25 Cdo 2741/2005
Sbírka: R 16/2008
V PLATNOSTINejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, který zamítl nárok žalobkyně na náhradu škody ve výši 375.000 Kč. Žalobkyně utrpěla skutečnou škodu, protože musela zaplatit dluh, který měli splatit žalovaní podle smlouvy. Porušením smluvní povinnosti žalovaných vznikla škoda v příčinné souvislosti s jejich jednáním. Soud se opřel o § 534 a § 420 obč. zák. a uznal nárok na náhradu škody.
Právní věta
Jestliže zavázaný z dohody o převzetí plnění podle § 534 obč. zák. nesplnil svůj závazek poskytnout za dlužníka jeho věřiteli plnění, a dlužník proto svému věřiteli plnil sám, snížil se tím v důsledku porušení závazku zavázaného majetkový stav dlužníka a dlužníkovi vůči zavázanému vznikl nárok na náhradu škody podle § 420 obč. zák.
Rubrum
25 Cdo 2741/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobkyně E. H., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) R. B. a 2) H. B., zastoupené advokátem, o 375.000,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 151/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. března 2005, č. j. 44 Co 293/2004-131, takto:
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. března 2005, č. j. 44 Co 293/2004-131, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění
: Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 29. 7. 2002, č. j. 7 C 151/96-95, uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 375.000,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 24. 7. 1996 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela dohodu se svým právním zástupcem o odměně za právní pomoc při vyřizování restituce domu v K., která byla stanovena na 15 % z prodejní ceny tohoto domu. V souvislosti s prodejem této nemovitosti žalobkyně uzavřela dne 14. 7. 1993 se žalovanými jakožto kupujícími dohodu o převzetí závazku, jíž se žalovaní zavázali k úhradě finančního závazku žalobkyně vůči JUDr. M. v případě, že odměna za zastoupení bude vyšší než 10.000,- Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově sp. zn. 8 C 141/94 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 1996, sp. zn. 40 Co 558/95, byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit JUDr. M. odměnu ve výši 375.000,- Kč s úroky z prodlení a náklady řízení. Žalobkyně vyzvala žalované, aby dostáli svému smluvnímu závazku a splnili její dluh vůči JUDr. M., ti však zůstali nečinní. V červnu a červenci 1996 žalobkyně zaplatila JUDr. M. částku 514.140,- Kč (odměna s úroky z prodlení) a 16.045,- Kč (náhrada nákladů řízení) a v tomto řízení se domáhá náhrady škody ve výši 375.000,- Kč s tím, že žalovaní porušili svůj závazek ze smlouvy s ní uzavřené. Soud, vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v usnesení, jímž byl zrušen předchozí rozsudek soudu prvního stupně, že dohoda o převzetí závazku podle § 534 obč. zák. je platná, dospěl k závěru, že žalovaní nesplnili svoji právní povinnost vyplývající z této dohody a tím žalobkyni způsobili škodu ve výši 375.000,- Kč, za niž odpovídají podle § 420 obč. zák. K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 3. 2005, č. j. 44 Co 293/2004-131, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, avšak neztotožnil se s jeho právním posouzením. Dohoda uzavřená mezi účastníky dne 14. 7. 1993 v odstavci I je podle svého obsahu převzetím dluhu ve smyslu § 534 obč. zák., žalovaní sice svůj závazek z této smlouvy porušili, avšak tato dohoda nezměnila obsah původního závazku mezi žalobkyní a JUDr. M. (nedošlo ani k pluralitě či k záměně dlužníků). Zaplacením částky 375.000,- Kč JUDr. M. žalobkyně plnila svůj existující závazek, a proto tato částka nemůže být její škodou ve smyslu § 442 odst. 1 obč. zák. O škodě vzniklé v příčinné souvislosti s porušením smluvního závazku žalovaných by bylo možno uvažovat pouze v situaci, že by žalobkyně musela uhradit více, než činila její závazková povinnost. Povinnost žalovaných k zaplacení žalované částky pak nelze dovodit ani na základě jiných právních důvodů, a to ani z jejich dohody (nezavázali se plnit přímo žalobkyni, nýbrž jejímu věřiteli), ani ze zákona nevyplývá regresní právo žalobkyně proti tomu, kdo přes dohodu o převzetí dluhu podle § 534 obč. zák. dluh nesplnil, a závazek mezi žalobkyní a žalovanými nevznikl ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalobkyně plnila svoji povinnost ze závazkového vztahu. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Poukazuje na to, že JUDr. M. zaplatila na základě rozhodnutí soudu 375.000,- Kč na odměně za právní zastoupení a 139.140,- Kč na úroku z prodlení z této částky. Nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že odvolací soud při hodnocení dohody ze dne 14. 7. 1993 pominul článek II, který je oddělitelný od závazku v článku I dohody a je inominátní smlouvou, jíž se žalovaní zavázali chovat tak, aby žalobkyně neměla s ukončením právního zastoupení vůči JUDr. M. žádné finanční náklady, pokud by odměna přesáhla částku 10.000,- Kč. Žalovaní porušili i tento svůj závazek a tím jí způsobili škodu. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že škoda by žalobkyni vznikla až v případě, že by v důsledku porušení povinností žalovanými byla povinna plnit více, než činila její závazková povinnost, pak přinejmenším v částce 139.140,- Kč, kterou zaplatila JUDr. M. na úrocích z prodlení, měl žalobě z titulu náhrady škody vyhovět. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Druhá žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadený rozsudek má za správný. Dohoda ze dne 14. 7. 1993 uzavřená podle § 534 obč. zák. nijak nezměnila obsah závazku žalobkyně vůči JUDr. M. a podle této dohody má dlužník vůči tomu, kdo jeho dluh převzal, pouze právo na náhradu škody, jež by mu vznikla nesplněním závazku, avšak plní-li dlužník svůj dluh věřiteli, nevzniká mu tím škoda ve smyslu § 442 obč. zák., a to ani tehdy, jestliže uzavřel s třetí osobou dohodou ve smyslu § 534 obč. zák. a tato třetí osoba svůj závazek nesplnila. Druhá žalovaná se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyni škoda nevznikla, a nesouhlasí s názorem žalobkyně, že škodou jsou úroky z prodlení ve výši 139.140,- Kč, které jsou příslušenstvím pohledávky, a žalobkyně je byla povinna zaplatit na základě soudních rozhodnutí. Podle druhé žalované nebyly splněny podmínky pro vznik práva na náhradu škody podle § 420 a násl. obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné. Odvolací soud založil svůj závěr o nedůvodnosti žaloby na závěru, že zaplacením odměny za právní zastoupení žalobkyni žádná škoda nevznikla. S tímto právním posouzením se nelze ztotožnit. Podle § 534 obč. zák. kdo se s dlužníkem dohodne, že splní jeho závazek vůči jeho věřiteli, má vůči dlužníkovi povinnost poskytovat plnění jeho věřiteli. Věřiteli z toho však přímé právo nevznikne. Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, že dohodou o převzetí plnění podle § 534 obč. zák. se nemění nejen obsah, ale ani účastníci (dlužník a věřitel) původního závazkového vztahu. Ten, kdo se dlužníkovi zavázal, že splní jeho dluh vůči jeho věřiteli, je v právním vztahu pouze k dlužníkovi. Tato dohoda zakládá nový závazek, odlišný od původního vztahu dlužníka a jeho věřitele, a jeho obsahem není právo dlužníka, aby zavázaný plnil přímo jemu, a ani dlužníkův věřitel se nemůže domáhat plnění na zavázaném. Z tohoto závazku vzniká zavázanému povinnost poskytnout namísto dlužníka plnění jeho věřiteli a požadovat splnění tohoto závazku může na tom, kdo jej slíbil, pouze dlužník. Bylo tedy třeba odlišit oba právní vztahy, a to vztah mezi žalobkyní a JUDr. M., který byl založen dohodou o zastupování, a z ní plynoucí právo JUDr. M. na zaplacení odměny za zastupování vůči žalobkyni, a druhý vztah mezi žalobkyní a žalovanými založený jejich dohodou podle § 534 obč. zák., na jejímž základě měli žalovaní plnit za žalobkyni její dluh vůči JUDr. M. za zastupování, přesáhne-li výše odměny 10.000,- Kč. S odvolacím soudem lze sice souhlasit, že na základě této dohody nevzniklo žalobkyni právo požadovat, aby žalovaní plnili přímo jí, neboť takový závazek žalovaných z této dohody nevyplýval, avšak za situace, kdy žalobkyně svému věřiteli splnila dluh sama, protože žalovaní svůj závazek z dohody podle § 534 obč. zák. nesplnili, snížil se tímto plněním její majetkový stav a vznikl jí nárok proti žalovaným na náhradu škody, způsobené porušením jejich závazku. Poruší-li totiž zavázaný svou povinnost, chová se protiprávně a porušení smluvní povinnosti je tak jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 obč. zák. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, žalobkyně vyzvala žalované k plnění JUDr. M., žalovaní svému smluvnímu závazku plnit namísto žalobkyně jejímu věřiteli nedostáli a tím porušili svoji právní povinnost, vyplývající ze smluvního vztahu se žalobkyní, a odpovídají tak podle § 420 obč. zák. za škodu, která v důsledku toho žalobkyni vznikla. Škodou v tomto případě je to, co dlužník sám – sice po právu - splnil svému věřiteli, avšak plnit by nemusel, kdyby zavázaný svému závazku dostál. Skutečná škoda ve smyslu § 442 odst. 1 obč. zák. totiž znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí, kterou je v daném případě jednání žalovaných - nesplnění smluvní povinnosti. Povinnost žalobkyně jako dlužníka zaplatit svému věřiteli dluh vznikla z jejího závazku ve smlouvě o odměně za právní zastoupení, a teprve tím, že tato povinnost byla splněna (dluh zaplacen), majetkový stav žalobkyně se o tuto hodnotu snížil. Žalobkyni tak vznikla v její majetkové sféře skutečná škoda jakožto úbytek hodnot, k němuž by nedošlo, kdyby žalovaní svůj závazek z dohody podle § 534 obč. zák. splnili a plnili za ni JUDr. M. Odvolací soud, který nerozlišil oba právní vztahy žalobkyně (s jejím právním zástupcem a se žalovanými), nesprávně vyloučil nárok žalobkyně na náhradu škody proti žalovaným z důvodu, že žalobkyně předmětnou částku zaplatila na plnění svého existujícího závazku, jež měla vůči JUDr. M., a že jí tak škoda nevznikla. Okolnost, že žalobkyně plnila svůj existující závazek vůči JUDr. M., tedy že mezi dlužníkem a jeho věřitelem jde o plnění existujícího dluhu, je předpokladem závazku podle § 534 obč. zák., neboť neexistoval-li by dluh dlužníka, nemohl by ani platně vzniknout závazek třetí osoby vůči němu poskytovat za něj (tj. za dlužníka) plnění jeho věřiteli. V rozsahu, v jakém se žalovaní zavázali za žalobkyni plnit jejímu věřiteli a v jakém žalobkyně svůj dluh věřiteli splnila, jí vznikla skutečná škoda, a to v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaných, neboť nebýt porušení smluvního závazku žalovaných, k této újmě v majetkové sféře žalobkyně by nedošlo. V rámci náhrady škody však zavázaný z dohody podle § 534 obč. zák. neodpovídá za následky prodlení, které nastalo mezi dlužníkem a věřitelem, odpovídá pouze za prodlení, které nastalo v právním vztahu mezi ním (zavázaným) a jeho smluvním partnerem (tj. dlužníkem). Proto nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že škodou žalobkyně je to, co byla nucena uhradit svému věřiteli nad rámec její závazkové povinnosti. Žalovaní totiž ve vztahu vůči JUDr. M. nebyli v postavení dlužníků, z dohody podle § 534 obč. zák. s ním nebyli v právním vztahu, nýbrž byli zavázáni jen vůči žalobkyni. Z tohoto důvodu v rámci odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. žalovaní neodpovídají za prodlení, jež nastalo ve vztahu mezi žalobkyní a JUDr. M., nýbrž mohou odpovídat pouze za následky prodlení, pokud k němu došlo ve vztahu mezi nimi a žalobkyní, jakožto smluvními stranami, a do prodlení by se podle § 563 obč. zák. dostali poté, co je žalobkyně vyzvala, aby jí nahradili to, co sama zaplatila. Jak z výše uvedeného vyplývá, rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a dovolací důvod je naplněn. Protože rozsudek není správný, dovolací soud jej zrušil podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. dubna 2007 JUDr. Marta Škárová, v. r. předsedkyně senátu