25 Cdo 407/2017

Rubrum

25 Cdo 407/2017 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně B. D., zastoupené JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem se sídlem v Ostravě – Mariánské Hory, Mojmírovců 41, proti žalované JUDr. A. P., předsedkyni senátu Vrchního soudu v Praze, se sídlem v Praze 4, nám. Hrdinů 1300, zemřelé dne 21. 4. 2010, o 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 256/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2002, č. j. 29 Co 67/2002-79, takto:

Výrok

I. V řízení se na straně žalované pokračuje s procesními nástupci žalované, RNDr. J. P. a M. S..

II. Dovolání se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 17. 5. 2001, č. j. 43 C 256/98-63, zamítl žalobu, kterou se dovolatelka domáhala vůči žalované náhrady škody, jež jí měla vzniknout v důsledku rozhodnutí vydaných žalovanou soudkyní jako členkou senátu Vrchního soudu v Praze v řízení, v němž dovolatelka vystupovala jako účastník. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 3. 2002, č. j. 29 Co 67/2002-79, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaná soudkyně není ve věci pasivně legitimována, neboť odpovědnost za případné nezákonné rozhodnutí soudu by nesl stát, a to jak podle zákona účinného v době vydání předmětných rozhodnutí, tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., tak podle aktuální právní úpravy, tj. zákona č. 82/1998 Sb. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž rekapituluje dosavadní průběh svých soudních sporů a shrnuje chyby, kterých se žalovaná měla při rozhodování ve věci dovolatelky dopustit. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 31. 3. 2003, č. j. 25 Cdo 281/2003-125, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, neboť dospěl k závěru, že nemá po právní stránce zásadní význam, a není tedy přípustné. Vzhledem k tehdy účinné právní úpravě dovolacího řízení rozhodnutí neobsahovalo odůvodnění (§ 243c odst. 2 věta první občanského soudního řádu ve znění účinném do 7. 4. 2004). Toto usnesení k ústavní stížnosti žalobkyně zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, s tím, že aplikované ustanovení je protiústavní, a pokud dovolací soud své rozhodnutí neodůvodnil alespoň do minimální míry, jež by zaručovala zachování ústavněprávních kautel civilního řízení, zasáhl do základních zaručených práv stěžovatelky. Z těchto důvodů Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání znovu rozhodl. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí posuzoval přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“). Protože žalovaná v průběhu řízení zemřela, rozhodl dovolací soud, že v řízení bude na straně žalované pokračováno s právními nástupci (§ 107 odst. 2 o. s. ř.), jimiž jsou manžel RNDr. J. P. a dcera M. S., dědicové původní žalované (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 11. 2010, č. j. 6 D 724/2010-60, o schválení dohody o vypořádání dědictví). Dovolání proti rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, (aniž by soud prvního stupně byl vázán předchozím rozhodnutím odvolacího soudu) lze v dovolacím řízení přezkoumat pouze v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [srov. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Závěr odvolacího soudu, že subjektem odpovědným za škodu způsobenou tvrzeným nezákonným rozhodnutím je stát, nikoliv soudce, který se jako člen senátu podílel na jeho vydání, a že tedy původní žalovaná soudkyně není ve sporu pasivně legitimována, je zcela v souladu se zákonem (srov. § 1, § 13 a § 15 zákona č. 58/1969 Sb., účinného před 15. 5. 1998, jakož i § 1, § 3 odst. 1 a § 17 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., účinného od tohoto data) i s ustálenou soudní judikaturou (srov. zejména Zprávu o účinnosti zákona č. 58/1969 Sb. projednanou a schválenou plénem bývalého Nejvyššího soudu ČSSR, ze dne 30. 11. 1977, Plsf 3/77, publikovanou pod č. 35/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nově pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3121/2015, či ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2674/2016). Nelze tedy dovodit, že by napadené rozhodnutí mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (per analogiam), neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované ani jejím procesním nástupcům v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 10. března 2017 JUDr. Petr Vojtek předseda senátu