25 Cdo 477/2026

Rubrum

25 Cdo 477/2026-654 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: P. M., zastoupený Mgr. Markétou Kučerovou Pechovou, LL.M., advokátkou se sídlem Jungmannova 750/34, Praha 1, proti žalované: Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, IČO 00064173, se sídlem Šrobárova 1150/50, Praha 10, zastoupená JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, zastoupená doc. JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem Veleslavínova 59/3, Praha 1, o 861.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 28/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2025, č. j. 54 Co 203, 269/2025-600, takto:

Výrok

I. Dovolání se zamítá.

II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 13.008 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta doc. JUDr. Petra Šustka, Ph.D.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se po žalované domáhal náhrady za nemajetkovou újmu, jež mu vznikla v důsledku úmrtí jeho otce P. M. (dále též „poškozený“ nebo „otec žalobce“), k němuž došlo 9. 3. 2019 v žalované nemocnici, v níž byl poškozený hospitalizován na oddělení hematologie. K jeho úmrtí došlo v důsledku toho, že na něj zde vystřelil jiný pacient M. M. (dále jen „škůdce“). Pochybení žalované spatřoval žalobce v nedostatečném zajištění dodržování zákazu vnášení zbraní do areálu nemocnice, jenž je obsažen v jejím vnitřním řádu, a v porušení lékařského tajemství a povinnosti nařídit ambulantní psychiatrické vyšetření škůdce. Odpovědnost žalované dovozoval žalobce též z toho, že je provozovatelkou závodu ve smyslu § 2924 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“. Žalovaná rovněž umožnila televizní stanici natáčet ve svém areálu reportáž týkající se střelby.

2. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 28. 1. 2025, č. j. 18 C 28/2020-547, ve spojení s usnesením ze dne 25. 2. 2025, č. j. 18 C 28/2020-557, žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalované (výrok II), vedlejší účastnici (výrok III) a státu (výrok IV). Takto soud prvního stupně rozhodl poté, co bylo jeho první zamítavé rozhodnutí ve věci odvolacím soudem zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem k doplnění dokazování. Soud prvního stupně zjistil, že otec žalobce byl na pokoji umístěn s dalšími dvěma pacienty, z nichž jedním byl škůdce, který s ostatními vedl spory, například ohledně otevírání oken či přepínání televize. Situace vygradovala 8. 3. 2019, kdy škůdce vlastní střelnou zbraní zasáhl otce žalobce do hlavy a ten zranění následující den podlehl (druhý spolupacient byl zasažen do ucha). Střelec se následně neúspěšně pokusil o sebevraždu, avšak v jeho zbrani se zasekl náboj. Svého činu nelitoval, jeho trestní stíhání však bylo zastaveno, neboť 17. 4. 2019 zemřel na následky akutní leukémie. Na počátku hospitalizace škůdce bylo v době, kdy se smiřoval se svou nepříznivou diagnózou, zvažováno svolání psychiatrického konzilia kvůli jeho duševnímu stavu, později to však nebylo vyhodnoceno jako potřebné vzhledem k jeho stabilizaci. Po 22. 2. 2019 již zdravotnická dokumentace žádnou zmínku o konziliu neobsahuje, přičemž původní poznámky byly do dokumentace zaneseny neatestovanou lékařkou bez specializace na psychiatrii. Chování škůdce po dobu hospitalizace nevybočovalo z normy, která byla na onkologickém oddělení obvyklá, k personálu se choval dobře, nevykazoval sebevražedné sklony a o svém psychickém rozpoložení s nikým nemluvil. Osobní věci pacientů personál nekontroluje a nikdo nevěděl, že má škůdce v nemocnici zbraň. Soud prvního stupně osvětlil, že ze žalobcem předloženého znaleckého posudku MUDr. Jakuba Šimka, vypracovaného za účelem posouzení, zda škůdce trpěl psychiatrickým onemocněním a zda žalovaná ohledně takového případného onemocnění postupovala lege artis, soud prvního stupně nevycházel proto, že si znalec neopatřil dostatečné podklady, nepřípustně posuzoval postup lékařů z pohledu následku a posudek neobsahoval závěry, z nichž by bylo možné vycházet, přičemž znalec posudek neobhájil ani při jednání soudu. I kdyby však bylo možné dospět k závěru, že psychiatrické konzilium mělo být ustanoveno, neznamená to, že by tento postup zamezil tragické události, protože nelze předpokládat, jaký výsledek by konzilium přineslo.

3. Soud prvního stupně odkázal především na § 2894, § 2900, § 2924 a § 2951 a násl. o. z. a dále na § 51 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Dospěl k závěru, že žalovaná neodpovídá za vzniklou újmu jako provozovatel závodu podle § 2924 o. z., neboť k usmrcení poškozeného nedošlo její provozní činností, nemělo původ v povaze činnosti žalované nebo věci při této činnosti použité, ale bylo důsledkem volního aktu škůdce. Žalovaná za újmu neodpovídá ani podle § 2900 o. z., neboť toto ustanovení upravuje prevenční povinnost při aktivním konání. Vzhledem k jeho subsidiární povaze nelze pod citované ustanovení zahrnout ani žalobcem tvrzené porušení lékařského tajemství a nedodržení postupu lege artis ve vztahu k neprovedení psychiatrického vyšetření škůdce. Jde-li o zákaz vnášení zbraní, neporušila žalovaná žádnou svou povinnost, neboť neexistuje zákonné zmocnění umožňující provádění osobních prohlídek pacientů, a žalovaná tedy neměla, jak tento zákaz vymáhat. Ani po poučení podle § 118a o. s. ř. se žalobci nepodařilo prokázat, že žalovaná veřejně sdělila jeho otci uzdravující diagnózu, což mělo škůdce motivovat ke střelbě (po zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně již toto tvrzení prokazováno nebylo). Soud prvního stupně dále neshledal žalovanou pasivně věcně legitimovanou, jde-li o případné nároky vyplývající z natáčení prováděného novináři v areálu nemocnice. Uzavřel rovněž, že nebyly dány důvody pro svolání lékařského konzilia, neboť škůdce během hospitalizace svým chováním nevybočoval ze standardu, na nějž je personál onkologického oddělení zvyklý. Zápis ve zdravotnické dokumentaci z 15. až 16. 2. 2019, o nějž žalobce svůj názor o nutnosti svolat konzilium opíral, byl svědkyní MUDr. Ondrejčekovou korigován, neboť vysvětlila, že k jeho svolání nedošlo s ohledem na zlepšení psychického stavu škůdce s tím, že po zbytek hospitalizace se již žádné pochybnosti o jeho duševním stavu neobjevily. Jestliže se ve zdravotnické dokumentaci zmínky o jeho zhoršeném psychickém stavu opakovaly, bylo to podle svědkyně v důsledku mechanického převzetí předchozího záznamu. Soud prvního stupně pak zdůraznil, i kdyby škůdce duševní poruchou trpěl, nelze zaručit, že by podstoupil vyšetření, že by mu byla předepsána medikace, kterou by užíval, ani to, zda by takové léčení střelbě zamezilo. Ze strany žalované tak nedošlo k žádnému porušení právní povinnosti a mezi jejím jednáním a vznikem újmy žalobce neexistuje příčinná souvislost.

4. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2025, č. j. 54 Co 203, 269/2025-600, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a usnesení soudu prvního stupně týkající se nákladů řízení státu (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení žalované (výrok III) a vedlejší účastnici (výrok IV). Odvolací soud zamítl návrhy na provedení soudem prvního stupně opomenutých důkazů (vztahovaly se k nesporným skutečnostem či k výši případných finančních nároků žalobce), a ohledně dalších návrhů se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že by nemohly přispět k dalšímu objasnění věci za situace, kdy skutkový stav byl spolehlivě prokázán na základě ostatních důkazů. Ohledně navrhovaného zopakování důkazů provedených soudem prvního stupně pak odvolací soud uzavřel, že na jejich základě nemohl dospět k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně. Za klíčovou otázku označil to, zda žalovaná pochybila, když nenařídila psychiatrické vyšetření škůdce, neboť podle tvrzení žalobce existovaly v době hospitalizace indicie nasvědčující tomu, že byl nebezpečný a mohl by ublížit sobě či někomu jinému. Na tuto otázku odvolací soud odpověděl záporně, neboť neshledal, že by žalovaná ve vztahu k psychickému stavu škůdce jakkoliv pochybila, respektive že měla psychiatrické vyšetření nařídit. Žalovaná tedy neporušila povinnost zakročit na ochranu jiného či odvrátit hrozící újmu ve smyslu § 2901 o. z. a za způsobenou újmu neodpovídá, neboť neměla žádné povědomí o tom, že by se škůdce mohl dopustit násilí vůči svým spolupacientům. Soud prvního stupně podle závěrů odvolacího soudu dostatečně zjistil, jak se ošetřujícímu personálu jevil psychický stav škůdce před střelbou, objasnil důvody, proč lékaři na počátku hospitalizace do zdravotnické dokumentace zanesli poznámku o možné potřebě psychiatrického konzilia v budoucnu při zhoršení stavu, a z výslechu MUDr. Ondrejčekové zjistil, že vzhledem ke zlepšení psychického stavu škůdce v průběhu hospitalizace nebylo psychiatrické vyšetření indikováno (navíc tato zmínka se od 22. 2. 2019 ve zdravotnické dokumentaci ani neobjevovala). Odvolací soud tak uzavřel, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by škůdce jevil před tragickou událostí známky duševní poruchy ohrožující jeho samotného či okolí, a připomněl, že je třeba od něj odlišit očekávatelné obecné rozrušení z umístění v nemocničním prostředí a diagnostikované nemoci. Žalované nebyly a nemohly být známy konkrétní faktory, pro něž by bylo třeba zakročit, když prvotní stav škůdce nedoznal zhoršení, které bylo předpokládáno pro případné svolání psychiatrického konzilia, právě naopak. Pro závěr, že žalovaná mohla předejít střelbě, absentují zjištění, že jí byly v době, kdy mohla účinně zasáhnout, zřejmé konkrétní v rámci běžného průběhu léčby detekovatelné příznaky, v jejichž důsledku mohla a měla učinit potřebná, právně i fakticky uskutečnitelná, mimořádná opatření. Takové poznatky nevyplynuly ani ze znaleckého posudku, jenž trpěl závažnými nedostatky, a soud prvního stupně řádně vysvětlil, proč z posudku nevycházel. Jde-li o závěry o skutkovém stavu či závěry právní, ať už ohledně tvrzeného porušení prevenční povinnosti, nebo odpovědnosti za škodu z provozní činnosti, odkázal odvolací soud na rozsudek soudu prvního stupně.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce „v plném rozsahu“ obsáhlým dovoláním (47 stran), jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Důvodnost podle jeho názoru tkví v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel zrekapituloval průběh dosavadního řízení, svá tvrzení a důkazní návrhy. Konkrétně namítal, že nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (odkázal v tomto směru na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2628/2012), neboť soud prvního stupně jej nesprávně poučil ještě předtím, než provedl k důkazu žalobcem předložený znalecký posudek, a měl následně poučení zopakovat. Vytknul též odvolacímu soudu, že se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2793/2017, když nepřikročil k obrácení důkazního břemene v situaci, kdy žalobce tvrdil nekompletnost zdravotnické dokumentace, kterou dovozoval z výpovědi MUDr. Gaherové, která uvedla, že poznámku o poruše osobnosti škůdce opsala z nějaké jeho dokumentace. Na základě právě uvedeného dovolatel usoudil, že žalovaná část příslušné zdravotnické dokumentace zatajila. Pro obrácení důkazního břemene byly podle názoru dovolatele splněny veškeré podmínky v situaci, kdy posuzovaný případ je medicínským sporem, v němž žalobce jako syn zemřelého uplatnil nárok na náhradu újmy po žalované jako poskytovateli zdravotních služeb kvůli postupu non lege artis. Žalobce též rozporoval postup nižších soudů, které věc závisející na odborných znalostech rozhodly, aniž by vycházely ze znaleckého posudku, a nahradily závěry znalce vlastním názorem kombinovaným s výpovědí svědků, čímž se odchýlily například od nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2010, sp. zn. I. ÚS 2121/07, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3622/2017. Dovolatel se též vymezil proti závěru nižších soudů, že z předloženého znaleckého posudku nebylo možné vycházet. Ke zpětnému hodnocení psychického stavu osoby dochází například v dědických sporech či ve věcech neplatnosti právních úkonů pro duševní poruchu. Soud prvního stupně nezamítl návrh na provedení znaleckého posudku k důkazu, takže pokud měl následně za to, že z daného posudku nelze vycházet, měl postupovat podle § 127 odst. 2 o. s. ř. Vyvrátit závěry znalce přitom mohl pouze opět jiný znalec. Dovolatel dále zpochybnil postup soudu prvního stupně při výslechu MUDr. Ondrejčekové prostřednictvím dožádaného soudu, přičemž otázka, za jakých podmínek a jakou formou může soud provést důkaz výslechem svědka prostřednictvím dožádaného cizozemského soudu, dosud nebyla judikatorně vyřešena. Dovolatel především namítal, že mu nebylo u výslechu umožněno klást svědkyni doplňující otázky, a to pro „způsob vyplnění formuláře ze strany soudu“, a výslech měl být proto zopakován. Neměl být rovněž realizován prostřednictvím dožádaného soudu, ale videokonference.

6. Dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a namítal nedostatky odůvodnění napadeného rozsudku, neboť z něj nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními, úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry, část právních závěrů je podle jeho názoru v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními a část z nich nevyplývá (za problematické v tomto směru označil závěry v bodech 28 a 29 napadeného rozsudku). Konkrétně mělo jít o zjištění existence sporů mezi spolupacienty a zjištění opřená o výpověď MUDr. Ondrejčekové, jejíž výslech neproběhl procesně v pořádku. Ve skutkových zjištěních absentují závěry žalobcem předloženého znaleckého posudku a v obecné rovině odborný podklad pro rozhodnutí. Dovolatel dále rozporoval jednotlivá skutková zjištění týkající se psychického stavu škůdce, nutnosti nařídit psychiatrické konzilium apod. Soud měl podle jeho názoru ignorovat zápisy ze dne, kdy došlo ke střelbě, z nichž vyplývalo, že škůdce byl verbálně agresivní, napadal personál i ostatní pacienty a nespolupracoval.

7. Dovolatel rovněž namítal, že jeho újma měla původ v provozní činnosti žalované ve smyslu § 2924 o. z., protože jak otec žalobce, tak škůdce byli hospitalizováni na hematologickém oddělení žalované a péče o zdraví zahrnuje i další služby, které se týkají ošetřovaného, a non lege artis postup žalované vůči škůdci vedl k úmrtí poškozeného a ke vzniku újmy došlo při poskytování zdravotní péče poškozenému. Tím, že žalovaná porušila svou povinnost poskytovat škůdci péči lege artis, když nenechala provést jeho psychiatrické vyšetření, porušila svou povinnost a odpovídá za vzniklou újmu podle § 2901 o. z. Ačkoliv žalovaná věděla o jeho psychickém narušení, nepřijala v tomto směru žádné opatření (mohla především využít § 39 zákona o zdravotních službách). Dovolatel dále namítal porušení práv poškozeného na poskytnutí zdravotních služeb na náležité úrovni a v co nejméně omezujícím prostředí při zajištění kvality a bezpečí poskytovaných zdravotních služeb. V důsledku toho došlo u otce žalobce ke ztrátě očekávaného zlepšení jeho zdravotního stavu následkem vadného postupu žalované. Dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08, a vyložil, že podle jeho názoru je dána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a újmou vzniklou na jeho straně, neboť žalovaná za tuto újmu (minimálně částečně) odpovídá. V obecné rovině má zdravotnické zařízení povinnost zajistit bezpečí pacientů. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

8. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

9. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že dovolání považuje za nepřípustné, případně nedůvodné. Zpochybnila pasivní věcnou legitimaci žalované v daném sporu, stejně jako předpoklad žalobce, že je povinna předcházet protiprávnímu jednání třetích osob. Povinnosti, které žalobce žalované přisuzuje, nevyplývají z poskytování zdravotní péče, ani z právních předpisů. Zdůraznila, že v daném řízení se nejedná o otázku poskytování péče lege artis a na postup lékařů žalované je třeba pohlížet ex ante a s přihlédnutím k excesivnímu jednání škůdce. Soudy podle názoru vedlejší účastnice neporušily povinnost vyplývající z § 118a o. s. ř., nemělo dojít k obrácení důkazního břemene, jelikož ve věci nejde o to zda byl postup žalované lege artis, nebylo třeba odborného posouzení, výslech MUDr Ondrejčekové proběhl procesně v pořádku. Tím, kdo je odpovědný za újmu žalobce, je pouze škůdce. Žalovaná daný stav nevyvolala, neměla nad ním faktickou ani právní kontrolu a neporušila žádnou konkrétní právní povinnost, jejíž dodržení by bylo způsobilé vzniku újmy zabránit. Vedlejší účastnice tedy navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.

III. Náležitosti a přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

11. Ačkoli dovolatel formálně napadl rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, ve skutečnosti (podle obsahu dovolání) jeho námitky směřují pouze proti rozhodnutí ve věci samé, nikoli i proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Ostatně dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Dovolání je přípustné pro řešení právní otázky, zda je poskytovatel zdravotní péče povinen k náhradě nemajetkové újmy vzniklé osobám blízkým poškozenému, který byl během hospitalizace ve zdravotnickém zařízení zavražděn spolupacientem; tato otázka nebyla dosud na obdobném skutkovém základu dovolacím soudem vyřešena.

IV. Důvodnost dovolání

14. Podle § 2901 o. z. vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami. Stejnou povinnost má ten, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit.

15. Podle § 2924 o. z. kdo provozuje závod nebo jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti, nahradí škodu vzniklou z provozu, ať již byla způsobena vlastní provozní činností, věcí při ní použitou nebo vlivem činnosti na okolí. Povinnosti se zprostí, prokáže-li, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.

16. Žalobce tvrdí, že k úmrtí jeho otce a ke vzniku nemajetkové újmy na jeho straně došlo v důsledku toho, že žalovaná neprovedla psychiatrické vyšetření škůdce, čímž porušila svou právní povinnost. O škodu způsobenou provozní činností však nejde, jestliže škoda nemá původ v povaze činnosti žalovaného nebo věci při této činnosti použité, ale např. došlo-li ke škodě v důsledku porušení právní povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1552/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2595/2019, odkazující na dosavadní judikaturu, zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2429/2007, publikovaný pod číslem 101/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Avšak příčinou žalobcovy újmy nebyla specifická povaha, technická složitost či náročnost provozní činnosti žalované, ale podle závěrů soudů nižších stupňů to bylo protiprávní jednání třetí osoby (škůdce). Žalovaná za vzniklou újmu podle § 2924 o. z. tedy neodpovídá (obdobně viz též důvody již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2429/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2726/2022, pro situaci, že škodu způsobilo protiprávní jednání třetí osoby; ústavní stížnosti podané proti oběma citovaným rozhodnutím byly Ústavním soudem odmítnuty).

17. Ustanovení § 2901 o. z. nezakládá samostatnou skutkovou podstatu náhrady škody, nýbrž (obdobně jako ustanovení § 2900 o. z.) toliko specifikuje podmínky, za nichž lze konkrétní jednání subjektu považovat za porušení zákonné povinnosti ve smyslu § 2910 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4536/2018, uveřejněný pod číslem 106/2020 Sb. rozh. obč., či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2387/2020, ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1711/2023, nebo ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3108/2019). Předpokladem vzniku povinnosti nahradit újmu (škodu) podle § 2910 o. z. je protiprávní jednání, jímž dojde k zásahu do absolutního (nebo relativního) práva jiného, vznik újmy, příčinná souvislost mezi nimi a zavinění, jež se ve formě nedbalosti presumuje. Protiprávnost je pak založena, porušil-li škůdce svým konáním či opomenutím povinnost, kterou mu uložil zákon, a v případě zásahu do nikoliv absolutních práv dokonce jen tehdy, šlo-li o zaviněné porušení takové povinnosti, která byla stanovena právě za účelem ochrany dotčeného práva – princip ochranné normy (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, uveřejněný pod číslem 27/2022 Sb. rozh. obč.). Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001), neboť v řízení se zjišťuje, zda škodní událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006).

18. Poukazuje-li dovolatel na § 39 zákona o zdravotních službách, upravující podmínky použití omezujících opatření poskytovatelem zdravotní péče vůči pacientovi, lze dodat, že poskytovatel zdravotní péče není povinen provádět osobní prohlídku pacienta či jeho věcí, jestliže nevykazuje známky agresivního chování, z nichž by bylo možno usuzovat na hrozbu pro okolí nebo pro něj samotného.

19. Soudy nižších stupňů založily své právní posouzení na závěru, že žalovaná se nedopustila žádného protiprávního jednání, a rovněž na závěru, že mezi jednáním žalované a vznikem újmy na straně žalobce není dána příčinná souvislost. Jejich závěr o absenci příčinné souvislosti je otázkou skutkových zjištění, která dovolacímu přezkumu nepodléhají (viz již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 300/2001; rovněž viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1417/2024, nebo ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2254/2024, proti nimž podané ústavní stížnosti byly Ústavním soudem odmítnuty). Není-li však dána byť i jediná z podmínek vzniku odpovědnosti za škodu (zde příčinná souvislost), nelze žalobci právo na náhradu utrpěné újmy přiznat, protože všechny výše uvedené podmínky musí být splněny kumulativně. Závěry dovolacího soudu by pak v tomto směru byly čistě akademické (obdobně viz též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1144/2012).

20. Je pochopitelné, že dovolatel hluboce vnímá ztrátu svého otce, navíc za tak tragických okolností. Jeho tvrzení o existenci příčinné souvislosti, jež je odůvodňováno tím, že pokud by žalovaná nařídila psychiatrické vyšetření škůdce, ke škodlivému následku by nedošlo, je však čistě spekulativní, neboť je vystavěno na nejistých závěrech, že jiný medicínský postup vůči třetí osobě (škůdci) mohl zabránit pozdějšímu násilnému jednání této osoby. V souladu s teorií adekvátnosti kauzálního nexu nelze žalované přičítat následky, se kterými objektivně nebylo možno počítat. Adekvátnost kauzality je třeba posoudit ex ante – tj. podle toho, jaké okolnosti bylo možno z hlediska optimálního pozorovatele v postavení žalované rozpoznat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3202/2013, uveřejněný pod číslem 48/2017 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2549/2024). Pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro výše uvedeného optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2144/2023). Žalovaná podle toho, co bylo zjištěno, objektivně nemohla předvídat, že neprovede-li psychiatrické vyšetření škůdce, ten následně zaútočí střelnou zbraní na své spolupacienty. Takový následek se zcela vymyká jakékoliv představě o adekvátní kauzalitě.

21. I kdyby žalovaná skutečně vůči škůdci postupovala non lege artis, mohly by z toho plynout případné nároky přímo jemu, nikoliv žalobci. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jež nepodléhají dovolacímu přezkumu) přitom nevyplývá, že by žalovaná věděla o závažných psychických problémech, jež by přesahovaly obvyklou míru psychické zátěže, jíž jsou vystaveni pacienti hospitalizovaní na podobném typu oddělení (hematologie). Z dokazování vyplynulo, že žalovaná v určité fázi léčení zvažovala, že by mohlo být psychiatrické vyšetření škůdce vhodné provést, avšak následně se toto podezření nepotvrdilo, neboť nedošlo ke zhoršení jeho stavu. Není důvod předpokládat, že pokud by zaměstnanci žalované vyhodnotili, že by jeden z pacientů mohl být pro své okolí nebezpečný, tento závěr by ignorovali, neboť by tím ohrozili nejen bezpečnost ostatních pacientů, ale také svoji. Naznačil-li žalobce, že v případě poškozeného došlo v důsledku vadně poskytnuté péče ze strany žalované ke ztrátě šance na uzdravení, je třeba vyzdvihnout, že by se jednalo o ryze osobnostní právo nemajetkové povahy náležející poškozenému a nikoliv žalobci (obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, uveřejněný pod číslem 86/2022 Sb. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3332/2020).

22. Odkaz dovolatele na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1919/08 není namístě, neboť v něm Ústavní soud řešil především otázku aplikace § 150 o. s. ř. Nad rámec svého přezkumu uvedl, že není v medicínských sporech záhodno vyžadovat „stoprocentní“ prokázání objektivní příčinné souvislosti. V daném případě se navíc jedná o usnesení (nikoliv nález), takže uvedený závěr nelze považovat za obecně (precedenčně) závazný (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, nebo ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, bod 14). V nyní posuzované věci pak odvolací soud neuzavřel, že se žalobci nepodařilo stoprocentně prokázat příčinnou souvislost, ale že ta není dána vůbec, tedy s žádnou mírou pravděpodobnosti. I když je pro tzv. medicínské spory obvyklé, že vztah příčiny a následku nelze vždy postavit zcela najisto, tj. na 100 %, soudní praxe důvodně vyžaduje splnění této podmínky prokázané alespoň s vysokou mírou pravděpodobnosti či stupněm hraničícím s jistotou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, nebo bod 15 odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021), neboť nelze škůdci uložit povinnost k náhradě, jestliže podmínky vzniku odpovědnosti nejsou dány. V této věci však nejde o medicínský spor v pravém slova smyslu, ačkoliv se dovolatel snaží takový závěr obhájit. Poškozený nezemřel v důsledku non lege artis postupu žalované, ale v důsledku trestného jednání třetí osoby, a takovému excesu mohla žalovaná jen stěží zabránit.

23. K tvrzené námitce stran obrácení důkazního břemene dovolací soud uvádí, že obrácení důkazního břemene přichází v úvahu jako poslední možnost ve chvíli, kdy zdravotnická dokumentace zcela chybí nebo je neúplná, což by ve sporu neúměrně procesně znevýhodnilo pacienta, který utrpěl újmu. Takový postup však není odůvodněn v situaci, kdy žalovaná zdravotnickou dokumentaci vedla a v řízení ji předložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2793/2017, a nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV.ÚS 14/17, nebo ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. I.ÚS 1785/21). Je rovněž namístě připomenout, že obrácení důkazního břemene (vedle jiných v zákoně výslovně definovaných případů) bylo judikaturou dovozeno pro případy, kdy se pacient domáhá po poskytovateli zdravotní péče nároků vyplývajících ze škody na zdraví. To je však případ typově odlišný od souzené věci, neboť zde se žalobce nedomáhá nároků vyplývajících ze škody na zdraví, která mu měla vzniknout, a netvrdí nedostatky zdravotnické dokumentace ohledně své osoby, ale domáhá se náhrady nemajetkové újmy způsobené mu úmrtím jeho otce, kterého zabil jiný pacient žalované. V posuzovaném případě navíc nižší soudy dovodily, že nárok žalobce není dán jednak proto, že žalovaná neporušila žádnou svou právní povinnost, ale rovněž proto, že mezi jednáním žalované a škodním následkem není dána příčinná souvislost, protože i kdyby žalovaná k vyšetření škůdce přikročila, nelze mít jistotu, že by v důsledku toho ke vzniku újmy nedošlo. Dovolatelem tvrzená příčinná souvislost je představována toliko hypotetickou kauzalitou, a i kdyby bylo porušení povinnosti na straně žalované prokázáno, na výsledku sporu by to nic nezměnilo.

24. Dovolatel spatřuje odklon od ustálené judikatury v procesní otázce postupu soudů při hodnocení znaleckého posudku. Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad uvedených v § 132 o. s. ř. Judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je zcela ustálena v tom, že soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010). V tomto směru se tedy soudy od judikatury neodchýlily. Samotná skutečnost, že soud prvního stupně znalecký posudek k důkazu provedl, ale následně z něj nevycházel, přičemž nenechal vypracovat revizní znalecký posudek, není problematická, neboť soud nezpochybnil odborné závěry znalce a řádně vysvětlil, proč znalcem podaný posudek není způsobilý být podkladem pro rozhodnutí.

25. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze dovoláním úspěšně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). O zcela výjimečný případ ve smyslu bodu 55 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, Pl. ÚS-st. 45/16, kdy skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními) zde zjevně nejde, neboť skutkové závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího mají oporu v provedeném dokazování a jsou řádně zdůvodněny; kromě toho žádnou otázku procesního práva, jež by mohla zakládat přípustnost dovolání z tohoto důvodu, dovolatel neformuluje.

26. K tvrzeným procesním vadám dovolací soud konstatuje, že dovolatel na svých procesních právech nebyl nikterak zkrácen, došlo-li k poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. před provedením znaleckého posudku k důkazu. Po poučení ze strany soudu předložil žalobce další návrhy na dokazování. Neuvádí přitom nyní, že by měl k dispozici ještě jiné důkazy, které v řízení nenavrhl. Namítá- li, že soudy nahradily odborné závěry znalce vlastním úsudkem kombinovaným s výslechy svědků, není tomu tak. V daném řízení nebylo cílem soudů zjistit, zda škůdce v době své hospitalizace trpěl duševní poruchou, ale zda bylo možné z informací, které měli zaměstnanci žalované v dané době k dispozici, a z toho, jak se jim jeho stav jevil, možnost seznat, že by bylo vhodné provést u něj psychiatrické vyšetření. Jde tedy o situaci zcela odlišnou oproti dědickým sporům, jimiž argumentuje žalobce. Je též plně v kompetenci soudu zvážit, zda provede výslech svědka nacházejícího se v zahraničí prostřednictvím videokonference nebo dožádaného soudu. Dovolatel nadto ani neuvedl, jaké otázky chtěl dále svědkyni položit v situaci, kdy je mohl položit předem písemně, ani v čem mělo spočívat nesprávné vyplnění formuláře soudem prvního stupně. Dovolací soud neshledal nedostatky odůvodnění napadeného rozsudku zakládající nepřezkoumatelnost rozsudku ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč., již proto, že údajná nepřezkoumatelnost rozsudku nezabránila žalobci podat proti němu dovolání v rozsahu bezmála padesáti stran obsahující celou řadu námitek.

27. Ze shora uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu dovoláním vymezené právní otázky správný, proto dovolání žalobce podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

V. Náklady řízení

28. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 93 odst. 3 věty první o. s. ř. Vedlejší účastnice na straně žalované má proti žalobci právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 10.300 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 9a odst. 1 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění ke dni podání vyjádření k dovolání, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% náhrady daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, celkem tedy 13.008 Kč. Žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 5. 8. 2026 JUDr. Robert Waltr předseda senátu