25 Cdo 3028/2023-671

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: I. F., zastoupená JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem Těšnov 1059/1, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: M. N., zastoupený Mgr. Jarmilou Túryovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 68/105, 186 00 Praha 8, o náhradu majetkové a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 17 C 45/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2023, č. j. 25 Co 192/2022-606, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 11 713 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Jana Nemanského.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala náhrady újmy na zdraví v celkové výši 1 709 252,25 Kč s příslušenstvím, kterou jí žalovaný způsobil tím, že ji srazil při jízdě na snowboardu na sjezdovce.

2. Ve věci bylo pravomocně rozhodnuto mezitímním rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 1. 2021, č. j. 17 C 45/2019-388, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2021, č. j. 25 Co 141/2021-462, tak, že žalobkyní uplatněné nároky jsou co do právního základu zcela opodstatněny.

3. O výši újmy rozhodl následně Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 9. 6. 2022, č. j. 17 C 45/2019-545, ve spojení s usnesením ze dne 29. 8. 2022, č. j. 17 C 45/2019-568, tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 1 359 189,45 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částky 350 062,80 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným (výrok III) i mezi žalovaným a státem (výrok IV) a uložil žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek (výrok V).

4. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 2. 2023, č. j. 25 Co 192/2022-606, změnil pouze pariční lhůtu ve výroku I, výši náhrady nákladů řízení a pariční lhůtu ve výroku III; ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

5. Soudy vyšly ze zjištění, že dne 12. 3. 2016 v rakouském lyžařském středisku XY na sjezdovce „černé“ obtížnosti značené jako XY žalovaný jedoucí na snowboardu srazil žalobkyni, která se na lyžích rozjížděla ze zastávky na hraně sjezdovky v blízkosti tabule označující bod k zastavení. Ke kolizi došlo několik desítek metrů pod hranou sjezdovky, kde žalovaný do žalobkyně, provádějící levotočivý oblouk, narazil zleva zezadu, poté co se v důsledku přejetí hrany sjezdovky ocitl ve vzduchu, aniž by blížící se hraně sjezdovky jakkoli přizpůsobil svou rychlost či styl jízdy. Žalobkyně v důsledku srážky se žalovaným utrpěla poranění život ohrožující povahy, která zahrnovala mimo jiné natržení sleziny a mnohočetné zlomeniny žeber. Žalobkyni byla odstraněna natržená slezina a současně došlo k fixaci zlomených žeber. Dne 30. 3. 2016 byla v Praze provedena reoperace zlomených žeber, při které byly žalobkyni voperovány kovové destičky, když již předtím dne 17. 3. 2016 byla žalobkyni, s ohledem na snížení imunitní funkce organismu způsobené ztrátou sleziny, aplikována vakcína „Hyberix“ a doporučena aplikace dalších tří vakcín. Hospitalizace žalobkyně trvala od 12. 3. 2016 do 18. 4. 2016, avšak i po jejím ukončení brala žalobkyně léky na tlumení bolesti a byly jí aplikovány injekce s léky na ředění krve. Žalobkyní udávané bolesti levého ramenního kloubu a bolesti v levé části žeber dávali ošetřující lékaři do souvislosti s algickým syndromem, když navzdory opakovaným vyšetřením nebyly na levém ramenním kloubu žalobkyně pozorovány stopy po čerstvějších zraněních. Žalobkyně již v době hospitalizace začala rehabilitovat a na doporučení fyzioterapeutky se od 30. 5. 2016 pravidelně zúčastňovala golfových turnajů. V pracovní neschopnosti byla do 26. 3. 2017. Rozvinula se u ní posttraumatická stresová porucha mírné až střední závažnosti, jejíž projevy se však postupně dařilo eliminovat. Následky prodělaného úrazu žalobkyně těžce nesla, nemohla se věnovat cestování a ani sportovním aktivitám, v nichž byla před úrazem mimořádně aktivní, začala být podrážděná a nervózní, což vedlo k rodinným konfliktům a na více než rok vypadla ze své role matky a manželky. Na léky a cesty k lékaři žalobkyně vynaložila 19 634,88 Kč, nevyužila poslední noc zaplaceného ubytování ani skipas a nemohla využít již dříve zakoupenou letenku do Říma. Znalec prof. MUDr. Robert Gürlich, CSc., znaleckým posudkem stanovil bolestné ve výši 267 350,82 Kč a náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 930 549 Kč. Při právním posouzení výše náhrady škody vyšly soudy z mezitímního rozsudku, kde soud uzavřel, že žalovaný za vzniklou újmu odpovídá podle § 2910 o. z. a neshledaly žádnou spoluúčast žalobkyně na vzniklé újmě ve smyslu § 2918 o. z. Bolestné ve výši 267 350,82 Kč a náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 930 549 Kč přiznal soud podle § 2958 o. z. na základě znaleckého posudku znalce Gürlicha, o jehož správnosti soudy neměly pochybnosti. Soudy dále uzavřely, že škoda vznikla žalobkyni též vynaložením nákladů spojených s léčením (léky, cesty k lékaři) v celkové částce 19 634,88 Kč, na jejíž náhradu má podle § 2960 o. z. rovněž právo (pokud na tomto nároku požadovala dalších 62,80 Kč, žalobu jako nedůvodnou zamítly). Nevyužitím poslední noci ubytování, posledního dne skipasu a tím, že nemohla využít zakoupenou letenku do Říma, vznikla žalobkyni škoda ve výši 7 795,10 Kč a na nákladech na překlady listin, znalecký posudek a poštovné pak 24 914,15 Kč. Nárok má podle § 2962 o. z. rovněž na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, ve které byla žalobkyně od 12. 3. 2016 do 26. 3. 2017, jež činí 58 945,50 Kč [12,5 měsíce x 7 547 Kč (průměrná měsíční mzda žalobkyně) – 30 080 Kč vyplacené nemocenské dávky]. Na kratší dobu trvání pracovní neschopnosti nelze soudit z toho, že žalobkyně hrála golf, neboť hrát golf jí doporučila její fyzioterapeutka a navíc tato aktivita prospívala jejímu psychickému stavu. Soudy dále žalobkyni přiznaly 50 000 Kč jako náhradu tzv. další nemajetkové újmy, neboť ke kolizi došlo v zahraničí, mezi žalobkyní a nemocničním personálem byla jazyková bariéra, žalobkyně nebyla plně srozuměna se svým zdravotním stavem a nemohli ji navštěvovat její rodinní příslušníci (požadovala-li žalobkyně na tomto nároku dalších 350 000 Kč, neshledaly soudy žalobu v tomto rozsahu důvodnou).

6. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s výjimkou těch částí výroků, jimiž byla prodloužena pariční lhůta, napadl žalovaný dovoláním. Nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem spatřuje v tom, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při posouzení otázky spoluúčasti poškozené na vzniklé újmě (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, 25 Cdo 3289/2019). Jako neřešenou označuje otázku, zda mezitímní rozsudek musí obsahovat jednak výrok o tom, zda je opodstatněn základ nároku, a dále i výrok o tom, jakým konkrétním způsobem byla posouzena spoluúčast poškozeného na vzniku újmy. S odkazem na § 135 o. s. ř. rovněž namítá, že když jeho zavinění nebylo prokázáno v trestním řízení, kde se taktéž jednalo o zavinění nedbalostní, nikoli úmyslné, není možné, aby bylo takové zavinění dovozeno v civilním řízení. Odvolací soud se pak dle dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, i pokud nevyužil svého moderačního práva ve smyslu § 2953 o. z., ani nezkoumal jeho předpoklady, přestože podmínky pro jeho využití byly splněny (Rc 34/69, Rc 22/79). Dovolatel vytýká soudu i extrémní nesoulad jeho právních závěrů se skutkovými zjištěními a nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Poukazuje na to, že v závěrech znaleckých posudků jsou značné rozpory, což soudu zabránilo učinit správný závěr o příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem újmy. Žádný ze znalců navíc neprovedl místní šetření a poukazuje na dle něj nesprávná skutková zjištění týkající se vlastností sjezdovky. Nesprávnost spatřuje i v tom, že soudy nekriticky převzaly závěry znaleckého posudku prof. Gürlicha, o jehož správnosti byly oprávněné pochybnosti. Soud proto pochybil, pokud nepostupoval v souladu s § 127 o. s. ř. (rozhodnutí Nejvyššího soudu 22 Cdo 4445/2018) a ohledně výše náhrady neprovedl všechny dovolatelem navržené důkazy a v důsledku toho stanovil výši škody nesprávně. Nedůvodné je podle dovolatele rovněž přiznání náhrady za další nemajetkovou újmu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu postrádá přesvědčivé odůvodnění. Nesprávně pak soudy rovněž posoudily délku pracovní neschopnosti žalobkyně, neboť se přes námitky žalovaného a jeho důkazní návrhy nezabývaly tím, zda po celou dobu pracovní neschopnosti nemohla vykonávat výdělečnou činnost a zda celá pracovní neschopnost byla v příčinné souvislosti s úrazem; nesprávně tak aplikovaly § 2962 o. z. Dovolatel zpochybňuje účelnost některých nákladů vynaložených na rekonvalescenci žalobkyně (nutnost pořídit přistýlku Dormeo, zaplatit si členství v basic clubu, zakoupit kosmetiku, Panthenol nebo Imodium) s tím, že nepostačuje doložení účtenek, musí se prokázat i účelnost vynaložených nákladů. U nákladů na nerealizovaný let do Říma není zřejmé, zda žalobkyně nebyla pro tento případ pojištěna. Náhrada dioptrických skel nesouvisela se škodní událostí. U nákladů na fyzioterapeuta se nezkoumalo, proč nebyl využit fyzioterapeut hrazený z veřejného pojištění. V případě nákladů na hotel, kde byl pronajat dvoulůžkový pokoj, dovolatel předpokládá, že druhé lůžko využila dcera žalobkyně, tedy mimo souvislost se škodní událostí. Dovozuje nesprávnost výkladu § 2960 o. z. odvolacím soudem. Namítá i nesprávnost výše náhrady nákladů řízení. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhl odklad vykonatelnosti rozsudku.

7. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaný v dovolání nepřípustně brojí především proti domnělým skutkovým nedostatkům, napadený rozsudek se neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a podrobně se vyjádřila k jednotlivým námitkám dovolatele. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.

8. Návrh žalobce na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl usnesením ze dne 7. 12. 2023, č. j. 25 Cdo 3028/2023-658.

9. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalovaného není přípustné.

10. Předmětem řízení je v posuzované věci částka skládající se z několika samostatných nároků, majících rozdílnou povahu a odvíjejících se od odlišného skutkového základu, byť v jejich počátku stojí tatáž škodní událost, přičemž mezitímním rozsudkem byly právní otázky všem těmto nárokům společné vyřešeny. Vzhledem k tomu, že po vydání mezitímního rozsudku v dané věci byla předmětem řízení již jen výše jednotlivých nároků na náhradu újmy, u nichž je skutkový základ odlišný, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku, takže přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, zejména body 61 a 63). Nároky na zaplacení další nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč, na náhradu nákladů léčení v celkové částce 15 523,29 Kč (poplatek za využívání televize 405,53 Kč, rehabilitační polštář 399 Kč, přistýlku Dormeo 3 936 Kč, náklady fyzioterapie 5 980 Kč, dioptrická skla 581 Kč, léky v hodnotě 4 221,76 Kč), na náhradu za nevyužitou letenku do Říma (4 948 Kč) a náhradu za hotel (1 466,50 Kč) nedosahují tzv. bagatelního limitu, jímž je částka 50 000 Kč a nejedná se o vztahy ze spotřebitelských smluv, pracovněprávní vztahy ani situaci, kdy by se dovolání týkalo řešení otázek, které by byly všem nárokům společné. Zkoumání výše další nemajetkové újmy ve smyslu § 2958 o. z. se odvíjí od zcela odlišných skutkových okolností než zkoumání výše a účelnosti nákladů spojených s léčením a stejně je tomu i u škody vzniklé náklady za hotel (dovolatel požaduje, aby soud zkoumal, zda škoda v celém rozsahu vznikla na straně žalobkyně) i v případě letenky (kde podle názoru dovolatele mělo být zjištěno, zda žalobkyně nebyla proti propadnutí pojištěna). Proto je dovolání proti rozhodnutí o těchto nárocích podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustné. Dovolací soud se dále zabýval pouze zbývajícími nároky (bolestné, náhrada za ztížení společenského uplatnění, náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti).

11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

13. Judikatura je ustálena v závěru, že mezitímním rozsudkem ve smyslu § 152 odst. 2 o. s. ř. se rozhoduje o základu uplatněného nároku, tedy o všech otázkách potřebných k rozhodnutí o věci, s výjimkou výše plnění. Rozhodnutí o základu věci v řízení o nároku na náhradu škody zahrnuje posouzení všech podmínek odpovědnosti. Jestliže nárok uplatněný žalobou sestává z několika nároků či dílčích položek, jež jsou skutkově samostatnými nároky, je předpokladem vydání mezitímního rozsudku splnění všech podmínek odpovědnosti, a to ve vztahu ke každému jednotlivému nároku. Mezitímním rozsudkem je závazně rozhodnuto o základu sporu, tedy musí v něm být vyřešeny všechny sporné otázky týkající se nejen existence a rozsahu nároku, ale i otázky tzv. spoluzavinění, solidární povahy plnění při pluralitě účastníků či případné prekluze, promlčení apod., tedy všechny otázky kromě výše plnění, a to ohledně všech nároků, o nichž soud rozhoduje. Po právní moci mezitímního rozsudku nelze totiž žalobu ohledně některého z uplatněných nároků zamítnout z důvodu chybějící některé podmínky odpovědnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3829/2007, uveřejněný pod č. 93/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1442/2018, či ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019, publikovaný pod č. 24/2021 Sb. rozh. obč.).

14. Dovolatel v dovolání namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při posouzení otázky spoluúčasti poškozené na vzniklé újmě, za nesprávný považuje rovněž závěr, že když jeho zavinění nebylo prokázáno v trestním řízení, kde se taktéž jednalo o zavinění nedbalostní, nikoli úmyslné, není možné, aby bylo takové zavinění dovozeno v civilním řízení a za nesprávný považuje rovněž závěr o příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem újmy z důvodu extrémního nesouladu těchto právních závěrů se skutkovými zjištěními, která byla podložena rozpornými závěry znaleckých posudků znalců Lukáše a Jelena, navíc znalci neprovedli místní šetření a poukazoval rovněž na nesprávná skutková zjištění (vlastnosti sjezdovky, přesné umístění terénního zlomu na sjezdovce, místo střetu žalobkyně a žalovaného, obsah batohu žalobkyně), neprovedení navržených důkazů týkajících se posouzení základu jednotlivých nároků a konečně jako neřešenou předkládá otázku, zda musí být pracovní neschopnost v příčinné souvislosti s úrazem, pro jehož utrpění se poškozený domáhá náhrady podle § 2962 o. z. Všechny tyto námitky se týkají základu nároku, o kterém již bylo rozhodnuto shora citovaným mezitímním rozsudkem tak, že je opodstatněný a že za vzniklou újmu je výlučně odpovědný žalovaný. Z citované judikatury je pak zcela zřejmé, že námitky žalovaného týkající se základu jednotlivých nároků po vydání mezitímního rozsudku již nemohou vést ke změně jeho závěrů. Proto uvedené námitky přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají – přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení totiž může založit jen taková otázka, na níž byl výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013).

15. Jako dosud neřešenou otázku vymezuje dovolatel otázku, zda musí mezitímní rozsudek obsahovat i samostatný výrok o tom, jakým konkrétním způsobem byla posouzena spoluúčast poškozeného na vzniku újmy. Tato otázka však rovněž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016), neboť na ní napadené rozhodnutí nezávisí, protože předmětem dovolacího přezkumu není mezitímní rozsudek.

16. K námitce dovolatele, že se soudy vůbec nezabývaly splněním předpokladů pro moderaci výše škody dovolací soud poznamenává, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, uveřejněný pod č. 83/2020 Sb. rozh. obč.) patří § 2953 o. z. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, lze-li je podřadit pod pojem „důvodů zvláštního zřetele hodných“. V občanském zákoníku ani v jiných občanskoprávních předpisech není tento pojem definován a pro posouzení, zda jsou v konkrétním případě takové důvody dány, zákon přináší pouze příkladmá hlediska, soud proto může v odůvodněných případech použít moderační právo i na základě jiných okolností. Zákon tedy nestanoví všechna kritéria, jimiž je naplněn pojem „důvody zvláštního zřetele hodné“ a jimiž je třeba poměřovat přiměřenost snížení náhrady, ani nevyžaduje, aby všechna demonstrativně vyjmenovaná hlediska byla naplněna (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 691/2006, publikovaný pod C 5797 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“).

17. Dovolateli lze přisvědčit, že soudy mají k moderaci přistoupit i bez návrhu, avšak tato povinnost jim vzniká pouze tehdy, jsou-li pro snížení náhrady splněny podmínky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, publikované pod č. 39/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11). Avšak v daném případě tomu tak nebylo. Námitku, že by nahrazení škody mělo mít pro dovolatele likvidační charakter, žalovaný uplatnil poprvé až v dovolacím řízení. Nic takového v řízení nevyšlo najevo, ani se nepodává z obsahu spisu, přičemž lze poukázat i na to, že žalovaný důvěryhodně neosvědčil své majetkové poměry ani když žádal o osvobození od placení soudního poplatku pro dovolací řízení (srov. usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 2. 8. 2023, č. j. 17 C 45/2019-634). Důvody pro postup podle § 2953 o. z. nelze spatřovat ani v jednání žalovaného po škodní události, kdy zavolání záchranné služby, označení místa nehody a informování ostatních lyžařů i obsluhy sjezdovky je zcela běžným postupem – nejedná se o žádné mimořádné jednání, které by mělo být zohledněno, naopak jiný postup by znamenal zanedbání zákonných povinností škůdce. Považuje-li dovolatel za důvod k moderaci jím tvrzenou spoluúčast poškozené, je tato námitka lichá nejen proto, že spoluúčast poškozené byla již závazně vyřešena mezitímním rozsudkem, ale i proto, že spoluúčast poškozeného (§ 2918 o. z.) a moderace (§ 2953 o. z.) jsou samostatné, na sobě nezávislé instituty, pro jejichž uplatnění musí být splněny v tom kterém zákonném ustanovení uvedené předpoklady. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že byť není vyloučena moderace ani v případě nemajetkové újmy (která tvoří naprostou většinu přiznané částky), bude takový postup naprosto výjimečný, a to s ohledem na hodnotově vyšší zájem na ochraně zdraví poškozeného oproti finančním poměrům škůdce, protože zásah do zdraví poškozeného je nesouměřitelně závažnější než zásah do majetku škůdce (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 190/2017), což je i tento případ (srov. rovněž výše citované rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2216/2019). Žalovaný v řízení moderaci nenavrhl, ani během řízení nevyplynuly okolnosti svědčící o splnění předpokladů pro postup podle § 2953 o. z., soudy proto nepochybily, pokud se touto otázkou výslovně nezabývaly.

18. Zpochybňuje-li dovolatel zjištěný skutkový stav či hodnocení důkazů ve vztahu ke zjištění výše bolestného, náhrady za ztížení společenského uplatnění a náhrady za ztrátu na výdělku (délku pracovní neschopnosti žalobkyně, hodnocení znaleckého posudku prof. Gürlicha) , neuplatňuje jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., a proto jeho námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá. Námitka, že se soudy odchýlily od ustálené judikatury, neboť nekriticky převzaly závěry znaleckého posudku prof. Gürlicha, není důvodná. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, Soubor C 7776). Z těchto hledisek odvolací soud znalecký posudek prof. Gürlicha hodnotil a dospěl k závěru, že posudek má veškeré zákonné náležitosti, je opatřen doložkou podle § 127a o. s. ř., jeho závěry jsou logické a úplné (včetně dovolatelem zpochybňovaného závěru ohledně intenzity kontuze a jejího bodového ohodnocení), nejsou v rozporu s dalšími důkazy v řízení provedenými a znalec v posudku nečinil závěry právní povahy. Nejedná se tedy o případ, kdy by soud mechanicky převzal závěr znalce, který nemá skutkovou, nýbrž právní povahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, Soubor C 15605). Znalec byl v řízení vyslechnut, přičemž žalovaný využil svého oprávnění klást znalci dotazy. Není zřejmé, jakou roli by mělo hrát, zda bylo zranění způsobeno srážkou nebo pádem žalobkyně, neboť tento pád vyvolal žalovaný právě tím, že do žalobkyně narazil. Přezkoumání závěrů znaleckého posudku dalším posudkem jiného znalce, vědeckého ústavu nebo jiné instituce (tzv. revizní znalecké zkoumání) je namístě tehdy, jestliže znaleckým dokazováním nebyly objasněny všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí ve věci, k nimž je třeba odborných znalostí, popř. jestliže soud má k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce a pro tyto rozpory, které se nepodařilo v řízení odstranit, nemohou být tyto znalecké posudky podkladem pro rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001). Jestliže v posuzované věci byly znaleckým dokazováním objasněny odborné otázky a nevznikly žádné pochybnosti, nebyl důvod ke zpracování revizního znaleckého posudku. Postup soudu byl tak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu včetně dovolatelem odkazovaného rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4445/2018.

19. Ve vztahu ke stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku neshledal dovolací soud důvodnou námitku týkající se účasti žalobkyně na golfových turnajích, neboť odvolací soud se jí zabýval se závěrem, že se jednalo o aktivitu doporučenou fyzioterapeutkou. Závěru odvolacího soudu, že odborníkem doporučená činnost, jež měla pozitivní vliv na fyzický i psychický stav žalobkyně, neznamená, že žalobkyně byla práce schopná, nelze ničeho vytknout. Rozporuje-li pak dovolatel délku doby, po kterou byla žalobkyně uznána práce neschopnou, jde o otázku skutkovou a nikoli nesprávné právní posouzení věci podle § 241a o. s. ř., a proto přípustnost dovolání nezakládá. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že žalobkyně v řízení prokázala trvání své pracovní neschopnosti (do 26. 3. 2017), přičemž žalovanému se tento skutkový závěr nepodařilo zpochybnit. Námitky dovolatele týkající se dodržování nebo nedodržování délky vycházek při pracovní neschopnosti žalobkyní jsou zcela irelevantní a bez vlivu na skutečnost, zda byla nebo nebyla práce neschopná.

20. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek není objektivně přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř.].

21. Námitky týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a neprovedení navržených důkazů představují námitky vad řízení, k nimž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ.

22. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

23. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).