25 Cdo 2443/2025

Rubrum

25 Cdo 2443/2025-134 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: Společenství pro dům Žichlínská 1670 a 1671, Újezd nad Lesy, IČO 24744255, se sídlem Žichlínská 1671, 190 16 Újezd nad Lesy, zastoupený JUDr. Helenou Nutilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Vodní 231/5, 370 01 České Budějovice, proti žalované: Veolia Energie Praha, a. s., IČO 03669564, se sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1, zastoupená Mgr. Jakubem Vyroubalem, advokátem se sídlem Poděbradova 1243/7, 702 00 Ostrava, o 162 683,24 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 1/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2025, č. j. 36 Co 93/2025-106, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 9 765 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Jakuba Vyroubala.

Odůvodnění

1. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 4. 2025, č. j. 36 Co93/2025-106, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 11. 2024, č. j. 16 C 1/2024-77, jímž tento soud zamítl žalobu na zaplacení 162 683,24 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; rovněž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy vyšly ze zjištění, že právní předchůdkyně žalované uzavřela s žalobcem smlouvu o dodávce tepelné energie. V roce 2019 žalovaná sdělila žalobci, že stejně jako u dalších bytových domů v lokalitě Rohožník, tak i do jím spravovaného domu přestane v budoucnu dodávat tepelnou energii. Energetický regulační úřad v červenci 2020 rozhodl k její žádosti o zániku oprávnění žalované k provozování licencované činnosti v provozovně Rohožník (odebrání licence) ke dni 31. 12. 2021. Nejpozději 12. 3. 2021 žalovaná písemně informovala žalobce, že ke konci roku mu přestane dodávat tepelnou energii a vyzvala jej, aby zahájil přípravy k přechodu na vlastní zdroj tepla z důvodu ukončení dodávky tepelné energie. V květnu 2021 pak žalovanému ke dni 31. 12. 2021 smlouvu o dodávce energie vypověděla. V červenci 2021 v reakci na tuto výpověď žalobce sdělil žalované, že ukončení smlouvy považuje za neplatné. Žalovaná mu před ukončením distribuce tepla nabídla zajištění dodávky tepelné energie od jiného subjektu (Veolia Energie Mariánské Lázně) počínaje lednem 2022 do konce března 2022 za jiných smluvních podmínek. Žalobce si ke konci roku 2021 zajistil zprovoznění vlastního zdroje tepla (dvou plynových kotlů, bojlerové stanice a fasádního spalinovodu). S vybudováním tohoto nového zdroje mu vznikly náklady ve výši 188 651 Kč. Po právní stránce soudy věc posoudily podle § 2894 a § 2913 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, a § 77 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon). Dospěly k závěru, že žalobci nevznikla žádná škoda, protože za vynaložené finanční prostředky získal odpovídající majetkovou protihodnotu spočívající ve zhodnocení společných částí domu zřízením kotelny, a proto žalobě nevyhověly. Odvolací soud doplnil, že vynaložené náklady nejsou ani v příčinné souvislosti s výpovědí smlouvy a následným ukončením dodávek energií, neboť vznikly v souvislosti s rozhodnutím žalobce, jak nadále řešit vytápění spravované nemovitosti, resp. v důsledku smluvních závazků, za které získal dojednané plnění. Škodu by ale mohl představovat například rozdíl cen dodávek tepla od žalované a od jiného možného dodavatele, či náklady na likvidaci již nevyužitelného zařízení, nicméně takto ji žalobce nevymezil. Ve vztahu k rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 25 Co 326/2024 (kde soud rozhodoval v procesně opačném postavení účastníků) odvolací soud uvedl, že se v něm soud zabýval podrobně výhradně porušením právní povinnosti žalobkyní (v nyní řešené věci žalované). Argumentaci uvedenou v rozsudku odvolacího soudu pak považoval za dostatečnou právní polemiku k vyvrácení závěrů o existenci škody a příčinné souvislosti.

2. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že Městský soud v Praze ve věci totožné po skutkové a právní stránce vydal rozsudek ze dne 7. 11. 2024, č. j. 25 Co 326/2024-233, jímž rozhodl jiným způsobem než v nyní posuzované věci. Na rozdíl od ní totiž konstatoval existenci škody spočívající v nákladech na vybudování záložního zdroje tepla vzniklých dovolateli v důsledku protiprávního vypovězení smlouvy o dodávce tepla žalovanou. Tento rozpor dovolatel považuje za narušení principu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování a odklon od ustálené rozhodovací praxe spatřuje v tom, že odvolací soud tento rozpor přesvědčivě nezdůvodnil (odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 296/01). Zdůrazňuje, že skutkové i právní otázky řešené v obou řízeních jsou totožné. Nesprávné právní posouzení dovolatel spatřuje dále v tom, že odvolací soud posoudil jeho nárok pouze podle obecných ustanovení občanského zákoníku a nezabýval se naplněním specifických podmínek vzniku nároku na náhradu škody podle § 77 odst. 2 a 5 energetického zákona, což vedlo k nesprávnému rozhodnutí ve věci samé. Svůj případ pak považuje za skutkově odlišný od věci řešené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 33 Cdo 4273/2013. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vynaložením nákladů na zbudování dvou plynových kotlů došlo k rozšíření majetku dovolatele, resp. že se jeho majetkový stav nesnížil. Ode dne 1. 1. 2022 není tento závěr odvolacího soudu přiléhavý na daný skutkový stav, neboť tento den došlo k vyřazení sítě žalované a odpojení dovolatele od dodávek tepelné energie. Konečně namítá, že soudy zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože nepřipustily dovolatelem navrženou změnu žaloby a odvolací soud se v odvolacím řízení s touto námitkou nevypořádal. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

3. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud se dostatečně, logicky a přesvědčivě vypořádal s argumentací žalobce a že vysvětlil, proč nelze souhlasit s některými dílčími závěry vyslovenými v rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 25 Co 326/2024, takže k narušení principu právní jistoty nedošlo. Navrhla odmítnutí nebo zamítnutí dovolání.

4. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné.

5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

6. Dovolatel spatřoval přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu, neboť řádně nezdůvodnil odlišné rozhodnutí ve skutkově a právně totožné věci. Dovolací soud v této souvislosti poukazuje na § 13 o. z., který vyjadřuje zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí v tom smyslu, že soud nemůže ignorovat argument účastníka řízení, který odkazuje na předchozí pravomocné rozhodnutí ohledně shodné právní otázky, ale musí se s tímto zásadním argumentem ve svém odůvodnění (rozhodnutí) náležitě vypořádat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15). Přitom princip právní jistoty vyjádřený v § 13 o. z. neklade na soudy požadavek, aby rozhodovaly obdobně (či dokonce shodně) ve skutkově srovnatelných věcech bez dalšího; zákonem (občanským soudním řádem) dané principy soudního rozhodování (viz zejména § 120, § 132 a § 153 o. s. ř.) totiž nelze bez dalšího negovat prostřednictvím § 13 o. z. a pojímat je tak, aby v podstatě bylo bráněno řádnému uplatňování hmotných i procesních práv a povinností účastníků v soudních řízeních s pouhým odkazem na výsledek jiného řízení (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3711/2018, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 25 Cdo 487/2023). Ani z dovolatelem zmiňovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. II. ÚS 296/01, neplyne povinnost rozhodnout vždy stejně, ale pouze povinnost soudu, aby svůj názorový posun přezkoumatelně odůvodnil.

7. Odvolací soud těmto požadavkům dostál, neboť zejména v bodech 14 až 18 svého rozhodnutí vysvětlil, proč podle jeho názoru škoda nevznikla a proč tvrzená újma není podle jeho názoru v příčinné souvislosti s jednáním, v němž dovolatel spatřuje porušení právní povinnosti žalovanou. Jeho rozhodnutí je přezkoumatelné a jednoznačně z něj plyne, z jakých důvodů rozhodl, že nárok není dán. Dovolací soud proto uzavírá, že se odvolací soud v otázce řádného zdůvodnění odlišného rozhodnutí ve skutkově a právně totožné věci neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího ani Ústavního soudu, a proto dovolání žalobkyně není přípustné podle § 237 o. s. ř.

8. Jde-li o další v dovolání uplatněné námitky, nevymezil dovolatel přípustnost dovolání. Platí totiž, že nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Jde zde o výběr jedné ze čtyř situací uvedených v § 237 o. s. ř., tedy že při řešení konkrétně formulované právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že předestřená otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, jestliže zároveň konkrétně neodůvodní, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakých důvodů. Tvrdí-li dovolatel přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu, musí označit konkrétní rozhodnutí (výjimečně postačí jednoznačný slovní popis, z něhož je patrno, na jakou judikaturu odkazuje – srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2026, sp. zn. IV. ÚS 142/26), s nimiž je napadené rozhodnutí ve střetu; obdobné platí pro případ, kdy má jít o nejednotnou judikaturu dovolacího soudu. Stejně tak musí dovolatel označit rozhodnutí, od něhož se požaduje odchýlit. Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jak předpokládá § 241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, body 26-29).

9. Dovolání žalobce ve vztahu k námitkám týkajícím se vzniku škody a nutnosti aplikovat § 77 odst. 2 a 5 energetického zákona neobsahuje žádné zákonem požadované údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti (od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení rozhodných právních otázek odchýlil, případně zda v rozhodovací praxi dovolacího soudu ještě nebyly vyřešeny, jsou rozhodovány rozdílně, anebo mají být posouzeny jinak). Dovolatel namítá pouze nesprávné právní posouzení otázky, zda se snížila hodnota jeho majetku a zda měl soud aplikovat příslušná ustanovení energetického zákona, přičemž nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který dospěl k závěru o absenci škody a který energetický zákon výslovně neaplikoval, avšak neuvádí žádný z předpokladů přípustnosti. Stejně je tomu i pokud dovolatel namítal, že Městský soud v Praze rozhodl ve skutkově i právně totožné věci účastníků rozdílně a požadoval, aby dovolací soud tuto právní otázku vyřešil. Ani zde nevymezil předpoklad přípustnosti, jen požadoval, aby se dovolací soud zabýval správností závěrů vyslovených v označených rozsudcích (dovolatel řádně vymezil přípustnost dovolání pouze ohledně otázky, jíž se dovolací soud zabýval v bodech 6 a 7 tohoto rozhodnutí). V nálezu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15 (srov. rovněž již výše citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 142/26), Ústavní soud konstatoval, že dovolání nemusí nezbytně obsahovat výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř., jestliže z něj tato informace fakticky vyplývá. Tato podmínka však v daném případě splněna není, neboť ani obsahově nelze dovodit, o jaký z předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. se jedná. Přípustnost dovolatel nevymezil ani tím, že uvedl, které rozhodnutí podle něho na projednávaný případ nedopadá. Ve vztahu k těmto námitkám trpí dovolání vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, proto ohledně nich dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

10. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

11. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelkou namítanými vadami řízení, jež měly spočívat v tom, že soud prvního stupně nepřipustil navrženou změnu žaloby a že odvolací soud nevypořádal v odvolání vznesenou námitku, která tento postup napadala (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení dovolatelky o uvedených procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., a přípustnost dovolání proto založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2759/2021, ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3526/2023, nebo ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3597/2023; ústavní stížnosti proti nim podané byly odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost usneseními Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 250/22, ze dne 3. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 1727/24, a ze dne 7. 1. 2025, sp. zn. III. ÚS 2884/24).

12. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

13. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci). V Brně dne 23. 7. 2026 JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu