25 Cdo 921/2025

Rubrum

25 Cdo 921/2025-505 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: J. K., zastoupený JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem se sídlem Havlíčkova 11, Praha 1, proti žalovanému: JUDr. Zbyněk Holý, IČO 69971145, advokát se sídlem Malá 6, Plzeň, zastoupený doc. JUDr. Janem Kocinou, Ph.D., advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného: Generali Česká pojišťovna, a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, zastoupená Mgr. Ondřejem Buchou, advokátem se sídlem Kostelní 840, Stříbro, o 5 794 274,72 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 38 C 268/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 11. 2024, č. j. 18 Co 186/2024-477, takto:

Výrok

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 38 660 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta doc. JUDr. Jana Kociny, Ph.D.

III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku náhradu nákladů dovolacího řízení 38 660 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Ondřeje Buchy.

Odůvodnění

1. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 23. 5. 2024, č. j. 38 C 268/2023-410, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 5 794 274,72 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkového zjištění, že žalobcův otec jako živnostník v rámci svého podnikání (silniční motorová doprava nákladní) uzavřel se společností MWD, s. r. o., (dále též jen „MWD“) rámcovou kupní smlouvu č. 200901 (dále jen „rámcová smlouva“), kterou strany upravily obecné obchodní podmínky a způsob uzavírání samotných dílčích kupních smluv o nákupu pohonných hmot se splatností kupní ceny na základě měsíčně vystavovaných faktur. V rámcové smlouvě bylo sjednáno prodloužení promlčecí lhůty na 10 let a řešení soudních sporů u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky jedním rozhodcem s tím, že spor může být rozhodnut bez jednání. Po smrti žalobcova otce (spáchal sebevraždu dne 21. 8. 2014) kontaktoval statutární zástupce MWD žalobce a jeho matku a předložil jim k podpisu ručitelské prohlášení. Žalobce se jím pro případ, že dlužník (jeho otec) nesplní do 7 dnů po písemné výzvě své závazky vůči MWD z rámcové smlouvy (včetně závazků z této smlouvy později vzniklých, smluvních pokut, náhrad škody či dluhů vzniklých z bezdůvodného obohacení a příslušenství k nim), zavázal splnit jako ručitel jakýkoliv závazek dlužníka; ručitelské prohlášení bylo opatřeno rozhodčí doložkou. Žalobce tvrdil, že ručitelské prohlášení uzavřel pod nátlakem, aniž by blíže konkrétní podobu nátlaku specifikoval a určitě vymezil, v čem měl spočívat. Soud dospěl k závěru, že psychický či fyzický nátlak, který by byl při podpisu ručitelského prohlášení na žalobce vyvíjen, nebyl v řízení prokázán. V pozůstalostním řízení byl žalobce ke dni 5. 9. 2014 jmenován správcem pozůstalosti a oznámil živnostenskému úřadu pokračování v živnosti z pozice správce pozůstalosti. V období od 30. 9. 2014 do 31. 12. 2014 odebral žalobce od MWD pohonné hmoty za 3 302 017 Kč. Žalobce dne 31. 12. 2014 podepsal dokument nazvaný inventarizace pohledávek, v němž byl vyčíslen dluh z odběru pohonných hmot ve výši 5 189 239 Kč. Dne 9. 3. 2015 žalobce a jeho matka podepsali dokument s názvem uznání dluhu, ve kterém prohlašují, že uznávají co do důvodu i výše dluh 4 994 079 Kč vůči MWD z titulu ručení za dlužníka. Na základě výsledku pozůstalostního řízení se jediným dědicem po žalobcově otci stala matka žalobce; žalobce a jeho bratr dědictví odmítli. Pozůstalost zahrnovala též závod provozovaný otcem žalobce a byla předlužena částkou 6 785 626,02 Kč; dluhy za společností MWD nebyly v pasivech pozůstalosti zahrnuty. Dne 21. 12. 2020 podala MWD žalobu k Rozhodčímu soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky proti žalobci a jeho matce s tím, že žalobce v době pokračování v živnosti po jeho otci odebral pohonné hmoty za celkovou částku 3 302 017 Kč v období září až prosinec 2014. Podrobný popis okolností vzniku zastoupení žalobce v rozhodčím řízení žalovaným a výčet jednotlivých procesních úkonů ústí ve zjištění, že žalovaný rozhodci předal veškerou dokumentaci, kterou ke sporu obdržel, avšak jednání u rozhodčího soudu dne 17. 5. 2021 se neúčastnil, nesdělil žádné námitky, nepodal vyjádření. Rozhodčím nálezem byla žalobci uložena povinnost zaplatit 3 302 017 Kč s příslušenstvím a vůči matce žalobce byla žaloba zamítnuta. Rozhodce jako důvod rozhodnutí uvedl, že žalobce odebral pohonné hmoty jako pokračovatel v provozu živnosti po úmrtí otce, proto se nemůže jednat o dluhy jeho otce, ale o vlastní dluhy žalobce. Dne 15. 7. 2021 se rozhodčí nález stal pravomocným a vykonatelným. Žalobce podal žalobu na zrušení rozhodčího nálezu, ta však byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2021, sp. zn. 41 Cm 44/2021, s odůvodněním, že soud nepřezkoumává nález po věcné stránce, ale jen ze specifikovaných důvodů; rozsudek potvrdil rovněž odvolací soud. V exekučním řízení proti žalobci byla dosud vymožena částka 435 938,45 Kč. Žalobou uplatněný nárok na náhradu škody sestává z jistiny 3 302 017 Kč, z úroku z prodlení vyčísleného ke dni sepisu upomínky ve výši 2 190 508,76 Kč a z nákladů rozhodčího řízení 208 671 Kč.

2. Po právní stránce soud prvního stupně dovodil, že žalovaný porušil své obecné povinnosti vůči žalobci při výkonu advokacie. Nebylo prokázáno tvrzení žalovaného, že rozsah sjednaných právních služeb byl omezen jen na zaslání žádosti o odročení nařízeného jednání. Žalovaný měl postupovat iniciativně, a pokud neměl veškeré dostupné podklady, aby mohl sepsat vyjádření, měl na to žalobce výslovně upozornit a o dokumenty opětovně požádat, dohodnout si s ním schůzku, nebo si zcela jednoznačně vyjasnit se žalobcem, že mu nebude žádné právní služby poskytovat. Žalovaný tak při poskytování právních služeb nepostupoval v zájmu žalobce. Dále se soud z hlediska příčinné souvislosti zabýval otázkou, zda by byl žalobce v rozhodčím řízení se svými námitkami úspěšný, pokud by žalovaný při plnění povinností advokáta nepochybil. Dospěl k závěru, že žalobce nebyl přímým dlužníkem společnosti MWD, neboť pokračoval v živnosti svého otce po dobu pozůstalostního řízení jako správce pozůstalosti. Po dobu trvání správy tak byl žalobce z právních jednání, která činil, zavázán, avšak po majetkové stránce šlo o závazky ve prospěch či k tíži pozůstalosti, a nositelem práv a povinností ze smluv uzavřených v průběhu správy pozůstalosti tak byl dědic, který podle pravomocného usnesení o pozůstalosti závod skutečně nabyl, a do práv a povinností tak vstoupil; žalobce tedy mohl být v rozhodčím řízení úspěšný s námitkou, že není přímým dlužníkem dluhů vzniklých v průběhu správy. Rozhodce dospěl k opačnému právnímu závěru a vnímal žalobce jako přímého dlužníka s odůvodněním, že jím učiněná právní jednání nemohou zavazovat dědice, ale výlučně žalobce jako fyzickou osobu. Žalobce v důsledku své pasivity i pasivity žalovaného v rozhodčím řízení na tuto argumentaci neupozorňoval, a proto ani v navazujícím soudním řízení nebyl s těmito námitkami úspěšný. Žalovaný však mohl a měl k tomuto závěru dospět a námitku v rozhodčím řízení vznést. Pochybení žalovaného tak v tomto ohledu je v příčinné souvislosti se vzniklou škodou. Dále se soud zabýval ručitelským prohlášením žalobce ze dne 22. 8. 2014 a jako důvod neplatnosti neshledal skutečnost, že ručitelské prohlášení bylo učiněno až po smrti žalobcova otce, neboť zajišťovaný dluh smrtí otce nezanikal. Žalobcem tvrzený nátlak nebyl prokázán, prohlášení bylo podepsáno s úředně ověřeným podpisem na pobočce České pošty. Od momentu předložení ručitelského prohlášení do jeho podpisu měl žalobce dostatečný časový prostor, aby si prohlášení přečetl. Soud tak shledal ručitelské prohlášení platným právním jednáním. Z titulu ručení by tedy žaloba u rozhodčího soudu mohla být úspěšná navzdory námitkám žalobce, které uváděl v tomto řízení. Soud rovněž neshledal, že by žalobce mohl být úspěšný s námitkou promlčení, a to i když šlo o dluhy z roku 2014 a žaloba u rozhodčího soudu byla podána až v roce 2020. V rámcové smlouvě bylo sjednáno prodloužení promlčecí lhůty na 10 let. Jelikož hlavní pohledávka promlčena nebyla, ve smyslu § 2025 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tak nebyla promlčena ani pohledávka z ručení. Ve vztahu k rozhodčí doložce obsažené v ručitelském prohlášení soud dospěl k závěru, že jejímu sjednání nic nebránilo, neboť šlo o podnikatelský vztah. Neplatnost rozhodčí doložky nezakládá ani chybějící podpis zástupce MWD na ručitelském prohlášení, neboť bylo prokázáno, že ručitelské prohlášení bylo předloženo k podpisu touto společností, která se následně podle doložky zachovala. I kdyby absence podpisu neplatnost rozhodčí doložky způsobila, mohl by žalobce být s touto námitkou úspěšný u rozhodčího soudu, avšak dluh z ručitelského prohlášení by i tak mohl být vymáhán soudně. Tato námitka tak nemá žádný dopad do posouzení existence dluhu žalobce snižujícího jeho majetek. Soud tudíž neshledal mezi pochybením žalovaného a tvrzenou škodou vztah příčinné souvislosti, neboť dospěl k závěru, že byť z jiného právního důvodu, než který byl uveden v rozhodčím nálezu, žalobce byl povinen společnosti MWD předmětnou částku zaplatit.

3. Krajský soud v Plzni k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 15. 11. 2024, č. j. 18 Co 186/2024-477, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Doplnil dokazování o rozhodčí nález, z nějž zjistil, že rozhodce se nezabýval ručením žalobce z hlediska hmotněprávního, neboť dospěl k závěru, že žalobce v rozhodné době pokračoval v podnikání svého otce, jednotlivými kupními smlouvami se tedy zavázal sám. Rozhodce věděl o skutečnosti, že žalobce byl dne 8. 9. 2014 ustanoven správcem pozůstalosti, a žalobě vyhověl z titulu vlastního obligačního závazku žalobce. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně pochybení žalovaného advokáta. Za rozhodující však považoval posouzení, zda vůbec žalovaný mohl pro žalobce v rozhodčím řízení vyvolat lepší následek za využití veškerých informací, které od žalobce měl k dispozici, nebo si je měl a mohl obstarat. Žalovanému nemůže být přičítáno k tíži, že neuvedl před rozhodcem takové informace poskytnuté žalobcem, s nimiž rozhodce ve svém nálezu pracoval, lhostejno, zda o nich učinil správné právní závěry či nikoliv. Není úkolem soudu posoudit, zda mohl být žalobce v rozhodčím řízení úspěšný s jakoukoli myslitelnou obranou, jíž by žalovaný jako právní zástupce mohl použít, ale pouze s takovou, s níž jednoinstanční rozhodčí soud neuvažoval a žalovaný s ní měl rozhodce seznámit. Rozhodce se tak zabýval otázkou arbitrability, považoval žalobce v dané věci za podnikatele, nadto spotřebitelská ochrana byla do zákona o rozhodčím řízení vtělena až novelou účinnou k 1. 12. 2016. Zásadní pak byla skutečnost, že žalobce v dané věci vystupoval jako správce pozůstalosti. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že správce pozůstalosti nezavazuje sám sebe, ale pozůstalost jako takovou. Podstatné však bylo, zda s touto námitkou mohl být žalobce v rozhodčím řízení úspěšný. Z rozhodčího nálezu plyne, že rozhodce disponoval informací o tom, že žalobce vystupoval jako správce pozůstalosti, přesto ji nevyhodnotil v jeho prospěch. I kdyby tedy žalovaný správně argumentoval, že žalobce nezavazoval provozováním živnosti sám sebe, ale pozůstalost, nemohl by v rozhodčím řízení pro žalobce přivodit lepší výsledek, jelikož rozhodce měl na tuto otázku jiný právní názor. Rovněž odvolací soud tedy dovodil, že protiprávní jednání žalovaného nebylo v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou. Ohledně námitky rozporu ručitelského prohlášení s dobrými mravy a námitky promlčení se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Argumentací samotným ručitelským prohlášením či splněním podmínky výzvy věřiteli nebylo namístě se zabývat, jelikož rozhodce ve svém nálezu neposuzoval nárok z titulu ručení, ale jako vlastní závazek žalobce.

4. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při řešení otázky předpokladů odpovědnosti advokáta za škodu, pokud uzavřel, že pro posuzování odpovědnosti advokáta není třeba zabývat se předběžnou otázkou, zda by vznesení konkrétních argumentů ze strany žalovaného přivodilo žalobci úspěch v rozhodčím řízení. Dále se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe týkající se otázky jednání rozporného s dobrými mravy, jelikož nepřihlédl ke skutkovým okolnostem, za nichž došlo k ručitelskému prohlášení. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Poukazuje na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2016/2009, a ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3770/2023, a namítá, že nelze přijmout závěr, že nezáleží na tom, že žalovaný nevznesl důvodnou námitku, když rozhodce údajně už měl svůj názor na věc. Odvolací soud nemůže vědět, jak by se rozhodce postavil k argumentaci žalovaného. Z odůvodnění nálezu je zřejmě, že se rozhodce danou problematikou do hloubky nezabýval. Pokud by žalovaný byl dostatečně aktivní, nelze vyloučit, že by rozhodce svůj názor na základě argumentace změnil. Dále žalobce poukazuje na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 121/2010, ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2533/2007, a ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005. Závěr odvolacího soudu, že je nerozhodné, že posouzení rozhodce nebylo správné, je rovněž v rozporu s namítanou ustálenou judikaturou, podle níž je v tomto typu řízení předběžnou otázkou, zda by vznesení konkrétních relevantních námitek přivodilo žalobci ve věci úspěch. Nelze na jednu stranu připustit, že právní posouzení rozhodčího soudu nebylo správné, a na druhou stranu uzavřít, že nebylo nutné se zabývat otázkou promlčení či ručení, jelikož rozhodce uvažoval o odpovědnosti žalobce z vlastního obligačního závazku, ač odvolací soud dospěl k závěru, že právě toto právní posouzení nebylo správné. Následně namítá, že ručitelské prohlášení neučinil jako podnikatel, nýbrž společně se svou matkou z důvodu rodinného vztahu se zesnulým. Odkazuje na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, podle níž je i u zajišťovacích institutů nutné posoudit, zda se zajištění týká podnikatelské činnosti, či zda osoba, jež poskytuje zajištění, jedná za soukromým účelem. Toto posouzení je významné z hlediska otázky promlčení. Odvolací soud se však těmito otázkami s odkazem na nesprávný právní názor rozhodce vůbec nezabýval. Ohledně otázky právního jednání rozporného s dobrými mravy dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1880/99, a na nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 3540/20. Žalobce a jeho matka byli jednatelem společnosti MWD osloveni ohledně ručitelského prohlášení den po smrti otce žalobce a byli podrobeni jeho psychickému nátlaku. Nevnímali tak obsah ručitelských prohlášení. Skutečnost, že někdo využije smrti dlužníka a následně na jeho rodinné příslušníky vyvíjí nátlak k učinění ručitelského prohlášení je za hranicí dobrých mravů. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

5. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že nesouhlasí se závěrem nalézacích soudů, že se dopustil protiprávního jednání ve vztahu k žalobci. Odvolací soud se zabýval předběžnou otázkou, zda by žalovaným uplatněné námitky v rozhodčím řízení byly způsobilé přivodit žalobci úspěch ve věci, a dospěl k negativnímu závěru. K námitce rozporu ručitelského prohlášení s dobrými mravy žalovaný namítá, že žalobce tvrzené okolnosti, za nichž bylo ručitelské prohlášení učiněno, nehodnotí ve vztahu k obsahu ručitelského prohlášení. V souladu s dobrými mravy musí být obsah právního jednání. Nadto ručitelské prohlášení nepředstavuje výkon práva, nýbrž je projevem autonomie vůle, proto nemůže být na základě dovolatelem odkazované judikatury postiženo případnou neplatností pro rozpor s dobrými mravy. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.

6. Vedlejší účastník ve vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud se předběžnou otázkou zabýval a vysvětlil, že rozhodce se všemi skutečnostmi, které žalobce uvádí, pracoval a nevyvodil z nich závěry, které nyní žalobce považuje za správné. Žalobce sám připouští, že i po uvedení argumentů mohl zůstat názor rozhodce beze změny, tudíž žalobce neprokázal, že by byla splněna podmínka příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti advokáta a vznikem škody na straně klienta. Rovněž závěry nalézacích soudů ohledně otázky dobrých mravů jsou souladné s ustálenou judikaturou, přičemž vedlejší účastník odkazuje na důvody, jež soudy uvedly. Vedlejší účastník navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.

7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., a je přípustné pro řešení otázky odpovědnosti advokáta za škodu, která v souvislostech rozhodčího řízení nebyla dosud řešena. Dovolání není důvodné.

8. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

9. Podle § 24 odst. 1 věty první zákona o advokacii advokát odpovídá klientovi za újmu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie.

10. Odpovědnost advokáta za škodu způsobenou klientovi při výkonu advokacie je podle uvedené právní úpravy založena na současném splnění předpokladů, jimiž je 1. výkon advokacie, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Podmínku, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, je třeba posuzovat z hlediska § 16 zákona o advokacii [advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu se zákonem nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit (odst. 1). Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (odst. 2).]. Škodou je míněna újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo. Splnění uvedených předpokladů odpovědnosti za škodu musí být v řízení jednoznačně zjištěno. Důkazní povinnost má v tomto směru poškozený. Advokát se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že škodě nemohl zabránit ani vynaložením veškerého úsilí, které na něm lze požadovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, publikovaný pod C 1743 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, či usnesení ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5020/2008, Soubor, C 7516).

11. Dovolateli lze přisvědčit, že z povahy věci (z podstaty poskytování právních služeb) vyplývá, že advokát je při poskytování právních služeb klientovi povinen postupovat s náležitou odbornou péčí (srov. Buchta, Z: K odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou z neznalosti, in Právní rozhledy č. 2/2008, s. 16; nebo Lisse, L.: Několik poznámek k ust. § 3 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a k některým ustanovením souvisejícím, Bulletin advokacie č. 11-12/2006, s. 90). To předpokládá iniciativní a samostatný přístup advokáta, poskytnutí potřebných informací klientovi, vysvětlení řešené problematiky, předestření možných variant postupu, vyhodnocení jejich výhod i rizik a vyžádání si pokynů (informovaného souhlasu) klienta v případě, že je to potřebné. Měřítkem správnosti poskytování právních služeb advokátem však nemůže být bez dalšího úspěšnost ve sporu; na advokáta nelze klást nepřiměřené požadavky, např. aby v situaci, kdy určitá právní otázka je v právní teorii i praxi sporná, předjímal budoucí vyřešení takové otázky judikaturou vyšších soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 121/2010).

12. V nyní posuzované věci odvolací soud sice shledal, že žalovaný při výkonu advokacie pochybil (v rozhodčím řízení byl zcela pasivní), za vzniklou škodu jej však neshledal odpovědným z důvodu absence příčinné souvislosti, neboť rozhodce dospěl k právnímu závěru (byť nesprávnému), že žalobce je přímým dlužníkem společnosti MWD. Podle odvolacího soudu platí, že byla-li rozhodci známa skutečnost, že žalobce vystupoval jako správce pozůstalosti, nenese žalovaný advokát za tento nesprávný právní názor rozhodce odpovědnost.

13. Odvolací soud vyšel z premisy, která je součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu, že pro závěr, zda v důsledku pochybení advokáta vznikla klientovi škoda spočívající v uložení platební povinnosti (obdobně též ve ztrátě uplatněné pohledávky), je rozhodující, jaký by byl výsledek sporu, jestliže by advokát postupoval správně. Jedině v případě, že by klient jinak ve sporu uspěl, vedl nesprávný výkon advokacie k majetkové škodě, a proto je povinností soudu vyřešit tuto otázku jako předběžnou – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2016/2009, což platí obdobně i pro případ odvolacího řízení (rozsudek ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1515/2007, Soubor, C 5247), dovolacího řízení (rozsudek ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2213/2005, Soubor, C 5244) a dokonce i řízení před Ústavním soudem (rozsudek ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 947/2007, Soubor, C 6866). Soud takovou předběžnou otázku řeší především v případě, že zkoumaná fáze řízení neproběhla vlivem pochybení advokáta (opožděné podání či nepodání opravného prostředku, neuplatnění námitky promlčení apod.), v odůvodněných případech může též zkoumat, zda rozhodnutí, které bylo vydáno, mohlo či mělo vyznít odlišně. Totéž pravidlo musí platit i ve vztahu k rozhodčímu řízení, které je však specifické svými procesními pravidly a omezeným soudním přezkumem. Rozhodčí nález může být k žádosti některé ze stran nebo obou přezkoumán jinými rozhodci, pouze pokud je tak dohodnuto v rozhodčí smlouvě (§ 27 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů), což v daném případě nebyla splněno. Soudní přezkum rozhodčího nálezu se podle § 31 zákona o rozhodčím řízení netýká správnosti rozhodnutí ve věci samé, nýbrž jen procesních podmínek pro rozhodnutí touto formou; ostatně v posuzované věci byla žaloba na zrušení rozhodčího nálezu právě z tohoto důvodu pravomocně zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze.

14. Specifická povaha rozhodčího řízení se podává z toho, že základní podmínkou je zde projev vůle subjektů určitého právního vztahu k přenesení pravomoci k rozhodování sporu vzniklého z takového právního vztahu na rozhodce, tedy na soukromou osobu, určenou zásadně dohodou účastníků sporu, a to i ve věcech, jež jinak projednávají soudy (rozhoduje se o právech a povinnostech občanskoprávně relevantních subjektů). Rozhodčí řízení není zcela autonomní, neboť ve vztahu k němu soudní řízení představuje korektivní (opravný) element, byť jsou možnosti nápravy omezené, a podmíněné existencí jen taxativně vyjmenovaných vad. Referenčním systémem pro rozhodování sporu v rozhodčím řízení není pouze platné (hmotné) právo, nýbrž jsou připuštěny (vedle něj či namísto něj) i tzv. „zásady spravedlnosti“. Rozhodčí řízení má sice zákonnou základnu, nicméně nenastupuje automaticky (ústavně, resp. veřejnoprávně), nýbrž na základě soukromé (soukromoprávní) dohody účastníků konkrétního občanskoprávního (majetkového) vztahu, resp. Jejich individuálního rozhodnutí či vůle, vtělené do konkrétní rozhodčí smlouvy, a je tak od soudního řízení soukromým odklonem. Převažují-li v postavení rozhodce v rozhodčím řízení rysy soukromoprávní, logicky mu nelze naopak připínat atribut veřejné moci. Právě to je od soudu relevantně odlišuje, a to v kvalitě natolik zásadní, že rozhodci znak připodobnitelnosti k postavení soudu svědčit nemůže (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2026, sp. zn. 23 Cdo 2523/2024). Z tohoto pohledu je ve sporu o náhradu škody způsobené výkonem advokacie třeba nahlížet na podmínku úspěchu ve sporu (nebýt pochybení advokáta) odlišně, než je tomu ve vztahu k řízení soudnímu.

15. Úspěch v soudním či rozhodčím řízení jako podmínku vzniku odpovědnostního vztahu je v náhradovém sporu proti advokátovi povinen tvrdit a prokázat žalobce (poškozený). Ve vztahu k soudním řízením se uplatní předpoklad, že soudy by ve výsledku respektovaly ke konkrétní právní otázce soudní judikaturu ustálenou k předpokládanému okamžiku konečného rozhodnutí. Ohledně postupu rozhodce, který vydal rozhodčí nález, tento předpoklad právě pro zmíněná specifika rozhodčího řízení neplatí bez dalšího, a musí tak být prokázáno, že rozhodce by (nebýt pochybení advokáta při zastupování klienta) skutečně zaujal odlišný právní názor, který by vedl k opačnému, resp. pro klienta příznivějšímu rozhodnutí. Odvolací soud v tomto ohledu vyšel ze skutkového zjištění (jeho správnost nepodléhá podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu), že žalovaný se sice nezúčastnil jednání u rozhodčího soudu, avšak předložil rozhodci veškeré materiály včetně těch, z nichž vyplývalo tehdejší postavení žalobce jako správce dědictví. Učinil-li rozhodce přesto závěr, že v řízení před ním vedeném je žalobce pasivně legitimován, pak je pouze pravděpodobnostní úvahou, formulovanou v dovolání, že by rozhodce postupoval odlišně (pro žalobce příznivě), pokud by žalovaný advokát na toto téma právně argumentoval. Není-li však ničím konkrétním podloženo, že by se tak skutečně stalo, nelze mít tuto skutečnost za prokázanou a tím ani uvedenou podmínku odpovědnosti advokáta za splněnou. Zároveň není opodstatněná dovolací námitka, že se rozhodce uvedenou otázkou nezabýval; neodůvodnil ji sice výslovně, avšak z bodu III rozhodčího nálezu plyne, že pasivní legitimaci považoval za naplněnou právě pro existenci obligačního vztahu, do nějž žalobce vstoupil po smrti svého otce a při „pokračování v podnikání zesnulého podle § 13 živnostenského zákona“ je utvrdil ručitelským prohlášením i uznáním dluhu. Rozhodce tedy okolnost změny právních vztahů odvozených od práv zůstavitele posuzoval při znalosti všech potřebných podkladů. Dovolací argumentace, že by pod vlivem ingerence žalovaného advokáta rozhodce dospěl k odlišnému právnímu závěru, je tak pouze úvahou založenou na nejistém předpokladu, nikoliv na přesvědčivém důkazu, který by tuto okolnost prokazoval.

16. Z hlediska první dovolací námitky je proto rozsudek odvolacího soudu věcně správný. Za této situace je bezpředmětné řešit, zda byl žalobce povinen dluh společnosti MWD uhradit z titulu ručení. Druhá dovolatelem vymezená otázka týkající se ručitelského prohlášení a jeho případného rozporu s dobrými mravy tak přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť nejde o otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo.

17. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

18. S ohledem na výsledek dovolacího řízení je žalobce povinen nahradit žalovanému i vedlejšímu účastníku na straně žalovaného náklady tohoto řízení vzniklé v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta (srov. § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem, a 142 odst. 1 o. s. ř.). V obou případech tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 31 500 Kč [§ 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč za jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty v částce 6 709,50 Kč [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.]. Celkově tak výše nákladů dovolacího řízení žalovaného po zaokrouhlení činí 38 660 Kč. Náhrada je splatná k rukám zástupců žalovaného a vedlejšího účastníka (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné třídenní lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný požádat o jeho soudní výkon (exekuci). V Brně dne 23. 7. 2026 JUDr. Petr Vojtek předseda senátu