyšší soud pak projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 (dále jen \"OSŘ\"), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Odvolací soud v rozsudku ze dne 24. 5. 2000, č. j. 12 Co 77/2000-130, sice správně vycházel z toho, že výše náhrady škody podle zákona č. 58/1969 Sb. spočívající ve vynaložených nákladech obhajoby nebyla limitována výší mimosmluvní odměny za provedené úkony právní služby podle ustanovení § 23 odst. 2 vyhlášky č. 270/1990 Sb., avšak pouze ze způsobu, jímž obhájkyně žalobci vyúčtovala odměnu ve faktuře ze dne 25. 3. 1996, dovodil, že mezi nimi nebyla uzavřena platná dohoda o smluvní odměně, a výši nákladů obhajoby proto stanovil podle sazeb mimosmluvní odměny. Podle § 1 vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci, ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb. (ve znění účinném do 30. 6. 1996), advokát poskytuje právní pomoc za odměnu, jejíž výše a způsob jejího určení se řídí ustanoveními této vyhlášky. Podle § 2 odst. 1 vyhlášky odměňují se jednotlivé úkony právní pomoci, nebo úplné vyřízení věci, anebo poskytování právní pomoci v určitém rozsahu po určitou dobu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení v odměně je zahrnuta i úhrada za administrativní a jiné práce provedené v souvislosti s poskytováním právní pomoci. Podle § 3 odst. 1 vyhlášky při uzavírání smlouvy o poskytnutí právní pomoci se může advokát dohodnout s tím, kdo jej požádal o poskytnutí právní pomoci (dále jen „klient“), na a) druhu smluvní odměny, b) případném snížení nebo zvýšení základní sazby hodinové odměny nebo na výši paušální či podílové odměny. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nedojde-li k dohodě podle odstavce 1, má se za to, že se advokát dohodl s klientem na odměně určené podle ustanovení této vyhlášky o mimosmluvní odměně. Podle § 5 odst. 1 výše smluvní odměny se určuje a) podle počtu hodin účelně vynaložených k vyřízení věci a hodinové sazby (hodinová odměna), b) paušální částkou (paušální odměna), c) podílem na hodnotě věci (podílová odměna). Podle odstavce 2 tohoto ustanovení způsoby určení odměny podle odstavce 1 písm. a) a b) mohou být kombinovány. Podle této úpravy se odměna advokáta řídila v první řadě smlouvou s klientem, aniž by její výše byla předpisem regulována. Předpis zároveň předpokládal, že dohoda o smluvní odměně bude učiněna při uzavírání smlouvy o poskytnutí právní pomoci. Ustanovení o mimosmluvní odměně se uplatnila pro určení výše odměny jednak v případech, kdy mezi advokátem a klientem k výslovnému sjednání výše odměny nedošlo (§ 3 odst. 2 vyhlášky), jednak v dalších případech, na které nedopadá skutkový stav zjištěný v posuzované věci (tj. rozhoduje-li soud, příp. jiný orgán, o výši odměny jako o součásti nákladů řízení, jejichž náhradu ukládá některému z účastníků řízení; mimosmluvní odměna je konečně výslovně stanovena pro odměnu advokáta, který zastupuje klienta na základě ustanovení soudem či dříve i prokurátorem, a jemuž tedy odměnu hradí stát). V posuzovaném případě bylo zjištěno (správnost těchto skutkových zjištění není dovoláním napadena a nepodléhá tedy dovolacímu přezkumu), že žalobce zaplatil na nákladech obhajoby v trestním řízení částku 34.611,- Kč advokátce JUDr. E. K., která tuto částku ve faktuře vystavené po skončení trestního řízení rozpočetla tak, že vedle cestovného a tzv. režijního paušálu specifikovala jednotlivé úkony právní pomoci, které vykonala, a vyčíslila jejich hodnotu. Na základě tohoto zjištění odvolací soud dovodil, že mezi žalobcem a obhájkyní nebyla ujednána smluvní odměna v souladu s právním předpisem, neboť uvedený způsob vyúčtování neodpovídá vyhláškou č. 270/1990 Sb. upraveným způsobům stanovení smluvní odměny. Jde o předčasný závěr založený na nedostatečném skutkovém zjištění, neboť nebylo zkoumáno, zda a v jaké podobě byla sjednána odměna za obhajobu při uzavření smlouvy o poskytnutí právní pomoci, jak předpokládá ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č. 270/1990 Sb. a jak tvrdí dovolatel. Samotný způsob, jak odměnu vyúčtovala a její výši žalobci ve faktuře vyčíslila obhájkyně po skončení zastoupení, nemusí být z tohoto pohledu rozhodující. Za této situace závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě nelze náhradu škody spočívající v nákladech obhajoby přiznat ve výši smluvní odměny, neboť nebyla platně uzavřena dohoda o smluvní odměně, aniž bylo zjištěno, zda a v jaké podobě se obhájkyně se žalobcem na výši odměny dohodli již při uzavření smlouvy o poskytnutí právní pomoci, vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu věci. Tato vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je tedy naplněn dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2000, č. j. 12 Co 77/2000-130, ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 29.674,- Kč tak, že žaloba byla zamítnuta, zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a v tomto rozsahu věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta první o.s.ř.). Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Podle § 237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) OSŘ dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Žalobce dovoláním napadá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2002, č. j. 12 Co 17/2002-596, tj. rozsudek odvolacího soudu kromě jiného i ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn ohledně částky 17.140,- Kč. Protože tímto výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti tomuto výroku ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) OSŘ vyloučena. Žalobce dále dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně (ohledně částky 684.652,- Kč) potvrzen, aniž by mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatel nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a tvrdí, že provedenými důkazy prokázal účast na úkonech trestního řízení i okolnost, že se k nim dostavoval ze SRN a že mu tím vznikla v žalobě vyčíslená újma. Soudy obou stupňů v souladu s ustálenou judikaturou dovodily, že použití ustanovení § 136 o.s.ř. (lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy) přichází v úvahu tam, kde je nárok prokázán ve svém právním základu a vyvstávají obtíže s určením jeho konkrétní výše. Jestliže dovolatel napadá závěr odvolacího soudu, že vůbec neprokázal účast na některých úkonech trestního řízení a že neprokázal ani okolnost, že bydlel a pracoval v zahraničí, odkud se k úkonům dostavoval, je zřejmé, že ve skutečnosti napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci; přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ tedy založena být nemůže. Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2002, č. j. 12 Co 17/2002-596, podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl. V tom, aby se Nejvyšší soud České republiky mohl zabývat dovoláním žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2000, č. j. 12 Co 371/2000-321, brání nedostatek podmínky dovolacího řízení. Podle ustanovení § 240 odst. l věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení § 24l odst. l věty první o.s.ř. dovolatel musí být zastoupen advokátem nebo komerčním právníkem, jestliže nemá právnické vzdělání buď sám nebo jeho zaměstnanec (člen), který za něj jedná. Podle § 241 odst. 2 věty druhé o.s.ř. nemá-li dovolatel právnické vzdělání, musí být dovolání sepsáno advokátem nebo komerčním právníkem anebo zaměstnancem (členem) dovolatele s právnickým vzděláním, který za něj jedná. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Mimořádnost tohoto opravného prostředku odůvodňuje požadavek, aby účastník řízení (jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj ve smyslu ustanovení § 21 odst. 1 o.s.ř. jedná), který se rozhodl dovolání uplatnit, měl právnické vzdělání nebo aby byl zastoupen osobou, která je podle zákona povolána poskytovat právní pomoc (advokátem, dříve i komerčním právníkem), jestliže sám nebo jeho zaměstnanec (člen) takového vzdělání nedosáhl. Z ustanovení § 24l odst. 2 věty druhé o.s.ř. vyplývá, že dovolatel - pokud nemá právnické vzdělání buď sám nebo jeho zaměstnanec (člen), který za něj jedná - musí být nejen při podání dovolání zastoupen advokátem (komerční právníci se stali s účinností od 1. 7. 1996 advokáty - srov. § 57 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii), ale i požadavek, že tento procesní úkon může učinit jen prostřednictvím tohoto zmocněnce. Citované ustanovení představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze vydat rozhodnutí, kterým se řízení končí (rozhodnutí ve věci samé). V posuzované věci žalobce dne 27. 10. 2000 podal vlastnoručně sepsané dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2000, č. j. 12 Co 371/2000-321, aniž by toto dovolání bylo sepsáno (podepsáno) advokátem. Obvodní soud pro Prahu 5 žalobce usnesením ze dne 8. 1. 2001, č. j. 10 C 202/98-416, vyzval, aby ve lhůtě jednoho týdne předložil dovolání sepsané advokátem, odstranil nedostatky podání a předložil plnou moc udělenou pro dovolací řízení advokátovi s tím, že dovolání musí být advokátem i sepsáno, a poučil ho, že nebude-li výzvě vyhověno, může dovolací soud řízení zastavit. Toto usnesení bylo žalobci doručeno dne 25. 1. 2001; přes opakovanou výzvu (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 5. 2002, č. j. 10 C 202/98-611) však žalobce reagoval pouze dalším vlastnoručním přípisem a přes poučení soudu dosud nedostatek povinného právního zastoupení neodstranil. Vzhledem k tomu, že nedostatek podmínky dovolacího řízení podle ustanovení § 241 odst. 1 věty první a § 241 odst. 2 věty druhé o.s.ř. nebyl přes výzvu soudu v řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2000, č. j. 12 Co 371/2000-321, odstraněn, Nejvyšší soud České republiky řízení o dovolání proti tomuto usnesení podle ustanovení § 243c a § 104 odst. 2 věty třetí o.s.ř. zastavil. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku ve vztahu ke zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2000, č. j. 12 Co 77/2000-130, je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. května 2003 JUDr. Petr Vojtek,v.r. předseda senátu