25 Cdo 2413/2007

Rubrum

25 Cdo 2413/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně B. B., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 47/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2007, č. j. 35 Co 462/2006-108, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

Odůvodnění

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 5. 2006, č. j. 23 C 47/2004-80, uložil žalované České republice, aby zaplatila žalobkyni částku 848.606,20 Kč s 2% úrokem z prodlení od 28. 9. 2003 do zaplacení, žalobu zamítl ohledně částky 4.350,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 27. 9. 2003 do zaplacení a 2% úroku z prodlení z částky 848.606,20 Kč za den 27. 9. 2003 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že zůstavitelka J. Š. dne 17. 10. 2000 v nemocnici ve V. M. pořídila ve prospěch žalobkyně závěť formou notářského zápisu sepsaného JUDr. J. H., notářem ve V. Poté, co zůstavitelka dne 27. 10. 2000 zemřela, byla k žalobě sourozenců zůstavitelky závěť určena neplatnou rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 20. 3. 2002, č. j. 12 C 66/2001-122, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2002, č. j. 56 Co 213/2002-175, s odůvodněním, že ačkoliv byla zůstavitelka v době sepisu závěti nevidomá, nebyla závěť pořízena postupem podle § 476d odst. 3 obč. zák., tj. za účasti svědků. V dědickém řízení po J. Š. se proto žalobkyně nestala jedinou dědičkou ze závěti (dědily ze zákona jiné osoby) a ušel jí tak zisk ve výši 838.506,40 Kč (čistá cena dědictví určená v dědickém řízení), žalobkyně dále zaplatila na nákladech zastoupení v řízení o určení neplatnosti závěti částku 8.000,- Kč (zaplacení částky 4.350,- Kč z tohoto titulu neprokázala) a v dědickém řízení za znalecký posudek částku 2.100,- Kč. Soud na základě těchto zjištění dovodil, že žalobkyni vznikla škoda sestávající z uvedených částek, která je ve vztahu příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem notáře ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 1. 2007, č. j. 35 Co 462/2006-108, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Námitkou promlčení, kterou žalovaná vznesla v průběhu odvolacího řízení, se v režimu tzv. neúplné apelace s poukazem na ustanovení § 205a odst. 1 o.s.ř. odmítl zabývat, neboť tvrdí-li žalovaná v odvolání, že žalobkyně byla obeznámena s nevidomostí zůstavitelky již v době sepsání závěti a musela tak vědět o neplatnosti notářského zápisu, uplatňuje nepřípustně nové skutečnosti, k nimž zákon nedovoluje přihlédnout; závěr o promlčení přitom nelze učinit ani ze skutečností, které byly tvrzeny, dokazovány či vyšly najevo v řízení před soudem prvního stupně. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. (řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí, a rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení věci) a jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro řešení otázky zásadního právního významu ohledně možnosti a podmínek uplatnění námitky promlčení v odvolacím řízení. Odvolacímu soudu vytýká, že se její námitkou promlčení vůbec nezabýval, ač k jejímu posouzení nebylo zapotřebí nových důkazů, neboť již před soudem prvního stupně byl proveden důkaz dědickým spisem, z nějž lze učinit závěr o skutečnostech vedoucích k počátku běhu promlčecí doby. Podle dovolatelky žalobkyně přítomná sepisu závěti v nemocnici věděla, že zůstavitelka je nevidomá, proto již tímto okamžikem věděla o neplatnosti závěti a tedy i o vzniku škody, nejpozději se pak o ní musela dozvědět dne 1. 11. 2000 při předběžném šetření notářky Mgr. J. Ch. v dědickém řízení. Navrhuje proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání označila rozsudek odvolacího soudu za věcně správný bez formálních vad, proto navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto. Souhlasí s tím, že námitku promlčení lze uplatnit i v odvolacím řízení, podmínkou však je, že nebude založena na nových tvrzeních a skutečnostech. V dané věci jako důkaz o tom, že žalobkyně věděla o neplatnosti závěti, nemohl sloužit protokol sepsaný dne 1. 11. 2000 v notářské kanceláři, kam se žalobkyně dostavila v přesvědčení, že je podle závěti dědičkou. Žalobkyně měla vždy za to, že zůstavitelka není zcela nevidomá, neboť dokázala například přebírat poštu či jednat s úřady, tím spíše pak nemohla sama jako laik posoudit platnost závěti, kterou sepisoval právnicky erudovaný notář. Dříve, než nabylo právní moci soudní rozhodnutí o neplatnosti závěti, nemohla proto žalobkyně vědět, že přišla o dědictví a vznikla jí tím škoda. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno osobou oprávněnou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000 Kč a v obchodních věcech 50.000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Ačkoliv odvolací soud pojal potvrzení rozsudku soudu prvního stupně do jednoho výroku, rozhodoval o několika samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem. Žalobkyni přisouzená částka (bez příslušenství) je totiž souhrnem částek představujících odškodnění za ušlý zisk z nenabytého dědictví ve výši 838.506,40 Kč, za náklady zastoupení v řízení o určení neplatnosti závěti ve výši 8.000,- Kč a za náklady vynaložené v dědickém řízení na znalecký posudek ve výši 2.100,- Kč. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto ohledně každého z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je též třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže tedy rozsudkem odvolacího soudu ohledně nároků v částkách 8.000,- Kč a 2.100,- Kč bylo rozhodnuto o jednotlivých peněžitých plněních nepřevyšujících 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti této části výroku dovoláním napadeného rozsudku vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na tento závěr měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků přesahuje částku 20.000,- Kč. Dovolání tak v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto ohledně uvedených dvou částek s příslušenstvím podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu, vztahující se k částce 838.506,40 Kč, má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, a to jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.), vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá. Právním posouzením ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Otázkou zásadního právního významu může být i otázka práva procesního. Odvolací soud v posuzovaném případě v souladu s ustálenou judikaturou soudů dovodil, že v režimu neúplné apelace (srov. § 205a odst. 1 o.s.ř.) se odvolací soud může zabývat námitkou promlčení vznesenou až v odvolacím řízení jen tehdy, není-li spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, pod C 2217, či rozsudek téhož soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, publikovaný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005). S tím ostatně souhlasí i dovolatelka, která namítá pouze to, že v daném případě o takové nepřípustné uplatňování nových skutečností (důkazy nenavrhovala) nešlo; z toho je zřejmé, že nevznáší výhrady k posouzení jí vymezené procesněprávní otázky jako takové, nýbrž že se domáhá přezkumu správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska problému, který je skutkově jedinečný jen pro tuto danou věc a nemá tzv. judikatorní přesah, tj. nemá potenciální význam pro řešení obdobných případů jiných. Ostatně odvolací soud správně dovodil, že má-li podle tvrzení žalované být vědomost žalobkyně o neplatnosti závěti odvozována od toho, že již v nemocnici při sepisu závěti věděla, že zůstavitelka je nevidomá, nejde o skutečnost, kterou by bylo možno bez dalšího dovodit z důkazů provedených soudem prvního stupně, tj. zjistit ji z dědického spisu, resp. z těch jeho částí (listin), které byly čteny jako důkaz (žalobkyně přitom uvedený handicap zůstavitelky zpochybňovala ještě v řízení o určení neplatnosti závěti). Z těchto důvodů nelze dospět k závěru, že by z hlediska uplatněné dovolací námitky mělo napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam; pak ovšem dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z limitované sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle § 3 odst. 1 bodu 5, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006, a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006, obojí navýšené o DPH 19 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tedy celkem 12.257,- Kč Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. ledna 2009 JUDr. Petr Vojtek, v. r. předseda senátu