25 Cdo 3042/2024

Rubrum

25 Cdo 3042/2024-292 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: A. P., zastoupený JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1041/12, 110 00 Praha 1, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo zdravotnictví, IČO 00024341, se sídlem Palackého nám. 375/4, 128 01 Praha 2, o 700 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 233/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2024, č. j. 21 Co 117/2024-199, takto:

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2024, č. j. 21 Co 117/2024-199, se v části výroku I, jíž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby na zaplacení 250 000 Kč, a ve výroku II, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 1. 2024, č. j. 47 C 233/2023-92, v části, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 250 000 Kč, a ve výroku II zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

Odůvodnění

1. Žalobce se jakožto syn O. P., narozeného XY a zemřelého dne 12. 11. 2021, domáhal (po upřesnění) po žalované náhrady za duševní útrapy spojené s úmrtím svého otce ve výši 250 000 Kč (1. nárok), náhrady za závažné ublížení na zdraví a vytrpění bolesti za zemřelého ve výši 250 000 Kč (2. nárok) a náhrady za způsobenou újmu zemřelému (jež byla míněna jako náhrada újmy otce za vadu výrobku a absenci informovaného souhlasu) ve výši 200 000 Kč (3. nárok), to vše v souvislosti s úmrtím otce žalobce v důsledku očkování vakcínou proti onemocnění covid-19.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16. 1. 2024, č. j. 47 C 233/2023-92, zamítl žalobu na zaplacení 700 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že otec žalobce se nechal dne 9. 11. 2022 očkovat proti onemocnění covid-19 vakcínou Comirnaty, Snomed CZ 1119349007, BionTech; jednalo se o třetí očkování. Následně se u něj projevily zdravotní obtíže a dne 12. 11. 2022 zemřel. Ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem MUDr. Vladimírem Čížkem soud zjistil, že bezprostřední příčinou smrti byla akutní cor pulmonale (selhání srdce v důsledku onemocnění plic), jejíž nejčastější příčinou je plicní embolie. Příčinná souvislost mezi podáním očkovací látky a vznikem plicní embolie u zemřelého je vysoce pravděpodobná (tromboembolická nemoc je vzácnou, ale existující komplikací očkování proti covid-19). Pro vznik plicní embolie zde však byly i další významné rizikové faktory, zejména vyšší věk zemřelého – 77 let. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 2 zákona č. 116/2020 Sb., o náhradě újmy způsobené povinným očkováním, (dále jen „zákon č. 116/2020 Sb.“), § 2 zákona č. 569/2020 Sb., o distribuci léčivých přípravků obsahujících očkovací látku pro očkování proti onemocnění covid-19, o náhradě újmy způsobené očkovaným osobám těmito léčivými přípravky a o změně zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 569/2020 Sb.“) a § 2958 a § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že v rozhodné době nebylo očkování proti onemocnění covid-19 povinné, nelze postupovat podle zákona č. 116/2020 Sb., ale podle speciální úpravy – § 2 zákona č. 569/2020 Sb., podle něhož lze újmu na zdraví způsobenou v souvislosti s podáním očkovací látky nahradit pouze osobě, která se nechala očkovat přípravkem obsahujícím očkovací látku proti onemocnění covid-19, nikoli osobě blízké. Již z tohoto důvodu soud žalobu zamítl pro nedostatek aktivní legitimace žalobce. Svůj závěr soud podpořil i odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2479/2020 a dovodil, že odpovědnost není dána ani podle občanského zákoníku.

3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 5. 2024, č. j. 21 Co 117/2024-199, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Ohledně nároku uplatněného žalobcem jako osobou blízkou se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zákon č. 569/2020 Sb. osobám blízkým žádný nárok nezakládá. Osoby blízké nezmiňuje ani důvodová zpráva k tomuto zákonu. Očkování proti onemocnění covid-19 bylo v době podání očkovací látky zemřelému dobrovolné, takže nelze postupovat podle zákona č. 116/2020 Sb., a proto nemůže žalobce odškodnění požadovat ani jako osoba blízká podle tohoto zákona. Očkování pak bylo podle § 8 vyhlášky č. 466/2021 Sb. (správně č. 537/2006 Sb.) povinné pouze od 8. 12. 2021 do 27. 1. 2022. Její retroaktivní aplikaci odvolací soud neshledal přípustnou a rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2479/2020 nepovažoval za přiléhavé. Právní úprava podmínek pro odškodnění osob, které se nechaly očkovat proti onemocnění covid-19, totiž existovala, avšak mezi oprávněné osoby nezahrnula osoby blízké. Nenastala zde taková situace, která by vyžadovala překlenutí mezery v právní úpravě, neboť odpovědnost státu za očkování proti onemocnění covid-19 právně upravena byla. Ve vztahu k uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené žalobci úmrtím jeho otce nelze postupovat ani podle § 2959 o. z., protože pro účely odškodnění následků na zdraví po očkování proti onemocnění covid-19 byl přijat speciální zákon, jehož aplikace má přednost před obecným předpisem (občanským zákoníkem). Navíc ustanovení § 2959 o. z. neodpovídají ani skutková tvrzení žalobce, z nichž nelze dovodit odpovědnost Ministerstva zdravotnictví jako škůdce, což je předpokladem pro náhradu újmy při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví. Ohledně nároku, který žalobce uplatnil za svého zemřelého otce, odkázal odvolací soud na § 1475 odst. 2 o. z. Protože tento nárok nebyl uplatněn u orgánu veřejné moci za života osoby poškozené na zdraví očkováním, nemohl se stát součástí pozůstalosti a přejít na žalobce. Návrhu žalobce na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie odvolací soud nevyhověl, neboť žalobce jej vznesl v souvislosti s tvrzením o vadnosti výrobku (očkovací látky), které však uplatnil až po koncentraci řízení. Jednalo se tedy o nepřípustnou novotu, k níž odvolací soud nemohl přihlížet. Odvolací soud neshledal rovněž jako důvod pro předložení předběžné otázky vyjasnění subjektu, který má být v předmětném řízení v postavení žalovaného. Ve sporném řízení je to žalobce, kdo vymezuje v žalobě nejen uplatňovaný nárok, ale rovněž osobu žalovanou; toto vymezení nelze řešit pomocí žalobcem navrhované předběžné otázky.

4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Podle dovolatele soudy nezohlednily skutečnost, že se v jednom ze tří žalobních nároků domáhal odškodnění za vadu výrobku, přičemž soudy tento nárok neprojednaly, čímž porušily právo dovolatele na přístup k soudu a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Přestože si byl odvolací soud vědom požadavku dovolatele na zaplacení 200 000 Kč, nezabýval se otázkou, v čem tento nárok spočívá. Žalobce jej odvozoval od vpichu vakcíny do těla svého otce, ke kterému otec nemohl dát informovaný souhlas, protože o vakcíně nikdo nic nevěděl. Dovolatel připouští, že při obsáhlém popisu skutkového stavu nepoužíval slovní spojení „vada výrobku“, nicméně má za to, že na ni poukazoval; popisoval, jak je definována v § 4 zákona č. 59/1998 Sb. V této souvislosti dovolatel odkazuje na čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Za úmrtí otce dle dovolatele žalovaná odpovídá i podle § 2958 o. z. a čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Není možné akceptovat, aby stát odpovídal za trvalé následky, ale nikoliv za smrt občana. Dále dovolatel soudy upozorňoval na nutnost obrácení důkazního břemene podle zákona č. 116/2020 Sb. Ke 2. nároku se vyjádřil až odvolací soud, což je podle dovolatele v rozporu s právem na spravedlivý proces a zásadou dvojinstančnosti soudního řízení. Nároky zemřelého (2. a 3. nárok) dovolatel považuje za uznané ve smyslu § 1475 odst. 2 o. z. již zákonem, takže se podle něho staly součástí pozůstalosti. Bylo by nemravné, aby stát zaručil bezpečnost vakcíny, ale pak by nebylo možné za zemřelého nárok uplatnit (viz zásada upravená v § 6 odst. 2 o. z.). Ohledně 1. nároku dovolatel namítá, že soudy nerespektovaly zásadu rovnosti, přičemž lze podle něj analogicky vycházet z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2925/20. Pozůstalí obětí po očkování na covid-19 jsou podle něj diskriminováni oproti pozůstalým obětí po povinném očkování a pozůstalým po obětech při jakémkoli usmrcení (např. po dopravní nehodě). S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2479/2020 argumentuje, že by se vyhláška č. 466/2021 Sb. měla aplikovat analogicky i na období před 11. 12. 2021, protože byla veřejnost s povinností se očkovat seznámena již dříve a bylo by nespravedlivé, aby byly odškodněni pozůstalí po očkovaných od 11. 12. 2021 a nikoliv pozůstalí po očkovaných před tímto datem. V této souvislosti dovolatel odkazuje i na § 2959 o. z. Výklad, podle kterého je zákon č. 569/2020 Sb. ve vztahu speciality k tomuto ustanovení, není ústavně konformní a porušuje zásadu rovnosti. Dovolatel odkazuje i na nález pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 14/24. Soudům vytýká, že nezjišťovaly, zda nedošlo k porušení jeho základního práva na zdraví, a to vznikem „újmy ze šoku“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek ve výroku I zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.

6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Jde zde o výběr jedné ze čtyř situací uvedených v § 237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že předestřená otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, jestliže zároveň konkrétně neodůvodní, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakých důvodů. Tvrdí-li dovolatel přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu, musí označit konkrétní rozhodnutí (výjimečně postačí jednoznačný slovní popis z něhož je patrno na jakou judikaturu odkazuje – srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2026, sp. zn. IV. ÚS 142/26), s nimiž je napadené rozhodnutí ve střetu; obdobné platí pro případ, kdy má jít o nejednotnou judikaturu dovolacího soudu. Stejně tak musí dovolatel označit rozhodnutí, od něhož se požaduje odchýlit. Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jak předpokládá § 241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, body 26-29).

8. Dovolání žalobce však ve vztahu k 2. a 3. nároku neobsahuje žádné zákonem požadované údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti – konkrétně od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení rozhodné právní otázky odchýlil, případně zda v rozhodovací praxi dovolacího soudu ještě nebyla vyřešena, je rozhodována rozdílně, anebo má být posouzena jinak. Dovolatel namítá procesní nedostatky (spočívající zejména v nerozhodnutí o 3. nároku a v opomenutí právního zdůvodnění 2. nároku soudem prvního stupně) a nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně 2. nároku (tedy s tím, že žalobce není aktivně legitimován, a namítá, že nárok byl uplatněn), avšak neuvádí žádný z předpokladů přípustnosti, přestože jak tvrzené procesní nedostatky, tak věcná aktivní legitimace byly již v judikatuře řešeny. V nálezu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15 (srov. rovněž již výše citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 142/26), Ústavní soud konstatoval, že dovolání nemusí nezbytně obsahovat výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř., jestliže z něj tato informace fakticky vyplývá. Tato podmínka však v daném případě splněna není, neboť ani obsahově nelze dovodit, o jaký z předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. se jedná. Proto dovolací soud dovolání ohledně 2. a 3. nároku jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl (nezabýval se tak námitkami vad řízení vztahujícími se k 2. a 3. nároku).

9. Z obsahu dovolání však lze dovodit, že podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu při řešení otázky, zda má osoba blízká nárok na náhradu újmy, pokud došlo k úmrtí primárního poškozeného v důsledku očkování proti onemocnění covid-19. Tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a proto je pro ni dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. Dovolání je rovněž důvodné.

10. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 569/2020 Sb. Ministerstvo zdravotnictví je za účelem zajištění očkování pacientů na území České republiky proti onemocnění COVID-19 vyvolanému původcem SARS CoV-2 (dále jen „onemocnění COVID-19“) oprávněno zajistit distribuci léčivých přípravků obsahujících očkovací látku proti onemocnění COVID-19 pořízených z prostředků státního rozpočtu na základě rozhodnutí Komise C(2020) 4192 ze dne 18. června 2020 o schválení dohody s členskými státy o pořízení očkovacích látek proti COVID-19 jménem členských států a souvisejících postupech.

11. Podle § 2 zákona č. 569/2020 Sb. stát nahradí osobě, která se nechala očkovat léčivým přípravkem podle § 1 odst. 1, újmu způsobenou očkováním léčivým přípravkem podle § 1 odst. 1, došlo-li následkem tohoto očkování k zvlášť závažnému ublížení na zdraví očkovaného, vytrpění bolesti, ztrátě na výdělku nebo ztížení společenského uplatnění. Pro posouzení této újmy a rozsah náhrady se použije zákon č. 116/2020 Sb., o náhradě újmy způsobené povinným očkováním, obdobně.

12. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 116/2020 Sb. stát nahradí osobě, která se podrobila povinnému očkování, jež provedl poskytovatel zdravotních služeb, (dále jen „očkovaný“), dojde-li následkem povinného očkování k zvlášť závažnému ublížení na zdraví očkovaného, vytrpěné bolesti, ztrátu na výdělku a ztížení společenského uplatnění způsobené povinným očkováním. V takovém případě stát hradí též účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví očkovaného, s péčí o jeho osobu nebo jeho domácnost tomu, kdo je vynaložil.

13. Podle § 2 odst. 2 zákona č. 116/2020 Sb. stát poskytne náhradu osobě blízké očkovanému za duševní útrapy, dojde-li následkem povinného očkování k usmrcení nebo zvlášť závažnému ublížení na zdraví očkovaného.

14. Podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem ve znění od 11. 12. 2021 do 31. 1. 2022, (dále jen vyhláška č. 537/2006 Sb.) očkování proti nemoci covid-19 se provede u fyzické osoby, která dovršila 60 let věku. Základní očkování se zahájí nejpozději do 4 měsíců od dovršení 60 let věku. Základní očkování a případné přeočkování se provede v počtu dávek a časových intervalech mezi jednotlivými dávkami podle souhrnu údajů o přípravku k očkovací látce.

15. Podle § 8 odst. 2 vyhlášky č. 537/2006 Sb. pokud byla fyzická osoba očkována proti nemoci covid-19 před dovršením 60 let věku, dokončí se základní očkování nebo se případně provede přeočkování v časovém intervalu mezi dávkami podle souhrnu údajů o přípravku k očkovací látce nebo v případě, že tento interval již uplynul, nejpozději do 4 měsíců od dovršení 60 let věku.

16. Podle § 1 vyhlášky č. 483/2021 Sb., o následcích povinného očkování, následky povinného očkování spočívající v újmě na zdraví, u kterých je na základě odborného medicínského poznání pravděpodobné, že nastanou, a doba, ve které tyto následky po provedení daného povinného očkování nastanou, jsou uvedeny v příloze k této vyhlášce. V příloze k této vyhlášce je v bodu 11 – covid-19 uvedena mimo jiné i tromboembolie do 28 dní.

17. Odvolací soud nevyhověl nároku žalobce jako druhotné oběti (1. nárok) ze dvou důvodů. Jednak proto, že podle zákona č. 569/2020 Sb. má na náhradu právo pouze očkovaný a nikoli jiná osoba, a dále proto, že otec žalobce byl očkován proti onemocnění covid-19 v době, kdy toto očkování nebylo pro něj povinné, a již z toho důvodu nelze podle zákona č. 116/2020 Sb. postupovat. Dovolací soud se nejprve zabýval druhým z uvedených důvodů.

18. Z důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 569/2020 Sb. vyplývá, že stát vytváří a organizačně zajišťuje rámec očkování proti onemocnění covid-19, a proto také přebírá povinnost nahradit újmu očkováním vzniklou. Sleduje tím i zajištění důvěry v očkovací program s cílem jeho praktického využití širokou veřejností v mimořádné pandemické situaci. Konkrétně k § 2 tohoto zákona důvodová zpráva uvádí, že jeho smyslem je ulehčit cestu k odškodnění osobám, kterým vznikne újma po očkování proti onemocnění covid-19, a současně podpořit důvěru veřejnosti v očkování a tím i zájem o vakcinaci. Má odstranit obavu, že případné závažné následky zůstanou bez kompenzace. Náhrada se má týkat osob, které byly očkovány léčivým přípravkem proti onemocnění covid-19 pořízeným státem v případě, že následkem očkování dojde k zvlášť závažnému ublížení na zdraví, bolesti, ztrátě na výdělku či ztížení společenského uplatnění. Zákon č. 569/2020 Sb. nezavádí vlastní podrobný procesní a obsahový režim, ale přebírá jej odkazem na zákon č. 116/2020 Sb., jak vyplývá z výslovného znění § 2 zákona č. 569/2020 Sb. Jinak řečeno, zákon č. 116/2020 Sb. vytváří základní obecný model státního odškodnění za újmu z povinného očkování, který zákon č. 569/2020 Sb. přebírá a používá pro očkování proti onemocnění covid-19.

19. Smyslu zákona usnadnit očkovaným cestu k odškodnění případných následků na zdraví způsobených očkováním, a tím prakticky zajistit důvěru široké veřejnosti v očkování proti onemocnění covid-19 v pandemické situaci, pak odpovídá i gramatický výklad § 2 zákona č. 569/2020 Sb. ohledně osob, kterých se týká. Jestliže je v tomto ustanovení uvedeno, že „stát nahradí osobě, která se nechala očkovat léčivým přípravkem podle § 1 odst. 1, újmu způsobenou očkováním tímto přípravkem, došlo-li následkem tohoto očkování k zvlášť závažnému ublížení na zdraví očkovaného, vytrpění bolesti, ztrátě na výdělku nebo ztížení společenského uplatnění“, je nepochybné, že nárok podle citovaného ustanovení vzniká všem osobám, které se nechaly proti onemocnění covid-19 očkovat, a to v kterémkoli období a v kterémkoli věku. Jiný výklad zcela odporuje smyslu a účelu zákona demonstrovanému v důvodové zprávě, ale i gramatickému výkladu § 2 citovaného zákona, kde o tom, že by se náhrady týkaly pouze období, kdy by očkování bylo tzv. povinné, není žádná zmínka. Proto je nesprávný závěr odvolacího soudu, že nelze aplikovat zákon č. 116/2020 Sb., neboť otec dovolatele nebyl očkován v době, kdy bylo očkování proti onemocnění covid-19 pro něj povinné. Vzhledem k tomu, že očkování proti onemocnění covid-19 bylo povinné pouze po velmi omezenou dobu a jen pro omezenou skupinu obyvatel, neměl by při takovém výkladu citovaný zákon žádný praktický význam a nenaplňoval by úmysl zákonodárce. Odkaz na zákon č. 116/2020 Sb. se týká pouze posouzení újmy na zdraví, tedy postupu, v jakých případech a jak nárok na odškodění uplatnit (vůči komu a jak při tom postupovat), a dále pak rozsahu náhrady uvedeného v zákoně č. 116/2020 Sb. Ze samotného odkazu zákona č. 569/2020 Sb. na zákon o povinném očkování nikterak nevyplývá, že by se náhrada měla týkat pouze období, kdy bylo očkování proti covid-19 povinné. Ostatně speciální zákon (č. 569/2020 Sb.) žádnou povinnost očkovat se vakcínami proti tomuto onemocnění osobám neukládá, a přesto umožňuje očkovaným poskytnutí náhrady za újmu na zdraví očkováním vzniklou, budou-li k tomu splněny podmínky § 2 tohoto zákona potažmo podmínky uvedené v zákoně č. 116/2020 Sb., na které speciální zákon odkazuje. Lze tedy uzavřít, že nárok na náhradu podle § 2 zákona č. 569/2020 Sb. mají všechny osoby postižené zdravotními následky na něž pamatuje toto ustanovení, které se nechaly očkovat proti onemocnění covid-19 vakcínami uvedenými v § 1 zákona č. 569/2020 Sb. v kterémkoli období od účinnosti tohoto zákona.

20. Soudy založily své rozhodnutí na závěru, že zemřelý otec dovolatele nebyl očkován v době, kdy bylo očkování proti onemocnění covid-19 povinné, a proto nelze aplikovat zákon č. 116/2020 Sb. Jak bylo vyloženo výše, tento závěr odvolacího soudu není správný a skutečnost, že otec byl očkován mimo dobu, kdy pro něj očkování bylo povinné, případnému odškodnění nebrání. Proto je třeba se dále zabývat otázkou, zda v případě, že očkovaný v důsledku očkování zemře, má druhotná oběť právo na odškodnění.

21. Pro základní orientaci lze uvést, jak obdobnou situaci pandemie řešily ve vztahu k následkům očkování proti covid-19 některé další evropské země. Výsledky komparativní analýzy zpracované oddělením analytiky a srovnávacího práva Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2026 ve vztahu k očkování obecně, i konkrétně k očkování proti onemocnění covid-19, zmiňuje již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2026, sp. zn. 25 Cdo 946/2024, v bodech 28 až 31, a to zejména ve vztahu k závažnosti zdravotních následků. Na základě této analýzy i další komparativní analýzy zpracované Nejvyšším soudem a zaměřené zejména na odškodnění osob, jimž osoba blízká zemře v důsledku očkování proti onemocnění covid-19, lze shrnout, že většina zemí Evropské unie vychází z toho, že poškozený nemusí dokazovat zavinění státu, výrobce či lékaře, ale pouze vznik újmy na zdraví a příčinnou souvislost nebo její významnou pravděpodobnost. V různých zemích se liší právní rámec poskytování náhrad; nevylučuje se zpravidla odpovědnost výrobce vakcíny za vady výrobku, zejména však náhradu poskytuje stát, buď v režimu sociálního zabezpečení, anebo na základě zvláštního právního předpisu. Francie, Německo, Rakousko a Slovinsko má speciální zákonnou úpravu odškodnění újmy na zdraví způsobené očkováním, v jehož rámci je případně poskytována náhrada i za očkování proti onemocnění covid-19. Itálie má historický systém pro oběti povinného očkování. V některých dalších zemích, např. Belgie, Finsko a Nizozemsko, žádnou speciální právní úpravu odškodnění újmy na zdraví způsobené očkováním nemají. V těchto státech se proto uvedené případy posuzují zejména podle norem deliktního práva (případně smluvního práva), právních předpisů upravujících pojištění nebo režimu odpovědnosti za výrobek. Většina zemí poskytuje různé formy náhrad, které víceméně odpovídají nárokům upraveným českým právem, za podmínky významnější míry újmy. Ať už jde o v poslední větě citovanou úpravu nebo zákonnou úpravu povinného očkování včetně vakcinace proti onemocnění covid-19, lze uvést, že druhotným obětem i v případě povinného očkování je poskytována náhrada přinejmenším v Belgii, Dánsku, Finsku, Francii, Itálii, Německu, Rakousku a zcela konkrétní úpravu náhrady druhotných obětí po očkování proti onemocnění covid-19 má Slovinsko. Z rešerše vyplývá, že např. ve Francii byly řešeny tři případy úmrtí po očkování proti onemocnění covid-19. Soudy uzavřely, že v rámci individuálního sporu nenáleží soudci zkoumat, zda je příčinná souvislost mezi vakcinací a konkrétními symptomy jednoznačně prokázána, ale zda s ohledem na aktuální stav vědeckých poznatků existuje alespoň určitá pravděpodobnost takového vztahu. Avšak v žádném z uvedených případů nebylo vyhověno, neboť bylo prokázáno, že zdravotní stav a smrt byly přičitatelné jiným, zejména předchozím patologickým faktorům a samotná časová následnost po očkování nepostačovala ke vzniku odpovědnosti. Obdobně v případě úmrtí po očkování proti covid-19 rozhodl i soud v Německu, a to z obdobných důvodů. Lze shrnout, že v řadě zemí, zejména států české právní úpravě blízkých, je na náhradu druhotných obětí i v případě úmrtí v důsledku očkování, včetně očkování proti onemocnění covid-19, pamatováno.

22. Česká republika patří mezi státy, v nichž je zakotvena právní úprava povinného očkování včetně povinnosti státu nahradit újmu na zdraví očkováním způsobenou (zákon č. 116/2020 Sb.). V období pandemie byl přijat zákon č. 569/2020 Sb., který se týká výlučně režimu očkování proti onemocnění covid-19 a který výslovně umožňuje, aby stát poskytl osobám, které se nechají očkovat proti tomuto onemocnění, náhradu za újmu na zdraví, která jim v příčinné souvislosti s tímto očkováním vznikla.

23. Ustanovení § 2 zákona č. 569/2020 Sb. na odškodnění druhotných obětí výslovně nepamatuje. Hovoří pouze o „osobě, která se nechala očkovat“. Odvolací soud argumentuje, že zákon č. 569/2020 Sb. má povahu speciálního právního předpisu, což vylučuje použití předpisu obecného. Tato úvaha však není zcela správná. Speciální právní úprava vylučuje aplikaci obecné právní úpravy pouze v tom rozsahu, v jaké s ní je v rozporu (srov. Wintr, J. Metody a zásady interpretace práva. Auditorium, 2019, s. 108–109, nebo Ondřejek, P. Argumenty plynoucí z postulované jednoty a koherence práva. In: Sobek, T., Kotásek, J., Hapla, M. (eds). Právní argumentace. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 428–431). Obecná úprava se použije, „neobsahuje-li zvláštní zákon vlastní právní úpravu“. Ze skutečnosti, že zákon č. 569/2020 Sb. upravuje pouze nárok primární oběti, nelze bez dalšího dovodit, že by vylučoval nárok oběti sekundární podle zákona č. 116/2020 Sb. Úmysl zákonodárce vyloučit z náhrady sekundární oběti pak neplyne z textu zákona ani důvodové zprávy k němu. V ní se pouze uvádí, že návrh „obsahuje ustanovení řešící odškodnění případné újmy způsobené očkováním proti onemocněním covid-19. Toto odškodnění by bylo řešeno obdobně jako odškodnění újmy způsobené povinným očkováním podle zákona č. 116/2020, o náhradě újmy způsobené povinným očkováním.“ Ani ze skutečnosti, že na jiném místě důvodová zpráva hovoří pouze o očkovaných, a nikoliv sekundárních obětech, nelze dovozovat jasný úmysl zákonodárce, aby byly sekundární oběti z možnosti požadovat náhradu vyloučeny. Konečně nic takového neplyne ani ze stenografického zápisu 72. schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané dne 4. 12. 2020, na níž byl zákon č. 569/2020 Sb. přijat (https://www.psp.cz/eknih/2017ps/stenprot/072schuz/72-4.html).

24. Zákon č. 116/2020 Sb., na který ohledně rozsahu náhrady zákon č. 569/2020 Sb. přímo odkazuje, na odškodnění druhotných obětí v § 2 odst. 2 pamatuje. Tento zákon v § 2 odst. 1 sice hovoří rovněž o „osobě, která se podrobila povinnému očkování“ a dále o „očkovaném“, avšak v § 2 odst. 2 výslovně zakotvuje, že „Stát poskytne náhradu osobě blízké očkovanému za duševní útrapy, dojde-li následkem povinného očkování k usmrcení nebo zvlášť závažnému ublížení na zdraví očkovaného.“ Do citovaného zákona je toto ustanovení zahrnuto pod nadpisem „Rozsah náhrady újmy“. Již z toho nepochybně vyplývá, že odkazuje-li zákon č. 569/2020 Sb. ohledně rozsahu náhrady na zákon č. 116/2020 Sb., je při poskytnutí náhrady třeba postupovat podle § 2 v celém jeho rozsahu včetně náhrady za duševní útrapy vzniklé osobě blízké očkovanému, který v příčinné souvislosti s očkováním proti covid-19 zemřel. Pro úplnost lze rovněž zmínit, že obdobně je členěn i občanský zákoník, který v hlavě III (Závazky z deliktů), dílu I (Náhrada majetkové a nemajetkové újmy) obsahuje oddíl III nazvaný Způsob a rozsah náhrady, v němž je zařazeno mimo jiné i ustanovení § 2959 o. z., které zakládá druhotným obětem při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví blízké osoby nárok na odčinění duševních útrap peněžitou náhradou. I z této systematiky tedy vyplývá, že je-li speciálním zákonem (č. 569/2020 Sb.) odkazováno na rozsah náhrady uvedené v obecném zákoně (č. 116/2020 Sb.), zahrnuje tento rozsah i odškodnění druhotných obětí po osobách, které se nechaly očkovat proti onemocnění covid-19 a v příčinné souvislosti s tímto očkováním zemřely. Lze tedy shrnout, že druhotná oběť ve smyslu § 2959 o. z. má vůči státu právo na náhradu duševních útrap způsobených úmrtím osoby, jež se nechala očkovat proti onemocnění covid-19, a jejíž smrt nastala v příčinné souvislosti s tímto očkováním.

25. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal. Namítá-li dovolatel, že soudy nezjišťovaly, zda utrpěl újmu ze šoku, nelze této námitce přisvědčit. Dovolatel totiž vznik takové újmy ani netvrdil, přičemž soudy v řízení sporném (jímž je i toto řízení) nemají povinnost aktivně takové skutečnosti zjišťovat.

26. Z uvedených důvodů je rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené úmrtím osoby blízké, nesprávný. Proto jej v uvedeném rozsahu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

27. V něm se soudy budou zabývat otázkou, zda jsou v daném případě splněny další předpoklady § 2 zákona č. 569/2020 Sb. včetně odkazů na zákon č. 116/2020 Sb. V této souvislosti lze zmínit, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 5. 2026, sp. zn. 25 Cdo 946/2024, dovodil, že vzhledem k odkazu zákona č. 569/2020 Sb. na zákon č. 116/2020 Sb. je k příčinné souvislosti mezi aplikací očkování poskytovatelem zdravotních služeb a následkem na zdraví očkovaného nebo jeho úmrtím vytvořena vyvratitelná domněnka příčinné souvislosti v případech vyjmenovaných vyhláškou č. 483/2021 Sb., jejíž příloha byla doplněna o očkování proti onemocnění covid-19, takže oprávněná osoba ji nemusí prokazovat.

28. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 16. 6. 2026 JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu