25 Cdo 5456/2007

Rubrum

25 Cdo 5456/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobců M. S., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 1125/92, o dovolání žalobkyně d) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 5. 2002, č. j. 19 Co 298/2001-170, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 11. 4. 2001, č. j. 5 C 1125/92-222, zamítl žalobu, kterou se žalobci a) J. R., b) O. R., c) D. S. a d) M. S. domáhali, aby žalovaná zaplatila žalobcům a) a b) 444.295,- Kč a žalobcům c) a d) 136.152,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 5. 2002, č. j. 19 Co 298/2001-170, rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že stát převzal bez právního důvodu pozemek č. kat. 1379 v katastrálním území P., poté, co se pozemku vzdal K. K., jenž však neměl právo s pozemkem nakládat, neboť pozemek byl ve vlastnictví žalobců a) a b), jejich nárok na vrácení pozemku byl však uspokojen v restitučním řízení podle zákona č. 229/1991 Sb. vydáním náhradního pozemku. Pokud měl původní pozemek větší výměru, měli žalobci tuto okolnost uplatnit v restitučním řízení. Parcelu čk. 32 prodali žalobci a) a b) v roce 1989 MěNV v T., vlastnické právo jim tedy nebylo odejmuto protiprávně. Žalobci c) a d) užívali parcelu č. kat. 1379 po dohodě se žalobci a) a b), na pozemku postavili však stavbu manželé S., jimž bylo v r. 1990 zřízeno k pozemku právo osobního užívání. Žalobcům c) a d) právo osobního užívání podle § 135a odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 nevzniklo, neboť nebyli v dobré víře, že jim pozemek patří. Soudy obou stupňů uzavřely, že žalovaná se nedopustila žádného nesprávného úředního postupu, v jehož důsledku by vznikla žalobcům uplatněná škoda. Žalobci a), b), a c) v průběhu řízení zemřeli. Žalobkyně d) v dovolání namítala, že orgány státní správy ani okresní soud nerespektovaly její právo na ochranu držby, nebraly dostatečný zřetel na jejím zástupcem předkládané důkazy a argumenty, že proto je řízení postiženo vadami, které měly za následek nesprávná rozhodnutí, jež spočívají na nesprávném právním posouzení věci a vycházejí ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Dále dovolatelka rekapitulovala skutkový stav věci a vyslovila přesvědčení, že došlo k nezákonným rozhodnutím i k nesprávným úředním postupům, kterými byla žalobcům způsobena prokazatelná škoda. Poukázala na to, že se vždy chovala v souladu s platným právem a navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Dovolatelka napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka je významná nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro řešení obdobných případů). Dovolatelka žádnou otázku zásadního právního významu v dovolání neformuluje. Paušální námitka nesprávného právního posouzení věci bez náležité konkretizace není způsobilá přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit, stejně jako námitky vytýkající procesní vady a neprávnost skutkových zjištění. Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a je odůvodněn tím, že dovolatelka, jejíž dovolání bylo odmítnuto, by měla nahradit náklady dovolacího řízení protistraně, jíž však podle obsahu spisu v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. května 2008 JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu