25 Cdo 2927/2025-521

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: M. K., zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, 120 00 Praha 2, proti žalovaným:

1. MUDr. Veronika Římsová, IČO 01834975, se sídlem Topolová 1234, 434 01 Most, zastoupená Mgr. Jakubem Uhrem, advokátem se sídlem U hranic 3221/16, 100 00 Praha 10, 2. Krajská zdravotní, a.s., IČO 25488627, se sídlem Sociální péče 3316/12a, 400 11 Ústí nad Labem, zastoupená JUDr. Danielem Volákem, advokátem se sídlem Jiráskova 413, 436 01 Litvínov, za účasti vedlejší účastnice na straně 2. žalované: Generali Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, o 200 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 17 C 308/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 6. 2025, č. j. 12 Co 714/2024-479, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit 2. žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 11 556 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Daniela Voláka.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní, 1. žalovanou a vedlejší účastnicí na straně 2. žalované nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaných, aby jí společně a nerozdílně zaplatily 200 000 Kč na náhradu nemajetkové újmy za bolest, která jí vznikla krvácením do svaloviny levého lýtka i podkolenní jamky a následným chirurgickým zákrokem, s tvrzením, že jí tato újma vznikla v důsledku nesprávně poskytnuté zdravotní péče, neboť žalované nedodržely předepsané dávkování použitých léčivých přípravků, protože je neodvodily od zjištěné hmotnosti žalobkyně.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem v pořadí druhým rozsudkem ze dne 20. 6. 2025, č. j. 12 Co 714/2024-479, (první vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 9. 2022, č. j. 17 C 308/2018-296 byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 9. 2023, č. j. 12 Co 33/2023, 12 Co 119/2023-343) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 23. 10. 2024, č. j. 17 C 308/2018-438, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 200 000 Kč a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastnicemi a vůči státu; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně dne 23. 7. 2018 ve večerních hodinách navštívila pro otoky dolních končetin pohotovost v zařízení 2. žalované v Chomutově. Bylo jí doporučeno snížit množství přijímaných tekutin a kontaktovat svoji praktickou lékařku (1. žalovanou), což také následující den dopoledne žalobkyně učinila s tím, že trpí bolestí a otokem levé dolní končetiny. Po vyšetření odeslala 1. žalovaná žalobkyni na specializované SONO vyšetření do nemocnice v Mostě a na základě jeho výsledků jí předepsala Fraxiparin Forte 1 ml 1 x denně (první dávku 0,8 ml jí aplikovala přímo v ambulanci) a Warfarin 5 mg 1 x denně. Na další kontrolu se měla žalobkyně dostavit dne 2. 8. 2018, avšak dne 25. 7. 2018 byla v nočních hodinách převezena rychlou záchrannou službou do zařízení 2. žalované v Chomutově a ošetřena v ambulanci. Zde byla potvrzena diagnóza 1. žalované o povrchové flebotrombóze žil lýtka žalobkyně s rizikem přestupu do hlubokého systému a za adekvátní byl posouzen dosavadní léčebný postup. Žalobkyni bylo doporučeno chlazení a elevace dolní končetiny, lokální užití Liotonu 100 0000, Nolpazy 40 a malé dávky Ibalginu 200 mg. Přes 2. žalovanou doporučenou kontrolu u praktické lékařky žalobkyně následující den 1. žalovanou nenavštívila a ve večerních hodinách byla opět rychlou záchrannou službou převezena do zařízení 2. žalované v Chomutově a opětovně vyšetřena v ambulanci se stejným závěrem, bez nutnosti hospitalizace. Při ultrazvukovém vyšetření dne 27. 7. 2018 v nemocnici v Kadani byly u žalobkyně zjištěny ve svalovině levého lýtka dva vnitrosvalové hematomy, žalobkyně byla odeslána na chirurgickou ambulanci a poté hospitalizována až do 9. 8. 2018, přičemž dne 2. 8. 2018 jí byl operačně odstraněn subfasciální hematom na levé dolní končetině. Žalobkyně je malého vzrůstu (výška kolem 153 cm), v rozhodné době s váhou kolem 88-90 kg, trpící celou řadou zdravotních problémů (mimo jiné bolestmi zad, omezenou pohyblivostí a v minulosti prodělala operaci páteře). Schválenou rehabilitační léčbu ve specializovaném rehabilitačním zařízení, jež bezprostředně předcházela obtížím žalobkyně, na vlastní žádost předčasně (druhý den po nástupu) ukončila, aniž by k tomu měla vážný důvod. Nerespektovala plně rovněž žalovanými předepsanou léčbu a pokyny lékařů (např užívala při bolesti silnější přípravek Ibalgin 400 mg, který může potencovat negativní ovlivnění krevní srážlivosti). Soud posoudil věc podle § 2910 a § 2913 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“. Odkázal na své předchozí zrušující rozhodnutí, v němž mimo jiné uzavřel, že důkazní břemeno k prokázání pochybení při lékařské péči leží na žalobkyni a k tomu je nezbytné komplexní odborné posouzení všech rozhodujících skutečností (celkového zdravotního stavu žalobkyně, správnost diagnózy, adekvátnost léčivých přípravků a jejich dávkování apod.), což vyžaduje odborné znalecké posouzení. Znalecký posudek, který žalobkyně předložila současně s žalobou, není k takovému posouzení dostatečný, neboť jej zpracoval znalec z odvětví chirurgie a nikoli z odvětví angiologie. V návaznosti na tento závěr soud prvního stupně v dalším řízení usnesením ze dne 28. 6. 2024, č. j. 17 C 308/2018-385, ustanovil znalecký ústav k podání znaleckého posudku ve věci a uložil žalobkyni, aby zaplatila zálohu ve výši 50 000 Kč na náklady provedení důkazu. Žalobkyně požádala o osvobození od povinnosti platit zálohu. Soud prvního stupně posoudil toto podání jako žádost o osvobození od soudních poplatků a usnesením ze dne 5. 8. 2024, č. j. 17 C 308/2018-416, jí osvobození od soudních poplatků nepřiznal; žalobkyně proti tomuto rozhodnutí nepodala odvolání. Znalecký posudek nebyl vyhotoven, neboť žalobkyně nesložila zálohu na jeho provedení. Za této situace odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně ani přes poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neprokázala existenci příčinné souvislosti mezi vzniklou újmou a případným pochybením žalovaných (neunesla důkazní břemeno), neboť bez znaleckého posouzení celého léčebného postupu nelze dospět k závěru o důvodnosti uplatněného nároku. Opodstatněnou neshledal námitku žalobkyně, že podle § 133a písm. a) o. s. ř. mělo být důkazní břemeno přeneseno na žalovanou z důvodu diskriminace žalobkyně. Ta totiž netvrdila ani neprokázala, že s ní nebylo zacházeno obvyklým způsobem jako s jinými pacienty.

3. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadla žalobkyně dovoláním. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci a jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo které se vztahují k ochraně základních práv a svobod a odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Zdůraznila, že 1. žalované vytýkala, že stran dávkování Warfarinu nepostupovala podle souhrnu údajů o přípravku, a kontrolu srážlivosti krve naplánovala až na devátý den; u 2. žalované pak nesprávnost postupu spatřovala v tom, že bez znalosti aktuální hodnoty INR žalobkyně (rozhodující pro dávkování Warfarinu) a její hmotnosti, označila probíhající terapii za adekvátní. S těmito námitkami se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal, a proto je nepřezkoumatelný (odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, 30 Cdo 1792/2009, 30 Cdo 2478/2009, 32 Cdo 2749/2007 a Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 563/03, I. ÚS 643/04, I. ÚS 722/04, I. ÚS 74/06). K tomu obecně formulovala otázky: zda jsou soudy povinny se podle § 132 o. s. ř. vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo, zda nerespektování tohoto postupu je vadou a má za následek zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a protiústavnost rozhodnutí a zda je správným postupem závěr o neunesení důkazního břemene stran prokázání příčinné souvislosti mezi tvrzeným protiprávním jednáním a tvrzeným následkem, aniž by soud nejdříve učinil jednoznačný závěr o existenci protiprávního jednání. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3834/2018 a Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 14/17 namítá, že se odvolací soud nevypořádal s její argumentací, že postup 2. žalované byl motivován etnickým původem dovolatelky, a došlo tak k její diskriminaci. Navíc jí nebylo poskytnuto poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. V této souvislosti pokládá otázky: zda je podle § 133a odst. 1 písm. b) o. s. ř. žalovaný povinen dokázat, že k porušení zásady rovného zacházení nedošlo, nebo je žalobce povinen dokázat, že k diskriminaci došlo a zda musí být o nedostatku tvrzení a důkazů osoba tvrdící diskriminaci poučena podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Dovolatelka rovněž namítá, že je invalidní důchodkyní III. stupně, upoutaná na invalidní vozík, a přesto jí soud uložil zaplatit zálohu na náklady spojené se znaleckým posudkem ve výši 50 000 Kč. Poukazuje na to, že požádala výslovně o osvobození od povinnosti hradit zálohu na znalecký posudek, o čemž však soud nerozhodl a namísto toho ji zbavil osvobození od soudních poplatků, ačkoliv je v tomto řízení od poplatků osvobozena ex lege (odkázala na čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 89/02, IV. ÚS 444/11, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 130/2015 i odvolacího soudu sp. zn. 95 Co 390/2024). Poukázala na to, že věcný přezkum správnosti postupu soudu při stanovení zálohy na náklady důkazu se provádí v mezích opravných prostředků proti rozhodnutí ve věci samé (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 34/2022). K tomu pokládá otázky: zda mají účastníci řízení očekávat od soudů zákonný postup, zda právní řád zakládá povinnost stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech, tedy i na právní institut osvobození od soudního poplatku upravený ve dvou rozdílných právních předpisech (zákoně o soudních poplatcích občanském soudním řádu) a zda je soud povinen, v případě, že účastník řízení požádá o osvobození od povinnosti úhrady zálohy na znalecký posudek, o jeho žádosti rozhodnout. Považuje za nesprávný postup soudu, který k vypracovaní posudku ustanovil rovnou znalecký ústav a nikoli znalce. Dovolatelka dále nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu (vyjádřeným v předcházejícím zrušovacím usnesení), že věc je třeba posoudit podle § 2910 a § 2913 o. z. a namítá, že objektivní odpovědnost za její újmu nese žalovaná podle § 4 a § 5 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech, a v tomto směru předkládá jako neřešené otázky: zda má osoba, která utrpěla újmu, právo na spravedlivou náhradu škody způsobenou zákrokem, za podmínek a postupů stanovených zákrokem, zda § 4 a § 5 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech, zakládá objektivní odpovědnost zdravotnického zařízení za újmu na zdraví v případech, kdy je použit registrovaný léčivý přípravek způsobem, který není v souladu se souhrnem údajů o přípravku, je-li takový způsob dostatečně odůvodněn vědeckými poznatky, anebo v případech, není-li takový způsob vědeckými poznatky ani odůvodněn. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu v navrženém rozsahu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

4. Ve vyjádření k dovolání 2. žalovaná označila rozhodnutí odvolacího soudu za správné a předchozí řízení za zcela vyčerpávající s tím, že se soudy řádně vypořádaly se všemi návrhy i námitkami žalobkyně. Navrhla odmítnutí dovolání.

5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné.

6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Dovolatelka klade řadu obecně formulovaných otázek, avšak z obsahu dovolání lze dovodit, že namítá odklon od ustálené judikatury, který spatřuje v tom, že odvolací soud neučinil jednoznačný závěr ohledně řádnosti postupu žalované při léčebné péči o žalobkyni, přestože žalované při použití léků pochybily, a dospěl k závěru o neunesení důkazního břemene žalobkyní ohledně příčinné souvislosti mezi léčebným postupem žalovaných a újmou na zdraví žalobkyně.

8. Poskytovatelé zdravotních služeb jsou povinni poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni, tj. podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti (§ 4 odst. 5, § 28 odst. 2 a § 45 odst. 1 zákona č. 382/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů), respektive s péčí řádného odborníka a v souladu s pravidly svého oboru (§ 2643 odst. 1 o. z.), případně v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy (čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, č. 96/2001 Sb. m. s.), přičemž takový postup je označován jako „lege artis“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4536/2018, uveřejněný pod číslem 106/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Nedodržení těchto pravidel je protiprávním jednáním. Každá konkrétní situace se přitom posuzuje individuálně, neboť lékařská věda disponuje různými a různě účinnými a bezpečnými postupy k provedení konkrétního léčebného zákroku. Zvažuje se též, zda zdravotnické zařízení (lékař) zvolilo postup adekvátní charakteru nemoci a šetrný k pacientovi a zda způsob provedení byl bez vad. Vše je třeba posuzovat tzv. ex ante, tj. na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době svého rozhodnutí, respektive v době provádění zákroku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012, a ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 25 Cdo 13/2023).

9. Specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče spočívá v tom, že otázku, zda poskytovatel zdravotních služeb postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro právní závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazování. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování (srov. Holčapek, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 96).

10. Závěr, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval lege artis ve smyslu, jak tento pojem užívá odborná literatura a judikatura, tedy v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, přesto přísluší soudu a nikoli znalci. Byl-li léčebný zákrok z pohledu odborného (medicínského) objektivně nesprávný a současně šlo o chybu odvratitelnou, nelze postup lékaře považovat za lege artis. Soud tudíž nemůže mechanicky přebírat závěr znalců, zda určitý postup byl nebo nebyl lege artis (pokud svůj závěr takto formulují), zejména je-li tento závěr ve zjevném rozporu s konkrétními zjištěními o souladu či rozporu postupu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. O postup non lege artis jde i v případě, že sice postup při ošetření byl zvolen správně, ale provedení bylo chybné. Je tedy třeba hodnotit celkový výkon též ve vztahu k následku, o jehož odškodnění se jedná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3386/2018, či ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2793/2017, nebo usnesení ze dne 23. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2163/2020). Současně je třeba upozornit na to, že okolnost nezamýšleného poškození tělesného orgánu při poskytování zdravotnické péče ještě sama o sobě neznamená, že její poskytovatel postupoval non lege artis. Samotný negativní výsledek zdravotnického výkonu nemusí být nutně vyvolán postupem, který není v souladu s dostupnými lékařskými poznatky, neboť při zásazích do lidského organismu působí mnoho faktorů, které v konečném výsledku mohou vést k nedosažení předpokládaného stavu či dokonce k jeho zhoršení, tj. k újmě na zdraví. Právní závěr v tomto směru musí být zpravidla podložen znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví a příslušného odvětví či specializace a právní úvaha soudu o nedodržení současných dostupných poznatků lékařské vědy nemůže být s ním v logicky zjevném rozporu (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3386/2018).

11. V posuzované věci odvolací soud uzavřel, že právní posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy na zdraví se řídí ustanoveními § 2910 o. z., případně § 2913 o. z. a nezbytnou podmínkou úspěchu takové žaloby je prokázání, že žalované nepostupovaly lege artis a že takový postup je v příčinné souvislosti se vzniklou újmou. Jak vyplývá z výše uvedené judikatury, k takovému závěru nelze dospět pouze na základě toho, že lék nebyl případně použit zcela v souladu se souhrnem údajů o přípravku, ale jen na základě zhodnocení celkového postupu poskytovatele zdravotních služeb při léčbě včetně všech okolností. K takovému posouzení byl v daném případě nezbytný znalecký posudek, který však žalobkyně přes poučení nepředložila. Právní závěr soudu, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

12. Námitka dovolatelky, že povinností soudu je zabývat se nejprve porušením povinnosti a teprve potom otázkou příčinné souvislosti, není důvodná. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že předpokladem vzniku povinnosti nahradit újmu podle § 2910 o. z. je protiprávní jednání, jímž dojde k zásahu do absolutního (nebo relativního) práva jiného, vznik újmy, příčinná souvislost mezi nimi a zavinění, jež se ve formě nedbalosti presumuje (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, publikovaný pod č. 27/2022 Sb. rozh. obč.). Tyto předpoklady musí být splněny kumulativně; není-li splněn jeden z nich, nemusí se soud zabývat otázkou splnění předpokladů ostatních (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4385/2010, ze 28. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2116/2015, nebo usnesení ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004, či ze dne 14. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1331/2018). Z této judikatury vyplývá, že není stanoveno žádné pořadí, v jakém se mají jednotlivé předpoklady odpovědnosti za újmu zkoumat. Závěr soudů nižších stupňů o neunesení důkazního břemene k prokázání existence příčinné souvislosti vyplývá z toho, že nebylo-li prokázáno porušení povinnosti žalovanými, nemůže být dána příčinná souvislost se vznikem újmy žalobkyni. Jinak řečeno, jestliže žalobkyně neprokázala, že žalovaná postupovala non lege artis, neprokázala ani existenci příčinné souvislosti. Nejsou tak splněny hned dva předpoklady pro závěr o odpovědnosti žalované za vzniklou újmu ve smyslu § 2910 o. z. ani § 2913 o. z., a není proto podstatné, že soud učinil závěr o neunesení důkazního břemene jen u jednoho z nich. Odvolací soud se tedy od ustálené judikatorní praxe neodchýlil.

13. K námitkám týkajícím se žalobkyní tvrzené diskriminace z rasových důvodů lze odkázat na judikaturu, podle níž pro prokázání diskriminace a přesunutí důkazního břemene je nezbytné nejprve přednést skutečnosti, ze kterých lze dovodit diskriminaci důkazem prima facie. Až v případě, že je skutečně důkaz prima facie dovozen, se přesune automaticky důkazní břemeno na žalovaného, který tak bude muset dokázat, že žalobce nebyl diskriminován (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04, nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. III. ÚS 1213/13, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4277/2010). V daném případě to znamená, že žalobkyně má povinnost tvrzení a důkazní o tom, že byla jednáním žalovaných při léčení znevýhodněna ve srovnání s jinými jejich pacienty, tedy aby skutkově popsala, v jakém jednání žalovaných takový postup spočíval, což předpokládá i tvrzení o tom, že s jinými osobami bylo v konkrétní situaci zacházeno jinak (výhodněji). Tvrzení, že odlišné zacházení bylo motivováno diskriminačními důvody, není třeba dokazovat. Žalobkyně však ani netvrdila, v jakém jednání spočívala odlišnost při léčení žalobkyně a jiných pacientů. Její tvrzení se vztahovala k postupu žalovaných při jejím léčení a nikoli k tomu, že by její léčení bylo odlišné (znevýhodňující) ve srovnání s postupem žalovaných při léčení pacientů jiného etnického původu. Pokud žalobkyně tvrdí, že péče nebyla řádná (postup žalovaných byl non lege artis), pak v samotné této okolnosti její diskriminace nespočívá. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně ani řádně netvrdila skutečnosti rozhodné pro posouzení její diskriminace při léčení, a proto nebylo třeba se touto otázkou zabývat ani postupovat podle § 133a o. s. ř., se neodchyluje od ustálené judikatury. Navíc přenos důkazního břemene podle § 133a o. s. ř. se týká dokazování k otázce porušení zásady rovného zacházení a nikoli dokazování ohledně skutečnosti, zda bylo postupováno při její léčbě lege artis.

14. Žalobkyně dále namítá nesprávný postup soudů spočívající v rozhodnutí nechat vypracovat ústavní znalecký posudek a při rozhodování o povinnosti složit zálohu na náklady důkazu. Namítá tím vady řízení, k nimž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.

15. Pro úplnost (a s ohledem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 29 ICdo 34/2022) lze doplnit, že důkaz ústavním znaleckým posudkem byl nařízen v zájmu žalobkyně, neboť posudek MUDr. Jiřího Svobody [znalce (pouze) z odvětví chirurgie] předložený žalobkyní, nepovažoval za dostatečný k prokázání řádného postupu žalovaných, když léčbu nehodnotil (vzhledem ke své specializaci nebyl oprávněn hodnotit) z hlediska více odborností (zejména angiologie). V souladu s § 141 o. s. ř. pak soud uložil žalobkyni povinnost složit zálohu na náklady důkazu, jejichž odhadovanou výši vzhledem k tomu, že jde o ústavní znalecký posudek, nelze považovat za nepřiměřenou. Proti usnesení soudu o povinnosti složit zálohu na náklady důkazu není odvolání přípustné [§ 202 odst. písm. k) o. s. ř.]. Účastník řízení, kterému byla povinnost složit zálohu na náklady důkazu uložena, může však požádat soud o osvobození od soudních poplatků podle § 138 o. s. ř. Proto soud žádost žalobkyně o osvobození od povinnosti platit zálohu na náklady důkazu podle obsahu posoudil jako žádost o osvobození od soudních poplatků. K námitce dovolatelky ohledně jejího osvobození od soudních poplatků ze zákona dovolací soud zdůrazňuje, že povinnost složit zálohu na provedení důkazu podle § 141 o. s. ř. nelze účastníku uložit tehdy, byl-li osvobozen od soudních poplatků ve smyslu § 138 o. s. ř.; tak zvané osobní osvobození od soudního poplatku účastníka uplatňujícího nárok na náhradu újmy na zdraví [§ 11 odst. 2 písmeno d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích], je odlišným procesním institutem, který se do aplikace § 141 o. s. ř. nepromítá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1873/2024). K nepřiznání osvobození od soudních poplatků žalobkyni soudem prvního stupně se pak sluší připomenout, že byť odkazovala na svá zdravotní omezení, soud její žádosti nevyhověl zejména proto, že své majetkové poměry řádně neuvedla (zatajila značnou část svých příjmů), a dále i proto, že její skutečné příjmy jí zaplacení stanovené zálohy umožňovaly s ohledem na dobu (téměř rok) kdy bylo zřejmé, že náklady důkazu bude nutno zaplatit. Procesnímu postupu soudů tak nelze ničeho vytknout.

16. Dovolatelka rovněž vytýká odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost rozsudku, v němž se nevypořádal se všemi námitkami a absenci poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. I tyto námitky se týkají vad řízení, k nimž nelze přihlédnout, není-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Avšak vzhledem k ústavněprávně relevantní argumentaci v dovolání, kde žalobkyně tvrdila zásah do svého základního práva a vymezila i judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud měl odchýlit, uvádí dovolací soud následující argumentaci: Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně (odvolacího soudu) je či není přezkoumatelné, nejsou jen požadavky na náležitosti odůvodnění rozhodnutí, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v opravných prostředcích proti tomuto rozhodnutí odvolací (dovolací) důvody. I když rozhodnutí nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly (podle obsahu odvolání – dovolání) na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). V posuzované věci není odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zjevně nepřezkoumatelné, jak namítá dovolatelka, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které žalobě nebylo vyhověno. K tomu lze dodat, že z § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek soudu prvního stupně těmto požadavkům vyhovuje, proto odvolací soud nepochybil, pokud jej považoval za přezkoumatelný. Ze stejných důvodů nelze považovat za nepřezkoumatelný ani rozsudek odvolacího soudu.

17. Dalšími obecně formulovanými hypotetickými otázkami, které nemají podstatný význam pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí, se dovolací soud nezabýval. Pro posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je totiž klíčové, zda je dovolatelem vymezená právní otázka (tímto vymezením je dovolací soud vázán v rámci tzv. kvalitativního rozsahu dovolacího přezkumu podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) pro napadené rozhodnutí určující, či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Jestliže se na dovolatelkou obecně kladených otázkách napadené rozhodnutí nezakládá, nemohou přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit.

18. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

19. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení