25 Cdo 680/2026

Rubrum

25 Cdo 680/2026-377 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Tomáše Novosada v právní věci žalobce: R. J. P., zastoupený JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2, proti žalované: Česká televize, IČO 00027383, se sídlem Na Hřebenech II 4432/4, Praha 4, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 64/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2025, č. j. 29 Co 294/2025-315, takto:

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2025, č. j. 29 Co 294/2025-315, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Předmětem řízení byla žaloba na ochranu osobnosti žalobce zasažené zveřejněním reportáže s názvem „Pátrání po ruském bankéři“ v pořadu Události dne 23. 1. 2023, ve které byly uvedeny dle žalobce nepravdivé informace, konkrétně že Evropsko-ruská banka (dále jen „ERB“) dala nezajištěnou půlmiliardovou půjčku spřátelenému sankcionovanému ruskému podnikateli R. T., že žalobce v minulosti podnikal s G. T. a že žalobce má vazby na lidi z Putinova okolí, za což požadoval omluvu, doplnění internetového archivu žalované o omluvný text a peněžité zadostiučinění v částce 1.000.000 Kč.

2. V předmětné reportáži na začátku moderátorka informuje, že žalobce je spolu s ostatními osobami stíhán v souvislosti se zkrachovalou ERB. Dále moderátorka uvádí, že hledaný se zdržuje dle informací Policie České republiky na neznámém místě. Následně reportér J. H. sděluje, že žalobce byl většinovým vlastníkem ERB a je stíhán pro nevýhodný nákup dluhopisů za 1,5 miliardy korun. Mluvčí Národní centrály proti organizovanému zločinu J. I. se vyjadřuje, že probíhá pátrání po žalobci. Pak je veřejnost informována, že dle policie část peněz z banky zmizela tak, že žalobce dával nezajištěné půjčky spřáteleným podnikatelům. Dále, že společnost R. T. dostala nezajištěnou půlmiliardovou půjčku. Ohledně půjčky je dotazován bývalý zaměstnanec ERB V. M. Následně reportér sděluje, že před svým odjezdem žalobce převedl svůj majetek na podnikatelku v Karlových Varech I. Č., která vlastní společnost SWICORD s. r. o. Pak reportér uvedl, že žalobce pracoval s G. T. a poté se reportáž zabývá osobou G. T., s tím, že figuruje na sankčních seznamech a že mu byla zmrazena ve Finsku známá Hartwall Arena. Závěrem zaznělo, že kvůli vazbám žalobce na lidi z Putinova okolí ho prověřuje Finanční analytický úřad. Stejného obsahu byl i článek zveřejněný na webových stránkách žalované ČT24.

3. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4. 7. 2025, č. j. 30 C 64/2023-277, zamítl v plném rozsahu žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost uhradit mu částku 1.000.000 Kč (výrok I), zveřejnit omluvné prohlášení podrobně konkretizované ve výroku II, aktualizovat internetový archiv žalované obsahující audiovizuální záznam předmětné reportáže o omluvný text (výrok III), aktualizovat oficiální internetové stránky žalované obsahující článek o předmětné reportáži o omluvný text ve výroku IV a výroky V-VII rozhodl o nákladech řízení a vrácení části zálohy žalované. Po obsáhlém dokazování vzal obvodní soud po skutkové stránce za prokázané, že vyznění celé reportáže je o rizikových aktivitách ERB a jejího vlastníka s propojením na prominentní ruské podnikatele. Z reportáže nevyplývá, že žalobce podporuje putinovský režim. Žalobcovo podnikání je rozsáhlé, zahrnující podíly v zahraničních společnostech s nejasnou majetkovou strukturou, z nichž vyplývá možné podnikání žalobce s G. T., avšak s ohledem na jejich původ nelze hovořit o stoprocentní jistotě. V reportáži zaznělo, že žalobce zmizel a pátrá po něm policie, což je pravdivé tvrzení. Z okolností podnikání ERB a První česko-ruské banky (dále jen „PČRB“) jsou zjevné vazby na lidi z Putinova okolí, konkrétně na podnikání V. J., G. T. i společnosti Laerma Limited podnikatele R. T. Jednalo se o reportáž zveřejněnou ve veřejném zájmu, rozkrývající závažnou hospodářskou trestnou činnost spočívající v rizikových úvěrech významným ruským podnikatelům nacházejícím se na sankčních seznamech, tj. osobám, jejichž podnikání může mít mezinárodní, právní i politické dopady. Ačkoli došlo k dílčím nepřesnostem, když půlmiliardovou půjčku poskytla PČRB, nikoli ERB, stále jde o přípustné zkrácení některých informací pro veřejnost a drobné nepřesnosti. Soud tedy uzavřel, že i když některé skutečnosti uvedené v reportáži a článku se v rámci tohoto řízení nepodařilo prokázat jako pravdivé, tyto informace nebyly zveřejněny v úmyslu poškodit žalobce s ohledem na celkové souvislosti případu. Intenzita zásahu do práv žalobce nedosahuje úrovně, která by zakládala odpovědnost za zásah do osobnostních práv žalobce. Soud proto žalobu v plném rozsahu zamítl.

4. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2025, č. j. 29 Co 294/2025-315, výrokem I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a sám doplnil, že na reportáž je třeba pohlížet jako na celek a za nejzávažnější a potenciálně difamující informace v reportáži považuje sdělení o trestním stíhání žalobce za nevýhodný nákup dluhopisů a krachu a odebrání bankovní licence ERB, což však byla pravdivá tvrzení. Naopak drobné nepřesnosti v údajích, která žalobcova banka poskytla nezajištěný úvěr sankcionovanému ruskému podnikateli z Putinova okolí, nezpochybňuje samu skutečnost, že trestní stíhání žalobce v době zveřejnění reportáže probíhalo a že ERB pod vedením žalobce poskytovala rizikové úvěry ruským podnikatelům, což vedlo k jejímu krachu a odebrání české bankovní licence. Samotné vytýkané výroky, které neshledal soud I. stupně prokázanými, pak neměly potenciál samy o sobě zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem obvodního soudu v hodnocení žalobce jako osoby veřejného zájmu v souvislosti s jeho podnikáním i s posouzením jeho osoby jako prominenta ruského podnikatelského a politického vedení v době jeho působení v Ruské federaci. Reportáž nijak nezasahovala do žalobcova soukromí, popisovala pouze okolnosti jeho podnikání, které vedlo k odebrání licence, a vytýkané výroky nebyly samoúčelné, ale na téma ve veřejném prostoru diskutovaného majetku sankcionovaných ruských občanů. Ačkoli reportérovi lze vytknout nepřesné vyhodnocení získaných údajů, které nebyly ve svých formulacích zcela pravdivé, v kontextu celé reportáže nedosahují samy o sobě intenzity způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobce.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Žalobce napadl výrok I rozsudku odvolacího soudu obsáhlým dovoláním vymezujícím celkem jedenáct okruhů právních otázek předkládaných k řešení dovolacímu soudu, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Po shrnutí dosavadního průběhu řízení vymezil dovolatel přípustnost dovolání v řešení otázek dovolacím soudem dosud neřešených, případně v řešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně v okruhu A dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně považoval žalobce za veřejně činnou osobu jen kvůli jeho významu v bankovnictví, čímž nepřípustně rozšířil tento pojem a snížil rozsah jeho ochrany (k vymezení osoby veřejné citoval nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 453/03). V okruhu B vytýká rozpor s judikaturou (rozhodnutí dovolacího i Ústavního soudu vydaných pod sp. zn. 23 Cdo 1323/2012, sp. zn. 30 Cdo 1872/2004 a sp. zn. Cdon 24/95, jakož i nálezu sp. zn. I. ÚS 156/99), když soudy uznaly nepravdivost některých tvrzení, ale nepovažovaly je za zásah do osobnostních práv, přestože zveřejnění nepravdivého údaje zpravidla zásah zakládá. V okruhu C dovolatel kritizuje opření závěrů o odmítací usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2489/2015, které nemá precedenční význam. V okruhu D namítá, že soud nepřípustně relativizoval nepravdivá tvrzení poukazem na „celkové vyznění“ sdělení, čímž setřel význam pravdivosti jednotlivých výroků. V okruhu E nesouhlasí s označením výroku o vazbách na „Putinův režim“ za hybridní, neboť jde podle něj o ověřitelné skutkové tvrzení. V okruhu F poukazuje na nedostatečné vážení svobody projevu a ochrany osobnosti, zejména na absenci posouzení ověřování informací a motivu jejich zveřejnění. V okruhu G upozorňuje na vnitřní rozpor rozhodnutí, když soud připustil možnost práva na odpověď, a tím nepřímo existenci zásahu, ale zároveň ji popřel. V okruhu H namítá procesní vadu spočívající v opomenutí důkazu (svědek K.) bez odůvodnění. V okruzích CH a I dovolatel poukazuje na extrémní nesoulad mezi důkazy a skutkovými závěry, kdy soudy nahradily přímé důkazy spekulativními úvahami, a to jak ve vztahu k údajným vazbám žalobce, tak k tvrzení o půjčce podnikateli T. V okruhu J konečně namítá, že soudy nezkoumaly dopady do soukromého života žalobce, přesto uzavřely, že k zásahu nedošlo. Podle dovolatele nepravdivá tvrzení nejsou nepřesnosti, nýbrž podstatná tvrzení založená na lživých výrocích neodpovídajících realitě. Dovolatel dále uvádí další vady řízení, zejména nesprávné rozdělení důkazního břemene, selektivní hodnocení důkazů a nedostatečné odůvodnění. Navrhuje proto zrušení napadeného rozsudku i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k novému projednání.

6. Žalovaná ve vyjádření k dovolání podrobně rozebrala nedůvodnost každé z jedenácti námitek dovolatele, odkázala na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího i Ústavního soudu ohledně střetu práva na ochranu osobnosti a zpravodajské licence, rozvedla jednotlivá skutková zjištění, z nichž při práci na reportáži vycházela, prokazující základní skutková tvrzení v reportáži uvedená, a proto považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné, dovolání za nepřípustné a navrhuje jej odmítnout.

III. Přípustnost dovolání

7. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval jeho přípustností.

8. Odvolací soud neučinil závěr, že dovolatel je osobou veřejnou, nýbrž že s ohledem na své podnikání a trestní stíhání je tato jeho činnost předmětem veřejného zájmu. Dovolatel sám se v dovolání prohlašuje za jednoho z předních evropských podnikatelů, a tedy je povinen snést zájem veřejnosti o toto jeho evropské podnikání, obzvláště v případě, že je toto podnikání předmětem trestního stíhání a po dovolateli pátrá Policie ČR. Tento závěr plně odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž tzv. osobou veřejného zájmu je v zásadě každý, kdo hraje roli ve veřejném životě, včetně osob veřejného zájmu na základě svého chování, např. pokud taková osoba na sebe nejprve upozorní nějakým kontroverzním činem, případně se posléze k dané věci vyjadřuje do médií. Osoby dotčené debatou o věcech veřejných proto požívají ve vztahu ke kritice jejich činnosti zásadně nižší ochrany než osoby soukromé sféry (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3770/2011, uveřejněný pod č. 31/2013 Sb. rozh. obč.). Posouzení otázky, zda dovolatel je osobou veřejného zájmu, tedy přípustnost dovolání nezakládá.

9. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od judikatury vymezující předpoklady neoprávněného zásahu do osobnostních práv fyzické osoby zveřejněním nepravdivých skutkových tvrzení.

IV. Důvodnost dovolání

10. Dovolání je důvodné.

11. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu občanskou a lidskou čest, důstojnost či dobrou pověst fyzické osoby může zasáhnout především rozšiřování nepravdivých skutkových tvrzení o této osobě. Již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1291/99, dovolací soud dovodil, že zveřejnění nepravdivého údaje představuje neoprávněný zásah do osobnostních práv tehdy, jestliže je objektivně způsobilé narušit nebo ohrozit chráněné osobnostní statky fyzické osoby.

12. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1385/2004, bylo dále zdůrazněno, že nepravdivý údaj zpravidla představuje zásah do práva na ochranu osobnosti, pokud je způsobilý vyvolat o dotčené osobě zkreslenou představu a nepříznivě ovlivnit její postavení ve společnosti.

13. Obdobně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1524/2005, byl vysloven závěr, že rozhodující není skutečný následek zásahu, nýbrž již objektivní způsobilost zveřejněné informace snížit důstojnost či vážnost fyzické osoby ve společnosti.

14. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2979/2009, dovolací soud připomněl, že při střetu práva na ochranu osobnosti se svobodou projevu je nutné vždy hodnotit okolnosti konkrétního případu, avšak ani existence veřejného zájmu na informování veřejnosti sama o sobě nevylučuje odpovědnost za zveřejnění nepravdivých skutkových tvrzení.

15. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2051/2008, je třeba zkoumat objektivní způsobilost výroku přivodit újmu na osobnostních právech, nikoliv pouze jeho význam v celkovém mediálním sdělení.

16. V projednávané věci odvolací soud převzal skutkový závěr soudu prvního stupně, že u některých žalobcem napadených tvrzení nebyla jejich pravdivost v řízení prokázána. Současně však uzavřel, že „samotné vytýkané výroky, které neshledal soud I. stupně prokázanými, neměly potenciál samy o sobě zasáhnout do osobnostních práv žalobce“.

17. S tímto právním závěrem se Nejvyšší soud nemůže ztotožnit.

18. Žalobce od počátku řízení brojil proti konkrétním tvrzením, že poskytl prostřednictvím své banky nezajištěnou půlmiliardovou půjčku sankcionovanému ruskému podnikateli R. T., že podnikal s G. T. a že disponuje vazbami na osoby z okruhu prezidenta Ruské federace Vladimira Putina. Taková tvrzení jsou přitom svou povahou nepochybně způsobilá negativně ovlivnit společenské hodnocení osoby, jíž se týkají. Spojují totiž dotčenou osobu s podnikáním sankcionovaných osob, případně s politicky exponovanými osobami současného ruského režimu.

19. Jestliže tedy odvolací soud vycházel z toho, že uvedená tvrzení nebyla prokázána jako pravdivá, bylo jeho povinností vysvětlit, z jakého důvodu právě tato tvrzení postrádají objektivní způsobilost zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Takové vysvětlení však v odůvodnění napadeného rozsudku absentuje.

20. Odvolací soud namísto toho zdůrazňoval jiné skutečnosti obsažené v reportáži, zejména že žalobce byl trestně stíhán, že po něm bylo vyhlášeno pátrání a že ERB přišla o bankovní licenci. Tyto informace však žalobce jako nepravdivé nenapadal a nebyly předmětem jeho žalobních námitek.

21. Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že mediální sdělení je třeba hodnotit v jeho celkovém kontextu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 443/2012) a že v běžném denním zpravodajství pro nejširší veřejnost lze tolerovat určitá zjednodušení (či zkreslení), pokud je celkové vyznění podávaných informací pravdivé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2796/205). Tyto principy však neznamenají, že lze rezignovat na posouzení konkrétních výroků, které žalobce označuje za nepravdivé a které soudy současně považují za neprokázané, respektive za nepravdivé či pravdu zkreslující.

22. Jinými slovy, úvaha o celkovém vyznění reportáže nemůže nahradit úvahu o tom, zda a z jakých konkrétních důvodů jednotlivá nepravdivá (či zkreslená) skutková tvrzení zasahují (nebo nezasahují) do cti, důstojnosti nebo dobré pověsti dotčené osoby. Právě takovou úvahu však odvolací soud neučinil.

23. S ohledem na uvedený závěr o přípustnosti a důvodnosti dovolání se dovolací soud již nezabýval dalšími dílčími námitkami dovolatele, jejichž řešení nemohlo mít vliv na výsledek dovolacího řízení.

V. Závěr

24. Napadené rozhodnutí je proto založeno na neúplném, a tudíž nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

25. Protože právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a vytčený nedostatek nemohl být odstraněn v dovolacím řízení, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.

26. Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, se vztahují výlučně k jeho rozhodnutí; Nejvyšší soud proto neshledal podmínky pro současné zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle § 243e odst. 2 o. s. ř. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

27. V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 část věty za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). Jeho úkolem bude znovu posoudit žalobcem napadená tvrzení a přesvědčivě vyložit, zda, popřípadě proč jsou žalovaná sdělení ve své podstatě správná a zda, popřípadě proč jsou nepřesnosti v reportáži nepodstatné a nezkreslují celkové vyznění reportáže v části týkající se informace, že žalobce obchoduje nebo obchodoval (půjčoval peníze on či jeho banka) s lidmi na sankčním seznamu a s lidmi blízkými vrcholným představitelům současného ruského režimu.

28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 7. 2026 JUDr. Robert Waltr předseda senátu