25 Cdo 2592/2025

Rubrum

25 Cdo 2592/2025-462 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: V. B., správce pozůstalosti po J. B., zemřelém 9. 6. 2020, zastoupený JUDr. Michalem Filipem, advokátem se sídlem Arbesovo nám. 257/7, Praha 5, proti žalované: Weinhold Legal, v.o.s. advokátní kancelář, IČO 25628470, se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, zastoupená JUDr. Vítem Horáčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Václavská 316/12, Praha 2, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o zaplacení 1.133.653,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 191/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2025, č. j. 16 Co 3/2025-388, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 15.428 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Michala Filipa.

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 10. 2024, č. j. 30 C 191/2022-282, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 999.706,20 Kč s příslušenstvím, žalobu co do částky 133.947 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce jako správce pozůstalosti po svém otci uzavřel se žalovanou dne 30. 9. 2020 smlouvu o poskytování právních služeb v souvislosti s řešením majetkových poměrů v pozůstalostním řízení, v němž byla uplatněna směnečná pohledávka ve výši 60.000.000 Kč, jejíž existenci žalobce popřel. Žalovaná následně prostřednictvím svého společníka podala dne 26. 2. 2021 jménem žalobce žalobu na určení neplatnosti směnky, ačkoli již dne 22. 12. 2020 obdržela předžalobní výzvu k úhradě směnečné pohledávky a následně byl dne 1. 2. 2021 podán návrh na vydání směnečného platebního rozkazu. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná neověřila, zda bylo zahájeno řízení o směnečném platebním rozkazu, a podala určovací žalobu v situaci, kdy po uvedeném datu již postrádala naléhavý právní zájem. Dále uzavřel, že žalovaná porušila nejen povinnost ověřovací, ale i poučovací (zejména ve vztahu k výši soudního poplatku) a prevenční (opožděným zpětvzetím žaloby). Náklady řízení o určovací žalobě, skončeného jejím zpětvzetím, ve výši 1.133.653,20 Kč proto shledal zbytečně vynaloženými a představujícími škodu, za niž žalovaná odpovídá podle § 16 a § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii; tuto částku snížil o započtenou pohledávku žalované za poskytnuté právní služby ve výši 133.947 Kč.

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 4. 2025, č. j. 16 Co 3/2025-388, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a doplnil, že předmětem smlouvy mezi účastníky bylo poskytování právních služeb při řešení rozsáhlé pozůstalosti, jejíž projednání se vyznačovalo značnou složitostí, zahrnovalo i zahraniční majetek a k rozhodné době nebylo ani zdaleka uzavřeno. Na základě obsahu dědického spisu odvolací soud zdůraznil, že ke dni podání určovací žaloby nebylo možno objektivně očekávat brzké skončení pozůstalostního řízení, nebylo provedeno ocenění majetku ani projednána jeho obvyklá cena a mezi dědici panovala neshoda. Za této situace považoval úvahu žalované o potřebě podat určovací žalobu za mylnou a její postup za zjevně nesprávně zvolenou procesní strategii, neboť zahájila řízení, jehož náklady byly neúčelné. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaná odpovídá za újmu vzniklou na pozůstalosti v důsledku vadného výkonu advokacie, přičemž jsou splněny všechny předpoklady její odpovědnosti; námitky nedostatku aktivní legitimace i porušení prevenční povinnosti žalobcem neshledal důvodnými. Vzhledem k tomuto závěru se již nezabýval dalšími dílčími námitkami žalované.

3. Rozsudek odvolacího soudu napadla ve výroku I žalovaná dovoláním v rozsahu, v němž byl tímto výrokem potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v akcesorických výrocích II a III. Přípustnost dovolání spatřuje v řešení celkem jedenácti otázek vztahujících se k porušení povinnosti advokáta, k otázce stanovení příčinné souvislosti, ke způsobené škodě, k nároku na odměnu žalované za poskytnuté právní služby a k dokazování a skutkovým závěrům, při jejichž řešení se odvolací soud buď odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny. Dovolání je obsáhlé a pokládá řadu otázek formulovaných na základě vlastního názoru na průběh skutkových okolností a obsahu právního poučení, které měla dovolatelka žalobci sdělit. Podle dovolatelky bylo podání určovací žaloby jediným právním instrumentem, kterým bylo možné vyhovět požadavku žalobce na přerušení dědického řízení a postavení najisto důvodnosti směnky. K tomuto požadavku žalobce následně dovolatelka vztahuje další argumentaci ohledně nejlepšího zájmu klienta, splnění jeho pokynu a možnosti pokyn odmítnout. V dalším obsahu dovolání žalovaná popisuje své jednotlivé právní úvahy vedoucí k opožděnému zpětvzetí určovací žaloby, určení výše soudního poplatku z určovací žaloby a nákladů řízení, ne/zákonnost rozhodnutí krajského soudu o poplatkové povinnosti nebo přínosy podání určovací žaloby z důvodu předpokladu nepodání návrhu na zahájení řízení o vydání směnečného platebního rozkazu. Dle dovolatelky se odvolací soud zaměřil pouze na otázku skončitelnosti dědického řízení a na základě nemožnosti dědické řízení skončit v zimě 2021 konstatoval chybně zvolenou procesní strategii žalované, jež byla způsobilá přivodit žalobci tvrzenou újmu bez dalšího a pouze na tomto závěru potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatelka citovala z judikatury dovolacího soudu k otázce odpovědnosti advokáta za poskytnuté právní služby (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1671/2024) a dále k povinnosti advokáta poučit klienta o všech rizicích navrhované procesní strategie a následné odpovědnosti klienta za zvolenou strategii (např. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1734/2016 nebo 25 Cdo 2675/2020 a další). Z citovaných rozhodnutí vyplývá závěr, že pouhý neúspěch klienta ve sporu není vadným poskytnutím právních služeb. Následně předestřela vlastní právní úvahu, kdy by bylo možno uvažovat o jejím pochybení při poskytnutí právních služeb a k povinnosti dodržet pokyny klienta. V další části dovolání se dovolatelka vymezila vůči určení příčinné souvislosti mezi chybně zvolenou procesní strategií a adekvátním důsledkem takového jednání při obvyklém chodu věcí a proti povinnosti k náhradě škody spočívající v zaplacení soudního poplatku vyměřeného v řízení o určovací žalobě dle ní nezákonně a v situaci, kdy klientovi navrhovala požádat o osvobození od soudních poplatků, což dle ní vylučuje příčinnou souvislost mezi vadným výkonem advokacie a povinností zaplatit část nákladů řízení. V další části dovolání vznesla dovolatelka námitky k odlišení osoby žalobce jako fyzické osoby vystupující v řízení vlastním jménem na vlastní účet a vystupující jako správce pozůstalosti na účet pozůstalosti. Poslední hmotněprávní námitka dovolatelky se týká otázky určení odměny advokáta za poskytnutí právních služeb při nespecifikování žádoucího výsledku, jež dosud neměla být řešena, a poslední procesní námitkou dovolatelka zpochybnila proces dokazování a zjištění skutkového stavu ohledně splnění poučovací povinnosti a obsahu poučení. V závěru dovolání dovolatelka specifikovala vady napadeného řízení spočívající v překvapivosti a porušení rovnosti účastníků. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud změnil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů tak, že se žaloba zamítá, a přiznal jí náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, případně aby napadená rozhodnutí nalézacích soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalobce ve svém vyjádření navrhl dovolání odmítnout pro nepřípustnost podle § 237 o. s. ř. Podle jeho názoru dovolatelka pouze opakuje argumentaci prezentovanou již před nalézacími soudy, odpovědnost advokáta je objektivní a dovolatelka porušila ověřovací, prevenční, znalostní a poučovací povinnost, čímž porušila své povinnosti dle zákona o advokacii. Následně odmítl v jednotlivostech námitky dovolatelky a nepravdivá skutková tvrzení i chybné právní úvahy obsažené v dovolání. Jako klíčový označil nedostatek právního posouzení a řádného poučení klienta o možnostech postupu, a dále zbytečnost podání určovací žaloby, jež nemohla u soudu uspět. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Pokud na dané otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 83/2020).

8. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při svých právních závěrech odvolací soud, ani zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, (dále jen „Sb. rozh. obč.“) či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014].

9. Ačkoli je dovolání obsáhlé a vymezuje řadu právních otázek, jimiž má být založena přípustnost dovolání, v řešení předestřených otázek povinnosti advokáta respektovat pokyn klienta, možnosti pokyn odmítnout, poměřování rizik a přínosů podání určovací žaloby a vztahu k dědickému řízení a možnosti jeho přerušení, vycházející ze skutkové situace, v níž nebylo dosud zahájeno řízení o směnečném platebním rozkazu, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, resp. uvedené otázky odvolací soud vůbec neřešil. S podstatou projednávané věci souvisí spíše okrajově, jejich zodpovězení nemůže změnit právní posouzení projednávané věci, neboť formulované otázky vycházejí z odlišných skutkových zjištění, a odpověď na ně je pro rozhodnutí ve věci bez významu. Dovolatelka zcela pomíjí těžiště právní argumentace nalézacích soudů, že podání určovací žaloby nebylo v zájmu klienta za situace, že již před jejím podáním bylo zahájeno řízení o vydání směnečného platebního rozkazu.

10. Odpovědnost advokáta (společnosti, v níž advokát vykonává advokacii) za škodu podle § 24 zákona o advokacii je odpovědností bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění tří předpokladů, jimiž jsou vadný výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi vadným výkonem advokacie a vznikem škody. Tato koncepce vyjadřuje zvýšené nároky, jež jsou kladeny na advokáty jako odborníky vykonávající specializovanou činnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011). Advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta, využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (§ 16 odst. 1 a 2 zákona o advokacii). Z povahy věci (z podstaty poskytování právních služeb) pak vyplývá, že advokát je při poskytování právních služeb klientovi povinen postupovat s náležitou odbornou péčí. To předpokládá iniciativní a samostatný přístup advokáta, poskytnutí potřebných informací klientovi, vysvětlení řešené problematiky, předestření možných variant postupu, vyhodnocení jejich výhod i rizik a vyžádání si pokynů (informovaného souhlasu) klienta v případě, že je to potřebné (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 121/2010, nebo ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5819/2017). Zároveň však platí, že takto koncipovaná odpovědnost se neuplatní automaticky a bez dalšího. Na advokáta nelze klást nepřiměřené požadavky a správnost výkonu advokacie je třeba posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru tvrzeného pochybení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2310/2013).

11. V rozsudku ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4243/2015, Nejvyšší soud konstatoval, že poskytnutí právní služby zaměřené na dosažení úspěchu v řízení neodpovídá požadavku na řádnou a kvalifikovanou právní pomoc, nesleduje-li s ohledem na právní rozbor celkové situace zajištění ochrany oprávněných zájmů klienta.

12. V rozsudku ze dne 12. 11. 2021, sp. zn. 29 Cdo 2797/2019, uveřejněném pod číslem 71/2022 Sb. rozh. obč., charakterizoval dovolací soud rozsah advokátovy ověřovací povinnosti tak, že jeho cílem je vyjasnit všechny otázky, které mohou být relevantní pro právní posouzení případu, a vyjasnit pochybnosti, které musí jako znalec práva identifikovat. Nesmí se, jinak řečeno, spokojit s objemem či rozsahem klientem poskytnutých informací, nýbrž jeho úkolem je zjistit úplný a objektivní stav věcí. Součástí advokátovy povinnosti je důkladnost jeho počínání. Charakter „šetření“ mají určité postupy, které jsou sbíráním a ověřováním informací z veřejných zdrojů. Je totiž povinností advokáta sbírat údaje z veřejných registrů, nahlížet do spisů, vyžadovat potvrzení a ověření od úřadů a jiných institucí apod. Znalostní povinnost předpokládá především odpovídající „obecnou“ znalost zejména oboru (oborů), kterého se mandát dotýká. Míra, tj. hloubka a rozsah právních vědomostí, je otázkou standardu péče, tedy objektivizované úrovně, která musí být zachována, aby právní služby byly poskytovány svědomitě ve smyslu § 16 odst. 2 zákona o advokacii.

13. V projednávané věci se jevilo jako klíčové, jakého právního poučení se žalobci od žalované dostalo, tedy v jakém rozsahu a podrobnostech informovala o různých možnostech řešení vzniklé situace, o rizicích a přínosech jednotlivých variant postupu jak v dědickém řízení, tak ohledně uplatněné směnečné pohledávky. Jak je však zřejmé již z procesní obrany žalované od počátku, ta se soustředila pouze na tvrzený požadavek žalobce na postavení najisto (ne)důvodnosti směnečné pohledávky před koncem dědického řízení, k čemuž navrhla a připravila určovací žalobu, o jejichž rizicích a přínosech dle svého přesvědčení žalobce poučila, a tedy poskytla právní služby řádně a za neúspěch žalobce ve sporu nemůže odpovídat. Jak však vyplynulo z časové posloupnosti skutkového děje a jak od počátku tvrdil žalobce, prvotní a zásadní pochybení dovolatelky spočívá již v nezjištění, že bylo dne 1. 2. 2021 zahájeno směnečné řízení, v jehož důsledku se stalo podání určovací žaloby dne 26. 2. 2021 zbytečným úkonem, minimálně se značným rizikem neúspěchu určovací žaloby. Již v tomto okamžiku lze konstatovat v souladu s výše předestřenou judikaturou dovolacího soudu porušení povinností advokáta hájit nejlepší zájem klienta.

14. Ustálené judikatuře dovolacího soudu odpovídá závěr soudu prvního stupně (obsažený v bodě 66 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) aprobovaný soudem odvolacím, že dovolatelka porušila svou poučovací povinnost, jestliže žalobce nepoučila o možnosti uplatnit námitky proti uplatněné směnečné pohledávce v námitkovém řízení o vydání směnečného platebního rozkazu, o rizicích a možných nákladech v řízení o určovací žalobě a o možnostech postupu v dědickém řízení, a bez řádného právního rozboru všech možností žalobce podání určovací žaloby vyhodnotila jako závazný pokyn od žalobce, který jako právní laik nebyl schopen určit a vyhodnotit nejlepší právní strategii.

15. Právě v tomto klíčovém pochybení dovolatelky a porušení výše předestřených povinností řádného výkonu advokacie je těžiště projednávané věci. V případě, že by k tomuto pochybení nedošlo, žalovaná by splnila svou ověřovací povinnost a zjistila existenci směnečného řízení zahájeného 1. 2. 2021, poskytla by (měla by poskytnout) žalobci jiné právní poučení ohledně možnosti uplatnění námitek proti směnce i neexistenci kauzy směnky, a především zbytečnosti, předčasnosti až marnosti podání určovací žaloby. Jakékoli předchozí právní úvahy, poučení a vážení přínosů a rizik, k nimž mělo dle dovolatelky dojít, a které žalobce popírá, byly zásadně změněny. Jednalo se o změnu celé právní situace žalobce, která si zasloužila nový rozbor jeho právních možností a rozsah poučení dovolatelky.

16. Na toto konkrétní pochybení následně navázalo odkládání zpětvzetí určovací žaloby, které navýšilo náklady řízení a počet úkonů, jakož i právně a eticky značně problematické nucení žalobce do podání žádosti o osvobození od soudních poplatků v případě, kdy dovolatelka věděla, že žalobce není nemajetný a jeho majetkové poměry osvobození od soudních poplatků neodůvodňují, v čemž lze dle dovolacího soudu již spatřovat i nabádání k obcházení zákona, neboť účelem osvobození od soudních poplatků podle § 138 o. s. ř. je zabránění situaci, v níž by mohlo být pro některé navrhovatele zahájení řízení finančně nedostupné, a vést tak k odepření práva na přístup k soudu, což jistě není případ žalobce. Až zarážející je pak pochybení dovolatelky v případě určení výše soudního poplatku a nákladů na právní zastoupení protistrany v řízení o určovací žalobě, jestliže u žaloby na určení neplatnosti směnky znějící na konkrétní částku 60.000.000 Kč, nepoučila žalobce o předpokládané výši soudního poplatku, ani o výši odměny advokáta protistrany vyměřené z tarifní hodnoty sporu podle § 8 odst. 1 zákona č. 177/1996 Sb., resp. skutečnosti, že se bude jednat o statisícové až milionové částky.

17. Předmětem odvolacího řízení pak bylo především vypořádání obrany žalované, která tvrdila potřebu a naléhavost zahájit řízení o určení pravosti směnky. Proto odvolací soud konstatoval, že k této rychlosti a spěchu nebyl důvod, neboť dědické řízení nebylo v únoru či březnu 2021 způsobilé ke skončení, resp. skutkové tvrzení dovolatelky, že jí měl být pracovníky notářské kanceláře projednávající dědictví po otci žalobce oznámen předpoklad ukončení dědického řízení do konce února 2021, bylo vyvráceno. Na toto skutkové tvrzení pak odvolací soud soustředil těžiště svého dokazování a právního odůvodnění, neboť po rekapitulaci dědického spisu bylo zřejmé, že v únoru ani na jaře 2021 nebylo možno rozumně očekávat skončení dědického řízení, protože nebyly známy ani základní údaje pro ocenění pozůstalosti. Ostatně dědické řízení nebylo skončeno ani v době rozhodování odvolacího soudu.

18. Ačkoli odvolací soud souhlasil s dovolatelkou, že stav pozůstalostního řízení bylo třeba posuzovat na základě poznatků dostupných v únoru 2021, nesouhlasil s jejím právním posouzením, že se jevilo být ukončitelné do konce února 2021. Na základě skutečností známých do 26. 2. 2021, kdy byla podána předmětná určovací žaloba, nebyly předloženy znalecké posudky k ocenění nemovitostí náležejících do pozůstalosti, nebyly známy informace o stavech zahraničních bankovních účtů, nebylo jasné stanovisko sestry žalobce a nebyly dány ani procesní předpoklady nařízení jednání za účelem ocenění pozůstalosti a určení její obvyklé ceny podle § 180 a násl. z. ř. s. Za takové procesní situace bylo právní hodnocení dovolatelky, že hrozí skončení dědického řízení, vadným výkonem advokacie, neboť úvaha o neukončení pozůstalostního řízení před vyřízením dožádání do Švýcarska a ocenění pozůstalostního majetku byla základní a jednoduchá.

19. Ve smyslu výše citované judikatury bylo povinností dovolatelky konzultovat změnu procesní situace se žalobcem, vysvětlit mu rizika podání určovací žaloby a možnou výši nákladů řízení, představit i jiné možnosti dalšího postupu s možnými riziky a přínosy, a poté rozhodnutí ponechat na klientovi. Pouze v takovém případě by se nyní mohla bránit odkazem na pokyn klienta. Bez dodržení výše předestřeného řádného výkonu advokacie, včetně splnění ověřovací povinnosti advokáta, identifikace pro právní věc všech podstatných skutečností a rozhodných právních otázek, právního rozboru a předložení různých variant postupu klienta, nelze vydávat pokyn klienta k podání žaloby za poučený, za nějž má nést odpovědnost výhradně klient.

20. Jak vyplývá z výše uvedeného, zásadní pochybení žalované spočívá především v tom, že nezjistila, že bylo zahájeno řízení o směnečném platebním rozkazu, neprovedla náležitý právní rozbor situace a neseznámila žalobce s možnostmi dalšího postupu. Bez toho nelze dovolatelkou zdůrazňovaný pokyn klienta k podání určovací žaloby, který zněl „souhlasím s draftem“, vydávat za pokyn poučeného klienta vybírajícího z nabídnutých možností vlastní procesní strategii, neboť v řízení byla skutkově vyvrácena obě dovolatelkou prezentovaná klíčová tvrzení, tedy ověření neexistence žaloby na vydání směnečného platebního rozkazu a potřeby přerušit dědické řízení z důvodu jeho možného ukončení. Z časové osy jednotlivých procesních úkonů pak zjevně vyplývá, že žalobce nemohl být poučen o zásadních důsledcích některých kroků, neboť o nich nevěděla ani dovolatelka. Za této situace je tvrzení dovolatelky, že klient byl řádně a úplně poučen o veškerých možných alternativách právního postupu ve věci, zcela vyvráceno.

21. Konkrétně dle jednotlivých okruhů dovolatelkou formulovaných otázek pak dovolací soud shrnuje, že vázanost advokáta pokynem klienta platí ve smyslu výše citované rozhodovací praxe pouze v případě řádně poučeného klienta, k čemuž v projednávané věci nedošlo. Táže-li se dovolatelka, zda mohla odmítnout pokyn klienta z důvodu možnosti dosáhnout cílů klienta jinou právní službou s nižším rizikem, pak by opět musela klientovi předestřít alternativní možnosti a jiné právní služby, z nichž mohl zvolit a porovnat jejich přínosy a rizika. Tak tomu však v projednávané věci nebylo.

22. Co se týče námitek ohledně zákonnosti vyměřeného soudního poplatku, jsou dovolací námitky zcela účelové. O výši soudního poplatku bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2022, č. j. 2 Cmo 15/2022-89. Návrh na zrušení poplatkové povinnosti podle § 12 zákona o soudních poplatcích byl pravomocně zamítnut usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2025, sp. zn. 2 Cmo 52/2025, a dovolací soud je tímto závěrem vázán ve smyslu § 159a odst. 3 o. s. ř. Tvrdí-li nyní dovolatelka, že žalobce ani žalovaná nebyli povinni upozornit soud na nesprávný výpočet soudního poplatku, implikuje to vědomí dovolatelky o správné výši soudního poplatku v částce 2.200.000 Kč, o čemž tedy měla klienta řádně poučit a zahrnout správnou výši soudního poplatku i možných nákladů řízení do své kalkulace přínosů a rizik zvolené procesní strategie, a upozornit na toto riziko klienta. Tak tomu však v projednávané věci nebylo, když výše soudního poplatku byla překvapivá nejen pro žalobce, ale i pro dovolatelku.

23. Podrobněji k otázce rozlišení osoby žalobce jako správce pozůstalosti a dědice lze odkázat na předposlední odstavec usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 24 Cdo 1991/2023, v němž se již dovolací soud s touto námitkou vypořádal. Pro posouzení odpovědnosti žalované je otázka postavení žalobce jako dědice či správce pozůstalosti irelevantní, neboť se jedná o stejnou fyzickou osobu, a otázka, zda jednal na účet svůj či účet pozůstalosti má význam pro dědické řízení, nikoli pro aktuálně řešený spor. Názor dovolatelky, že žalobce není aktivně věcně legitimován k uplatnění nároku, není blíže vysvětlen a nereaguje na závěry odvolacího soudu. Dovolatelka zastupovala žalobce jako fyzickou osobu na základě plné moci, kterou sama koncipovala a klienta v ní identifikovala. V tomto smyslu jsou rovněž nepřípadné námitky ohledně formulace předmětu právních služeb, ani touto právní otázkou se odvolací soud nezabýval, a tedy nemůže založit přípustnost dovolání.

24. Posledními námitkami dovolatelka zpochybnila proces hodnocení důkazů a závěry z nich vyvozené, a tvrdí vady řízení, které však nepředstavují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), o čemž již byla dovolatelka rovněž poučena v předchozím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 24 Cdo 1991/2023.

25. Přípustnost dovolání proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení je výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

26. Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

27. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání má žalobce vůči žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z nákladů zastoupení advokátem. Výše odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) byla vypočtena podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „advokátní tarif“) a činí 12.300 Kč. K tomu náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a 21% náhrada za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Advokát žalobce učinil ve věci jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání ze dne 15. 8. 2025, za který mu náleží mimosmluvní odměna podle § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení částku 15.428 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., místo plnění podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 1. 7. 2026 JUDr. Robert Waltr předseda senátu